Dějiny, jak je možná neznáte/Papežka Jana?

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Za skutečnou historickou postavu vydává ve svém románu americká feministka Donna Woolfolk Crossová tzv. papežku Janu. Ta se prý pod jménem Jan stala papežem v polovině 9. století. Byla prozrazena, když o dva a půl roku později při procesí porodila dítě. Církev údajně zničila všechny zmínky o jejím pontifikátu...

Zajímají vás však skutečná fakta? Shromáždil je historik Michael Hesemann.

Mýtus ve dvou podobách[editovat]

O papežce vypráví dokonce několik značně odlišných legend. Všechny jsou však až z mnohem pozdější doby a v tom, kdy údajně žila, se vzájemně liší o 250 let!

Jednu verzi zachytil ve své kronice Martin z Troppau († 1278). Podle ní po papeži Lvu IV. (jeho pontifikát spadá do let 847–855) následoval papež Jan, který byl papežem dva roky a sedm měsíců. V kronice se o něm uvádí: „Tvrdilo se, že byl ženou.“ V mládí ji prý její milenec přivedl v mužském převleku do Atén, kde nabyla mimořádné učenosti. Byla povolána vyučovat do Říma a získala si takovou vážnost, že byla po smrti Lva IV. zvolena jeho nástupcem. Otěhotněla a po cestě od baziliky sv. Petra do Lateránu, kde bylo tehdejší sídlo papežů, porodila a při porodu na místě zemřela. Kronikář podotýká: „Nebyla zařazena do seznamu svatých papežů kvůli svému ženskému pohlaví a pro podlost svého jednání.“ V jiném opisu téže kroniky, uchovávaném v Berlíně, se nachází odlišný závěr: Porod přežila, byla sesazena a do konce svého života konala pokání. Její syn se stal biskupem v Ostii.

Zcela odlišná verze příběhu pochází rovněž ze 13. století od dominikána Jeana de Mailly. Je citována ve spise Sedm darů Ducha Svatého, který sepsal další dominikán Etienne de Bourbon († 1261). Vypráví o ženě, která se kolem roku 1100 převlékla za muže, získala si přístup do římské kurie, stala se kardinálem a potom papežem. Při jedné veřejné akci porodila syna a byla rozhořčeným římským lidem přivázána ke koňskému ocasu, vláčena městem a pak ukamenována. Na místě, kde zemřela, byl vybudován pomník s nápisem: Petre, Pater Patrum, Papisse Prodito Partum (Petře, otče otců, prozraď porod papežky).

Historce se věřilo[editovat]

Vyprávění se od sebe vzájemně značně liší a vznikla až ve 13. století. Předtím o nich nenacházíme jakoukoliv zmínku. Naopak od 13. století se příběhu o papežce Janě všeobecně věřilo, jak dokládá německý historik Michael Hesemann: byl zobrazen v katedrále v Sieně, je o něm řeč v řadě spisů, a když se na událost v roce 1413 odvolával před kostnickým koncilem z kacířství obžalovaný Jan Hus, nikdo z přítomných mu v této věci neodporoval. Dokonce byl text z kroniky Martina z Troppau vepsán jako poznámka do jednoho rukopisného seznamu papežů, pocházejícího ze 14. století. Tento manuskript se nachází ve Vatikánské knihovně.

Církev zničila důkazy?[editovat]

Donna Woolfolk Crossová, autorka bestselleru Papežka Jana, se nijak nezabývá rozpory v popisu příběhu, ani tím, že se objevuje teprve ve 13. století. Místo toho, tak jak je v podobných případech obvyklé (srov. např. Šifru mistra Leonarda), tvrdí, že Církev měla dostatek času zničit každý důkaz svědčící o papežce Janě.

Jde o zcela absurdní tvrzení. Crossová zamlčuje, že jsou to právě církevní prameny, kterým vděčíme za zachycení nejstarších podob tohoto příběhu. Historik Spanheim napočítal 500 literárních dokladů se zmínkami o papežce. Žádné „čištění vatikánských archivů“ se tedy nekonalo. Žádný z těchto dokladů však nesahá před 13. století.

A pak přišla historie jako věda[editovat]

Příběhu o papežce Janě se věřilo až do 15. století, kdy se začala rozvíjet historicko-kritická bádání. Historie se stala tím, čím je dnes – vědou, která se snaží svá tvrzení opírat o kritické zkoumání a vyhodnocování pramenů z hlediska jejich stáří a věrohodnosti... Údaje jednotlivých pramenů začaly být vzájemně porovnávány.

Tento postup, který je pro nás dnes samozřejmý, byl do té doby prakticky neznámý. Jakmile však byl jednou uplatněn na příběh o papežce, znamenalo to konec věrohodnosti této pověsti. Již v 15. století rozeznali tehdejší církevní historikové Aeneas Silvius a Platina celý příběh o papežce Janě jako historicky neudržitelný.

Konec tématu „papežka Jana“ to však nebyl. V 16. století se ho chopil Martin Luther a od té doby se stal součástí mnoha dalších výpadů proti papežství, vedených ze strany protestantů a později i ateistů.

Benedikt III. nebo papežka pod jménem Jan?[editovat]

Již to, že žádné soudobé doklady o tom, že po papeži Lvu IV. v polovině 9. století následoval papež jménem Jan, neexistují, je samo o sobě dost výmluvným faktem. Jak jsme si ukázali, první texty o papežce se objevují teprve ve 13. století.

Je však pro papeže Jana – vlastně papežku Janu – v padesátých letech 9. století vůbec místo? Doložitelný je pontifikát papeže Jana VII. (705–707) a Jana VIII. (872–882) – možná si vzpomenete, že tento papež znovu potvrdil slovanskou liturgii na Velké Moravě. Papežka měla pod jménem Jan nastoupit na papežský trůn po smrti Lva IV. Ten zemřel v roce 855. Podle dochovaných seznamů papežů ale po Lvu IV. nenásledoval papež se jménem Jan, nýbrž Benedikt III. (855–858). Délka jeho pontifikátu se přibližně shoduje s dobou, po kterou měla pod jménem Jan sedět na papežském trůně papežka. Není to podezřelé?

Historik Michael Hesemann si klade otázku: Není snad papež Benedikt III. jen výmyslem vatikánských kronikářů? Nesnažili se s jeho pomocí zaretušovat existenci papežky, která v této době pod jménem Jan vedla Církev? A odpovídá jasným: Rozhodně ne! Pro existenci papeže Benedikta III. je řada nezvratných soudobých dokladů. Existují mince z prvního roku jeho pontifikátu. Je na nich společně s císařem Lotharem, který zemřel 28. září 855. Zachovala se listina, kterou vydal pro opatství Corvey 7. října 855. Máme k dispozici jeho korespondenci s arcibiskupem v Remeši, jeho okružní list biskupům... O papeži Janovi z této doby není nikde ani zmínky – až do 13. století! Benedikt III. je nepochybně doložitelná historická postava. Zato Jan je jen smyšlená postava z vyprávění, které se začalo šířit teprve o čtyři století později. Je to postava, pro kterou v řadě papežů nezbývá žádný časový prostor!

Kořeny mýtu[editovat]

Možná znáte přísloví: Není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. Odráží příběh o papežce Janě alespoň vzdáleně nějakou historickou skutečnost? Existuje snad nějaké vysvětlení, jak mýtus o papežce Janě vznikl? Ano, nabízí se jich dokonce několik. Historikové v průběhu času přišli s několika možnými vysvětleními. Snad se dokonce vzájemně doplňují. Nebylo by to nic divného, protože jak jsme již viděli, příběh měl na začátku víc velmi odlišných podob.

Satira na papeže?[editovat]

Význačný církevní historik Cesare Baronius se domníval, že jde o satiru na papeže Jana VIII. (872–882), kterému bývala předhazována změkčilost a přílišná mírnost až zženštilost v jednání s exkomunikovaným konstantinopolským patriarchou Fotiem. Podle jiného vysvětlení může jít o satiru na mocnou římskou šlechtičnu Marozii, která v letech 911 až 931, v době velkého úpadku papežství, dosadila a opět odstranila celkem sedm papežů – mimo jiné také Jana X. a Jana XI.

Socha ženy s šesti P[editovat]

S nejzajímavějším a nejpravděpodobnějším vysvětlením přišel v devatenáctém století historik Ignaz von Döllinger. Nedaleko Kolosea byla nalezena antická socha ženy s nápisem označujícím, kdo uhradil náklady na její vybudování: „P.P.P.“ (zkratka z proprie pecunia possuit – věnoval vlastní peníze) a se jménem dárce: „Pap. (snad Papirius) pater patrum“. Pater patrum (otec otců) byl titul velekněze pohanského Mithrova kultu. Archeologové skutečně pod základy nedalekého kostela sv. Klementa odkryli zbytky svatyně boha Mithry. Tak jako řadu dalších antických zkratek si lidová fantazie i tento nápis vyložila po svém: Petre, Pater Patrum, Papisse Prodito Partum (Petře, otče otců, prozraď porod papežky). Zvlášť když jedna z nedalekých uliček se ve středověku jmenovala vicus Papissa. Název sice neměl s žádnou papežkou nic společného – ulička měla jméno podle domu bohaté římské rodiny Pape – ale lidová fantazie měla v blízkosti i „papežčinu uličku“...

Houževnatý mýtus[editovat]

Nic z toho, co zde bylo uvedeno, není žádnou novinkou. Naopak mnohé z těchto skutečností jsou známy řadu staletí. Proč je tedy tento příběh o papežce neustále opakován a oživován, když je již od 15. století jasné, že není pravdivý? Nepochybným důvodem je lidská touha po senzaci a přitažlivost negativních zpráv. „Klepy“ prostě lidi baví.

Ale je tu zcela zřejmě i další důvod. Ti, kteří chtějí škodit Církvi, dobře chápou, jakou důležitost má pro ni postava papeže, Kristova náměstka (zástupce), který je jako nástupce svatého Petra trvalým a viditelným zdrojem jednoty celé Církve. Proto bývají útoky proti Církvi téměř vždy spojeny s výpady proti papežům – proti současnému, proti těm minulým, a dokonce i proti neexistujícím.

Paradox síly ve slabosti[editovat]

Útoky, které se snaží ukazovat nejen smyšlené, ale i skutečné nedostatky papežů (byť často značně zveličené nebo z historického kontextu vytržené), v sobě zároveň nesou zajímavý paradox: čím víc se ukazuje slabost těch, kteří jsou Ježíšem Kristem ustanoveni jako jeho viditelní zástupci na zemi, tím víc se současně ukazuje i síla toho, který si je vybral, který sám zůstává neviditelnou hlavou své Církve a působí skrze ně.

Na samém začátku církevních dějin si Pán Ježíš jako viditelnou hlavu a základ jednoty své Církve vybral apoštola Petra, muže, který ho třikrát zapřel! Staví svou Církev na slabém člověku, aby bylo patrné, že to velké, co se skrze tohoto člověka a jeho další nástupce děje, nepochází z nich samotných. Právě tam, kde je v dějinách nejvíc patrná slabost těch, kterým je svěřeno vedení Kristovy Církve, se stává zřejmou síla toho, který je její neviditelnou hlavou – samotného Ježíše Krista, který svou mocí dokáže působit i skrze lidskou slabost.

Prameny:
Hesemann, Michael. Die Dunkelmänner. Mythen, Lügen und Legenden um die Kirchengeschichte. Augsburg; Sankt Ulrich Verlag, 2007.
Johann Joseph Ignaz von Döllinger: Die Papst-Fabeln des Mittelalters. Salzwasser Verlag, Paderborn, 2015 (reprint díla z roku 1863)