Dějiny, jak je možná neznáte/Zfalšovaná Bible?

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Zápletka známého románu Šifra mistra Leonarda je postavena na tom, že Církev údajně ve 4. století zfalšovala evangelia a vypustila z nich nepohodlné skutečnosti. Stalo se to prý krátce po tzv. ediktu milánském, kterým římský císař Konstantin roku 313 ukončil pronásledování Církve a povolil její oficiální působení v rámci Římské říše. Tím se dostáváme k otázce: Jak je to vlastně s rukopisy Bible?

Pohádka jako z 19. století[editovat]

Kdyby s podobnými tvrzeními o zfalšování evangelií přišel někdo v 19. století, možná by mohl mít úspěch... Po dlouhá staletí totiž pocházely nejstarší známé dochované biblické rukopisy skutečně až ze 4. a 5. století. Navíc se většinou ani nevědělo, že jsou tak staré, protože nebyly známy metody, kterými by se dalo jejich stáří spolehlivě určit. Paleografie – věda, která dnes určuje s velkou přesností stáří starověkých rukopisů – je poměrně mladá... Ale pojďme sledovat dějiny objevování starých biblických rukopisů od začátku. Je to příběh téměř detektivní.

Papyrus – za málo peněz málo muziky...[editovat]

Originály Nového zákona byly psány na papyru. Vyrábí se z rostliny Cyperus papyrus, trochu podobné našemu rákosu, která se vyskytuje hlavně v Egyptě. Lodyha se podélně nařezala na tenké proužky. Ty se položily kolmo přes sebe, slepily, slisovaly a usušily.

Papyrus byl sice levný (celý nepopsaný svitek stál v Egyptě asi tolik, kolik byla celodenní mzda, v Řecku, kam se dovážel, stál dvojnásobek), ale dlouho nevydrží. Možná jste někdy viděli, co se stane se senem, když leží několik desetiletí na půdě – začne se rozpadat na prach... S papyrem je to dost podobné, za normálních okolností se nejpozději během tří století vlivem vzdušné vlhkosti rozpadne.

Originály Nového zákona se již rozpadly[editovat]

Když například svatý Pavel psal nebo diktoval, jak bylo tehdy zvykem, svůj krátký list Filemonovi, použil jen jeden list papyru, který potom přeložil, zapečetil a odeslal. Delší novozákonní biblické texty byly napsány pravděpodobně na papyrový svitek – např. Lukášovo evangelium bylo na svitku asi 10 metrů dlouhém. Svitky bývaly popsány jen po jedné straně – na rozdíl od tzv. kodexů, které měly listy popsané z obou stran.

Žádný z originálů některé z novozákonních (ani starozákonních) biblických knih se nezachoval a prakticky není naděje, že by někdy v budoucnu mohl být některý novozákonní originál objeven. Proč? Souvisí to s krátkou životností papyru a s místy, kde originály vznikly nebo kam byly poslány.

Existují totiž prakticky jen dva způsoby, jak je možno papyrus uchovat výrazně déle než tři století. Jednak tzv. konzervace – uzavření mezi dvě skla, které se používá dnes –, to ovšem ve starověku s papyry nikdo nedělal... Druhou možností je, že se papyrus dostane do suchého pouštního písku. Proto také většina dochovaných papyrů pochází z Egypta. Kdyby některé z evangelií bylo napsáno v Egyptě nebo kdyby například svatý Pavel adresoval některý ze svých listů do Egypta, byla by ještě naděje, že tam dodnes leží někde v písku a jednoho dne bude nalezen. Ale žádné evangelium či jiná novozákonní kniha v Egyptě sepsána nebyla ani žádný list tam nebyl adresován...

Nutno však podotknout, že originál se nedochoval ani u žádné antické knihy. Všechna řecká a římská literární díla známe jen z opisů. V tom není Bible žádnou výjimkou.

Pergamen vydrží[editovat]

Od 2. století se začíná objevovat pergamen. Jde o velmi trvanlivý, ale také mnohem dražší materiál. Je to jemně vyčiněná kůže, která je tak tenká a na povrchu tak vyhlazená, že na první pohled připomíná tvrdší, jakoby lehce mastný papír. Oproti tomu papyrus spíše připomínal slepené seno... Křesťané začali pergamen pro opisy Písma svatého používat až ve 4. století. A právě z té doby pocházely ještě před sto třiceti lety nejstarší známé opisy Bible.

Nejstarší svědkové novozákonního textu na pergamenu[editovat]

Z poloviny 4. století je tzv. Kodex vatikánský. Od konce středověku se nachází ve Vatikánské knihovně. Ze stejné doby je i Kodex sinajský, který nalezl německý badatel Konstantin von Tischendorf v roce 1844 v klášteře svaté Kateřiny pod horou Sinaj. Jde o opisy, které jsou od doby sepsání originálů Nového zákona vzdáleny přibližně 250–300 let. To se sice může na první pohled zdát jako dlouhá doba, ale ve skutečnosti takto krátký odstup mezi sepsáním originálu a zachováním nejstarších kopií je u děl antické literatury něčím velmi výjimečným. Pro srovnání: například Platonovo dílo se nám zachovalo v nejstarších opisech, které jsou o 1300 let mladší než originál. A nikdo nepochybuje, že bylo po celou tu dobu velmi věrně opisováno.

Století biblických papyrů[editovat]

Přesto však, pokud by někdo před sto třiceti lety tvrdil, že Církev po takzvaném konstantinovském obratu přepsala evangelia (tedy po tom, co roku 313 obdržela od římského císaře Konstantina Velikého ediktem milánským svobodu, a dokonce zanedlouho i státní podporu), bylo možno argumentovat proti jeho názoru jen nepřímo. Do roku 1895 totiž nebyl známý žádný opis novozákonního textu, který by sahal až do doby před uznáním křesťanství, tedy do doby krvavých pronásledování ze strany Římské říše, kdy se křesťané museli skrývat a jejich posvátné knihy byly často zabavovány a ničeny.

Jenže pak přišlo 20. století, které bychom mohli nazvat stoletím biblických papyrů. Předehrou byl rok 1896, kdy byly v egyptském Oxyrynchu nalezeny dva listy papyru, které se dnes nacházejí v Britském muzeu pod signaturou 782. Podle mezinárodní klasifikace novozákonních biblických papyrů nese tento nález označení P5. Dva nalezené listy pocházejí ze 3. století (tedy z doby pronásledování Církve před konstantinovským obratem) a je na nich první a dvacátá kapitola Janova evangelia – včetně popisu setkání zmrtvýchvstalého Ježíše s Marií Magdalskou. A co je nejpodstatnější: text souhlasí s tím, který byl do té doby známý z Vatikánského a Sinajského kodexu!

Papyry a Chester Beatty[editovat]

V roce 1931 se v Times objevila senzační zpráva F. Kenyona, ředitele Britského muzea, že soukromému sběrateli A. Chesterovi Beattymu se podařilo zakoupit vzácné biblické papyry. Jak se později ukázalo, další část ze stejného nálezu získala Vídeňská národní knihovna a Michiganská univerzita. Dnes nesou tyto papyry označení P45 a P46 a obsahují velké části všech čtyř evangelií, Skutků apoštolů a Pavlových listů. Opis evangelií a Skutků pochází ze začátku 3. století, opisy Pavlových listů byly pořízeny kolem roku 200 – snad dokonce krátce před koncem druhého století. Odstup mezi sepsáním originálu se tak zmenšuje na pouhých 100–150 let. Je to něco, co nemá obdobu u žádného jiného antického literárního díla. Nabízí se otázka: Je to jen náhoda, že Bible je nejlépe doložené dílo starověku, nebo je to něco víc než pouhá náhoda?

Více než stovka papyrů[editovat]

Do dnešního dne bylo nalezeno více než sto různých papyrů s novozákonním textem. Mezi nimi zvlášť významné jsou tzv. Bodmerovy papyry: P66 s velkou částí Janova evangelia pocházející přibližně z roku 200 a P75 ze začátku 3. století s velkou částí Lukášova a Janova evangelia. Mimořádně důležitý je i papyrus P52 (papyrus Ryland), který se dnes nachází v Manchesteru. Jedná se jen o malý útržek papyru popsaný z obou stran, který zachycuje úryvek Janova evangelia – scénu, ve které se Pilát ptá, zda je Pán Ježíš král (Jan 18,31–33 a 37–38). Významné je jeho stáří. Na základě takzvaných paleografických známek (typ papyru, písma, úprava textu) byl datován přibližně do roku 130. Jde tedy o opis pořízený pravděpodobně méně než čtyřicet let od vzniku Janova evangelia! Tento papyrus byl publikován v roce 1935 a jeho nález znamenal konec teorií, které se v té době snažily dokazovat, že Janovo evangelium vzniklo až v polovině druhého století.

Žádné přepisování se nekonalo[editovat]

K začátku třetího století, tedy pro dobu více jak sto let před ediktem milánským, je možno sestavit z dochovaných rukopisů většinu textu Nového zákona – některá místa jsou doložitelná dokonce pomocí dvou, nebo i více různých velmi starých rukopisů. A výsledek? Žádné Církví organizované přepisování evangelií se nekonalo ani po ediktu milánském, ani ve dvou staletích před ním. Text byl věrně přepisován, a pokud při opisování vznikly nějaké odchylky (a ty samozřejmě vznikaly), je dnes k dispozici tolik materiálu, že vzniklé odchylky lze vzájemným srovnáváním dochovaných textů snadno rozpoznat. A nejen to – ve většině případů je možné i spolehlivě určit, jaké čtení bylo v původním textu. Míst, kde není možné s jistotou rozhodnout, jaká byla původní podoba originálu, zůstává dnes jen velmi málo. A co je důležité: nejedná se o rozdíly, které by nějak podstatně ovlivňovaly chápání věroučného poselství Písma svatého. Bez nadsázky můžeme říci, že přesnost, s jakou dnes známe celý originální text Nového zákona, nemá v dosavadních dějinách obdoby.

A co Starý zákon?[editovat]

Dosud jsme hovořili o novozákonním textu. Někoho však může napadnout otázka: A jak je to se Starým zákonem? Jeho texty přece zachycují řadu proroctví, která se podle přesvědčení křesťanů naplnila na Pánu Ježíši. Zejména kniha proroka Izaiáše jich obsahuje tolik, že Izaiáš bývá někdy nazýván evangelistou Starého zákona. Nebyl dodatečně starozákonní text nějak upravován, aby lépe „ladil“ s Ježíšovým životem?

Ale je třeba si uvědomit, že knihy Starého zákona byly opisovány nejen křesťany, ale také židy, takže vzájemné srovnání by velmi rychle prozradilo rozdíl. Přece židé, kteří nevěří, že Ježíš je předpovězený mesiáš, nemají nejmenší důvod texty Starého zákona při opisování upravovat tak, aby dávná proroctví lépe „seděla“ na Ježíše...

Objevy u Mrtvého moře[editovat]

I zde ale přineslo 20. století mimořádný přelom. Byl jím nález tzv. Kumránských rukopisů neboli svitků od Mrtvého moře. Obsahují mimo jiné i velké množství opisů starozákonních biblických textů z doby před Kristovým narozením.

Nález má zajímavou historii. V roce 1947 hledal mladý arabský pastevec z okolí Betléma ztracenou ovci v Judské poušti. Místo ovce našel poblíž severozápadního pobřeží Mrtvého moře jeskyni se starými rukopisy. V následujícím desetiletí bylo nalezeno více než 200 hebrejských, aramejských a řeckých biblických manuskriptů nejen v okolních, celkem jedenácti jeskyních, ale i na dalších místech v Judské poušti při pobřeží Mrtvého moře – například v ruinách židovské pevnosti Masada. Nejstarší z nalezených rukopisů obsahuje části Druhé knihy Mojžíšovy a pochází přibližně z roku 250 před Kristem. Mezi nalezenými rukopisy se nejčastěji vyskytuje Kniha žalmů (36x), Deuteronomium (29x) a Izaiáš (21x).

Náhoda? Prozřetelnost?[editovat]

Díky těmto nálezům víme velmi přesně, jak vypadal nejen téměř celý hebrejský Starý zákon v době před Kristovým narozením a těsně po něm, ale z velké části známe i podobu jeho tehdejšího řeckého překladu – tzv. Septuaginty.

Většina svitků se dochovala ve velmi poškozeném a neúplném stavu. Nejlépe zachovaný je svitek 1QIsaa z doby asi 70 let před Kristovým narozením. Obsahuje kompletní text knihy proroka Izaiáše – evangelisty Starého zákona. Je i toto jen náhoda? Nebo za tím můžeme vidět určitý Boží záměr?

„Chybička se vloudila“ – a dnes víme kam...[editovat]

Zkuste opsat několik kapitol textu z nějakého evangelia – a nebo z jakékoliv jiné knihy – a pak dejte výsledek práce někomu jinému zkontrolovat. I při pečlivé práci zřejmě najde nějakou chybu. Chyb se dopouštěli i opisovači před mnoha staletími. Tu slovo vypadlo, tam zase něco přidali nebo pozměnili, podle toho, jak si text (ovšem třeba z jiného evangelia) pamatovali. Nebo chtěli v dobrém úmyslu něco opravit, co považovali ve své předloze za chybné, a ve skutečnosti správný původní text nahradili nesprávným. Tak vznikaly různé takzvané varianty. Těch existuje obrovské množství. Ne proto, že by práce opisovačů byla nekvalitní, ale protože text Nového zákona je značně rozsáhlý (v řečtině má 138 020 slov) a byl opisován velmi často. Dnes můžeme porovnávat varianty z více než stovky dochovaných novozákonních papyrů, více než 250 majuskulních rukopisů (jde o nejstarší opisy na pergamenu, které byly psány výhradně velkými písmeny) a více než 2500 dochovaných minuskulních rukopisů (ty jsou psány s použitím velkých i malých písmen).

Objevy četných papyrů ve 20. století především potvrdily spolehlivost předávání biblického textu. A v některých případech také pomohly najít zajímavé odpovědi na dosud otevřené otázky. Například tam, kde doposud nebylo jasné, jak zněl přesný text originálu...

Prameny:
Brown, E., Fitzmyer, A., Murphy, E. The New Jerome Biblical Commentary. London; Geoffrey Chapman, 2000. (s. 1055–1112)
cs.wikipedia.org/wiki/Kategorie:Biblické_rukopisy (včetně aktualizovaného seznamu novozákonních papyrů)

Exkurz – ukázka práce badatelů: „jednorozený Syn“, nebo „jednorozený Bůh“?[editovat]

V naprosté většině mladších řecky psaných rukopisů Janova evangelia je v Jan 1,18[red 1] napsáno „jednorozený Syn“ a toto znění se dostalo i do latinského překladu – Vulgáty (v Nova Vulgata z roku 1979 již opraveno). Ale několik rukopisů, mezi nimi i dva nejstarší zachované rukopisy psané na pergamenu – Vatikánský a Sinajský kodex (viz obrázek na předcházející straně)[red 2] –, má odlišný text: „jednorozený Bůh“. A tento text obsahují i ve 20. století objevené tzv. Bodmerovy papyry P66 (kolem roku 200) a P75 (ze začátku 3. století), které jsou nyní nejstaršími dochovanými opisy této části Janova evangelia. Navíc z analýzy spisů svatého Ireneje († 202), Origena († 254) a Didyma z Alexandrie († 398) vyplývá, že i oni používali text Janova evangelia v této neobvyklé podobě. Církevní otcové píšící ve 2. až 5. století jsou totiž dalším velmi cenným zdrojem materiálu pro zkoumání originální podoby biblického textu. V jejich spisech se zachovalo několik tisíc biblických citací a narážek...

Dokonce je možné vysvětlit, jak vzniklo nesprávné znění, které se pak rozšířilo do velké části pozdějších rukopisů. Některý z opisovačů se nechal vést tím, co již předtím četl ve 14. verši, kde se vyskytuje spojení „jednorozený Syn“, a doplnil ho i do 18. verše. Možná z nepozornosti, možná se mu zdálo, že je to tak logičtější a že opravil chybu...

Uvedený příklad ukazuje, jakým způsobem dnes postupují týmy odborníků, kteří připravují takzvaná kritická vydání originálního biblického textu, který potom slouží pro překlady do národních jazyků. Jedná se o vydání, kde původnost každého slova je posouzena na základě všech dostupných materiálů a metod a kde je také v poznámkách uvedeno, o které rukopisy a další prameny se zvolená varianta opírá a které rukopisy naopak zachycují odlišná čtení. Takže každý, kdo má příslušné znalosti, může jejich postup zkontrolovat. Jen výjimečně se stává, že nějaká alespoň trochu důležitá otázka zůstává nadále otevřená. Naopak na většině míst, kde není možno na základě dnes dostupných pramenů bezpečně rozhodnout, které z dochovaných čtení je původní, jde o nepatrné odchylky, které nemají prakticky žádný význam: např. zda slovo mělo člen, zda věta byla připojena k předcházející spojkou „a“ či zda na určitém místě byla řecká částice „de“, která se však do jiných jazyků stejně nepřekládá...

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

  1. Viz např. Bibli kralickou (Jan 1)
  2. Doprovodné obrázky nejsou v tomto na Wikizdrojích zahrnuty.