Děje království českého/§. 61.

Děje království českého Václav Vladivoj Tomek
§. 60.	§. 61. Útěk Němců u Domažlic. Jednání Čechů s konciliem Basilejským	§. 62.

Údaje o textu
Titulek:	§. 61.
Podtitulek:	Útěk Němců u Domažlic. Jednání Čechů s konciliem Basilejským
Autor:	Václav Vladivoj Tomek
Zdroj:	TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 227–232. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Velké pohromy, které do té chvíle spůsobili Čechové okolním národům, učinily, že všudež nastala ochablost a nechuť k dalšímu válčení s nimi. Naděje bližších i vzdálenějších sousedů v konečné zjednání pokoje obracely se již jen ku koncilii obecnému, které se mělo sejíti v Basilei v měsíci Březnu roku 1431. Z rozličných stran, zvláště pak od university Pařížské a od některých knížat německých, začalo se proto záhy naléhati na papeže Martina V., aby koncilium jistě v ustanovený čas bylo držáno. Papež Martin však měl koncilium v nechuti, a vždy ještě hledal prostředků k zahlazení kacířstva českého mocí zbraně, aby se tím spíše uchránil všelikého obmezení moci papežské sbory církevními. Úsilně opět tedy napomínal krále Sigmunda a knížat německých, zároveň pak také znova Vladislava krále polského a velikého knížete Vitolda litevského, aby vojenské síly své ještě jednou obrátili proti Čechům. Když pak obávati se musil, žeby koncilium mohlo se sejíti také bez jeho svolení, dal sice nařízení novému legatovi svému, vyslanému do Němec, kardinalu Julianovi Cesarini, aby koncilium v jeho jméně řídil, ale hlavní péči aby vždy měl o novou vojenskou výpravu.

Úsilí při panovnících slovanských nemělo žádného účinku. Kníže litevský Vitold zemřel v málo nedělích po psaní papežském k němu (1430, 27. Října). Když pak Litvané zvolili sobě za nástupce jeho Swidrigala, mladšího bratra krále polského, pominutím Vladislava Jagela samého, čehož nechtěla dopustiti šlechta polská, bažící po panství nad zeměmi litevsko-ruskými pod žezlem svého panovníka; vyhledával dvůr polský právě toho času přátelství s Čechy, přeje sobě užiti pomoci jejich proti Swidrigalovi a spojencům jeho, zejména rytířům pruským. Protož král Vladislav, užívaje nyní zase rady knížete Sigmunda Korybuta, dal se s Čechy toliko v pokojné vyjednávání a smlouvání mezi kněžími jejich a svými v Krakově o spůsob, kterým by se Čechové měli podati na výrok koncilia Basilejského; což však na ten čas nedošlo cíle (1431).

Naproti tomu král Sigmund, dorozuměv se s papežem, přijel již na podzim roku 1430 do Němec, a smluviv se na sjezdě s knížaty v Normberce o některá opatření prozatímná k obraně hranic proti Čechům, položil k uradění o větší předsevzetí sněm říšský k jaru roku 1431 v témž městě. Tam přijel kardinal Julian, když mezitím papež Martin byl zemřel (1431, 20. Února), s nařízením stvrzeným ve předešlém spůsobu od nástupce jeho papeže Eugenia IV.; sněm pak u velké jednosvornosti uzavřel, sebrati moc celé říše k nové vojenské výpravě do Čech. I koncilium Basilejské, které se zatím začalo scházeti, svolilo dle přání kardinala k odložení svého hlavního úkolu, až jak by vypadlo toto předsevzetí.

V Čechách mezitím za příčinou vyjednávání s králem polským i nastávajících nových srážek s nepřátely stalo se usnešení na sněmě v Kutnéhoře (v Únoru 1431) o zvolení 12 vládařů zemských ze všelikých stavů k řízení obecných záležitostí. Vládaři položili sněm nový do Prahy, ku kterému i Sigmund i král polský vypravili posly své, aby se mezi zbrojením v Němcích stal ještě jeden pokus také o narovnání mírné. Sněm svolil ke sjezdu s králem Sigmundem a předními knížaty německými i s posly legata a koncilia Basilejského v Chebě, kdež jednáno o spůsob, kterým by Čechové měli býti slyšáni od koncilia, aby se stalo srovnání ve věcech víry. Ale když žádáno na Češích, aby se naprosto podvolili přijmouti, cožby koncilium vyřklo, jakožto sbor neomylný, odepřeli tomu, a sjezd se rozešel s nepořízením.

Obě strany měly se tedy k válce, a Čechové první sebrali pole vedením Prokopa Holého. Vtrhše do kraje Plzenského, pokusili se nejprvé o dobytí Plzně, ač i tenkráte darmo; potom táhli dále ke hranicům až k Týnu Horšovu. Ale když Němci déle se rozmýšleli a meškali se svou výpravou, rozešlo se vojsko české na ten čas pro nedostatek špíže. Teprv dne 1. Srpna vojsko křížové, sebrané blíž západních hranic českých v počtu 90.000 pěších a 40.000 jízdných, vtrhlo konečně do Čech. Fridrich markrabí brandenburský, tak jako předešle, byl vrchním velitelem jeho; kardinal Julian jel s sebou u vojště; toliko král Sigmund zůstal pozadu v Normberce. Dle příkladu českého opatřili se i Němci k tažení tomuto vozy válečnými. Nejprve udeřili na Tachov; ale potkavše se s odporem mužným, táhli dále až ke hradu Šwamberku; zde pak rozdělivše se na tři oddíly, začali ukrutně pleniti a loupiti krajinu pomezní odtud až k Domažlicům. Mezitím sebrali Čechové opět vojenskou sílu svou v počtu 50.000 pěších a 5000 jezdců, i táhli vstříc proti mocnému nepříteli. Tu sotva že se přiblížili a vyšel hlas o tom ve vojště německém, popadl křižáky obyčejný již náhlý strach, tak že ihned v největším nepořádku dali se na útěk k lesu bavorskému. Čechové, rychle za nimi chvátajíce, dostihli jich u Domažlic (14. Srpna). Tu utíkali jeden přes druhého; vozy, měvše sloužiti k obraně, zapletly se v lesích a rozmnožily zmatek všeobecný. Utíkajících jest mnoho zbito, mnoho zjímáno od Čechů; vozů asi 3000 padlo do rukou jejich s hojnou kořistí, a tažení vzalo pro Němce konec ohavnější než všecka předešlá.

Zároveň se vpádem hlavního vojska německého byli také Míšňané vtrhli do Čech k Oseku a Žatci, a vévoda rakouský do Moravy. Po zprávě však o porážce u Domažlic odtáhli Míšňané spěšně; proti Albrechtovi pak vytáhl opět Prokop Veliký, a připravil jej ke zpátečnému tažení, ač tak, že Olomouc, Brno, Jihlava, Hradiště, Znojmo a jiná důležitější města na Moravě zůstala vždy v moci vévodově. Později, ještě téhož roku, vytáhli Táboři a Sirotci s hlavní mocí svou do Uher až za Nitru, a spůsobili zádavy veliké; ale když mezi sebou se nepohodli o kořist, a Prokop Holý se svými proto se obrátil nazpět, utrpěli Sirotci, kteří dále pokročili, ztráty od Uhrů, obstoupivších je ve větším počtu; z čehož na některou chvíli pošlo veliké rozhořčení mezi bratrstvy.

Porážka Domažlická odňala konečně nepřátelům Čechů poslední naději, že by ještě mohli zvítěziti nad nimi mocí. Kardinal Julian sám, nabyv přesvědčení o tom, hned po útěku vojska německého odebral se do Basilee, ujal se řízení koncilia, a hleděl jemu spůsobiti jak možná největší vážnost, aby jen knížata a stavové němečtí nevyhledávali míru s Čechy každý sám o sobě, nýbrž dočkali se zavření míru obecného prostředkem koncilia ve jménu celého křesťanstva. K docílení toho koncilium zvalo Čechy již 15. Října roku 1431 listem laskavým, aby vešli s ním v jednání.

I v Čechách přese všecka vítězství dobytá nad cizími nepřátely byla žádost pokoje veliká a téměř všeobecná. Neboť byla země dlouhým trváním války vyhubena velice; role, zůstávajíce často neosety, nevydávaly ourody; obchody byly namnoze zastaveny, řemesla hynula. Kořisti nabrané v cizích zemích nemohly nahraditi těchto nedostatků; jimi plýtvali toliko vojínové, kterým se vojna po tolika létech stávala již oblíbeným řemeslem. Vojínové tito divočeli vždy více návykem loupeží, a stávali se obtížnými zemi samé; nebyli to již ani samí Čechové, kterým hájení svého náboženství bylo prvotním podnětem k uchopení zbraně, nýbrž zběř z rozličných národů přimíchala se k nim, lákána jsouc lehkou příležitostí k pustému živobytí. Vůdci jejich byli na ten čas pravými pány země; dle jejich vůle dálo se všecko; což těžce nesli stavové, na kterých od starodávna spočívalo zřízení zemské, páni totiž a zemané, dílem také obce městské. Jen v míru mohl učiněn býti konec této moci vojenstva; protož zvláště šlechta stála o to, aby se příležitost podávaná ke smíření nezamítala. Strana pod obojí, nechtěvši nikdy žádnému odtržení od církve na vždy, měla mimo to vše novou pohnutku ke smířlivosti, když o vánocích roku 1431 (24. Prosince) zemřel arcibiskup Konrad, který dotud světil její kněžstvo. Nebo nechtěla-li se spustiti zásady posloupnosti apoštolské, hrozily jí velké strasti z nedostatku duchovenstva. Protož list zvací koncilia Basilejského spůsobil celkem radost a naději v Čechách. Jen strana Táborská odpírala mu po delší čas, tak že některou chvíli hrozilo z toho přijíti k novému boji domácímu. Konečně na sněmě v Praze v měsíci Únoru roku 1432 uzavřeno jednosvorně, vypraviti posly do Cheba k opětnému sjezdu s posly splnomocněnými od koncilia, aby se předně učinila smlouva o spůsob, jakým by mělo býti jednáno mezi Čechy a konciliem. Tam stalo se dorozumění, aby Čechům volno bylo zastávati mínění své před sborem Basilejským s plnou svobodou, a soudcem aby bylo písmo svaté, obyčej církve prvotní a spisové svatých otců, pokud by se s písmem srovnávali (18. Května).

Vyjednávání toto nezastavilo ještě zuření války. Prvé než se sjezd Chebský začal, vytáhl Prokop Veliký s Tábory a Sirotky do Brandenburka, a poplenil tuto zemi až daleko za Berlín; po sjezdu pak Chebském Sirotci opět vtrhli do Uher, dobyli lstí města Trnavy, a vložili tam posádku. Jiné vojsko vpadlo téhož času do Slezska, a spůsobilo, že celá země tato, vyjmouc Ludvíka kníže Lehnické a města Vratislav, Svídnici a Javor, vykoupila nové příměří na dvě léta. Tak učinil též markrabí míšenský. Téhož pak času, v měsíci Červenci roku 1432, poselství české, vypravené do Krakova, zjednalo přátelský spolek mezi Čechy a králem polským, tak že slíbili sobě vzájemně pomáhati proti všemu Němectvu, a námluvy staly se o uvedení malého teprv synáčka Vladislavova téhož jména svým časem za krále do Čech.

Hledíc ku potřebě nevyhnutedlné, koncilium Basilejské schválilo umluvy zavřené v Chebě, ačkoli papež Eugenius IV. delší čas všemu vyjednávání s Čechy se protivil, ano usiloval i o rozpuštění koncilia. Tu konečně na sněmě českém držaném v Kutnéhoře poslední den měsíce Srpna roku 1432 zvoleni jsou poslové, kteří se měli odebrati ku koncilii; ale příměří se všemi sousedy, o které usilovalo koncilium, nepovolilo se, nýbrž stihány zvláště Rakousy toho času novými vpády.

Poselstvo české skládalo se z nejvýtečnějších osob všelikých stavů, jak světských tak i duchovenstva, V čele jeho byl sám Prokop Holý. Ve 300 koních přijelo dne 4. Ledna roku 1433 do Basilee. Tu se jednalo předně o čtyry artikule Pražské, jakož ty, o které zasazovaly se české náboženské strany Pražanů i Táborů jednostejně. Mistru Janovi Rokycanovi svěřeno bylo hájení nejzávadnějšího z nich, o přijímání svátosti pod obojí; druhé zastávali mistr Petr Engliš, Mikuláš z Pelhřimova zvolený biskup Táborský a Oldřich bakalář ze Znojma, též z kněží Táborských. Vyjednávání o jiných věcech, ve kterých se Pražané a Táboři od sebe dělili, sestavených od koncilia v 28 artikulích, zamítli Čechové, pokud by ony hlavní čtyry kusy nebyly na místě postaveny. Hádání o artikule Pražské, nejprvé v celém sboru, potom také v užším výboru zvoleném od obou stran, trvalo však plného čtvrt léta, aniž se docílilo úplného dorozumění. Koncilium, nechtíc přistoupiti k míněním od Čechů hájeným v celém jich rozsahu, nejprvé navrhovalo poslům českým, aby zaujali místo ve sboru vedlé jiných členů jeho a zůstavili rozhodnutí většině; k čemuž však poslové svoliti nechtěli, nemajíce k tomu moci; protož vypravilo koncilium spolu s nimi své posly do Čech, aby podání totéž učinili sněmu českému. V čele poslů těchto byl Filibert biskup Konstanský (Coutence) z Normandie.

Stavové čeští drželi z té příčiny sněm ve velké síni kolleje Karlovy v Praze v měsíci Červnu 1433. Návrh koncilia, aby Čechové do něho vstoupili a většině se podrobili, nebyl však přijat. Tu oznámili poslové Basilejští, žeby koncilium volno bylo dopustiti přijímání pod obojí spůsobou, když by se Čechové navrátili ku poslušenství církve a ve všem ostatním podvolili se uzavřením sboru, v jehož poradách měli by se účastniti jako jiní národové. K tomu chtěla většina sněmu dosti ochotně přistoupiti, však kdyžby se prvé určitě vědělo, jaké by mělo býti takové povolení, a na koho by se mělo vztahovati. Přání sněmovníků bylo, aby se přijímalo pod obojí spůsobou v Čechách a na Moravě všudež, jinde pak, totiž zejména ve Slezsku a v Polště, pokud by tam byli milovníci kalicha. Poslové Basilejští neměli však moci, aby o tom sami ustanovili; pročež vypraveni jsou opět poslové čeští s nimi, méně četní než prvé, aby přednesli žádosti české v tom směru samému koncilii.

Během tohoto vyjednávání pokračovalo se ještě vždy také ve válce. Hned z jara roku 1433 vytáhl oddíl vojska Táborského vedením kněze Bedřicha ze Strážnice a Jana Pardusa z Horké Polskem bez překážky vlády polské, s Čechy již spřátelené, do Uher, a poplenil nejprv stolici Spišskou a potom jiné krajiny. Téhož pak času jiné vojsko Táborské asi 8000 mužů vedením Jana Čapka ze Sán bylo vypraveno Polákům na pomoc do Prus proti rytířům německým a Swidrigalovi, kdež bojovavše šťastně celé léto toho roku, dostali se až ke břehu mořskému u Kdanska, a vrátili se teprv po zavření příměří mezi válčícími stranami. V Čechách mezitím hned po odjezdu poslů Basilejských z Prahy v měsíci Červenci předsevzali Táboři a něco později také Pražané spolu s nimi s hlavní mocí svou obležení města Plzně, chtíce dobytím jeho zbaviti konečně stranu katolickou v zemi nejdůležitějšího zbrojiště a prospěti tudy i ve vyjednávání svém se sborem Basilejským.

Ani druhé poslání do Basilee nevedlo však ještě ku konci. Sbor, vzav žádosti české v uvážení, uzavřel neoznamovati svého úmyslu o nich jináč než na sněmě českém, a vypravil proto své posly podruhé s posly českými do Prahy. Tu se stalo oznámení od nich v ten spůsob, že koncilium povolovalo přijímání pod obojí spůsobou v Čechách a na Moravě, však jen osobám dospělým, kdož by toho žádali, a dopouštělo druhých tří kusů Pražských s jistými ohradami, žádajíc, aby Čechové spokojíce se tím, přistoupili již k jednotě církve, a cožby všichni neb někteří z nich (myslilo se na Tábory a zvláštní jich učení) více ještě žádali, aby o to dále jednali v koncilii, vždy dle soudce umluveného ve Chbě. K tomuto návrhu smlouvy čili kompaktat slíbili Čechové přistoupiti rukou dáním poslům Basilejským dne 30. Listopadu roku 1433, však ne co ke smlouvě dokonané, poněvadž jí nečinilo se ještě zadost jejich žádostem. Když pak dalším jednáním s posly o ohrady jak s strany přijímání pod obojí spůsobou, tak zvláště také s strany panování statkům zemským od duchovenstva ukázalo se, že rozdíly v mínění obou stran vždy zůstávaly veliké; pošel nejprvé z toho rozstrk mezi duchovenstvem strany pod obojí. Jan Příbram totiž a jeho stoupenci radili úsilně, aby stavové přijali kompaktata bez dalších rozpaků; Rokycana a jeho strana ukazovali k nesnázím z toho a zvláště k různicím ustavičným mezi lidmi, které by musily vzniknouti, když by v týchže kostelích jedni chtěli přijímati pod obojí, druzí pod jednou spůsobou, a každý by svůj spůsob pokládal za jediný pravý. Shromáždění přisvědčilo konečně k těmto výstrahám; kompaktata nejsou přijata; vyjednávání se přetrhlo, a poslové Basilejští odjeli z Prahy na začátku roku 1434 bez pořízení.