Děje království českého/§. 60.

Děje království českého Václav Vladivoj Tomek
§. 59.	§. 60. Vítězství u Oustí a u Tachova. Pleny v okolních zemích	§. 61.

Údaje o textu
Titulek:	§. 60.
Podtitulek:	Vítězství u Oustí a u Tachova. Pleny v okolních zemích
Autor:	Václav Vladivoj Tomek
Zdroj:	TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 219–227. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Ukojení rozepří mezi stranami přídržícími se přijímání pod obojí spůsobilo nový strach v zemi přijímajícím pod jednou. Hned po míru Vožickém 22 pánů a rytířů této strany, nejvíce z kraje Berounského, mezi nimiž přední byli Hanuš a Fridrich bratří z Kolovrat, ano i purkrabí královští na Karlšteině a na Křivoklátě zavřeli opět příměří s Pražany a Tábory, kterým se zavázali propustiti svobodu čtyrem kusům Pražským na panstvích svých, ano nehraniti lidem svým poddaným, aby směli bojovati ve vojskách strany protivné. Jiní, jakož panstvo a města landfridu Plzenského, Oldřich z Rosenberka v jižních a někteří páni mocnější v půlnočních krajinách země odpírali sice vždy, ale jen obranně.

Král Sigmund na rozličných sněmích a sjezdech s knížaty německými pořád ještě darmo se pokoušel, aby sobě zjednal nové pomoci výdatnější od celé říše německé; ale zatím zavázal sobě ke zvláštním službám zetě svého Albrechta rakouského a Fridricha Bojovného, markrabí míšenského, kterému toho času udělil odumřelé vévodství saské, smluvou s nimi oběma na osobním sjezdě ve Vácově v Uhřích (1425, 25. Července). Albrecht rakouský již za obléhání Vožice s králem samým vtrhnul do Moravy, a pokusil se předně o dobytí Třebíče. Pražané, Táboři a Sirotci vytáhli však brzy společně proti nim, odehnali je od Třebíče, a vtrhli do Rakous, kdež dobyli města Retče. Tam raněn jest na smrt Bohuslav Šwamberský; po němž mezi heitmany Táborskými začal první místo zaujímati kněz Prokop Holý čili Veliký, z bohaté měšťanské rodiny Pražské, nejznamenitější válečník ze školy Žižkovy. Z heitmanů Sirotčích slynuli vedlé Kunše z Bělovic Jan Královec, Velek z Březnice a kněz Prokop menší čili Prokůpek.

Brzy z jara roka 1426 vtrhli Čechové opět do Moravy, a zmocnili se Břeclavě blíž hranic rakouských; hned pak potom obrátili se ve více oddílech do půlnočních Čech, kdež domácím protivníkům dostávaly se pomoci od markrabí míšenského, kterému král Sigmund byl zastavil města Oustí a Most. Jan Roháč z Dubé, pán z bratrstva Táborského, dobyl měst Bělé a Lipého, Prokop Holý Třebenice, Teplice, Krupky, Duchcova; nejdéle obléhal Jakoubek z Bíliny město Oustí na Labi, osazené od Míšňanů. Knížata němečtí radili se toho času o nové tažení proti Čechům na sněmě říšském v Normberce, kdež i Fridrich Bojovný domáhal se posily; ale sněm rozešel se opět bez pořízení. Tu konečně jen moc markrabí míšenského a některých jeho spojenců, sebraná v Míšni, v Sasích, v Durynsku a jinde, vtrhla do Čech přes hory Krušné k vybavení Oustí, v počtu více než 70.000 bojovníků. Čechové rovněž strhli svou moc k témuž městu, v počtu asi 25.000 mužů, vedením Sigmunda Korybutoviče, Prokopa Holého a jiných heitmanů. Tu před městem obleženým svedena jest bitva všech předešlých v této válce krvavější. Míšňané, spoléhajíce na sílu jízdy své, udeřili na vozový tábor český na výšině u vsi Předlic, jsou však odraženi, a potom ve strašné seči stiháni až k horám pomezním. Pro hrdé odřeknutí Němců před bitvou strana straně nedávala milosti, a tak zabito z vojska německého 15.000 lidí, mezi nimi mnoho vzácné šlechty saské a durynské (16. Června). Nazejtří po bitvě dobyto Oustí a spáleno.

Tato veliká porážka Němců spůsobila strach v zemích za půlnočními hranicemi českými, aby Čechové neužili příležité chvíle ke mstě; pročež daleko široko všudež hradila se města a konaly se všeliké přípravy k obraně proti vpádu jejich. K tomu však nepřišlo na ten čas pro nesvornost mezi stranami českými. Nepohodliť se o to bratrstva s Pražany a pány, tak že vypuklo zjevné záští jmenovitě mezi Tábory a panem Hynkem z Poděbrad, jehož hrad Poděbrady obléhán od nich, ač darmo. Vojenská moc Pražanů vedením Hynka Kolšteinského pokusila se toliko o dobytí Mostu na Míšňanech, musila však odstoupiti po tuhém boji tudíž svedeném. Naproti tomu rovněž tak darmo vévoda Albrecht rakouský obléhal Břeclav na Moravě. Prokop Veliký zaplašil jej odtud, přitáhnuv s velikou silou obleženým na pomoc. Z jara pak roku 1427 vtrhli Táboři a Sirotci do Rakous, a porazili vojsko Albrechtovo v bitvě krvavé u Světlé (12. Března), ve které padlo 9000 Rakušanů. Strana pod jednou utrpěla mezitím v Čechách ztrátu znamenitou dobytím města Stříbra v Plzensku náhlým přepadením od Přibíka z Klenového. Také Oldřich Rosenberský toho času, nedůvěřuje silám svým, zavřel dlouhé příměří s Tábory, nedav se zdržeti od toho mnohým napomínáním krále Sigmunda.

Při tom při všem nedařilo se Čechům pořád ještě s hlavní věcí, na které záleželo při celém jejich předsevzetí, aby totiž po svržení panství krále Sigmunda zjednali zemi své jinou řádnou vládu, pod kterouž by také snáze mohli dojíti nějakého konce v rozepři své s církví obecnou; ano jediná posavadní naděje Pražanů a pánů strany pod obojí, skládaná v tom ohledu v Sigmunda Korybutoviče, právě toho času přišla na zmar novým nenadálým převratem.

Již od některého času různili se mezi sebou mistři učení Pražského v mínění o některých věcech, kterými se jejich snahy náboženské dělily od počínání Táborů. Z povolnosti k Táborům byli totiž mnozí jejich strany zamítli, aspoň na čas, některé vedlejší, méně podstatné obřady kostelní, jakož svěcení věcí rozličných, a zavedli také čtení evangelia i epištoly při mši svaté jazykem českým. Proti tomu začali jiní žehrati a vždy horlivěji usilovati o navrácení se k starému obyčeji ve všem krom přijímání pod obojí spůsobou. Tito v hádání se s Tábory o podstatu svátosti večeře páně naléhali také na takové výklady, které se jich vlastním posavadním soudruhům zdály býti příliš hrubě smyslné; v zastávání pak svého mínění v jednom i druhém ohledu zacházeli tak daleko, že zamítali a hanili ostře knihy Wiklefovy jim v tom odporné, nic neohlížejíce se k tomu, že někdy Hus sám byl se kněh těchto zastával, a že tím tedy příčiny a počátky náboženského hnutí českého uvodili s jisté strany v podezření. Tato ouzkostlivější strana mezi mistry a kněžími Pražskými tupila také rozchvácení statků církevních od světských lidí, a přiváděla k srdcím potřebu konečného podstoupení poslušenství papeže a obecné církve, když by se mohlo státi slušné smíření. Hlavou její byl mistr Jan Příbram; čelnější mistři a kněží, kteří jemu v těch věcech odporovali, byli mistr Jan z Rokycan, Jakoubek Stříbrský a Petr Payne, rodilý Angličan jinak Engliš.

Z hádek o to mezi duchovními přišlo brzy také k roztržkám v obci Pražské, ano v celé straně pod obojí, při čemž Sigmund Korybutovič nadržoval straně Příbramově. V naději, žeby na základě mínění této strany bylo lze dosíci smíření mezi Čechy a církví Římskou, jehož spůsobením byl by snad mohl buď sobě nebo strýcům svým, králi polskému neb knížeti litevskému, usnadniti dosažení koruny české, dal se v jednání s papežem Martinem V. a spolu v jakési ouklady proti stoupencům strany Rokycanovy v Praze, které však před časem vyšly na jevo. Tu se vzbouřila obec proti němu. Sigmund přepaden jest z nenadání v sídle svém, kdež přebýval v Praze (1427, 17. Dubna), a odvezen v zajetí na hrad Waldštein v Boleslavště, aniž věrní jeho zvěděli o místě jeho vazby. Také Příbram, mistr Prokop z Plzně, Křištan z Prachatic a jiní někteří stoupenci Příbramovi jsou jati, a potom vypověděni z Prahy. Strana pod obojí neměla odtud žádné společné nejvyšší hlavy.

Teprv po této bouři Pražské vypravili se Táboři a Sirotci se znamenitou mocí vojenskou vedením obou Prokopů a jiných heitmanů ponejprv přes půlnoční hranice zemské, a vtrhše mimo Žitavu do Lužice i potom dále do Slezska, dobyli a vypálili města Lubno a Kolperk, učinili velké zádavy, a navrátili se s hojnou kořistí; proti straně královské v zemi pak dobyli a rozbořili pevné hrady Červenou horu ve Hradečtě a Žleby v Čáslavsku. Mezitím podařilo se konečně papeži Martinovi a novému legatu jeho v Němcích, kardinalu Jindřichovi Winchesterskému, z královské rodiny anglické, pohnouti knížata německá k většímu společnému předsevzetí proti Čechům. Dle usnešení na sněmě říšském ve Frankfurtě sebralo se veliké vojsko křížové k západním hranicům českým v počtu 80.000 jízdných a tolikéž nebo více pěchoty. Fridrich markrabí brandenburský byl nejvyšším velitelem; markrabí míšenští, vévodové bavorští, arcibiskupové Mohučský a Trierský, biskupové Bamberský, Würzburský a mnoho knížat jiných, duchovních i světských, dostavili se s lidem svým. Kardinal legat řídil i sám přípravy válečné, a účastnil se osobně ve výpravě. V měsíci Červenci roku 1427 přešlo vojsko přes hranice do kraje Plzenského, kdež strana pod jednou doposud byla nejsilnější v zemi, i jalo se předně obléhati Stříbro, hájené srdnatě Přibíkem z Klenového. Proti velké této moci sebrali Pražané, Táboři a Sirotci vojenské síly své v hromadu vedením Prokopa Holého. Vojsko jejich celé čítalo 1500 jízdných a 16.000 pěších. Ale když se Čechové přiblížili na tři míle ke Stříbru, strhnul se hned první zprávou o tom strach náramný ve vojsku německém, tak že hned upustilo od obléhání města a ve zmatku dalo se na útěk k Tachovu. Tam zastavil zástupy kardinal legat mnohými domluvami; však jak medle Čechové se přiblížili, nastal zmatek nový a útěk všeobecný k lesu bavorskému a ze země. Čechové, stihajíce křižáky, mnoho tisíc pobili, a zmocnili se jejich zavazadel. Potom dobyli Tachova útokem, a oblehli Plzeň. Tu i nejmocnější toto sídlo strany pod jednou s celým landfridem kraje Plzenského musilo žádati o příměří a podvoliti se hádání o víru s mistry Pražskými a kněžími Táborskými na Žebráce, které však nevedlo k zamýšlenému sjednocení.

Sotva že nebezpečenství toto zevnější bylo odvráceno, strhla se v Praze nová bouřka pro zajetí knížete Sigmunda Korybutoviče. Někteří z předních jeho stoupenců z panstva strany pod obojí, Hynek z Kolšteina totiž, Diviš Bořek z Miletínka, Jan Smiřický, chtíce jej vysvoboditi, smluvili se s některými věrnými krále Sigmunda, a vpadli z nenadání do Prahy, doufajíce opanovati město pomocí přívrženců svých v obci. Naděje tato je však zklamala. Dostavše se bez odporu až na náměstí Starého města, jsou obstoupeni, a bez mála všichni buď zbiti, buď zjímáni (1427, 6. Září). I Hynek Kolšteinský přišel o život. Jan Smiřický stěží skryl se, a zachránil se potom útěkem. Diviše Bořka oblehli Pražané společně s Tábory a Sirotky vedením Prokopa Velikého v Kolíně, a po obraně čtvrtleté přinutili jej ke vzdání pod výminkami. Jan Smiřický pokračoval však potom v soukromé válce s Pražany, až konečně roku 1428 propustili Sigmunda Korybutoviče ze zajetí, v němž se byl nacházel půl druhého roku.

Svržení panství jeho v Praze, kterým se Pražané znepřátelili s mnohými pány strany pod obojí, čímž zase nuceni byli více sobě hleděti spolku s bratřími a s mohutným vůdcem jejich Prokopem, mělo mezi jiným za následek, že zase podobně jako někdy za kněze Jana Želivského začali se množiti zjevněji vyznavači náboženských mínění Táborských v samém hlavním městě, nejvíce na Novém městě Pražském. Z toho pocházely brzy nové různice v Praze, a jiným podnětem k nim byly rozepře mezi obcemi Starého i Nového města o obapolná práva i o jmění obecní, rozmnožené velice pobráním statků duchovenstva, když města po delší čas v jednu správu spojená zase od sebe se rozdělila. Nejednou zavřelo jedno město proti druhému brány své nebo přehradilo ulice, z čehož přicházelo k půtkám krvavým. Novoměstští dovolávali se přitom pomoci nejvíce od Sirotků, Staroměstští zase hleděli obnovení přízně s panstvem strany pod obojí.

Různice tyto však nevadily již zámyslu předních válečníků českých, aby se po odražení vpádu cizinců do země české vojna přenesla do jejich zemí vlastních k vykonání pomsty a k donucení jich, aby nastoupili na cestu míru.

Hned po dobytí Kolína, kterýž se vzdal v polovici měsíce Prosince roku 1427, Prokop Veliký vedl vojenskou moc Táborů, Sirotků a Pražanů přes Moravu do Uher, dobyl Uherského Brodu, poplenil celou krajinu až k Dunaji, vypálil předměstí Prešpurka, a s rovnými záhubami vrátil se přes Trnavu, nenašed nikde žádného odporu. Na Moravě sesíliv se novými zástupy z Čech, předsevzal odtud na začátku roku 1428 velké tažení do Slezska. Hned při vchodu do země poddali se mu knížata Vácslav Opavský a Bolek Opolský umluvami, kterými se zavázali nejen k zachování pokoje napotom, nýbrž i ku pomocem vojenským. Biskup Vratislavský s několika jinými knížaty a městy postavili se na odpor s velkou vojenskou mocí. Prokop Veliký porazil je však ve kruté bitvě u Nisy, kdež ztratili Slezáci 9000 mužů. Tu již dobyli a vypálili Čechové Otmochov, Pačkov, Frankštein, Falkenberk, Střelín a jiných měst více bez mnohého odporu, osadili hrad na hoře Sobotce stálou posádkou zemi na postrach, rozplašili nové vojsko slezské, které se proti nim sebralo u Lehnice, dobyli Hojna, vypálili předměstí Vratislavská, a přinutivše k umluvám také knížata Minsterberského, Ratibořského, Osvětimského, Těšínského, navrátili se do Čech s velikou loupeží. Jeden zástup Sirotků a Pražanů hned potom vtrhnul Moravou do Rakous, a zloupil krajinu až naproti Vídni, jiný vpadl do Bavor, a spůsobil škody veliké, dobyv zvláště měst Pernova a Mnichova nad lesy.

V létě potom oblehla hlavní moc Táborů a Sirotků hrady Bechyni v Táborsku a Lichtenburk v Čáslavsku. Bechyně vzdala se po třech měsících. Lichtenburk bráněn věrnými krále Sigmunda více než pět čtvrtí roku. Ku konci roku vtrhli Sirotci ještě jednou do Slezska přes Kladsko, porazili kníže Jana Minsterberského v bitvě, ve které sám přišel o život, jsa poslední svého rodu, a osadili stále město Němčí. Z jara r. 1429 vtrhnul Prokop Veliký do Rakous.

Pohromy tyto zarazily krále Sigmunda, který již po více let, meškaje v Uhřích, měl téhož času také nešťastné boje s Turky. Někteří páni strany pod obojí, mezi nimiž počal brán býti na slovo pan Menhart z Hradce, pokusili se tehdáž, když pominula naděje v obdržení jiného krále v Čechách, o prostředek ke srovnání s ním, i navrhli k tomu cíli sjezd mírný v Prešpurce, kdež král toho času měl právě porady se zetěm svým Albrechtem a některými jinými knížaty německými o další spůsob vedení války s Čechy. Sigmund přijal návrh ten ochotně, i odebrali se náčelníci stran českých, jak pod obojí, tak pod jednou, v čele jejich zejména Prokop Holý, k němu do Prešpurka. Po tak dlouhých záhubách, kterými trpěly obě strany, nebyli Čechové již tomu odporni, přijmouti Sigmunda za krále, když by zjednal náležité opatření v žádostech jejich ve příčině náboženství. Král však nechtěl se ani nyní v nic dáti bez papeže, i odkazoval Čechy k narovnání konciliem, které dle uzavření sboru Sienského mělo býti v Basilei od tehdejška ve dvou létech, žádaje, aby na ta dvě léta zavřeli všeobecné příměří. Takové podání bylo však prospěšné nepřátelům Čechů, jim pak patrně na škodu. Poslové čeští odjeli tedy z Prešpurka bez konce, odvolavše se ke sněmu, který hned potom držán v Praze, na němžto však ujednány jsou takové výminky, ku kterým král Sigmund přistoupiti nemínil.

Jednání o výminky tyto, totiž hlavně o spůsob, kterým by se Čechové mohli dáti v jednání s budoucím konciliem, odkrylo jasněji než jindy spory náboženské, které byly mezi Pražany a Tábory; z čehož nově vzaly podnět také různice mezi městy Pražskými. Opět zatarasili sobě ulice a vchody do měst přehradami a řetězy. Velek Koudelník, heitman Sirotčí, přitáhnuv na pomoc Novoměstským, učinil útok na Staré město, při němž stříleno z pušek a házeny ohnivé šípy z města na město, a něco lidí zabito na obou stranách, však bez jistého účinku. Konečně stalo se smíření jakéž takéž přátelskými umluvci, a okolo téhož času srovnaly se také obě strany mezi kněžstvem Pražským potud, že se Příbram a stoupenci jeho směli vrátiti zase do města, slíbivše poslušenství představenému duchovenstva Pražského, kterýmž byl Jan Rokycana jakož na ten čas generalný vikář jmenovaný arcibiskupem Konradem.

Hned po nezdaření sjezdu Prešpurského chystala se nová výprava proti Čechům z Němec dle usnešení knížat s králem Sigmundem, ku které kardinal Jindřich Winchesterský sám vedl na pomoc 5000 oděnců z Anglicka. Ale když byl s nimi již na cestě v Belgii, stal se právě obrat Angličanům protivný ve válce jejich s Francouzi vystoupením zázračné panny Orleanské, pro kterýž musil kardinal z rozkazu krále anglického s vojskem svým obrátiti se do Francouz, a i knížata němečtí výpravy proti Čechům zanechali. Naproti tomu válečníci čeští, Táboři, Sirotci i Pražané hned po smíření měst Pražských předsevzali nové tažení do Lužice vedením Prokopa Holého; vypálili předměstí u Žitavy a u Budišína, a poplenivše velkou část země, spůsobili strach veliký dobytím a zpustošením města Kubína v půlnočních končinách blíž hranic brandenburských.

Po navrácení jich do Čech vzdal se konečně také hrad Lichtenburk umluvou. Vojska však, dlouho nemeškajíce, hned v polovici Prosince toho roku nastoupila na výpravu větší všech předešlých do Míšně. Bylo 40.000 pěších, 3500 jízdných a 2500 vozů válečných, ježto vedením Prokopa Velikého, Královce, Velka a jiných všech přednějších heitmanů přešla přes půlnoční hranice zemské ku pomstě nad nepřátely od dávna nejvíce nenáviděnými. Bez odporu vypálili předměstí u Perna, u Drážďan a u Míšně, táhnouce dolů po Labi. Velké vojsko německé, asi 100.000 mužů, pod korouhvemi Fridricha vévody saského, syna Fridricha Bojovného, jenž mezitím byl zemřel, Jana markrabí brandenburského, Viléma vévody brunšvického, Fridricha lanthrabí durynského, arcibiskupa Magdeburského a jiných knížat a stavů říšských, postavilo se k obraně mezi městy Lipskem a Grimmou; ale když Čechové ke Grimmě se přiblížili, nesčekalo jich vojsko toto, nýbrž rozešlo se bez boje. Tedy Čechové, rozdělivše se volně na šest vojsk, která táhla asi ve vzdálí jedné míle od sebe, aby zasáhli větší část země, jali se pleniti a páliti všudež bez milosrdenství (1430). Od Lipska, kdež vypálili předměstí, obrátili se do Durynk a odtud do Frank. Na té cestě vypálili Altenburk, Gerov, Plavno, Hof, Bairait, Kulmbach, celkem pak měst hrazených asi 70, vsí a městeček otevřených nepočítajíc. Strach rozšířil se po celém Německu. Až ve Brunšviku, Lüneburku, Hamburku a v jiných vzdálených místech báli se navštívení od bojovníků českých a konali přípravy k obraně. Když se vojsko české blížilo k říšskému městu Normberku, tu konečně Fridrich markrabí brandenburský a purkrabí Normberský přijel pod ubezpečením do ležení u Kulmbacha, a zavřel smlouvu ve jménu svém i jiných některých knížat a měst říšských, kterou vykoupili se z plenu velkými summami peněz a učinili příměří, pod kterým mělo býti hádání o náboženství v Normberce k dosažení míru konečného. Také město Cheb, přes které se Čechové s ohromnou kořistí navrátili domů, přistoupilo k této smlouvě.

Z přičinění papežova nepřišlo k hádání tomuto; bojovníci pak čeští brzy po navrácení svém z této jízdy vypravili se jedni do Slezska, jedni do Uher. Onde pomáhal jim opět kníže litevský Sigmund Korybutovič k dokonalému pokoření jejich nepřátel. V Uhřích potkali se tentokrát s tuhým odporem, jejž řídil sám král Sigmund v čele veškeré vojenské moci své. V krvavé bitvě svedené u Trnavy zaplatili vítězství ztrátou 2000 bojovníků, mezi nimiž byl i heitman Sirotčí Velek Koudelník. Mezitím Prokop Holý vytáhl do Moravy, a stihal zvláště město Brno hubením okolní krajiny. V Čechách pak přemoženi jsou bratří Fridrich a Hanuš z Kolovrat obležením hradu jejich Libšteina, tak že odřekli se konečně krále Sigmunda a přistoupili ke straně pod obojí. Také Plzenští, kteří po projití příměří opět chopili se zbraně, pokáráni jsou spustošením polí před samým městem svým. Když pak nedlouho potom někteří knížata slezští opět zdvihli se a udeřili zvláště na město Němčí, ve kterém Čechové zanechali stálé posádky, vytáhl proti nim hned zase Prokop Holý, odehnal je, a dobyl také města Otmochova.