Děje království českého/§. 53.

Děje království českého Václav Vladivoj Tomek
§. 52.	§. 53. Hus protivil se arcibiskupu a papeži. Odsouzení jeho v Kostnici	§. 54.

Údaje o textu
Titulek:	§. 53.
Podtitulek:	Hus protivil se arcibiskupu a papeži. Odsouzení jeho v Kostnici
Autor:	Václav Vladivoj Tomek
Zdroj:	TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 181–185. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Naděje o opravě církve, skládané v koncilium Pisanské, nesplnily se. Koncilium bylo brzy po zvolení nového papeže rozpuštěno od něho, se slibem, že ve třech létech svoláno bude opět a předloženy jemu potřebné k tomu návrhy. Tím pozbylo duchovenstvo vyšší v Čechách zase krátkého strachu, ve kterém se nacházelo po čas koncilia, i začalo proti odporným sobě horlitelům o opravu nastupovati na přísnější prostředky než dotud. Arcibiskup Zbyněk, dorozuměv se se samým dvorem nového papeže Alexandra, obnovil předešlý rozkaz o vydání sobě kněh Wiklefových, vypověděl nad nimi konečně, aby byly spáleny, a zapověděl kázání v kaplích a vůbec všude kromě kostelů farních, kollegiatních a klášterských, což zaměřeno bylo proti kázáním Husovým v kapli Betlemské. Přese všecka osvědčení university Pražské proti tomu a bez ohledu na vyslovené přání královo, jakož i bez ohledu na odvolání Husa a několika přátel jeho k novému papeži Janovi XXIII., který mezitím nastoupil po brzké smrti Alexandra (1410), arcibiskup dal knihy spáliti, a když Hus, spoléhaje na své odvolání, nepřestal kázati v Betlémě, vyřkl proti němu klatbu.

Z toho pošlo veliké roznícení lidu proti arcibiskupovi a kněžstvu jeho; po ulicích Pražských zpívaly se hanlivé písně o nich, a stávaly se i horší výtržnosti. Král Vácslav vydal proti tomu přísné rozkazy, ale sám nařizoval arcibiskupu, aby dal náhradu těm, kterých knihy spálil bez jeho svolení, a zabavil z té příčiny některé důchody jemu a některým jiným z vyššího duchovenstva; také se přimlouval za Husa u papeže. Bez ohledu na to vyšla od dvora papežova z přičinění arcibiskupa Pražského obsílka na Husa, aby se postavil k soudu v Římě; a na opětné žádosti krále, královny Žofie, nejvyšších úředníků zemských a jiných osob, aby s obsílky této sešlo, rovněž nedbáno dlouho od papeže Jana. Mezitím pak arcibiskup Zbyněk pro zabavení důchodů a neposloucháni rozkazů svých nařídil interdikt čili zastavení všelikých služeb božích v Praze.

Teprv nové proměny politické obměkčily později dvůr papežský. Nebylať ani nálezy koncilia Pisanského ještě zouplna dosažena jednota církve. Oba předešlí papežové protivili se těmto nálezům. Benedikt XIII. musil sice opustiti Francouzsko, ale v poslušenství jeho setrvaly ještě Španěly; Řehoř XII. nalezl pak útočiště u krále apulského Ladislava; jeho přidržel se i potom Ruprecht falcký se stranou svou v Němcích, ano i Sigmund král uherský, pouze pro nepřátelství své s králem Vácslavem. Tu zemřel roku 1410 Ruprecht falcký, a knížata němečtí, přistoupivše k volbě nového krále, rozdělili se na dvě strany. Jedni zvolili Sigmunda uherského, druzí markrabí moravského Jošta, který se o to smluvil i s králem Vácslavem na ten spůsob, aby byl za života Vácslavova jen králem Římským, císařství pak aby Vácslavovi samotnému zůstalo vyhraženo. Ale i Jošt zemřel již po čtvrtlétě (1411), a poněvadž již před šesti léty byl také zemřel bratr jeho Prokop (1405) a ještě dříve Jan Soběslav patriarcha Aquilejský (1394), byli bratří dva Vácslav a Sigmund jedinými ještě mužskými potomky rodu Lucemburského. Tu se smluvili spolu nejprvé o země Joštovy, tak že Sigmund dostal z nich Brandenburk zase, Vácslav pak Moravu a dolní Lužici; hrabství pak Lucemburské odevzdáno Antonínovi vévodovi brabantskému, manželu Alžběty dcery Jana Zhořeleckého, jakožto věno její, lénem od koruny české. Sigmund však ještě téhož roku zastavil Brandenburk purkrabí Normberskému Fridrichovi z rodu Hohenzollern, předku nynějších králů pruských. Potom smluvili se také o císařství a království Římské týmž spůsobem jako prvé Vácslav s Joštem, a Sigmund zvolen jest nyní jednohlasně za krále Římského ve Frankfurtě. Následkem smíření toho přistoupil Sigmund s královstvím svým uherským i také s knížaty německými, ježto prvé drželi s Ruprechtem, ku poslušenství papeže Jana XXIII.

Pro zachování dobré vůle s králem Vácslavem, který se těmito smluvami přičinil o zcelení jednoty církve, papež Jan mezitím zastavil soudní jednání proti Husovi; brzy pak potom, když král Sigmund přijel osobně do Prahy k obnovení přátelství s bratrem svým, stalo se prostřednictvím jeho narovnání mezi králem a Zbyňkem arcibiskupem, tak že arcibiskup interdikt zrušil a pod jistými výminkami zavázal se zjednati také konečné zrušení soudní pře Husovy u dvora papežova. Než po krátkém čase stěžoval si arcibiskup na nezdržení výminek těchto; odpíral až do splnění jich zaslání listu ku papeži v příčině Husa, a konečně opustil zemi, i odjel ku králi Sigmundovi do Uher, žádat od něho ochrany. Na té cestě zemřel v Prešpurce (1411); a nástupcem jeho stal se mistr Albik z Uničova, výtečný lékař, také spisy v umění tomto proslulý, muž králi zcela oddaný.

Rozepře Husova byla by se nyní mohla snad skončiti v dobrém. Ale mysl smělého kazatele Betlemského ztrpčila se již dlouhými sváry těmito a zmařenými nadějemi; neboť oprava církve očekávaná prvé od koncilia Pisanského zdála se býti zas pochována; papež Jan XXIII., jeden z nejnehodnějších posvátného důstojenství tohoto ze všech věků, nečinil ani příprav k ní ani nemínil svolati koncilia, nýbrž provozoval všeliké neplechy hůře než jeho předchůdci. V pohledu na tento stav věcí pohřižoval se Hus i s přátely svými vždy hloub do zásad Wiklefových, a zaliboval si v brojení jeho proti moci papeže co viditedlné hlavy církve.

Toho času papež Jan XXIII., tištěn jsa válkou od Ladislava krále apulského co ochránce ssazeného papeže Řehoře, bez mnohého rozmyslu dal hlásati křížovou válku proti němu a slibovati odpustky všem, kdož by byli k tomu pomocní penězi neb jiným spůsobem. Zřízenci od papeže vyslaní přišli také do Prahy, a jali se prodávati odpustky spůsobem velmi lehkomyslným a křiklavým (1412). Tu vystoupil Hus proti odpustkům těmto na kázáních v Betlémě, odvracuje lid od přijímání jich, ano u veřejné disputací na universitě prohlásil je za nepravé a nekřesťanské; tak i mnozí jiní z jeho přátel, zvláště pak ohnivě výmluvný a obratný mistr Jeronym Pražský. Smělé toto vystoupení jich spůsobilo velké pohnutí v lidu; kteréž král Vácslav staviti chtěje, zapověděl pod hrdlem, aby se nikdo veřejně neprotivil rozkazům papežovým. Tři mládenci stavu řemeslnického nicméně odpírali kazatelům odpustky chválícím veřejně v kostele. Konšelé Staroměstští dali je zajmouti a druhého dne stíti na Staroměstském náměstí. Ale obecný lid shlukl se, a nedbaje na oděnce německé, kteří provodili popravu, vzal těla mládenců vložená do bílých prostěradel, a nesl je do Betlema se chvalozpěvy, jako oslavené mučenníky.

Po tomto skutku žalovalo kněžstvo strany protivné Husa znovu do Říma, jakožto potupitele rozkazů apoštolských, a papež Jan seslal naň bez dalších ohledů klatbu hroznější než předtím, vyzývaje všecky věřící, aby ho chopili buď živa buď mrtva a kapli Betlemskou jakožto bludy nakaženou aby rozbořili. Pokoušeli se o to dvakrát Němci Pražští, ale pokaždé jsou zahnáni od Čechů ujímajících se Husa. Také staveny jsou opět služby boží v Praze, pokud by Hus tu meškal. Aby se zabránily horší zmatky, král Vácslav konečně kázal Husovi, aby Prahu opustil na tak dlouho, až by on zjednal nové nějaké narovnání.

V těžkých okolnostech těchto arcibiskup Albik složil své důstojenství, ve kterémž nastoupil po něm Konrad z Vechty, cizozemec, biskup Olomoucký dotud, králi Vácslavovi neméně oddaný. K žádosti králově držel synodu kněžstva (1413) k vyhledání prostředků, jak by škodlivé různici v duchovenstvu měl konec učiněn býti a příčina její jak by se měla odstraniti. Ale nedošlo se žádného usnešení; jedni žádali, aby Hus byl potrestán a vzpouzení se proti moci církevní aby bylo potlačeno, druzí nespatřovali pomoci než v napravení stávajících neřestí v církvi, a jmenovitě v odvrácení duchovenstva od přílišného panování světského a oplývání statky zemskými. Opět ustanovil král kommissí čtyr osob, která měla smluviti Husa s nejpřednějšími protivníky jeho z fakulty theologické; což rovněž bylo marno. Král Vácslav rozhněvav se vypověděl čtyry z těchto protivníků ze svých zemí, mezi nimi Štěpána z Pálče a Stanislava ze Znojma, předtím zastavatele oprav a přátely Husovy, kteří však pro rozepři o odpustky s ním se rozstrčili.

Hus, odešed z Prahy, přebýval nejprvé na Kozímhrádku blíž městečka Oustí v kraji Bechyňském na zboží pana Jana z Oustí, po smrti pak jeho na zámku Krakovci za Křivoklátem u jiného milovníka snah opravných, pana Jindřicha z Lažan, dvořenína králi Vácslavovi milého. V obou krajinách těch kázal lidu nejvíce v šírém poli a jinde mimo kostely, přitom pak vedl hádku písemnou se svými protivníky, a složil také některá větší díla, jakož postillu celou českým jazykem a traktat o církvi latině. Ve spisích těchto zamítal určitěji než předtím moc viditedlné hlavy církve, a ukazoval ku písmu svatému jakožto jedinému nemylnému pravidlu ve věcech víry a řádů křesťanských. Žeby vykládáním písma mohly přijíti jaké zmatky ve víře, nepřišlo jemu na mysl.

Mezitím vytáhl Sigmund jakožto král Římský do Italie na pomoc papeži proti Ladislavovi Neapolskému a jiným protivníkům; i tuť na osobním sjezdě s ním ve městě Lodi přiměl papeže konečně ke svolání slíbeného koncilia, aby bylo držáno v Kostnici, městě německém (1413). Králi Vácslavovi zdálo se, žeby nastávající koncilium mohlo býti nejlepším prostředkem k upokojení náboženských různic v jeho království, i přišlo tudy, že Hus byl vyzván od krále Sigmunda, aby se v Kostnici postavil a předložil svou při koncilii k náležitému vyřízení. Král Římský ubezpečil jej svou ochranou, aby mohl svobodně přijíti do Kostnice, aby obdržel slyšení dostatečné, a když by se nechtěl poddati nálezu jeho, aby se bez úkory mohl zase navrátiti. K tomu úmyslu dostal průvodčí list od Sigmunda. Král pak Vácslav poručil třem pánům českým, aby Husa na cestě provodili a jemu dále ve všech potřebách byli nápomocni, panu Janovi z Chlumu, panu Vácslavovi z Dubé a Jindřichovi Lacenbokovi.

Takž vydal se Hus na cestu do Kostnice v měsíci Říjnu 1414. Ale hned šli tam také protivníci jeho, Štěpán Páleč, Michal farář od sv. Vojtěcha řečený de Causis, též biskup Litomyšlský Jan Železný. Z pohádání jejich byl Hus bez ohledu na list krále Sigmunda po krátkém přebývání v Kostnici zajat a uvržen do tmavého a smrdutého žaláře, aby byl souzen co rozsévač kacířství a pobuřovač lidu proti úřadu duchovnímu. Darmo osvědčovali se proti tomu páni čeští, jeho průvodčí; darmo král Sigmund, když i sám přišel do Kostnice, usiloval o jeho propuštění. Kardinálové, kteří řídili koncilium, pravili, že jich neváže list jeho průvodčí, daný na ujmu duchovní moci, ano hrozili raději se rozejíti, než aby Husa propustili na svobodu. Takž zanechal ho Sigmund zlému osudu.

Soud nad ním byl veden tajně dle obyčejného spůsobu práv církevních. Páleč, Michal de Causis a jiní nepřátelé jeho z duchovenstva českého byli hlavními svědky proti němu. K nim se přidružili také někteří z mistrů německých, kteří se pro rozepři o hlasy byli vystěhovali z Pražského učení, přičítajíce jemu i to za zločin, že on byl největší původ tehdejšího rozhodnutí královského. Teprv když páni čeští, ano i někteří polští v Kostnici přítomní a jiní listovně naléhali na to se stížností, aby Hus aspoň veřejně slyšán byl, svolilo k tomu koncilium; i byl Hus vyslýchán třikrát po sobě ve veřejném shromáždění. A však rozsudek byl proti němu zhotoven již dříve, než se první slyšení začalo, a jen po novém doléhání pánů českých zabránil král Sigmund, že nebyl prohlášen toho dne. Když počal obžalovaný mluviti ke své obraně, byl se mnohých stran spurně okřikován, tupen, a nepřipuštěn ke slovu, až vážnější muže ve shromáždění pojal stud nad tak neslušným chováním, a musilo se naříditi, aby napotom, kdožby překážel pořádku, vyveden byl ze shromáždění.

Mnozí artikulové žaloby zdvižené proti Husovi byli křiví a smyšlení; k učení svému však, kterým zamítal jistou měrou moc papežskou a kladl písmo svaté nad starodávné podání a živou auktoritu církve, znal se veřejně, a chtěl je dle smyslu svého odůvodniti. Ale koncilium toho nedopustilo, nýbrž uložilo mu odvolání artikulů všech proti němu udaných, jakožto bludných a kacířských. To se příčilo jeho svědomí a přesvědčení, ve kterém domníval se býti v pravdě. Chtělť raději umříti než odpřísahati ústy, čeho srdcem se přidržel aneb čeho ani nikdy neučil. Protož když odvolání veřejného odepřel, vyřklo nad ním koncilium v sezení slavném dne 6. Července 1415 odsouzení jakožto nad kacířem zatvrzelým, a odevzdalo jej tudíž hned ramenu světskému, aby dle zákona krutého byl upálen. Tedy vyveden jest ze shromáždění z rozkazu krále Sigmunda ke hranici připravené před městem blíž břehu Rýna, a rozsudek vykonán. Šel na smrt s myslí veselou, zpívaje chvalozpěvy k Bohu, až dým a plamen udusily hlas jeho. Popel uvržen jest do Rýna, aby Čechové v Kostnici přítomní nemohli odnésti památky po něm.