Děje království českého/§. 52.

Děje království českého Václav Vladivoj Tomek
§. 51.	§. 52. Jan Hus. Rozepře o spisy Wiklefovy až do koncilia Pisanského	§. 53.

Údaje o textu
Titulek:	§. 52.
Podtitulek:	Jan Hus. Rozepře o spisy Wiklefovy až do koncilia Pisanského
Autor:	Václav Vladivoj Tomek
Zdroj:	TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 175–181. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Za desíti let, která přešla mezi bouřemi panstva českého proti králi Vácslavovi, nabylo hnutí náboženské vzbuzené již za času císaře Karla veliké síly v zemi, tak že brzy začalo mocně působiti v běh veřejných záležitostí. Počet horlivých kazatelů a spisovatelů v tom spůsobu jako někdy Waldhauser a Milič množil se toho času, a rovněž tak příchylnost lidu k zásadám od nich hájeným. Nad jiné vynikl brzy Jan Hus, rodilý z Husince v kraji Prachenském, kazatel kaple Betlemské v Praze od roku 1402. Byl muž ctnostného života, mravů přísných, nehledící na svůj zisk, výmluvnosti veliké, tak že myslemi lidu hýbal jako kdokoli před ním. Jsa mistrem svobodných umění a bakalářem theologie v učení Pražském, přednášel ve dvou fakultách těchto již od roku 1396, byl roku 1401 děkanem fakulty svobodných umění, roku 1402 rektorem university, a co zpovědník královny Žofie, manželky krále Vácslava, požíval vážnosti také u vysokých osob, duchovních i světských.

Vedlé něho slynuli také i jiní starší i mladší mistři učení Pražského ve snažení o opravu zkaženého stavu církve; větším dílem pak byli to oudové národu českého v universitě, ježto mistři a doktorové němečtí čím dál tím více od snažení toho se odvraceli. Bylyť již skoro od počátku panování krále Vácslava mnohé rozepře v universitě mezi národem českým a třemi národy cizími, když se nepřiměřené vidělo, že jak řízení učení Pražského vůbec, tak také nadání při něm, učiněná z důchodů země, s velkou část nacházela se v rukou cizích, kteří nad to z míst svých při vysoké škole nacházeli cesty k dosažení lepších beneficií církevních v zemi. Již před rokem 1390 stalo se zakročením arcibiskupa Jana z Jenšteina i královského dvora narovnání, kterým se dostala Čechům přednost při osazování míst v kollejích. Vedlé toho hýbalo se také vždy více obyvatelstvo české ve městech, a dobývalo si jmenovitě v Praze práv svého jazyka, přiřčených jemu Karlem IV. Tož ukazovalo se i k tomu, co nedostatku církevnímu, že správa duchovní byla často svěřena kněžím německým, neznajícím řeči lidu sobě svěřeného. Jak mistři němečtí v universitě, tak obyvatelé němečtí ve městech těžce nesli, že měli upustiti od svého posavadního nadpráví, a odtud přicházela u nich nechuť vždy větší k straně, která žádala napravení řádu v církvi. Tím více naproti tomu lnulo obyvatelstvo české ve městech k mistrům národu českého a jiným mužům o opravu horlícím.

Neméně obracelo k sobě snažení těchto mužů pozornost šlechty české a dvoru královského. Byliť i ve vyšších stavích světských mužové osvícení, kteří přihlíželi k duchovním potřebám času; vedlé nich ovšem také velký počet takových, kteří ze starodávné závisti proti duchovenstvu vyššímu pro jeho statky a svobody rádi viděli hnutí v duchovenstvu nižším a v lidu jemu protivné. Milci krále Vácslava náleželi skoro vesměs k tomuto neb onomu druhu příznivců tohoto hnutí.

Horlivost kazatelů mravokárných vystupovala mezitím vždy příkřeji proti panujícím nepravostem duchovenstva, odkrývajíc a kárajíc je veřejně přede vším lidem, když zkáza, na kterou již tak dlouho se naříkalo, přes to přese všecko pořád více se vzmáhala. Papežové již za přebývání svého v Avignoně, když důchody jejich byly ztenčeny pro zmatky v panství jejich Římském, a ještě více od času rozdvojení církve, když Římský a Avignonský papež, každý o sobě tolik maje potřeb jako předchůdci jejich, kteří spravovali celou církev, vymýšleli pořád více spůsobů, kterými by rozmnožili peněžité příjmy své z rozličných zemí křesťanských. Zvláště vymáhali vždy větší platy za stvrzování biskupů, arcibiskupů a jiných k větším beneficiím církevním, a v míře jindy neslýchané zasahovali do práv panovníků neb jiných patronů kostelních, vyhražujíce sobě výjimečně osazení některého beneficia bezpostředně z moci apoštolské; což obyčejně dálo se tak, že se beneficium dostalo někomu za úplatek neb za nějakou službu prokázanou papeži. Zvláště papež Bonifacius IX. zavedl ve zvyk, že se při dvoře jeho beneficia vyhražená, buď již uprázdněná buď také která by teprv uprázdněna byla, prodávala zjevně těm, kdož nejvíce za ně podávali. Nebylo divu, když příklad tak zlý při samé hlavě církve následován byl také od mnohých opravců čili patronů kostelů, tak že prodajnost čili simonie rozšířila se všeobecně. Z toho plynulo, že se k úřadům duchovním dostalo množství lidí neschopných i také ničemných, kteří se o nic nestarali, než aby ze svého kostela brali největší jak možná užitek a nejpohodlněji jeho požívali. Kanonikaty, arcijahenství, fary bývaly od takovýchto držitelů pronajímány jako jiné nějaké hospodářství, nikoli tajně, nýbrž veřejně před úřadem arcibiskupským a se stvrzením jeho. Beneficiat žil kde a jak chtěl, a jiný kněz nájemník spravoval za něj kostel. Tak bývalo zvláště mnoho far ve městech Pražských spravováno takovýmito nájemníky, nic nedíc o jiných přitom neřestech.

Jiným velkým pramenem zlého v církvi byl již příliš velký počet nadání duchovních. Ačkoli již císař Karel vydal byl nařízení, dle kterého nesmělo se v Čechách státi žádné darování k církvi na statcích nebo věčných platech leč s povolením královským; rostl předce počet nadání kostelních nepřekonatedlnou mocí zvyku pořád u větší výši. Náleželo to jako k slušnosti při osobách rodu královského, při vyšším duchovenstvu, při šlechtě, ano při každé bohaté rodině měšťanské, založiti nějakou kapli, nějaký oltář, nějakou mši a k ní zvláštního kněze za duši svou a svých přátel. Počet kněžstva rozmnožil se tím tak náramně, že při jediném kostele metropolitním v Praze bylo ke 300 duchovních, totiž praelatů, kanovníků, vikářů jejich, mansionářů tak zvaných, oltářníků a jiného kněžstva pomocného; při každém kostele farním, kde nyní zastane službu farář se dvěma střídníky, bývalo 10, 20 i více kněží. Bylo tedy množství duchovních, kteří neměli co dělat než odbyt několik mší za týden, přiúčastniti se zde onde při nějakém výkonu, s kterým byl spojen nějaký příjem, a vynasnažovati se přitom o tučnější místo pro budoucnost. Zahálka byla sama sebou jak obyčejně začátkem vší nepravosti.

Císař Karel tím hrozil na sněmě Mohučském, že odejme duchovním statky jejich a požádá papeže, aby je obrátil k něčemu lepšímu: a musí se souditi, že mělo-li býti pomoženo od zlořádů tehdejšího stavu církve, musilo s jměním církevním tak býti naloženo, aby nesloužilo pouhému lakomství a rozkošnictví jednotlivých osob, nýbrž obecnému dobrému dle prvotních záměrů církve. Provedení toho spůsobem řádným a správným bylo těžké, pokud při stolici papežské samé panovala převrácenost. Panovník moudrý jako Karel IV. byl by snad něčeho dovedl úsilovností dlouhou a opatrnou, podporován jsa mocí veřejného mínění vzdělávaného tím spůsobem, jak se tehdáž dálo v Čechách, zvláště když by se týmž spůsobem bylo probuzovalo také v jiných národech. Král Vácslav IV. ovšem neměl toho ducha, ani jeho dvořenínové. Náboženskému ruchu, který za času Husa mocně dojímal celý národ český, nedostalo se tudy moudrého řízení shůry, pod kterým mohl vésti ku pravému, žádoucímu cíli svému. Vznikly z něho především různice, které nedaly králi Vácslavovi dlouhého pokoje po navrácení jeho ze zajetí ve Vídni.

Zůření krále Vácslava r. 1393 proti arcibiskupu Janovi z Jenšteina a jeho konsistoři omráčilo takřka moc církevní v Čechách; i musí se nejspíš tomu přičísti, že za nástupce téhož arcibiskupa, Olbrama ze Škvorce, po celý čas není žádné zmínky o protivenstvích, s kterými by se byli potkávali tehdejší kazatelově, kteří horlili proti zkáze duchovenstva. Teprv po smrti Olbramově (1402), ještě za uprázdnění stolice arcibiskupské, uchopila se kapitula Pražská prostředku nového k odstrašení jich, vzavši sobě za příčinu šíření knih Jana Wiklefa, který byl za času Miliče v Angličanech, podobně jako on v Čechách, kázal a psal proti zlému stavu církve, ale přitom začal hloubati všelijak o rozličném učení církevním, maje za to, že se pozdější duchovenstvo odchýlilo od učení Kristova a že také v tom záležela jedna z příčin zlého. Učení Wiklefovo bylo v Anglicku ještě za živobytí jeho na synodě domácí v Londýně odsouzeno za kacířské (1382); nicméně dostaly se spisy jeho do Čech, a byly s oblibou čítány od Husa i přátel jeho; v universitě také bývaly vykládány. Nyní ještě za času zajetí Vácslavova ve Vídni dala kapitula knihy Wiklefovy prozkoumati a 45 výňatků čili artikulů z nich předložila universitě, aby o nich vydala zdání své (1403).

Artikulové tito vztahovali se na rozličné články víry i řády církevní, jakož na učení o svátosti oltářní, o mši, o zpovědi, o moci papežské a kněžské, řády klášterní a jmění duchovních i jiné důležité věci. Hus a přátelé jeho z národu českého ve shromáždění university horšili se ze čtení jich, tvrdíce, že jsou vytaženy křivě a proti smyslu skladatele, jakož dílem tak bylo. Nicméně universita, většinou německá, uzavřela, aby nikdo těch artikulů neučil, pod pokutou.

Nový arcibiskup, Zbyněk Zajíc z Hasenburka, který nastoupil brzy potom, byl člověk dobrý, ale dotud nejvíce zběhlý jen ve vojenství, v duchovních věcech tak neumělý, že se prý teprv po svém povýšení začal učiti abecedě. Hus, jakožto oblíbený u dvora, byl i od něho náviděn, tak že arcibiskup rád slýchal jeho radu a z návodu jeho stavoval rozličné neřesti ve své dioecezí. Arcibiskup dával od něho a jeho druhů držeti kázání v synodách, tak že směli v jeho přítomnosti tupiti nepravosti duchovenstva a napomínati k jich napravení. Ze synod těchto samých vycházely mnohé dobré nálezy k zavedení lepší kázně. Ale když arcibiskup nevšímal sobě mnoho nové pře o knihy Wiklefovy, obrátili se kanovníci Pražští s udáním o tom ke dvoru papežskému; a tu z napomenutí od papeže Innocentia VII., nástupce Bonifaciova (od r. 1404), musil i arcibiskup vydati zákaz duchovenstvu, aby se artikulů oněch Wiklefových vystříhalo (1406). Následkem toho bylo něco osob duchovních i světských, ježto hned neuposlechli, potahováno k soudu arcibiskupovu, a někteří trestáni krátkým vězením neb jinými spůsoby. To popudilo Husa a jiné z jeho strany, tak že se zrovna vždy více zastávali kněh Wiklefových. Nicméně ve schůzi národu českého v universitě svolané roku 1408, kdež se opět v poradu vzalo 45 artikulů Wiklefových, uzavřeno se svolením strany Husovy opět, že se artikulové tito nemají držeti, však jen ve smyslu kacířském nebo bludném nebo pohoršlivém, což bylo jako obranou, že nejsou sami v sobě kacířští. Arcibiskup však již rozhněván, vydal nařízení, aby jemu všecky exempláře knih Wiklefových, kdož by koli měl jaké, byly podány ku prohlédnutí; také zakázal na synodě toho roku všeliká důtklivá kázání proti osobám duchovním. Tím pak povzbuzeni jsouce, zadali faráři Pražští žalobu na Husa z výtržných kázání v Betlémě.

Tehdáž jednalo se mezi králem Vácslavem a dvorem francouzským o nový spůsob srovnání dlouhé dvojice papežské. Když ani papež Avignonský Benedikt ani Římský papež Řehoř XII., který nastoupil po krátkém panování Innocentia VII. (1406), nechtěl dobrovolně odříci se svého důstojenství, odstoupili konečně roku 1408 kardinálové jedné i druhé strany od nich od obou, svolali všeobecný sbor církevní čili koncilium do Pisy, kdež by se dlouhá rozepře mocně rozhodla, a žádali všechněch panovníků, aby k tomu byli nápomocni i aby zatím až do výroku koncilia vypověděli poslušnost oběma papežům. Král Vácslav, jenž se dotud marně byl vynasnažoval, aby Řehoře XII. pohnul k odstoupení od vzdorokrále Ruprechta falckého, dorozuměl se hned s posly krále francouzského vypravenými do Čech, o jednostejné zachování v tom ohledu, a slíbil kardinálům učiniti dle přání jejich, začež oni a potom koncilium k němu se měli jakožto ku pravému králi Římskému.

Koncilium Pisanské mělo však dle vyhlášení kardinálů netoliko obnoviti zevnitřní jednotu, nýbrž provésti také žádoucí opravu církve ve hlavě i v oudech. To naplnilo milovníky opravy v Čechách jako všude jinde radostnými nadějemi. Naproti tomu duchovenstvo, které sobě libovalo v posavadních nešvarách, pobouřilo se ohlášením tím velice, a hledělo koncilium dle možnosti své zmařiti. Když tedy král Vácslav projevil vůli svou, aby se na čas opustilo poslušenství papeže Řehoře, potkal se s odporem vyššího duchovenstva a jmenovitě samého arcibiskupa Zbyňka. Král podal věc na universitu, žádaje zdání jejího, zdali by se tak slušně mohlo státi. Ale universita hned se o to roztrhla na dvě strany, které v ní byly od dávna. Národ český vyslovoval se dle přání králova; druzí tři národové, převahou němečtí, odporovali tomu, a nedali konečně zdání žádného. Tu se chopil Hus dobré příležitosti k dosažení dávných přání národu českého v universitě, aby učení Pražské odevzdáno bylo správě domácích, aby se panství cizinců v něm přetrhlo. Pomocí dvořanů, kteří drželi se stranou národní a oprav milovnou, přivedl k tomu, že král Vácslav vydal rozkaz, aby napotom při všech volbách a jednáních v učení Pražském a fakultách jeho národ český požíval tří hlasů, druzí tři národové pak společně jen jednoho (1409).

Rozkaz tento podvrátil posavadní velikost učení Pražského, tak že přestalo býti ústavem světovým a stalo se hlavně jen ústavem zemským. Neboť mistři a študenti němečtí, když se delší čas marně pokoušeli, aby krále pohnuli ke zrušení nového tohoto řádu, vystěhovali se vesměs z Prahy v počtu asi 5000, a obrátili se na jiná učení, kterých již více bylo povstalo v zemích okolních, jakož ve Vídni, v Krakově, v Erfurtě, v Heidelberce; zvláště pak také zavdali podnět k založení nového učení Lipského v Míšni. Král Vácslav zakázal potom poslušenství ku papeži Řehořovi v Čechách i druhých zemích svých. Koucilium pak Pisanské prohlásilo oba posavadní papeže za ssazeny, a zvolilo papeže nového, Alexandra V. I Zbyněk arcibiskup musil se po některém odkladu podrobiti jemu se svým duchovenstvem.