Děje království českého/§. 39.

Děje království českého Václav Vladivoj Tomek
§. 38.	§. 39. Vácslav II., král český a polský	§. 40.

Údaje o textu
Titulek:	§. 39.
Podtitulek:	Vácslav II., král český a polský
Autor:	Václav Vladivoj Tomek
Zdroj:	TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 122–127. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

V čas usmrcení Záviše z Falkenšteina bylo králi Vácslavovi 19 let. Vácslav byl povahy tiché, již pro slabost tělesnou, ku které nepochybně mnoho přičinilo zlé nakládání s ním v létech mladosti. Vlohy však jeho výtečné začaly se již tehdáž rozvíjeti, tak že se brzy stal jedním z nejvýtečnějších panovníků českých. Bylť pilný ve vymýšlení prostředků ku povznešení blahobytu svého národu, tak že brzy zdvihly se všeliké živnosti z oupadku, do kterého byly uvrženy ve zmatcích po smrti jeho otce. Domácí pokoj a bezpečnost práva panovaly od toho času, co zvítězil nad svými protivníky z panstva a začal vládnouti dle svého rozmyslu. Dobrým bydlem poddaných zvelebovaly se důchody koruny, tak že král Vácslav byl jedním z nejbohatších panovníků svého času. Pomáhal k tomu zvláště hojný výtěžek stříbrných dolů českých, který za jeho panování došel výše, jaké nikdy předtím. Kutnáhora jmenovitě povznesla se bohatstvím rud toho času z prvních takořka začátků svých za první město v zemi po Praze; podobně slynul od delšího času již Brod německý, město založené od pánů z Lichtenburka. Bohatství toto bylo příčinou, že směl král Vácslav předejíti jiné panovníky svého věku příkladem a odříci se hanebného zisku, jejž brávali vydáváním špatné mince a častým nuceným vyměňováním jí za novou rovněž špatnou se srážkou na ceně. Král Vácslav dal raziti dobrý a stálý peníz, groš český stříbrný (1300), který vážen byl nejen v Čechách nýbrž i v cizích zemích, tak že se nejraději počítalo na kopy grošů českých. Kopa obsahovala Kolinskou hřivnu stříbra.

Dle příkladu otce svého vedl Vácslav skvostný dvůr, ku kterému se táhlo mnoho hostů z ciziny, mnoho poselství z blízkých i z dalekých zemí; což nemálo pomáhalo ke zbohatnutí měšťanstva Pražského. Z přebytku důchodů svých nakládal nejraději na rozmnožení a zvelebení ústavů církevních, na pěstování umění a vědy. První z králů českých zanášel se se zámyslem, založiti v Praze obecné učení čili universitu dle příkladu slavných škol toho druhu ve Vlaších a Francouzích, kamž dotud putovalo se z Čech jak ze všech jiných zemí okolních pro nabytí vyšších vědomostí v bohosloví, ve právě církevním i také Římském, v lékařství a v obecnějších vědách, jimž říkalo se svobodná umění. Úmysl jeho nezdařil se na ten čas pro řevnivost panstva proti duchovenstvu, protože obecná učení tehdejší nejvíce sloužila ku prospěchu duchovních a panstvo bálo se, aby tím duchovní stav nenabyl přílišné moci v zemi. Zůstalo tedy i napotom toliko při školách klášterských a kapitulních, co poněkud vyšších ustavích vzdělávacích. Přední místo mezi nimi zaujímalo tak zvané studium čili učení menší při biskupském kostele sv. Víta na hradě Pražském, které se počalo někdy za slavného biskupa Ondřeje, tedy za panování Přemysla I., a většího povznešení došlo za velkého rozšíření říše české Přemyslem Otakarem II. Slavných několik mistrů českých, vzdělaných v Italii, přednášelo tehdáž ve svobodných uměních, majíce posluchače netoliko z Čech, nýbrž i z druhých zemí Otakarova panství a jiných sousedních.

Čechy, sotva že nabyly poklidu domácího, začaly pod vládou krále Vácslava II. hned také zas mocně působiti v bězích okolních zemí a národů.

Již od půldruhého století nacházelo se Polsko, nejbližší slovanský soused panství českého, ve stavu málomocnosti následkem rozdělení země po smrti statečného knížete Boleslava III. Křivoustého (1139) mezi syny jeho, nejprv na čtyry díly, které se později rozpadly ještě na více menších, při čemž vždy nejstarší z rodu Piastova měl býti nad druhými velikým knížetem a držeti co sídlo panství Krakov s Malopolskem. I tam však jako v Čechách přestalo se brzy šetřiti práva nejstaršího, a o důstojenství velkoknížecí i panství nad Malým Polskem potýkali se obyčejně knížata jednotlivých oudělů, slezští, mazovští a velkopolští, na vrchní panství knížete Krakovského jinak málo se ohlížejíce.

Za dvouletého panování Jindřicha IV. Vratislavského v Krakově dal se jeden z knížat hornoslezských, Kazimír Bytomský, pod ochranu krále Vácslava (1289), vzav zemi svou od něho v léno, aby užil pomoci jeho proti svým bratřím, knížatům Opolskému, Ratibořskému a Těšinskému, s kterými byl v rozepři. Jindřich IV. sám, než se dostal ku panství v Krakově, byl se jiným spůsobem vytrhnul ze spojení s ostatním Polskem, když totiž knížetství své Vratislavské přijal v léno od krále německého Rudolfa, tak že se od té chvíle počítal za říšské kníže německé. Po smrti tohoto knížete (1290) měla země jeho dle dědičné smlouvy, kterou zavřel někdy s králem Otakarem, spadnouti na krále Vácslava; ale Jindřich, jakož byl za posledního času v nepřátelství s ním, odkázal knížetství Vratislavské Jindřichovi knížeti Hlohovskému, kterýž je skutečně opanoval. Král Vácslav vzal si toliko Kladsko zpět, které měl Jindřich IV. v doživotním držení. O knížetství Krakovské pak sepřeli se tentokrát Přemysl kníže velkopolské a Vladislav Lokietek Sieradzský z knížat mazovsko-kujavských. Když jedna strana druhé nemohla přemoci, utvořila se třetí, ku které se znalo jmenovitě německé měšťanstvo v Krakově, v čele pak jejím stála vdova po knížeti Leškovi Černém, předchůdci Jindřicha IV., jménem Gryfina, sestra někdy české královny Kunigundy matky Vácslavovy; z návodu jejího podáno jest konečně knížetství králi českému.

Vácslav nemeškal vypraviti se s vojenskou mocí na cestu do Krakova (1291). Když se zdržel v Olomouci, vojsko předeslav, poddali se mu tamže všichni tři knížata hornoslezští, bratří Kazimíra Bytomského; Krakov pak byl brzy opanován skoro s celým Malopolskem; toliko v Sandomiři odpíral Vladislav Lokietek. Vácslav však, nazvav se bez ohledu na to knížetem Krakovským a Sandomiřským, předsevzal hned potomního roku druhou výpravu do Polska, zapudil Vladislava Lokietka, a dobyl vlastního jeho sídla Sieradze (1292), tak že Vladislav sám s tímto svým knížetstvím musil se mu poddati co man koruny české.

Mezi těmito běhy krále Vácslava v Polsku zemřel tchán jeho, král Rudolf (1291). Vácslav byl mu za posledního sjezdu s ním slíbil, při volbě nového krále Římského dáti hlas svůj synu jeho Rudolfovi, svému svatu; ale když Rudolf zemřel před otcem, a jednalo se o zvolení staršího jeho bratra Albrechta, který byl vévodou rakouským a štyrským, král Vácslav odepřel podpory své k tomu, poněvadž Albrecht chováním hrdým a násilným byl jej urazil a tudy popudil proti sobě. Vynasnažením Vácslavovým v dorozumění dobrém s větším počtem knížat německých stalo se, že jednohlasně zvolen jest od kurfirstů Adolf hrabě Nassovský (1292). Král Vácslav vstoupil s ním ve zvláštní přátelské umluvy, kterými Adolf slíbil jemu odevzdati nejen Chebsko, na které měl zápis od krále Rudolfa, ale i větší části Míšně postoupiti jemu zástavou. Když však Adolf slibů svých nedržel ani Vácslavovi ani jiným kurfirstům, podařilo se za nedlouho královně Guté, manželce krále Vácslava, přímluvami svými smířiti manžela s bratrem svým (1293), tak že se Vácslav neúčastnil aspoň dalších předsevzetí nepřátelských Adolfa proti Albrechtovi. Později když se mezi knížaty německými strhla všeobecnější nechuť proti Adolfovi Nassovskému, zúčastnil se i král Vácslav v jednáních kurfirstů o jeho ssazení a povýšení Albrechta na jeho místo.

Roku 1297, v 26. roce svého věku, dal se král Vácslav teprv korunovati na své království české. Stalo se to se slávou a nádherou, která spůsobila obdivení v blízkých i dalekých zemích. Osmadvadcet knížat z rozličných zemí sousedních dalo se ke cti krále Vácslava nalézti k této slavnosti v Praze; mezi nimiž zejména Albrecht rakouský, Albrecht vévoda saský, dva markrabí Brandenburští, Herman a Otto, markrabí Fridrich míšenský, Jindřich Hlohovský a Bolek Svídnický ze Slezska. Arcibiskup Mohučský Gerhart, co metropolita nad Čechy, přijel, aby vykonal vsazení koruny na hlavu Vácslavovu. Všech hostí, domácích i cizích, počítalo se o 191.000 koních. K slavným hodům bylo vystaveno veliké stavení dřevěné, skvostně ozdobené, na lukách, kdež nyní rozprostírá se Smíchov; v nesčíslných stanech okolo města ubytovali se hosté; město a okolí rozléhalo se od slavností a radovánek, na jaké jen kdo pomyslil; jídla a pití byla největší hojnost; na Novém trhu v Praze u sv. Havla teklo víno ze studně; rovněž byla největší skvostnost a nádhera v oděvích.

Při sjezdě svém k tomuto korunování usnesla se knížata s králem Vácslavem ponejprv o ssazení Adolfa Nassovského, a na druhém sjezdě ve Vídni u vévody Albrechta (1298) domluvili se. Bez meškání vytáhl potom Albrecht rakouský do říše, porazil Adolfa v bitvě u Gellheima, kdež Adolf sám přišel o život, a zvolen jest potom za krále. Za vojenskou pomoc, které jemu přitom poskytl král Vácslav, odevzdal on jemu konečně Cheb a Míšeň co zástavu od říše.

Mezitím strojil se v Polsku Přemysl kníže velkopolské a pomořské k vyvrácení panství Vácslavova v Krakově a Sandomiři, zjednav sobě co nějaké oprávnění k tomu nový titul krále polského od papeže Bonifacia VIII., který tím Polsko chtěl uvésti v závislost od stolice papežské. Roku 1295 dal se Přemysl korunovati v sídle svém Hnězdně. Ale již roku potomního, 1296, byl zabit od nevěrných služebníků svých, a o zemi jeho strhly se nyní tuhé rozepře mezi druhými knížaty polskými. Po čtyrech létech obrátila se šlechta velkopolská konečně ku králi Vácslavovi do Čech, a podávala mu panství, aby zjednala pokoj zemi své. Král Vácslav, jsa vdovcem po smrti první své manželky Guty († 1298), přijal s podáním tímto také ruku Alžběty, jediné dcery Přemyslovy, vypravil se vojensky do Polska, dal se ve Hnězdně korunovati novou korunou polskou (1300), a přemohl druhé, ježto usilovali o ni. Přední z nich, Vladislav Lokietek, vypuzen jest docela ze své země; druzí knížata mazovští, jeho pomocníci, musili přijmouti země své v léno od koruny české; a tak Vácslav II. spojil dědictví Piastů s panstvím Přemysloviců pod jedním žezlem.

Sotva se to stalo, zemřel v Uhřích král Ondřej III., nástupce Ladislavův, s nímž král Vácslav byl v nejlepších svazcích přátelství (1301), a jím vyhaslo mužské potomstvo starodávného rodu králů uherských. Již proti němu byl papež Bonifacius VIII. nastrčil protivníka, Karla Roberta, královice sicilského z rodu Anjou, příbuzného po ženské straně s královským rodem uherským, přiřknuv jemu lepší právo ku koruně a vyhlásiv Uhry za království stojící pod ochranou stolice papežské. Král Robert po smrti Ondřeje hned přišel do Uher, a dal se prohlásiti za krále. Tomu však na odpor přední velmožové uherští, aby zamezili vtírání se vrchního panství papeže nad svou zemí, vypravili se v poselství ku králi Vácslavovi, žádajíce, aby se uvázal i v jejich království. Král Vácslav, přijav posly laskavě, obával se přílišné tíže tří slavných korun na jediné hlavě své, i pohnul pány k tomu, aby místo něho zvolili sobě syna jeho ač teprv 12letého, Vácslava, což oni učinivše korunovali jej v Bělehradě královském, a uvedli do Budína, hlavního města, za krále (1301).

Tím král Vácslav vzbudil proti sobě hněv panstvíchtivého papeže Bonifacia i závist a nové nepřátelství svata svého, krále Albrechta. Obadva, byvše dotud pro věci říše německé v nevoli spolu, vyrovnali mezi sebou všeliké rozepře, a spolčili se proti králi českému. Albrecht měl jen ještě co činiti s válkou s kurfirsty duchovními na Rýně, s kterými se byl znepřátelil. Jak medle zvítězil nad nimi a přinutil je k mírným smluvám, vynesl nejprvé papež nález jako domnělý nejvyšší soudce mezi panovníky, kterým netoliko království uherské přiřkl opět Karlovi Robertovi, nýbrž také království polské Vladislavovi Lokietkovi, jenž se mezitím k němu byl obrátil o pomoc. Dle toho nálezu papežova jal se Albrecht rozkazovati Vácslavovi, aby se zbavil korun uherské a polské, ježto je prý přijal bez jeho povolení, ale nadto rušením všech smluv a všech daných slov žádal na něm, aby mu vydal Míšeň i Cheb, i aby jemu postoupil dolů stříbrných Kutnohorských na 6 let neb zaplatil 80.000 hřiven stříbra, poněvadž by jakožto man říše Římské povinen byl platiti císaři desátek ze drahých kovu, který prý po toliká léta platiti opominul (1303).

Král Vácslav, znamenaje přílišnou moc protivníka svého Karla Roberta v Uhřích, když se zatím mnozí z předních velmožů tamějších zvrtkali u věrnosti, nemínil podstoupiti války s tolika nepřátely najednou, i sebrav rychle vojsko, vtrhnul do Uher a přitáhl až do Budína; tu vzal syna svého i s korunou uherskou a rouchy královskými a vrátil se s ním zpátky do Čech (1304). Proti Albrechtovi sebral zatím vojsko k obraně, jak z vlastní říše své, tak i od rozličných knížat německých, jakož zejména od Hermana markrabí Brandenburského. Albrecht se silným vojskem z říše a velikými zástupy pomocnými z Uher vtrhnul do samých Čech přes Budějovice, a přitáhl až k Hoře Kutné, jejíž poklady nejvíce lákaly jeho lakomost. Ale Horu hájili statečně páni čeští Jindřich z Lipé a Jan z Wartenberka čili ze Stráže, i bylo marné jeho úsilí. Mnoho lidstva pomřelo na rozličné nemoci, kteréž přičítali vodě z blízkého potoka, pravíce, že horníci napustili ji utrýchem. Když se konečně přiblížilo vojsko královo Vácslavovo, neosmělil se Albrecht bitvu s ním svésti, nýbrž zdvihl se se vším vojskem svým, a obrátil se spěšně a se škodou ze země. Druhého roku strojil se král Vácslav vtrhnouti do jeho země rakouské. Než v tom upadl v nemoc, a po nedlouhé chvíli zemřel příliš časně, jsa teprv ve 34. roce věku svého (1305).