Děje království českého/§. 38.

Děje království českého Václav Vladivoj Tomek
§. 37.	§. 38. Vládařství a pád Záviše z Falkenšteina	§. 39.

Údaje o textu
Titulek:	§. 38.
Podtitulek:	Vládařství a pád Záviše z Falkenšteina
Autor:	Václav Vladivoj Tomek
Zdroj:	TOMEK, Vácslav Vladivoj. Děje království českého. Praha : Fr. Řivnáč, 1898. s. 119–122. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Ve mladém králi Vácslavovi II. vzkvétala naděje nové veliké budoucnosti pro zemi českou. Ale v čas navrácení svého z Brandenburka byl příliš mladý a nezkušený, aby byl mohl panovati bez cizí rady. Tu se navrátila ke dvoru královskému v Praze matka jeho Kunigunda a s ní Záviše z Falkenšteina, i zmocnili se důvěry královy, tak že se více spravoval jimi než tehdejšími úředníky zemskými, muži, kteří se dotud nejvíc byli přičiňovali o dobré zemské a o vybavení Vácslava z cizí moci. Po krátkém čase povýšen jest Záviše za nejvyššího hofmistra, a úřady zemské skoro vesměs přeneseny jsou na jeho přátely. Z toho se strhly různice, kterými se celé panstvo české rozdělilo na dvě nepřátelské strany, až spůsobil jakýsi mír mezi nimi král německý Rudolf, požádaný za prostředníka (1284). Záviše podržel přitom vrch, a slavil hned potom veřejně svatbu s královnou Kunigundou, která jemu již prvé byla porodila syna. Co nejvyšší hofmistr a nevlastní otec králův vzal nyní celou vládní moc do svých rukou, a vykonával ji, i když za nedlouho královna Kunigunda zemřela (1285); mladého krále samého vzdaloval od veřejných záležitostí, a bavil jej hrami prázdnými. Proti pánům několika, kteří sobě ještě posud osobovali hrady královské neb jiné rozepře zdvihali, vystoupil mocí brannou k uhájení práv koruny, a pečoval také o veřejnou bezpečnost hubením loupežníků, kteří se vzmáhávali za časů rozbrojů v zemi. Ale sám se svými přátely obohacoval se na ujmu koruny; dal si od krále Vácslava darovati města Poličku a Landskron i hrad Landsberk s rozsáhlým zbožím na hranici moravské, a některé jiné hrady královské držel pro sebe pod všelijakými záminkami, hlavně co dědic po královně Kunigundě, jíž byl král Otakar někdy 50.000 hřiven stříbra zapsal u věno, ač nikdy nemohlo býti v jeho úmyslu, aby věno toto po smrti její nespadlo zase na korunu.

Jednání takové vzbudilo nevoli netoliko pánů českých strany protivné, nýbrž i krále Rudolfa, kterému byl Záviše překážkou, že nemohl sám míti větší působení na krále Vácslava. Aby jeho sobě odstranil, nechtěl král Rudolf vydati Vácslavovi manželky jeho Guty, dcery své, pokud by Záviše nebyl vzdálen od dvoru jeho. Když tedy konečně roku 1287 Guta přivezena byla do Prahy, musil Záviše složiti úřad svůj, i odebral se na své statky na rozhraní Čech a Moravy, kdež sídlem jeho byl hrad Svojanov čili Fürstenberk. Tu však ještě téhož roku vstoupil ve druhé manželství, opět s nevěstou rodu královského, Juditou, sestrou krále uherského Ladislava. Vynášeje se takovými svazky s rody panovnickými nad stav svůj, směřoval, jak se zdá, ke zřízení samostatného panství ze svých statků. Král Vácslav, dospívaje v létech, počal se jeho strachovati a mysliti na překažení takového záměru.

Když po roce manželka Závišova Judita porodila pachole, strojil Záviše slavné krtiny, i zval k nim krále Vácslava, zároveň pak také krále Ladislava uherského a Jindřicha vévodu Vratislavského, panovníky, s kterými král nebyl ve přízni. Tu vštípili Vácslavovi někteří dvořané jeho podezření, že jemu Záviše strojí úklady. Mladý král, dav tomu víru, uzavřel předejíti netoliko nebezpečenství domnělé, nýbrž i zjednati sobě právo proti uchvatiteli jmění korunního, i užil k tomu lsti, o kterou se dorozuměl jen s málo osobami sobě věrnými. Slíbilť přijíti ku křtinám, však tak, aby Záviše přijel pro něj na hrad Pražský. Záviše přijel, a byl od krále s vlídnou tváří přijat; ale když vyšel z komnaty královy, jest zatčen a uvržen do vězení (1288). Dle nálezu soudního měl králi vydati všecky statky, o které byl v rozepři s korunou; což když učiniti se zpěčoval, chován jest déle u vazbě ve větší věži u hlavní brány hradu Pražského, která později sloula Bílá věže.

Záviše nepoddal se. V tuhém vězení krátil sobě chvíli skládáním písní českých, které se dlouho pamatovaly v lidu. Zatím zdvihlo se celé jeho přátelstvo v zemi; páni z Rosenberka a druzí četní rodové z pokolení Vítkoviců i jiní pomocníci jejich začali válku s králem, a obdrželi pomoci od krále uherského i knížete Vratislavského. Již zanášeli se se zámyslem, zbaviti Vácslava panství a dosaditi na trůn český Jindřicha Vratislavského, který právě toho času (1288) došel také velikého knížetství v Krakově. Tu i Vácslav hledal cizí pomoci u tchána svého, krále Rudolfa, kterýž se věcí jeho ujímal ve všelikém ohledu, doufaje tím zase získati věrného pomocníka sobě a synům svým. Roku 1289 byl Vácslavovi slíbil dáti Cheb do zástavy co věno královny Guty, a rozhodl s kurfirsty rozepři, kterou někdy vévoda bavorský byl začal s Otakarem o číšnictví a voličství, tak že uznáno nyní nálezem jednohlasným, že obojí od nepaměti náleželo králům a knížatům českým. Proti odbojníkům českým vypravil mu vojsko na pomoc vedením mladšího syna svého Rudolfa, jenž měl Anešku, sestru Vácslavovu, za manželku (1290). Rudolf roznemohl se v Praze a zemřel (10. Května), ale v šesti nedělích potom zemřel také vévoda Jindřich IV. Vratislavský, a opět v pěti nedělích zabit jest král uherský Ladislav od svých vlastních lidí.

Když přátelé Závišovi nicméně setrvali v odboji, dal Rudolf Vácslavovi radu ukrutnou, aby kázal Záviše vésti vojskem od zámku k zámku a vyzývati přátely jeho ke vzdání, s pohrožením, že sic káže jemu hlavu stíti; i učinil král dle jeho návodu, a dobýval tak hradů na stoupencích Závišových. Ale když přitáhlo vojsko ke Hluboké blíž Budějovic, tam bratr Závišův Vítek, jenž hájil hrad, nechtěl věřiti, žeby mladý král vykonal takovou pohrůžku. Tedy nedbal na hrožení, a Záviše, opět vyzýván jsa, aby dobrovolně přisvědčil ku postoupení hradu, i tu ničímž nedal hnouti sebou. Tedy kázal král vůdci vojska, Mikulášovi knížeti Opavskému, vykonati popravu; i sťat jest Záviše na louce pod hradem, před očima bratra svého (1290). Vítek a jiní přátelé jeho musili se konečně vzdáti králi na milost a statků jemu postoupiti. Dle slibu učiněného v čas ouzkosti před úklady Závišovými král Vácslav založil krásný a bohatý klášter Cistercienský ve Zbraslavi míli od Prahy (1291), kdež vyvolil sobě a svým místo pohřební.