Ctirad/II.

Ctirad Julius Zeyer
I.	II.	III.

Údaje o textu
Titulek:	II.
Autor:	Julius Zeyer
Zdroj:	[1]
Vydáno:	1878
Licence:	PD old 70

Jak plavá luna z mlhy večerní,
tak vynořil se Ctirad z doubravin
a zastavil pak oře svého spěch.

    Po celou noc a celý den byl jel,
a jak ten les, kterým se ubíral,
jej nekonečně jímal se všech stran,
- ať ranní rosa s výše skrápala
na kapradí a snící divizny,
ať nad hlavou mu plálo poledne
jak žhavou vášní rozjařený bůh -
tak jímala po celou dobu tu
jej stále jediná jen myšlenka,
tak hluboká jak nebes síná tůň,
tak nevysvětlitelná, mihavá
jak sen, jak soumrak, jako hvězdy třpyt.

    A když teď stál na pláni zářící,
nad kterou slunce již se klonilo,
a nedaleko již se Vyšehrad
jak v létě oblak bělel s pahrbku,
tu náhle našel slov pro myšlenku,
kterou byl posud v srdci cítil jen,
a schýliv poznenáhlu hlavu svou
na hřívu oře, dlouhou, zářivou,
zašeptal tiše v ucho zvířete:

    „Můj bílý oři, milý druhu můj,
jak šťastný byl můj život dosavad!
Já s lůžka vstával s mladým jitrem juž
a chodíval po horách kouřících
se ranní parou, větrem plašenou,
a družkou mojí byla dennice.
Ta vznešená, nejčistší bohyně
mi byla v šerém lese vůdkyní,
když doupata jsem hledal jelenů,
skrýš medvěda a černou bařinu,
kde v houští tur se valí divoký.
Můj mlat byl postrach lesů, a můj šíp
ten našel orla poblíž oblaků,
a strh’ jej bleskem dolů na zemi!
Můj milý druhu, bílý oři můj,
jak znala vítěziti hrdá zbraň,
napravit křivdu a voj nepřátel
rozrážet jako lítá vichřice
když kácí lesy v noci podzimní!
Jak byl jsem šťasten! Vlhký hvozd a boj,
to bylo vše, po čem jsem toužíval …
Však od té doby co mi otec můj
o lepé Héle v lese myslivém,
o náhlé vášni k ní a o štěstí,
jej v sluji v jejích loktech požíval,
byl vypravoval hlasem nadšeným:
od doby té ten tam můj blahý klid,
a touha hluboká a palčivá
po blahu jiném, posud neznámém,
po blahu, jež mi ani hrdá zbraň,
ni vlhký les, ni bledá dennice,
ta věčně čistá, věčně vznešená,
nemohou nikdy, nikdy nahradit,
ta uchvátila mocně duši mou! …“

    Tak šeptal Ctirad; zraky blankytné
se zasmušily mu jak obloha,
když sladké světlo denní mizí z ní
a tma se plíží z země propasti.
Oř jeho bílý ale vzpřímil se,
a ježil hřívu, hrabal nohama,
a zdálo se, že v boj se vrhnout chce.

    „Můj druhu, díky za tu odpověď!“
teď zvolal Ctirad koně líbaje.
„Můj úkol jesti jiný nežli lkát!
Já přišel zmiji hledat v doupěti,
já přišel bojovat a vítězit,
a vše, o čem jsem v stínu doubrav snil,
zlé kouzlo bylo na mne vržené!“

    Po těchto slovech vrátil dávný klid
se v duši bohatýra Ctirada,
a věrný oř jak vítr nesl jej
po pláni zářící, až k slavnému
dorazil pahrbku, kde Vyšehrad
své témě svaté k nebi vypínal.

    Blesk vysokých a pozlacených bran,
zdí skvělá bělost, zahrad pestrota,
vše pojilo se v soulad čarovný,
a usmívalo se mu v ústrety;
a oblak bílých motýlů se vznes’
zpod spousty sněžných květů kaliny
a přelét’ cestu jeho, kroužící
se sadem k bráně druhé, stříbrné,
do blankytného zdiva vsazené.
Tu zachvělo se srdce Ctirada,
neb vzpomněl si na staré podání,
že spatří-li kdo nejdřív na jaře
motýla bílého, že v roce tom
smrt schvátí jej, a bílí motýli,
již před ním právě sadem mihli se,
to byli první, jež byl letos zřel.
A myšlenka, že krátká řada jen
dnů slunných jemu dána za podíl,
že žití syna polednice jen
jak poledne potrvá krátký čas,
že v plné slávě síly, jarosti
do luna mračné navy zapadne,
ta myšlenka zablyskla mimoděk
se duchem jeho v okamžiku tom,
a jevila se v zraku blouznivě.

    Když ale vedli jej teď v velký dvůr,
kde Přemysl při stolu kamenném
uprostřed bohatýrů, druhů svých,
pod starým stromem seděl, zapomněl
rek Ctirad vše, o čem byl přemýšlel,
a cítil pouze radost hlubokou,
že tolik mužů moudrých, věhlasných
mu přáno bylo zříti tváří v tvář.

    Strom, v jehož stínu stál stůl kamenný,
byl starší nežli samý Vyšehrad:

    Když s chlumu Řípu v širou krajinu
praotec Čech nadšeným okem zřel
a ramena svá pozved’ žehnaje
té žírné vlasti, zahlaholil zvuk
jak varita nad chlumem posvátným,
a v modrém vzduchu kroužil zlatý pták,
a stále zpívaje se pouštěl v dol,
až v temných lesích zmizel pod Řípem.
Čech ale stoupal s vrchu zamyšlen
a hledal v stínu hvozdu zpěváka,
jehožto píseň čarem přemocným
mu srdce jímala … Pták vznášel se
jak bludná hvězda šerem povlovně,
a píseň jeho mocná, jásavá
se dřímajícím lesem linula,
jak v lůně země temnem odvěkým
se zlato valí řekou širokou.
Čech nemohl se písně nasytit,
ač bez ustání slzy kanuly
mu z očí při těch zvucích kouzelných,
a bez únavy bloudil celý den
a celou noc za ptákem zázračným.
Na pusté skále, kde teď Vyšehrad,
tam sedl posléz pták a zazpíval
svou píseň nejkrasší, a teprv teď
zřel Čech, že zlatá péra zpěváka
se rděla krví, která ze srdce
mu vřelým proudem tekla napořád.

    „Ó, kdo tě ranil šípem rouhavým?“
Čech zvolá rozhorlen, a na to pták:

    „Já tvého lidu zlatá sláva jsem,
a proto srdce moje krvácí!“
Po těchto slovech zmizel v oblacích,
a zlaté péro krví zbrocené,
to bylo vše, co po něm na zemi
co drahá upomínka zůstalo.

    Čech k svému lidu zase vrátil se,
však nikdy více nehrál úsměv juž
kol smutných jeho rtů od doby té,
co píseň zlaté slávy uslyšel,
tu píseň, kterou nelze zpívati
než s srdcem z hloubi krvácejícím …

    Když zemřel Čech, tu pochovali jej
dle jeho příkazu na místě tom,
kde píseň poslední byl zpíval pták,
a zlaté péro vložili mu v dlaň.

    V té samé noci z hrobu vypučel
peň vysoký šumného jasanu,
a dvě mohutné větve vyrostly
z pně štíhlého a dvěma ramenům
kraj žehnajícím podobaly se.
Tu věděl všechen lid, že v stromu tom
přebývá duše Čecha praotce,
že zdar a sláva nepominou dřív,
až vichřice neb nebes lítý hrom
ten žehnající jasan vyvrátí.

    A Krok postavil pozděj kol a kol
dřevěné, pestrobarvé sloupoví
bohatě ozdobené řezbami
a proměnil pak prostorný ten dvůr
v sad lipový, a zlatý včelek roj
z luk blízkých přiletěl a usadil
se v hojných štěrbinách, jež v sloupoví
čas narobil a zimní lijáky.

    V tom dvoře lipovém pod jasanem
stál pozděj věští stolec Libušin,
tam snila věštkyně své svaté sny
při tajůplném stromu šeptání,
při zlatých včelek sladkém bzučení
a vrkání posvátných holubic,
Peruna miláčků, jež na římsách
se bělely jak v létě padlý sníh.
A ještě později, když Přemysl
a celý oblak hrdin slavených
s ním zavítal na svatý Vyšehrad,
tu kázala Libuša postavit
stůl kamenný a křesla tesaná
pod svatý jasan v dvoře lipovém. -

    Tam vedli nyní reka Ctirada,
a Přemysl jej vítal srdečně.
Na zadumané tváři zakmit’ se
stín usměvu, podával ruku mu
a kázal mu, by sedl na křeslo.

    Ne jedno jen, žel mnohé, mnohé juž
u stolu prázdné stálo; slávy věk
spěl ku konci jak slunce na večer
se kloní za lesy, a Morana
v noc černou byla mnohé schvátila
z těch bohatýrů, které nejvíce
pro velké jejich činy slavil lid. -

    Syn Svatoslavův, chrabrý Ludislav
od bílé Libice, kde doubravy
své věčně juné písně šelestí,
číš uchopil, jež na zrak rovnosti
a pobratimství sloužívala všem
při kvasu společně, a podal ji
teď Ctiradovi na uvítanou.

    Rek Ctirad medovinou ovlažil
své sprahlé rty a připil na počest
a věčnou paměť těch, již chyběli
na křeslech svých pod svatým jasanem.
Na tváři všech bylo teď viděti,
jak vzpomínali časů minulých,
a zraky všech se obracely tam,
kde věkem šedý Lumír nejblíže
pně stromu seděl. Jeho varito
z mohutných rohů tura viselo
mu nad hlavou na větvi omšené,
a vánek z vonných zahrad vějící
hrál tiše stříbrnými strunami.

    Sáh’ Lumír po varitě, ponořil
své bílé prsty do stříbrných strun
a vyvážil z nich zvuky kouzelné,
jak z tůně rybák perle vyváží,
a tato slova zapěl k varitu:

    „Ó, slunce, jež se kloníš za hory,
ó hoste, který z krajin dalekých
nám požehnání nosíš, slunce, slyš
můj volající z hloubi k tobě hlas!
Ó, nespěchej za siné vody v ráj,
kde Zora na tě čeká, máti tvá,
bys zlatou hlavu vložilo jí v klín
a nových tak nabylo k pouti síl.
Ó, nespěchej tam, slunce vševidné,
však obrať krok svůj k navě soumraké,
by bledé stíny těch, již odešli
z řad našich, v věčném temnu nedleli
a nesnášeli touhu bez konce
po svitu paprsků tvých blažených!
Ó, rci jim tam, ty slunce přesvaté,
že naše bohatýrská srdce též
v žal pohroužena po nich touhou mrou!“

    Tak zapěl Lumír pozdrav odešlým
a pověsil na větev varito.
Víc zpívat nechtěl než ten krátký vzdech.

    Když velkou tryznou Libušinu smrt
byl oslavil, tu pravil přátelům:
„Jen jednou ještě písní mohutnou
mé zazní varito,“ však kdy a kde
tou velepísní lid svůj oblaží,
to bylo posud jeho tajemstvím.

    Když nyní dopěl, bylo tesklivo
kol kamenného stolu pod stromem,
neb každý z bohatýrů zadumal
se nad památkou toho z zemřelých,
jenž nejblíže byl jeho srdci stál,
a mnohý halil tvář svou do pláště,
a mnohá hlava klonila se níž,
a těžce klesla na stůl kamenný,
a snivě ozval Přemyslův se hlas:

    „Věk zlatý Libušin juž zanikl
jak blahé léto, bohův ladný sen,
a věk můj podobá se jeseni.
Ó, slunce hřeje ještě krátké dny,
však úsměv jeho jest tak tesklivý
jak úsměv matky slzou zářící
na dítě, jehož duše k odletu
se chystá juž v zelený dálný ráj.
Vy slavnými jste zbytky, přátelé,
té slavné doby, která nikdy víc
se vrátit nemůže.“ Tak Přemysl;
však Ctirad reptal v srdci úkrytě:

    „Proč zoufati, proč v sebe nevěřit?
Ten velký věk se vrátit může zas!
Sám cítím sílu, odvahu a vzlet
se rovným státi velkým hrdinům,
jež zlatou písní slaví vděčně svět! -“

    Zatím byl západ zbled’ a temnota
se připloužila jako příšera
a rozprostřela černý příkrov svůj.

    „Teď přišla doba!“ Ctirad zašeptal,
„bych nové činy chystal mezi tím,
co Přemysl a jeho rekové
nad zlatým věkem truchlí minulým.“

    Tak děl a vyšel tiše z dvora ven
v sad lipový, jenž dřímal na skále
při šumné písni chladné Vltavy.

    Krok lidský zřídka rušil sadu klid
od doby, co se tichým sousedem
byl Libušina hrobu stal. Jen zpěv
a klokotání ptáků hnízdících
kol kolem mlčenlivé mohyly
zazněly občas v listů šeptání.
Tam silnou paží Ctirad odvalil
od vchodu hrobky balvan obrovský
a bral se rychle v skály temný klín.

    Jak mocně jalo podivení jej,
když vkročil v svatou hrobku pohřební!
Květ stříbrný pokrýval stěny tak
jak lesklým pelem suché listy mráz,
a byliny jak z ledu průhledné
do výšky pnuly se jak bílý les,
a uprostřed těch rostlin zvučících
jak zlaté struny sladké zachvění,
na stolci svém seděla Libuša,
a bledé světlo vycházelo z ní
a hrálo třpytně v květech na stropě
a lámalo své hvězdné paprsky
o lodyhy, jak jíním omžené.

    Rek Ctirad mečem cestu klestil si
k zlatému stolci, sklonil pokorně
před velkou věštkou čelo nízko v prach,
pak bral se za stolec, kde ležela
zbroj Trutova, tak slavně vítězná.

    V tom ozvalo se náhlé šumění
jak mnohých křídel v kobce pohřební,
a Ctirad uzřel hejno labutí,
jež po stropem se neslo vysoko
a pomalu se dolů spouštělo.

    Když labutě se země dotekly,
tu shrnula se lesklá rouška z per
a zástup dívek místo ptáků stál
před zlatokutým stolcem Libuše.

    Však nebyly to dívky smrtelné,
jen stíny zdála jejich těla se,
a vánek, jenž byl s nimi přiletěl,
ten nesl je jak ranní mlhu s hor.

    Teď rozstoupil se ladných stínů dav,
a děva krásná jako nebesa
a zářící jak slunce svatá tvář
se krokem volným stolci blížila.
Rek Ctirad zachvěl se, neb bylo mu
jak jeho otci v lese myslivém,
když bílá Héla se mu zjevila:
bylo mu též, jakoby zemřít měl
tou smrtí sladší žití samého.

    Chtěl vystoupit ze svého úkrytu -
v tom ozval mohutný se děvy hlas:
„Ty neznalas mne, kněžno Libušo,
když smrtelná jsi žila na zemi,
jsem Šárka, mocná kněžka měsíce
a bojovnice Vlasty vítězné.
Hle, duše moje stojí před tebou,
jak motýl vyšla z dýchajících úst,
jak labuť přeplavila Vltavu,
jak lesklou páru plaší vánek ji,
a tělo moje dříme pod stromem
v té lesotemné skalní kotlině,
kde žertvy pálím luně každou noc, -
tam čeká s touhou duše návratu …
Ty bylas velkou hvězdou zářící,
a naplnilas leskem stříbrným
tu temnou, dlouhou svého věku noc,
však Vlasta sluncem všemohoucím jest,
dnem nejjasnějším bude její věk,
jenž nikdy, nikdy konce nedozná!
Já přišla, bych ti sňala korunu,
tu čarovnou, již žena největší
jen nosit smí, a závoj strhnout chci
ti s čela, které pyšně ač, se přec
před mužem v mrzký pokořilo v prach!

    Slyš dál, Libušo, co mne přimělo,
bych mlhavýma ducha rukama
po klenotu na skráň tvou sahala!
Já strhla s nebe tlupu rudých hvězd
a prozkoumala žhavý jejich rum
jak zmírající žertvy útrobu,
a hvězdné trosky poučily mne,
že s korunou tvou věčné vítězství
do hrdých hradeb Vlasty zavítá.
A v hvězdách, chvějících se přede mnou,
- bych krásu jejich nezašlapala
jak sester jejich s nebe stržených
do popelu svou nohou ničící -
z těch vyčtla jsem, že mohu smělý čin
jen dnešní noci ještě vykonat,
neb zmizíš prý pak s čarnou korunou
do lůna syré země hluboko,
kam za tebou juž vniknout nemůže
ni stín, ni duše s země povrchu …
Nuž, zahřměla má slova v mrtvý sluch?
Do prachu padni, ženo Přemysla!
Dej korunu a závoj, mrtvolo!“

    Stín Šárčin zvedl ruku průhlednou
po koruně, již polednice kdys
při šumu lesu, písní vichřice
z paprsků kula v sluji tajemné,
však Ctirad vyřítil se jako saň,
a hromem duněl kobkou jeho hlas:
„Stůj, zmije příšerná, teď Trutův mlat
tvé hrdé čelo rázem rozdrtí!
Že hadí tvoje tělo v lese spí?
Nuž, ať tam v mechu rozpadne se v prach,
neb duše tvoje nevrátí se víc!“
Tak zahřměl Ctirad mlatem mávaje,
a Šárčin hlas proniká ozvěnou,
již dívek křik ze spánku probudil:

    „Bij, bij, zde bezbranná má hruď, ó, bij!
Já nechci vrátit se na bílý den,
já nenávidím slunce zářící,
a vítám soumrak navy s jásotem,
když nedokonán zůstal velký čin!“

    A slunné její oči vbodají
dva žhavé blesky záští v jeho tvář,
a náhle je mu těžký Trutův mlat
a klesá k zemi níž, a rekovi
se zdá, že černá smrt a zlatá slast
z těch záštiplných zraků sršely.

    „Proč nebiješ?“ mu Šárka temně dí,
a vidouc pak, že sebou nepohnul,
pozvedne hlavu zlatozářící.
Blesk radosti zašlehne divoce
na krutém jejím čele bělostném,
a ruka její zvedne znovu se
a sahá po koruně čarovné …

    V tom zazněl velký divukrásný zvuk
a bledá víčka mrtvé věštkyně
se otevřela … Oči, které sen
o nevyzpytatelných tajemstvích
byl ohvězdil, teď ohlížely se
po kobce povlovně, a všude, kam
z těch svatých zřítelnic pad’ paprslek,
tam vyšla hvězda modře svítící,
a se stříbrných květů padal pel,
a zdálo se, že duhy padají,
tak pestře pel se kmital při hvězdách.
A země rozstoupila se pomalu,
a zlatý stolec nořil víc a víc
se v temné její lůno ochranné,
až posléz do ní zmizel docela …

    Juž nikdy lidské oko nespatří
na zlatém stolci sedět Libušu,
a nikdy nebude se cizinec
před zlatým stolcem drze vychloubat,
že lid pokořil, jenž jí drahým byl;
tak milovali bozi Libušu …

    Rek Ctirad vzbudil se jak z mrákoty,
když po stolci jen zbyla bledá zář.
„Kde jsi, ó, Šárko?“ zvolal jako v snu,
a zahlíd’ hejno bílých labutí,
jak v temnu s truchlým stonem mizelo.
„Já bídný slaboch!“ Ctirad bědoval
a spěchal z kobky ven na noční vzduch.

    Tam dole po Vltavě šplounavé
se cosi lunou nocí bělalo,
a Ctirad vida, že to labutě,
za nimi volal hlasem velikým:
„Já přijdu, Šárko, v lesní samotu,
kde luně žertvy pálíš každou noc,
tam zaplatíš svou krví okamžik,
kde temným kouzlem přinutilas mne,
bych smělý zrak svůj sklonil před tebou!“

    Tak volá Ctirad záštím rozzuřen,
a z středu hejna bílých labutí
jak výsměch zazněl volající hlas,
a hlas ten pad’ jak břímě přetěžké
na Ctiradovu hruď, a bylo mu
tak bolno zas, jakoby zemřít měl! …