Ctirad/I.

Ctirad Julius Zeyer
	I.	II.

Údaje o textu
Titulek:	I.
Autor:	Julius Zeyer
Zdroj:	[1]
Vydáno:	1878
Licence:	PD old 70

Když slunce za mlhavé hradby hor
jak zmírající vítěz zapadlo,
a na východě z fialových par
štít stříbrný se luny vynořil,
když snivý soumrak z lesů úkrytu
v kraj širý vznášel se, předchůdce hvězd,
tu odvrátil kmet Dobrovoj svůj zrak
od dřímajících luhů s povzdechem.

    Byl dlouho, dlouho dumal. Minulost
se duši jeho zjevila co sen,
sen blahý, zlatých upomínek pln.
Tím chmurnější se zdála přítomnost,
svět hrozil utonouti v víru běd.
Dnes zalétla na bílý kmetův dvůr
zvěst děsivá o děvách bojovných,
o velkých činech Vlasty vítězné.
Jak mřelo srdce jeho lítostí,
když uslyšel, jak stolec Přemyslův,
tak mocný kdys, se chvěl, když uslyšel,
jak ruka smělá, zbojná, vražedná
se proti Vyšehradu zvedala,
by Libušino zlaté sídlo v rum
a v popel obrátila rouhavě.
A ruce jeho byly bez síly,
a slza byla vše, co skytnout moh’,
když Přemysl, kdys věrný jeho druh,
jej volal na pomoc v svém neštěstí.
Zahalil tvář a vzdychl z hluboka.

    Tu zašeptal mu v srdci tichý hlas:
„A chrabrý Ctirad, syn tvůj přemilý?“
Kmet sebou trh’ jak hrotem dotknutý.
„Ne, bozi, ne!“ zaúpěl polekán,
a jak by vyčítavým pohledům
těch zlatookých hvězd uniknout chtěl,
jež tiše scházely se na nebi,
odkvapil rychle s věže cimbuří
a spěchal v krásně vystavenou síň,
síň z dubů ozdobenou řezbami.

    Tam potkal v plné zbroji Ctirada.
„Co znamená ta zbroj, Ctirade můj?“
tak chvějícím se hlasem zvolá kmet,
„což vloudil vrah se za šera v můj dům,
neb táhne nepřítel na bílý dvůr,
by spálil jej a stáda odehnal?“
A chrabrý Ctirad takto odpoví:

    „Vrah nevloudil se za šera v tvůj dům,
netáhne nepřítel na bílý dvůr,
však Děvín zvedá hrdě témě své
naproti Vyšehradu zlatému,
a bohatýry kácí Vlastin meč,
jak kosa květnou trávu v podletí!“

    „Stůj!“ velí kmet a brání rekovi,
by dále šel; pak nutí jej, by sed’
na kůži medvědí, jež pokrývá
dvě křesla u krbu, kde Praboha
a Báby zlaté modly velebné
se na posvátném místě šerem skví.
Zrak kmetův těkal dlouho po stěnách,
kde světlo louče stíny plašilo,
kde lebky turů, losů, medvědů
se čmoudem šklebily jak příšery,
pak vrátil se na Ctiradovu tvář,
a otec takto k synu promluvil:

    „Ó, synu můj, než kvapná noha tvá
práh překročí, pod kterým skřítkové
a bůžci ochranní mé rodiny
a duše milých předků klidně dlí,
slyš dřív, co říci káže povinnost,
a jednej pak, jak srdce povelí …

    Když ještě přebývala mohutnost
a jará síla reka v údech mých,
tak vetchých teď, tu jednou stalo se,
že lovem unaven jsem usínal
na místě tom, kde právě sedíme.
Tu buší rány jako hromové
na vrata dvorce; spěchám otevřít -
Pod nočním nebem, hvězdně kmitavým,
zřím Truta bohatýra slavného.
O modrý štít svůj opřen, v ruce mlat,
kol beder tmavou řízu, stál jak dub,
na bílou, nahou hruď mu padaly
jak hadi temné vlasy spletené,
a v pravém uchu hořel drahokam
mu zeleně jak lesem poledne.
Ten drahokam byl darem Kašiným,
byl odměnou za vzácnou bylinu,
jíž Trut jí vydobyl v těch krajinách,
kde světu konec jest. Tam siná mha
po černých, zmrzlých táhne bažinách,
lid měnivá se v šeré vlky tam
a těká nocí, strašně vyjící,
a hlídá stříbrný ten čarokvět,
jenž z modrých sněhů pučí při luně.
Tu bylinu přinesl Kaši Trut,
a odměnou ten byl mu drahokam. -

    „Ó, Trute můj!“ tak zvolám radostně,
„buď vítán v bílém dvorci otců mých!“
Trut nehne sebou, hlasem hlubokým,
jak potoka když padá v bezedno,
tak odpoví na moje vítání:
„Mlat vezmi svůj a štít a se mnou pojď!“
Já šel, a Trut mne vedl mnohý den
a mnohou noc přes řeky, slatiny,
skrz lesy umrzlé a pustiny
do lůna čnících Krakonošských hor.
Noc byla mrákotná jak Morana,
když v hlubokou jsme vešli v kotlinu,
však s nejvyššího štítu strmých hor
cos šlehalo jak požár obrovský,
až sněhy rudě zářily co krev.
„Jsme u cíle!“ teď ke mně pravil Trut,
„na štítu hory zuří lítá saň,
já proto přišel, bych ji zahubil.“
Pak vyňal z ucha Kašin drahokam,
jenž zeleně jak lesem poledne
mu v náušnici hořel jiskrně.
„Zde vezmi,“ pravil, „budeš strážcem mým.
Cokoli uzříš, druhu, necouvej.
Ten lepokam zabrání příšerám,
by v sněhu po šlápějích kroků mých
se neploužily za mnou po stezce,
a sani nepomohly proti mně.“

    Já konal vše, jak Trut mi přikázal:
když měsíc náhle pronik’ černou noc,
tu pozvedl jsem k němu lepokam,
a dlouhý paprsek, jak zlatý šíp
pad’ na okraj a prošel hranolem
a chvěl se zelenavě přes cestu.
Teď zahvizd’ vítr ostře, zaskučel,
a příšery se hnaly se všech stran.

    Mně vlasy ježily se na hlavě,
však srdce moje nezachvělo se.
Jak šeří vlci, zimou zmoření,
tak hnaly příšery teď útokem
na cestu skalnatou, kde hluboká
se kroků stopa v sněhu modrala.
Však kosý onen luny paprslek
byl pevnější než hradba kamenná
a kňučíc, vyjíc jako smečka psů
vždy tlupa příšer znovu prchala.
A s chlumu hory řvala lítá saň
jak hrom, a rány mlatu duněly
na šupinaté tělo ještěra
jak řítící se v propast balvany.
Ryk divoký se nocí rozléhal,
a horstvo chvělo se v svých základech,
a hrůzy plná, hromná ozvěna,
ta hučela až k mrakům šklebivým
a probouzela lesy, ptactvo, zvěř,
by šum a skřek a děsný vytí jek
v nesmírnou vřavu boje vmísili.
A luna plula tiše ve výši
nad směsí černých, bohopustých skal,
až náhle velký mrak ji pohltil: -
tu shas’ na sněhu pablesk zelený,
a volná byla dráha příšerám.
Však bylo pozdě pro jich lítý vztek,
neb Trut co vítěz přicházel již v dol.
Na štítu nesl hlavu ještěra,
a v ruce třímal kámen vydutý.

    „Zde pij!“ přikázal, „krví ještěří
zrak duše zostří se a vnímavost,
a mnohé, co je tajné v přírodě,
to zjeví se nám náhlým vnuknutím,
když dračí krev nám v žilách mocně vře.“

    Já napil se z dutého kamene,
a na to rozloučil se se mnou Trut.
Šel k Vyšehradu, k dcerám Krokovým,
já lesy hledal cestu k domovu.

    Hned uslyšíš, jak měla dračí krev
v mých žilách náhlý, divný účinek.
Když první den po boji se saní
byl na západě v zlaté záři zhas’,
a obloha se mraky potáhla,
tu stalo se, že bludná dráha má
mne k myslivému hvozdu zavedla.
Strom každý stál jak dávný bohatýr,
jenž v tmavé říze celý zahalen
nad minulostí dumá truchlivě.
Na haluzích se jíní třpytilo
a modrý sníh kryl hrby kořenů,
a šerem mihala se plachá zvěř.
Šum stromů, střásajících sněhu tíž,
zněl náhle mi jak lidská rozmluva,
a slyšel jsem, jak smrku pravil smrk:
„Co hledá Héla mezi námi zde,
ta lepá polednice bělostná?“
„"Tká závoj pro Libušu čarovný,
a z paprsků jí kuje korunu.""

    Než stromy domluvily, zavzněl hvozd
tak čarovným, tak sladkým voláním,
že srdce moje slastí bušilo,
a přec se hrůzou chvělo zároveň.
Hlas hvozdem znějící byl sladký sic,
přec ale příšerný jak lunná noc,
a hromový jak jasný kovu zvuk.

    Když umlk’ hlas, zamihla Héla se
jak bílá labuť mezi stromovím;
na dlouhou větev dubu usedla
a třásla s temných vlasů třpytný sníh,
pak zatřepala hbitě křídloma
a uletěla s divým voláním.

    Já hledal Hélu v lese myslivém,
a její hrůzyplný, sladký hlas,
jenž neodolatelně vábil mne,
byl nápomocen mému hledání.
Já našel Hélu v sluji hluboké:
tam plál jak slunce oheň veliký,
a stěny třpytily se hvězdami,
a modré květy kvetly na stropě,
a měkký mech a douška mateří,
ty lože polednice tvořily.
Na loži tom byl závoj rozprostřen,
u ohně kula Héla korunu,
a končila juž článek poslední.

    „Co robíš zde, ty lepá příšero?“
tak zvolal jsem, a Héla vzpřímí se.

    „Zde tkám a kuju,“ klidně odpoví,
pozvedne závoj pak a korunu,
a prohlíží své dílo bedlivě.

    Mně bylo tak, jako bych zemřít měl,
však smrtí sladší žití samého.
Já učinil tři kroky k ohni blíž,
a Héla odložila práci svou
a zasvítila na mne pohledem.
Noc hvězdná linula ze zraků těch,
lesk líce bělejší byl nežli sníh,
a vonné kadeře jak bystřice
se temně s ramen k nohám hrnuly.
Když usmála se, byl jsem šíleným,
vír divé rozkoše mne uchvátil,
a měkké lůžko z doušky mateří
se stalo lůžkem náhlých snoubenců …

    Když slunce ze spánku mne zbudilo,
byl v jeskyni jsem sám. Já rychle vstal
a hledal Hélu marně volaje
po bohopustém lese myslivém.

    Dva měsíce jsem čekal v jeskyni
a štkal a zoufal si a doufal zas,
když ale nikdy více nepřišla,
tu vyhledal jsem otců bílý dvůr
a pojal ženu a žil klidně s ní,
a upomínka na les myslivý,
kde bílá Héla s dubu volala,
ta stala se mi mhavým, matným snem.

    Však jednou v poli, v pravé poledne,
když kolmé slunce jako žhavý štít
své paprsky na zemi deštilo,
zřím náhle lepotvárnou ženštinu
od temena do paty halenou
do běloskvoucích vlečných závojů.
Mne mocně svatá hrůza pojala.
„Toť polednice!“ šepce srdce mi,
a v tom juž Héla stojí přede mnou.
„Juž nepustím tě!“ zvolám jásavě,
a smutný, hrůzyplný její zrak
se na tváři mé s slzou zastaví.
„Vždyť nelze se mnou jíti člověku!
Což snese bílá dráha mlhavá,
ta dráha, po níž bozi kráčejí,
když na zelenou louku berou se,
kde věčně Vesny úsměv panuje,
což snese s hvězd sklenutá dráha ta
též lidský krok? A nebránili by
ti čtyři kosinníci ukrutní,
již neuprositelnou stráží jsou,
bys nohou vstoupil na posvátný most?
Ne, nelze se mnou jíti, manželi!“

    Po těchto slovech závoj pozvedla,
a dítě krásné jako červánky
se usmívalo v jejím náručí.
„Zde viz té divé noci smavý plod!“
Však dítě naše zůstavila mně -
můj Ctirade, a tys tím dítětem!

    „Já synem polednice?“ Ctirad dí,
a zraky jeho snivě zasvítí,
a zamyšleně klesne čelo v dlaň.
„A matka moje nikdy nepřišla
pod tento krov a nezasedla si
u kolébky, by uspávala mne,
by oči moje zlíbala, když sen
s nich prchal, sladký lidí těšitel?“
Tak teskným hlasem Ctirad táže se.

    „Ne, nikdy nepřišla v své podobě,“
zní kmeta Dobrovoje odpověď,
„však v jarem přilétla co vlaštovka
a oblétala švitořivě dům.
Tak tklivý byl pak polednice hlas,
že proudy slz vylákal z očí všech,
kdož slyšeli jej pěti v soumraku.
Naposled přilétla co žežhule
a lkala žalostivě pod oknem
po celý den a celou dlouhou noc.
Mne pojal strach, ten nářek děsil mne,
sen prchal s víček mých, a obava,
že zmizíš mi, že dům můj osiří,
ta jako dravec vťala spáry své
v mé srdce tesklivé. Chtěl jistotu
jsem mít, chtěl dozvědět se stůj co stůj,
co hrozného chystala budoucnost …

    Na břehu chladné, stříbronosné Mže
kol hradu Tetky zelená se háj
pln posvátného ptactva věštného.
Pod věčně šeptající klenbou bříz,
těch bělokorých Tetky miláčků,
v tom zelenavém šeru tajemném
sbor kouzelnic přebývá napořád;
ty naslouchají zpěvu ptačímu
a věští lidem příští osudy,
na čnících skalách modlí k hvězdám se
a konají, co Tetka káže jim.

    Tam k tomu háji nes’ mne rychlý kůň,
a třikráte tvé jméno volal jsem
do háje šumícího jako déšť
při bledém svitu stříbroskvoucích hvězd,
a třikrát zahučela ozvěna,
tvé jméno mísíc v šepot březiny,
v zpěv slavíků, v vrkání holubic.
Cos jako stín se mihlo pod stromy,
dva zraky příšerné jak bludičky
za hlohem zasvítily kvetoucím,
a dutý hlas ta slova strašně pěl:
„Tak prchavý jak štěstí krátký sen,
jejž snil jsi s Hélou v lese myslivém,
i život bude tvého Ctirada.
Květ síly jeho zlomí Morana,
krev jeho bude zprahlá země pít,
a přece nezrodí se nikdy muž,
jenž přemohl by reka Ctirada!“

    Tak v šerém háji věštící pěl hlas,
a dlouho temný byl mi výrok ten,
dnes ale vidím jasně, Ctirade,
meč Vlastin skosí tvého žití květ
a napojí tvou krví zprahlou zem!" -

    Po těchto slovech zamlčel se kmet,
však Ctirad bohatýr, ten vzpřímil se,
a líc mu planula a hořel zrak.
„Na koně!“ zvolal, „kde můj mlat, můj štít?
Na věštby, radící, bych před ženou
se třás’, odpovím smíchem zhrdavým!“

    „Jdi, Ctirade, kam srdce pudí tě,“
vzdech’ Dobrovoj, „však dříve ještě slyš!
Chci dát ti zbroj, jež tebe hodna jest.
Slyš, kde ji najdeš, kdo ji nosíval.“
Tak spějícího zdržel Ctirada
a těmi slovy jal se mluviti:
„Ne mnoho tomu jar, co naposled
jsem bohatýra Truta uviděl.
Ty právě meškal’s tenkrát, synu můj,
u moře siného, kam jinocha
tě Ratibor od Krakonošských hor
na korábu svém zavez’, vzácný kmet.
Tvá síla řídila mu kormidlo
na plavbě po Labi až ku břehům,
kde jantar roste, žlutý země plod.
Mně stýskalo se v sirém dvorci zde,
a často lákal lov mne v temný les.
Když jednou jsem se domů navrátil,
tu seděl Trut na prahu zamyšlen.
Jak mléko byly jeho vlasy juž,
byl bez zbraně, jen v plášti zahalen.
Chci do síně jej vésti vysoké, -
Trut nešel, ale takto promluvil:

    „Juž nikdy nevejdu pod žádný krov,
jdu do pouště, kde není člověka,
tu sluj chci obývat, kde lítá saň
na štítu pusté hory zuřila.
Tam dozvím se od oblak plujících,
od snivosvitné, ladné dennice,
od orlů kroužících a vševidných
snad onu cestu bohy tajenou,
jež v svaté vede město mrákavé,
pod spoustou vystavené vírných vod,
v němž bledé stíny kráčí zemřelých.“

    „A proč, můj Trute,“ odpověděl jsem,
„proč prcháš z kruhu přátel živoucích?“
Tu vyhrkly mu slzy bohaté,
a zakvíliv mi takto odtušil:
„Do tmavých hvozdů tvých, jež slunný luh
a bílý dvůr tvůj drží v objetí,
jak výspu tichou jímá jezero,
zvěst ještě nepronikla truchlivá.
Věz, slunce Vyšehradu zapadlo,
dci Krokova, Libuša, zemřela! …
Juž delší čas byl chmurný její duch,
bol tajný tížil srdce veliké,
a marné bylo všechno pátrání
po příčině slz skrytě prolitých …

    Ty znáš háj lipový, kde slavíci
na Vyšehradě hnízdí opodál
zdí hradebních; hloh bíle kvetoucí,
ten zlatou písní zní po celou noc
v tom ptákům nejmilejším útulku.
Tam nalezl jsem jednou na večer
na samém kraji skály Libušu.
Tvář její byla bledá jako smrt,
a chvějící se ruka držela
se ruky Přemysla jak tonoucí,
a na otázku mou, co znamená
ten velký žal, ten smutek nesmírný?
„Můj lide, ó, můj lide!“ úpěla,
„tak těžká muka tebe čekají!“
Pak zahlédla se dlouho v hvězdnou noc
a posléz sňala zlatou korunu
a stopila ji mlčky v tmavou tůň.
Blesk zlata vyšleh’ k hvězdám z šumných vln
a nocí zazněl výkřik tajemný,
vzdech bohorovné slávy hynoucí.
Teď kázala Libuša dívkám svým,
by zlatokutý stolec přinesly
do lipového háje pod hvězdy.
Tam usedla a rozloučila se
s Přemyslem, se mnou, s zlatým sídlem svým,
pak upřela svůj čarotajný zrak,
jemuž se nic pod sluncem nerovná,
na stříbrotokou, šumnou Vltavu,
v které se hvězdný blankyt zrcadlil,
a nemluvila ani slova víc.

    Tak seděla po sedm dlouhých dnů
na zlatém stolci v bílé říze své,
a věčně krásná, věčně mladá líc,
ta bez ustání bledla, blednula,
až celé tělo velké věštkyně
se proměnilo v bělotřpytný vosk.

    Po celý čas co takto seděla,
nad hlavou její vznášel svatý roj
se včel, při hvězdách stříbrný a zas
při slunci zlatý, a po celý čas
hloh kvetoucí přesladkou písní zněl,
a lípy, řeka, svatý Vyšehrad,
vše divukrásnou září hořelo,
a vůně dálných lesů, květných luk
se nesla vánkem jako modrý dým.

    Když před západem slunce sedmý den
se víčka čarných očí zavřela,
tu zahalilo slunce zlatou tvář,
a nářek lidu plnil šerý vzduch.
Já ale uchopil mlat kamenný
a rozbil černé skále tvrdou hruď,
a vytesal v ní kobku mrákavou.

    Tam stojí zlatý stolec Libušin,
a sněhotřpytné tělo voskové
spí na něm, čekajíc na dobu tu,
až znovu vyjde na slunce, a pak
povstane k nové slávě zas ten lid,
jenž Libuši tak drahý, drahý byl!" …

    Než otvor šedé kobky zavřely,
přinesly dívky jinou korunu,
tu, kterou Héla skula z paprsků,
a vložily ji v Libušinu skráň.
Za příkrov sloužil závoj čarovný,
jejž polednice stkala u ohně
při šumu lesa, písní vichřice.

    Však já jsem odložil svůj mlat a štít
za zlatý stolec v kobce pohřební.
Ať leží zbroj tak dlouho v úkrytu,
až ty, můj druhu, reka naznačíš,
jenž hoden nosit ji, jí vítězit.
Má ruka zbraně nedotkne se víc,
a žádné oko lidské nespatří
juž moji tvář. Buď tvému domu zdar!"
Tak skončil Trut, a s hlavou schýlenou
obrátil k lesu krok a zmizel tam …
Nuž, Ctirade, můj synu, tys ten rek,
jenž hoden nosit Trutův mlat a štít! …"

    Tak děl. A Ctirad líbá otci tvář
a loučí se, překročí domu práh,
kde duše předků dlí a skřítkové.
Pak zahvízdne, a bílý jeho oř
zařehce dvorem; Ctirad chopí jej
za dlouhou hřívu, sedne na něho
a šeptá v ucho sladká jména mu.
Oř vzpřímí se a větrem odletí. -

    Kmet Dobrovoj zapláče na prahu:
„Tak osiřel jsi přece, dome můj!“