Cirkus Humberto/Část třetí/VIII.

Cirkus Humberto/Část třetí
VII.	VIII.	IX.

Údaje o textu
Titulek:	VIII.
Autor:	Eduard Bass
Zdroj:	BASS, Eduard. Cirkus Humberto. S 463- Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	Praha: Fr. Borový, 1941
Licence:	PD old 70

Karasové se dohodli, že se nikomu ani nezmíní o tom, co zpozorovali. Karas otec se dlouho u rodičky nezdržel. Byla všecka vysílená a zesláblá, rodila těžce, se strašnými bolestmi. Dítě bylo tvoreček nevzhledný, slaboučký, vrásčitý — Vašek nad ním cítil radost i úlek zároveň. Bába, doktor i Berwitzovi ho uklidňovali, že se dítě brzo spraví, že zesílí, ale bolestného strachu ho tím nezbavili. A slzy mu už docela vyhrkly z očí, když se vrátil k Heleně a viděl ji mátožnou a smrtelně bledou ležet bez vlády, jako by umírala. Místo radosti cítil už jen těžké výčitky, že tohle je jeho dílo, že to krásné dívčí tělo tak zničil.

Stál a obcházel tu úplně bezradný a byl rád, když mu tchyně řekla, aby šel raději ke klecím, tu že jim jenom překáží. Vrátil se tedy do cirkusu, k tátovi, který se zatím beze slova dal do spravování dveří. Jeho obratné ruce již přiřízly lišty, jimiž zapevnil uhynulý okraj výplně; pak vyštrachal odkudsi otlučený hrnek se zelenou barvou a tuhým štětcem natřel nové dřevo.

»Tak co říkáš tomu ubohému škvrňátku,« promluvil konečně Vašek, »já mám o ně hrozný strach.«

»Což o to, to se probere, chlapče, to nic. Dostane přece všecko ošetření. Ty jsi byl ovšem jinaký chlapík. Co je to platné, Helenka je po direktorce, křehounké stvoření: kde se má té síly nabrat na nový život? Musíš teď být opatrný na ni i na maličké. To není jako u nás na vsi, kde to máma vyklopí a druhý den jde už do lesa na klestí. Jakpak se bude chlapec jmenovat?«

»Petr Antonín. Po dědečcích. Maminka si to přála, jako direktorka.«

»To je vzácná paní. To ani nevíš, co to je, dostat takovou tchyni.«

»Pojď, táto,« řekl syn, když otec odkládal hrnek s barvou, »prohlédneme si trochu konstrukci, dokud nejsou zkoušky. Nemusí hned všichni o tom vědět.«

Šli dřevěnou stavbou a zkoumali ji na různých místech. Ukázalo se, že vnitřní stav je celkem ještě dobrý, ale že zevně, všude, kam mohla voda, prkna i trámce zahnívají.

»Inu, černá borovice,« kýval hlavou otec, »a patrně ze suchých písků. To je pak na vlhku prevít. Kdyby to bylo dříví z našeho řádného hlinitého lesa, bylo by na vodu otužilejší.«

»A co myslíš: spadne to?«

»Ale ne… ještě ne, to ještě vydrží… ale na léta letoucí to není. Nejlíp by bylo, kdyby se to už teď molo rozebrat a všecko nemocné dřevo nahradit. Bojím se, že někde v koutě, kam se takhle nedostanem, bude snad i houba.«

»A co, táto… dejme tomu… kdyby nebylo peněz na nové dříví…«

Vašek to říkal váhavě, s přitlumením, otec však přesto se rychle k němu obrátil a zadíval se na něho.

»Tak takhle je to… bez peněz… A to sis, hochu, moc tou bohatou svatbou neposloužil. Já myslel, že jdeš na zlaté lože…«

»Ale kde. Totiž… bohatství tu je, ale Berwitz všecko vrazil do zvířat. Uvaž jen ty jeho nákupy. Pět slonů. Lední medvědi. Tři tuleni. Párek velbloudů.«

»To byl nesmysl, dávat ti k svatbě místo věna velbloudy. Dvě malá bílá podsvinčátka by mi byla milejší než tyhle ohavy. Tvrdohlavé je to jako ďábel, hloupé jako stará bába a ještě prevíti koušou.«

»V tom není s tatínkem Berwitzem žádná řeč. Pořád mi vykládá, jaké věci dělali s velbloudy v Teheránu, a já nevím, když mi Hasan lehne, jak ho bez ran přimět, aby vstal. Na šelmy mohu působit aspoň žrádlem, ale tahle šereda, když jí nabídnu pamlsek, koukne se na mne opovržlivě a začne si přežvykovat ze svého.«

»Koně jsou něco jiného, viď?«

»Ach, táto, koníčci! To vůbec nejde srovnávat. Ta krása, hybnost, elegance, chytrost! Mám rád ty své kočky, i ty medvědí potvory mám rád, je s nimi zábava a zápas, ale co je to všecko proti koni! Jak mě vítají, jak se mě snaží pochopit, jakou ctižádost mají, aby se vyznamenali! To je pravé a jediné cirkusové zvíře. Ale Berwitz chce oslňovat lidi něčím jiným, chce mít všechno a chce mít toho moc. A bojím se, že v tom jde nad své síly. Když pak přijde takový rok, jako byl letos, vyžere mu zvěřinec všecky reservy.«

»Nu, doufejme, že to zas příštím rokem nahradíme.«

»Ano. Ale co zatím s boudou?«

»Nu, chlapče, když není na reparaturu, musí se zachránit, co se dá. Všecko, co je tady dole u země, by se muselo natérovat a stěny zvenčí přetřít lakem nebo fermeží.«

»Ale to bude stát také hodně peněz?«

»Bez peněz ti, chlapče, ani křepelka nezakdáká.«

Vašek pokýval hlavou a smutně se rozhlédl po mrtvé manéži a zšeřelé prostoře kolem ní. Byl to jeho nejmilejší svět, tomu zaslíbil svůj život, a nyní ho najednou obešel strach, že se mu to zhroutí dřív, než se bude moci sám postavit drtivé síle osudu na odpor. Jeho pohled utkvěl nahoře u lucernovitých oken.

»Ještě někam se musíme kouknout, táto. Na hoření trámy. Tam jde o život.«

Odvázal provazový žebřík od stěny u vchodu a přidržel jej, aby otec mohl pohodlněji vystoupit nahoru. Pak se sám skokem zachytil příček a jeho atletické tělo se rychle vyručkovalo do přístropí.

Jak to bylo dávno, kdy toužil sem vylézt a kdy mu pan Barengo nedovolil vystoupit na žebřík. Sám Frasquito Barengo už dávno odtud zmizel i s tím veselým Francouzem Laribeauem. Po léta střežil svou ženu Conchitu a věčně dumal o to, že je to přece nezbytný osud, že ho ta mladá krasavice zradí s hezkým a hovorným Héctorem. Vždycky tomu tak bylo, všecky slavné trojice hrazdařů se skončily vždy týmž dramatem lásky a žárlivosti. Nemohlo to přece jinak dopadnout; mladá, robustní těla v trikotech, denní důvěrný styk, společná hra se životem a smrtí, všecko to spělo k témuž osudnému zauzlení. Fransquito Barengo tedy jen čekal a svým těžkým, zamyšleným pohledem pozoroval každé jejich hnutí. Čekal a číhal, hlídal a střehl, až jednoho odpoledne přišel Héctor Laribeau a zeptal se ho, co to má být, že právě viděl paní Conchu odjíždět kočárem k nádraží. Barengo vyletěl jako rys, hotov k vraždě nožem nebo pistolí; ale byla to holá a neodvratná skutečnost, za jeho zády ležel na stole maringotky voňavý lísteček, kde mu Concha dávala sbohem, prosila ho stotisíckrát za odpuštění a oznamovala, že jde za svým štěstím. I Héctora v lístku pozdravovala a prosila za prominutí, že jim zkazila krásné číslo. Stáli proti sobě bezradně, Barengo rozzuřen, Laribeau užaslý. A celý večer, kdy odpadlo jejich vystoupení, seděli spolu při víně a lámali si hlavu, jak to přišlo, že ani jeden, ani druhý nepozorovali, že krásná Concha vyslechla srdce třetího. Laribeau se troštoval, že vyšetří, kdo to byl a kdo dělal prostředníka, neboť bez prostředníka to vůbec nebylo možné. Ale Fransquito Barengo ho zarazil. Měl už zase ten svůj nehybný pohled, ponořený do tajemství, bouře nenávisti ho přešla, věci se mu zjevovaly v nové tvářnosti.

»Nech ji běžet a být šťastnou,« řekl zamyšlen Héctorovi, »byla příliš krásná, abychom se jí mohli dohlídat. Vrátím se domů, do Španělska, a budu hledat novou partnerku. V našem kraji jsou dívky štíhlé, půvabné a heroické. Najdu ji brzy a vycvičím. Chceš-li zůstat ve spolku, pojď se mnou. Živobytí ti pro ten rok příprav dám. Ale až to ta dívka bude umět, oženíš se s ní ty. Já už jsem toho prožil dost a musím teď myslet na věci trvalejší, nežli je ženská věrnost.«

Tak opustili mlčelivý pan Barengo a hlučivý pan Laribeau Cirkus Humberto. Po nich přišlo postupně pět nebo šest skupin umělců létající hrazdy, ale žádná z nich nedostihla té čistotné krásy, toho promyšleně dokonalého slohu, jímž vynikli manželé Barengovi se svým Francouzem. Nyní již celý rok háky pro visuté hrazdy zahálely. Berwitz si naříkal, že i toto umění upadá a že nemůže najít nic dosti dokonalého. Místo toho angažoval dva Japonce s cvičením na vysoké žerdi; hlavní je, říkával, aby diváci aspoň jednou za večer pozvedli hlavu.

Hrazdaři tedy v programu nebyli, ale náhoda je mohla kdykoli přivést, a Vašek si chtěl být jist, že s jeho strany se nezaviní žádné neštěstí. Prolezl tedy s tátou všechna břevna, jež byla připravena nést lana, a Karas otec je proklepal hřbetem sekyrky, naslouchaje úderům jako mediciální rada při perkusi. Zvuk zněl všude dobře, jen na jednom místě shledali, že tam zatéká voda se střechy a pomalu zevně narušuje dřevo. To se dalo lehce spravit, a Vašek tedy sjel po žebříku se srdcem značně uvolněným.

Sezóna se začínala velmi slibně, měšťáci, rozmrzelí zkaženým létem, se s radostí vrhali v požitky velkoměsta. Ale to vydrželo jen tak do konce roku. V lednu bylo již cítit, že zájem obecenstva ochabuje. Cirkus, který tentokráte dříve začal, dříve se také vyčerpal. Množila se představení před poloprázdným hledištěm, a artisté více než jiní umělci navyklí na masy lidí kolem dokola, byli nevrlí a bez ohně. Berwitz poručil Steenhouwerovi, aby zesílil reklamu. Stálo to pěkné peníze, ale účin byl nevalný. Vašek, pro něhož nebylo záhady v nižádné manéžní práci, docházel teď často do kanceláře Steenhouwerovy a tam se u pana strýčka zaučoval v dosud neznámých oborech cirkusového podnikání. K těžkým, tlustým knihám účetnickým měl dlouho nedůvěru, sloupce číslic mu byly jako magie. Nicméně Frans Steenhouwer, který si všechny pojmy převáděl na číslice a jen v číslicích je hodnotil, dovedl ho časem naučit, aby sítí cifer viděl živou skutečnost za ní. Někdy mu to připadalo jako zázrak: neměl před sebou nic víc než kombinace číslic od nuly do devítky, ale jak se všelijak ty číslice spojovaly, mohl z nich vysledovat, kterak jsou kmeni koně a kdy byly obnoveny drtiny v manéži, viděl kovářské správy maringotek a vyjednávání pana Gaudeama ve vzdálených městech. Počtářská vášeň Steenhouwerova mu na zvláštních arších otevírala, pro co nikdy neměl smysl Berwitz: souvislosti příjmů a výdajů, jejich normální vztah a jejich výkyvy a odchylky. Tak viděl na sklonku té zimy i vzrůst položek na reklamu a nijak se neměnící cifry příjmů; a když to sledoval až do konce, shledal, že paní Reklama je vrtošivá dáma, která bohatě přisypává, jdou-li věci dobře, ale skoupě a škudlivě se odměňuje za přinesené jí oběti, když by opravdu bylo potřebí její pomoci. Zachtělo se mu už proti tomu zareptat a nadhodil Steenhouwerovi, zda to nejsou výdaje zbytečné. Matematický vášnivec pokrčil rameny.

»Číslicemi zjišťujeme přesně, co je. Ale číslice nám mlčí o tom, co by bylo, kdyby… Možná, že by se nezměnilo nic. Možná však, že kdybych tu ušetřil na reklamě stovky, na příjmech bych ztratil tisíce. To jsou věci, u nichž nezbývá než věřit.«

Nebyl to hezký čas, který dovoloval Vaškovi toto učení. Jak bylo léto deštivé, tak byla zima po něm tuhá a dlouhá. Ještě v březnu nevěděli, kdy budou moci bezpečně vyjet. Každý týden čekání odssál kus přebytků, které si zahospodařili na podzim. Zprvu si toho nevšímali, neboť pan Gaudeamus přišel v lednu s myšlenkou, která je oblažila velkými nadějemi.

»Pojedeme do Švédska,« řekl tehdy v rodinné radě. »Je to, jak jsem zjistil, jediná země, která nebyla zasažena dešti a záplavami. Země bohatá a pro nás téměř panenská. Dvanáct let nebyl v Kristianii žádný velký cirkus. Dvanáct ročníků dětí čeká na nás jako na zázrak a všichni staří se na nás těší, že se s námi vrátí k svému mládí. Bude to obrovský úspěch.«

Žilo se tedy ve znamení Švédska, inspektor Karas vybalil a vyspravil modrožluté prapory a křížové vlajky, Steenhouwer rozepjal v kanceláři mapu Skandinavie a paní Hammerschmidtová se učila počítat ên, tva, tre, fyra, fem, sex, siu, atta, nijo, tîo. Ale všechna ta radostná horlivost vyprchávala, umořena vleklými úbytěmi hamburského obchodu. A když přišel pan Gaudeamus pro rozhodné slovo, kdyže má vyrazit na sever a půjde-li se přes Kodaň nebo přes Lübeck, rozkřikl se na něho Berwitz vztekle, jestli by pan baron nechtěl raději uspořádat turné po Kamčatce nebo v Gronsku nebo vůbec někde, kam by bylo ještě dál. Byl to první jeho výbuch vzteku nad trvalým nezdarem a paní Anežce chvilku trvalo, než se jí podařilo ho uklidnit a než mohla nemile překvapenému Gaudeamovi říci:

»Pane barone, nemůžeme jet do Švédska… nemáme na převoz.«

Pan Gaudeamus se uklonil.

»Prosím, madame, je to nepříjemná věc, ale to se už v životě stává. Žok zlata je někdy jako pytel blech. Člověk se nestačí divit, jak malou dírkou dovedou mršky peníze prolézt. Ale tím si přece nebudete trápit život. Nemám-li já, mají jiní. Kdybyste si přáli, abych vám opatřil úvěr — znám neobyčené množství osob, které jsou ochotny půjčit na slušný úrok.«

»Děkujeme vám, barone, ale raději ne.«

»Nikdy jsem nebyl nikomu nic dlužen,« odmítal Berwitz zachmuřen.

»A to já zas byl,« odpověděl pan Gaudeamus ležérně, »a bylo mi přitom asi veseleji než vám bez dluhů. Uvažte, že Švédsko je naprosto zaručený obchod, který vám stokrát vynahradí, co si vypůjčíte na přeplavbu.«

»To je možné,« trvala na svém Anežka, »ale já raději stojím na pevné půdě toho, co mám.«

»Švédsko, madame, je skvělá věc, kdežto všude jinde v Evropě budete těžko zápasit. Ten loňský rok není odčiněn, ten se projeví ještě letos, kdežto ve Švédsku byste si pomohli. A nepůjdete-li tam vy, vrazí tam jiný, vypije med a pak je to zase na pár let pokaženo.«

»Jaká pomoc. Raději budu celý rok dřít bez naděje na zisk než začít hospodařit s dluhy.«

Pan Gaudeamus pokrčil rameny. Viděl, že nezlomí starosvětské předsudky těchto prostých, počestných lidí, a bylo mu jich líto. Začal s nimi probírat, která města bývala pro ně nejvýnosnější, aby aspoň na nich vybudovali co nejlepší naděje letní cesty. Pak odjel s načrtnutým programem a po několika týdnech jim oznámil, že se stalo, co předvídal: Švédsko je pro ně ztraceno. Pojede tam Kranz. Že sám dostal od Kranze za tu radu tisíc marek, to už v dopise nepřipojil.

Berwitz znovu zuřil, že se Kranz zmocnil jeho myšlenky, ale nedalo se nic dělat, Cirkus Humberto musel nastoupit krušnou pouť po zemi, která ležela jako zakřiknuta rostoucí hospodářskou tísní. Důsledky špatných žní se teprve nyní přenesly z venkova do měst, obchody vázly, výroba se omezovala, peníze kolovaly váhavě a opatrně, nevybývalo jich dost, aby si lidé popřáli i zábavu. Pan Gaudeamus se opravdu lopotil, aby vábidly všeho druhu překonal zdrželivost obecenstva. »Pošlete 200 slonů, 300 tygrů, 200 lvů,« zněly jeho depeše, dožadující se barevných litografických plakátů v trojnásobné i čtyřnásobné míře než za dob normálních. Vašek sám je často odesílal a sledoval přitom, jak rychle i tato zásoba z lepších dob mizí, jak se tenčí, jak brzo bude nutno objednávat v litografiích nový tisk, aniž snad bude peněz na zaplacení účtů. A to byla jen jedna z mnoha výdejních položek cirkusu. Teď, když mohl nahlédnout do hospodaření, žasl nad tím, co je u takového rozměrného podniku stálých i nečekaných výloh, jak nákladné je to veselé putování a jak je mu životní nezbytností, aby denně bylo vyprodáno.

To se však nedálo, leckdy museli pausovat, málokdy dosáhli plného stavu, a když se tak stalo, bývalo v tom plno lístků za poloviční vstupné, takže i pak se poponesli dál jako s ochromeným křídlem.

Nejhorší bylo, že Berwitz tvrdošíjně odmítal jakékoli záchranné opatření. Celý svůj život vítězil zarputilou neústupností a teď, když už mu bylo hezky přes šedesát, šel přes všecky rozumné domluvy jako beran. Frans, Anežka, Vašek, Hammerschmidtová, všichni se shodovali že by se tomuto napětí mohlo čelit úsporami, především zmenšením zvěřince, ale Berwitz je zarytě odmítal, že to není nic jiného než jeho asijské tažení, tam že už to jednou prodělali a on že ví, jaké to bylo štěstí, že nakonec zachránil pro Cařihrad celý podnik v plném lesku a nikoli jen pouhé trosky. Tak se s marnou nadějí na nějaký nový Cařihrad prodírali za stálých ztrát po celé letní údobí, až zase stanuli v hamburské boudě, která nebyla vyspravena a které další rok život nepřidal ani krásy, ani pevnosti.

Vašek pod tím vytrvale nepříznivým tlakem nikterak neztrácel hlavu. Člověk, který denně musí skočit svůj skok smrti a který pak vstupuje mezi řvoucí lvy, tygry a lední i hnědé medvědy, nemá kdy na nervosu. Skutečnou úzkost prožíval Vašek jen v těch dnech, kdy šlo o život Helenky a novorozeněte. Když se Helenka s úsměvem vrátila zase ke krasojízdě a když se ukázalo, že maličký Petr Antonín je sice škvrňátko slaboučké, ale přece jen s chutí do život, když se tohle šťastně urovnalo, zůstal Vašek uprostřed ran a pohrom neochvějně klidný a střízlivý. Jen jeho oči dostaly skoro nastálo onen zaostřený, soustředěný výraz, o němž Karas otec říkal, že jej má po mámě, které se oči taky tak tvrdě zasvítily, když pojala podezření z nějakého plížícího se zla. Vašek sledoval všecko, co se děje, a zasahoval svou energií všude, kde mohl nějak podniku ulevit. To hlavní ovšem na záchranu provést nemohl. Tu se cítil jako v začarovaném kruhu. Zvětšit příjmy nešlo, protože na to by musel mít nový, větší stan, a k té investici nebylo peněz; a zmenšit podstatným způsobem výdaje mu nedovolila umíněnost Berwitzova. Nezbývalo než zápasit s nepřízní osudu a čekat, až vlna hospodářské tísně přejde.

Hovořil o tom často se svými zkušenými druhy z někdejší osmičky. Neznali, jak se Cirkus Humberto jeví principalitě, ale viděli odspodu do mnoha věcí, které by byly ušly i nejpozornějšímu ředitelskému bystrozraku. A ti nejstarší z nich prožili již podobná léta poklesu a deprese. Věřili proto také, že se podnik zase vzchopí, ačkoli Kerholec připouštěl, že tak zlé to za jeho paměti nebylo nikdy. Bylo tedy otázkou pro Vaška, jak dlouho může ještě tato obecná ochablost trvat. To sám nedovedl nijak posoudit, a proto v Hamburku navazoval styky a hovory s lidmi z hospodářského světa, aby od nich, jak sám se smíchem říkal, nabral rozum. Nejvíce se poučil u Hagenbecků. Jejich obchod se znamenitě rozšířil po celé pevnině a jejich nákupy zvěře začínali obepínat celý ostatní svět. Skromný někdejší obchůdek s tuleni a opičkami rostl v mohutnou firmu, která pracovala s valutami dvaceti států, nepočítajíc v to skleněné korálky a jiná jablonecká platidla u primitivů. Hagenbeckové byli ve spojení s největšími bankami a sami se ve svém zájmu vždy starali o to, jak bude vyhlížet svět v příští sezóně.

»S cirkusem, Herr Vašku,« slýchával od nich vážné přátelské rady, »musíte být připraven na všecko. Cirkus je zajisté krásné a svůdné podnikání, ale musí vám být jasno, že s hlediska hospodářského je to, abychom tak řekli, příživník. Je mu hej, dokud se lidem vede dobře, ale když je svět zkrušen, první, čeho se zřekne, je zábava. Panem et circenses, chléb a hry! Blažená doba, která to může říci takto. Jakmile se však poměry zaostří, že heslo zní buď panem, nebo circenses, musíte být připraven na to, že kručící žaludek si nepovšimne nejkrásnější vaší fanfáry. To je osud cikád, které cvrlikají, dokud je krásné léto, a první zmírají, když udeří mráz.«

»Ale my přece nejsme žádní příživníci,« bránil se Vašek trochu dotčen, »pracujeme tak počestně jako každý jiný, možná, že ještě s větším napětím.«

»Ano. Ale vaše práce nic nového nevyrobí. Dáte světu potěšení, ale žádnou jinou pevnou hodnotu, která by rozmnožila statky světa.«

»Žádnou jinou hodnotu… než tu, že živíme nějakých třicet rodin a že přispíváme k existenci a vzrůstu takových firem jako je firma Hagenbeck.«

»To máte pravdu. Ale také náš obchod je po některých stránkách přepych společnosti a my musíme počítat, že se nám v krisi vymkne z rukou. Proto se už dávno neopíráme jen o dodávky cirkusům a zařizujeme zoologické zahrady. Tam můžeme počítat aspoň se soucitem lidí, že nedají zvířatům zajít a tím udrží v pohybu i náš obchod.«

»A jak dlouho podle vašich názorů ještě tyhle špatné poměry potrvají?«

»Ještě čtyři léta nebo snad pět. S tím musíte počítat. Jde to celým světem, a než se tak velký přeryv urovná, bývá to celé sedmiletí.«

To bylo vážné slovo a Vašek odjížděl z Hamburku s většími starostmi než předtím. Podle všech jeho výpočtů a odhadů měl už vlastně být Cirkus Humberto na hromadě. Když si spočítal všechny příznivé a nepříznivé dny v měsíci, všechny příznivé a nepříznivé měsíce v roce, došel vždy nakonec ke schodku, o němž se nemohl dopátrat, z čeho jej Steenhouwer vyrovnává. Osobní jmění berwitzovské mu zůstalo utajeno. Podle řečí byl dávno přesvědčen, že Berwitz už vytahal všechny své spořitelní knížky z lepších dob. A přece musely ještě odněkud peníze přicházet, musely aspoň přikapávat, protože Steenhouwer přece jen, třebaže s obtížemi, platil účty a nelekl se ani nových objednávek plakátů. Vašek mluvíval o tom často s tátou, když si za letní jízdy našli chvilku k hovoru nejdůvěrnějšímu. Antonín Karas byl pln starostlivého zájmu o tyhle věci, protože byla s nimi spjata existence jeho syna a budoucnost jeho vnuka. A nač při vší své bedlivosti nepřišel Vašek, to po čase odhalil táta jen svou všímavostí.

Bylo to až po podzimním návratu do Hamburku, když jednoho dne mrkl starý Karas na syna, že mu chce něco ukázat. A zavedl ho do síňky před bytem, jejž Kerholec podědil po Harweyovi. Ležela tam kupa starých bot. Karas vytáhl z ní dvoje dámské střevíce a beze slova je podal Vaškovi.

»Co to má být?« zeptal se syn, nechápavě obraceje v rukou proděravělé škrpály. Byly to velmi sešlé střevíce, odřené a sešmaťchané.

Táta mu je beze slova vzal z ruky, položil je zpět na hromadu a vyvedl ho mlčky ven, kde ho vzal důvěrně pod paží.

»Tohle má paní Kerholcová donést k ševci. Boty od Berwitzů. A ty, co jsem ti ukázal, jsou poslední střevíce paní Berwitzové. Paní Berwitzové, hochu, Helenčiny maminky! Pamatuješ, jaká to byla vždy elegantní dáma? neoblékala se do ničeho nápadného, ale střevíce a botičky měla vždycky dokonalé! Když jsi se s ní setkal ve stájích, vypadala snad někdy trochu oprchale, protože si ráda brala na sebe opotřebované věci. Ale když ses jí koukl na boty, tak jsi rázem viděl, že je to dáma. Velká dáma. Na ničem nepoznáš opravdové kavalírství tak dobře jako na botách. A tahle paní chodila letos celé léto v jedněch střevících, až je takhle roztrhala. A teď je nevyhodí, ale dá je vypříštipkovat! To je zoufalá věc, chlapče; ty střevíce ukazují, že je tam dočista zle.«

»Maminka je vůbec velmi spořivá…« řekl Vašek, nepochopiv ještě zcela obsah té episody.

»O to není,« poučoval ho otec, »ale jde o to, že by to dáma, jako je tvoje tchyně, prostě nesnesla, kdyby to mohla zařídit nějak jinak. Ona měla přece svoje peníze z domova. Sám jsi mi kolikrát říkal, že všecky ty pamlsky, které denně kupuje zvířatům, platí ze svého. A teď ti něco povím: co jsme se vrátili do Hamburku, paní Berwitzová ještě neprošla zvěřincem!«

»To není možné!«

»Neprošla zvěřincem, opakuji ti to. Všecka zvířata na ni v její hodinu čekají, všecko je přitisknuto ke klecím, jako bys je tam přilepil, všecko to kňučí, kňourá, skuhrá a vyje, ale paní Anežka se neobjeví.«

»A čím to je?«

»Nemá na pamlsky, chlapče. Nemá na rohlíky a na kousky masa, řepy a cukru, které tam léta letoucí rozdávala. Paní Anežka je bez peněz, říkám ti, vydala se z nich, dosadila je do podniku.«

Vašek jen pokýval hlavou. Ano, to je možné. Všecko by tím bylo vysvětleno. A byl zachvácen novou vlnou hluboké úcty k této paní, která beze slova a neviditelně brala na sebe oběť za obětí.

Netrvalo dlouho a otcův odhad se mu potvrzoval. Té zimy se začaly strýci Steenhouwerovi hromadit nezaplacené účty a vedle nich upomínky, zjev v bývalém hospodaření úplně neznámý. Nikdo z nich nenaříkal, nikdo nelomil rukama, ale bylo cítit stíny starostí, které se už dotěrně kladly ke každé jejich myšlence. A nouze se vplížila i k rodinnému stolu berwitzovskému, na jehož svítivých ubrusech se objevovaly už jen brambory s hrncem kávy. Vašek znovu zaútočil na tchána, aby prodal část zvěřince a ulehčil tím provoz.

»Řekl jsem již, že to neudělám,« odpovídal stále stejně Berwitz, »malý prodej mne nezachrání a prodat větší část, kterou později budu muset zase koupit, zasadil by mi jen novou skutečnou ztrátu. Prodávat slony nebo koně, když o ně nikdo nestojí, a kupovat je, až je budeme zase mezi sebou přeplácet, to by bylo šílenství. Gaudeamus říká, že se vede zle všem cirkusům a všem menažeriím. Tím lépe pro ten podnik, který to přečká v plné síle a nakonec tu bude stát bez soutěže. Musíme to vydržet, jako jsme to tuhle s maminkou vydrželi tehdy od Teheránu do Cařihradu.«

Všecky námitky, že tehdy právě byl Cirkus Humberto mnohem menší, a proto lépe přečkal krisi, a že šlo o mnohem kratší dobu, než je nynější strádání, odmítal docela zarputile.

»Větší podnik, větší strádání, to už je jednou náš úděl,« odpovídal, »a po větším strádání přijde zase větší zisk.«

A když Vašek nadhodil, teď že se už opravdu ocitají v dluzích, kterých se báli, když odmítli tehdy tu výpravu do Švédska, a že jednoho dne vůbec nebudou mít na výplatu, Berwitz se rozezlil.

»Dosud jsem na této palubě kapitánem já a naše lodička dosud pluje. Až bude potřebí spustit záchranou kotvu, vím, kde ji mám.«

Tu na něho zešedivělá paní Anežka nalehla, aby jim aspoň pověděl, co míní udělat, bude-li výsledek všech těch pokusů marný.

»Máme ještě jednu mohutnou reservu,« prohlásil jim tehdy s tichým důrazem. »Můžeme prodat konstrukci. Stojí ve středu města a hodnota toho staveniště stoupla ohromným způsobem. Říkal mi Gaudeamus, že Kranz dostal za svou barabiznu ve Friederichstrasse osm milionů marek a nový nádherný palác pořídil za čtyři miliony. U nás je to docela stejné. Věřím, že zatím projdeme krisí jenom s prodlouženými úvěry. Budu tedy na nějaký čas špatný platič. Tu výtku si už vezmu na sklonku svého života na sebe a nenechám ji ležet na Vašku, který teprve začíná. Prolezeme tou bídou s dluhy, ale až to budeme mít za sebou, budeme tu stát s plnou silou. A až bude zas chuť kupovat a investovat, prodám boudu, vyplatím dluhy a odevzdám Vašku všechno čisté, v pořádku a s pěknou reservou.«

Berwitzovo odhalení jim ulevilo. Shledávali, že konec konců je to rozumná spekulace a že pád do dluhů není tak beznadějný, jak se jim dosud zdál. Berwitz ovšem trval na tom, že rodinný život musí dál počítat s nejskromnějším živobytím. »Chci udržet výživu zvířat a platy lidem,« prohlásil nakonec, »a před tím musí ustoupit všecko ostatní.«

Bylo to hezky míněno, ale skutečnosti, jež se pak rozvinuly, neodpovídaly zcela Berwitzovým představám. Lehko se mu řeko, že se bude nějaký čas protloukati s dluhy a že si prodlouží úvěrní lhůty. Ve skutečnosti však všichni ti jednotliví věřitelé, kteří až dosud dostávali své účty vyplaceny okamžitě, potřebovali zrovna tak peněz jako Cirkus Humberto a naléhali na zaplacení čím dál tím dotěrněji. Jeden dva z nich byli ochotni posečkat ale žádali za to směnky; a u většiny způsobily průtahy v placení jenom poplach.

Vašek s obavami cítil, že se tu zauzluje něco docela jiného než Berwitzovo zaryté čekání na novou konjunkturu. Měl strach, že takhle to nevydrží. A jednoho dne vešel do skladiště kostymů a rekvisit.

»Poslyš, táto, my jsem spolu o jedné věci ještě nemluvili. Od chvíle, kdy jsem začal vydělávat první šestáky, schovával jsi všecky mé příjmy. A já pak měl jako jezdec a skokan docela velkou gáži, ale tys i ji také vždycky sebral a uložil. To už musí být krásné peníze. Kolik to dělá?«

Táta se na něho zadíval a po chvilce pomalu odpověděl:

»Na něco je to moc a na něco málo. K čemu je chceš?«

»K čemu? Vypomoci Berwitzovi. Mám strach, že bez peněz to nevydrží. Uhánějí ho k placení účtů, a kdyby došlo k žalobě, nastala by katastrofa.«

»Tedy žaloby mu už hrozí?«

»Ano. Má ovem velkou reservu ve svém majetku, ale kdyby jej musel najednou odprodat nebo dokonce v dražbě, byly by to strašné ztráty. A mými penězi, myslím si, mohlo by se to zažehnat.«

»Tak, tak. Tož to, chlapče,« odpovídal táta s pomalým důrazem, »tohle pusť z mysli. Držím ty peníze pro tebe a ne pro Berwitze.«

»Ale dám-li je Berwitzovi, uchráním přece jeho majetek pro sebe.«

»A to zas není tak zcela jisté. To není nikde psáno.«

»Není tu přece jiný dědic.«

»Není. Ale ono tu ještě taky nemusí být dědictví.«

»Jak to myslíš?«

»Tak to myslím: Helenčino věno je v podniku, Berwitovo jmění je v podniku, Anežčiny peníze jsou v podniku a pořád ještě není konec, pořád žádná jistota. A dám-li i tvoje peníze, zmizí také v podniku a zas můžeme být tam, kde jsme teď. A co potom?«

»Ale já jsem povinen jim vypomoci…«

»Ty ano, ale já ne. Já jsem povinen pomoci tobě. Až tobě bude v tvém podnikání úzko, dostaneš své peníze. Ale ty tu nejsi pánem a Berwitzovi já nevěřím.«

»Dovol, to jmění zde, zvěřinec, zařízení, bouda, pozemky…«

»To je a nemusí být. A tvé peníze by taky pak nemusely být. Na to já nejdu.«

»Táto, ty mi je nedáš?«

»Dám, chlapče, dám. Ale až budou jen pro tebe a pro tvého synka. Berwitzovi nic.«

»To je tvé poslední slovo?«

»Ví Bůh nade mnou, že poslední, chlapče.«

Vašek věděl, že s tátou nepořídí a že přemlouvání je marné. To byl člověk z hor, který spořil od krejcaru a neměl pro nic jiného smysl než pro bezpečí vlastního rodu. Berwitz mu zůstal jen ředitelem, cizím pánem, s nímž ho poutala jen pracovní smlouva. Víc si ho Berwitz svými příležitostnými laskavostmi nezískal a svým posledním hospodařením ho jen poplašil. Odtud tedy Vašek pomoc přinésti nemohl. A pomoc přijít musela, jinak bylo zle. Čtyři tříměsíční směnky na kolik tisíc marek běžely a Steenhouwer se mu svěřil, že je nebude moci vyplatit, až mu je banka podá.

Vašek probíral situaci se všech stran a pořád neviděl východiska. V jednu chvíli dostal špetku naděje. Vzpomněl si na Berwitovu větu o prodloužení úvěru. U obchodníků to selhávalo, ale nešlo by opatřit úvěry peněžní? Obrátil se s tím zase na radu k Hagenbeckům. Vyložil starému pánu důvěrně, jak věci vypadají, a poprosil ho, aby se pozeptal v bankách, zda by jim nemohly vypomoci úvěrem. Starý pán zavrtěl pochybovačně hlavou, ale slíbil, že promluví s ředitelem své banky. Vašek čekal netrpělivě několik dní. Pak si ho pan Hagenbeck zavolal a s politováním mu oznámil, že banka tento návrh odmítla.

Vašek byl tedy zase tam, kde předtím. A týdny míjel a splatnost směnek se blížila. Steenhouwer připomínal Berwitzovi, že nutno připravit peníze. Berwitz byl nevrlý a skleslý. Představení stačila jen na běžné výdaje a ne na tento dluh. A kalendář ukazoval, že shrne-li příjmy z posledních dnů na vyplacení směnek, nebude mít na gáže a krmení. Jednou dopoledne se Berwitz oblékl do černého kabátu, připjal si malé řády, vzal cylindr a odešel. Museli s obědem na něho čekat. když se vrátil, byl skleslejší než předtím. Při jídle nepromluvil. A když se paní Anežka odvážila otázky, kde to byl, místo odpovědi se obrátil k Vaškovi.

»Nemám rád, když se pleteš do věcí, po kterých ti nic není. Neměl jsem sice lepší pořízení než ty, ale nijak mě nepotěšilo, když jsem se v bance dověděl, že jsi se už ty ucházel o úvěr pro můj podnik. Takové věci se za zády majitele a ředitele nedělají, i když jsi můj zeť.«

Bylo to řečeno velmi zle a nevrle a Vašek po prvé se cítil dotčen.

»Tatínku…« řekl vyčítavě, »chtěl jsem vám pomoci…«

Berwitz přikývl.

»Já vím. Já vím. Říkal mi to i Hagenbeck. Ale nedělá se to, pamatuj si to. Aspoň ne v mém podniku. I v tom musí být pořádek.«

»Nemůžeš to mít Vašku za zlé,« mírnila ho paní Anežka, »mně to Vašku řekl, co chce udělat, když s tebou nebyla řeč. Já mu to schválila. Kdybys ses byl zmínil, kam dnes jdeš, byla bych ti cestu uspořila. Vašku dělal pro naši záchranu, co mohl. Ostatně, kdybys mu byl, jak jsem já chtěla, vyplatil věno, dnes by tu byla výpomoc. Takhle nevím…«

Paní Anežka zmlkla, ale Vašek zaostřil pohled v usilovném přemýšlení.

Pátého dne po tomto hovoru přišel ráno strýc Steenhouwer.

»Směnky jsou tu. Opatřils nějaké peníze, Petře?«

Berwitz seděl s tváří zabořenou v dlaních a sklesle odpověděl:

»Ne.«

»Co mám tedy dělat?«

»Prolongace?«

»Nemožná. Chtějí zaplacení.«

Berwitz bezmocně pokrčil rameny — ať je tedy zažalují.

Steenhouwer se nejistě ohlédl a obrátil se k odchodu.

»Počkat,« zvolal Vašek. »Ráno není ještě celý den. Řekněte jim, strýče, ať přijedou v poledne.«

»Nač to? Je to něco platno?«

»Ano,« prohlásil Vašek pevně. »Před polednem přinesu peníze.«

Berwitz zvedl hlavu a prudce se ohlédl na Vaška. Vašek však už si oblékal kabát, a než kdo co řekl, vyběhl ven. Všichni stanuli nehybně a dívali se jeden na druhého. zvenčí bylo slyšet Helenku, jak se mazlí s Petrem Antonínem.

O půl dvanácté vešel Vašek do účtárny, kde Berwitz se Steenhouwerem netrpělivě přešlapovali.

»Máš?«

»Tu jsou.«

Vašek blaženě odpočítal, co Steenhouwer potřeboval na vyplacení.

»Chlapče… chlapče…« šeptal šedivý Berwitz dojatě a po prvé mu bylo k slzám, »kdes to opatřil?«

»Prodal jsem velbloudy, tatínku,« odpověděl Vašek pevně a vesele. »To jediné, co jste mi dal věnem, to jediné, co byl můj majetek a ne váš.«