Cirkus Humberto/Část třetí/IX.

Cirkus Humberto/Část třetí
VIII.	IX.	X.

Údaje o textu
Titulek:	IX.
Autor:	Eduard Bass
Zdroj:	BASS, Eduard. Cirkus Humberto. S 486- Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	Praha: Fr. Borový, 1941
Licence:	PD old 70

Rozměrné úřední psaní v tuhé obálce s pěti pečetěmi bylo odevzdáno na staroměstské poště v Praze a na hlavní poště vloženo do pytle se zásilkami do Německa. Pytel byl ve vlaku hned za hranicemi otevřen, jeho obsah rozdělen a tento dopis položen na hromádku určenou do Hamburku. V Hamburku vak škrtli jeho bližší adresu a poslali jej do Gdanska. V pevnosti Gdansku zaváhal nad ním úředník, nemá-li jej odevzdat vojenské censuře, ale pak ho napadlo podívat se do jakési pomocné knihy pod písmenu C, načež opět škrtl adresu a předepsal dopisu cestu do Varšavy. Psaní s pěti pečetěmi překročilo carské hranice, dospělo do Varšavy, povalovalo se tam na stole dva dny. Několik úředníků si na něm prohlédlo známky, razítka i pečeti, až se konečně jeden z nich vzmohl k prohlédnutí jakési listiny psané azbukou, a škrtnuv německé Warschau, připsal tiskacími písmenami Lwów. Psaní pak putovalo poštovními vozy na jihovýchod, překročilo opět hranice rakousko-uherského mocnářství a uvízlo na lvovské poště. Odtud bylo novým škrtem vypraveno příštího dne do města Černovic v zemi Bukovině. Dospělo tam s pečetěmi značně otlučenými, rohy zulámanými, na několika místech natrženo. Tam se dostalo konečně do rukou vousatého listonoše, který si je vytáhl z ostatní pošt, prohlédl na líci i na rubu, načež se zamyslil a položil je stranou. A když byl hotov s roznáškou, vzal zvlášť tento umačkaný, poškrábaný dopis v úřední obálce a nesl jej dolů do města, na volné prostranství při řece Prutu, kde se klenul stan s nápisem Cirkus Humberto. Listonoš chvilku okouněl, pak šel k vozu s pokladnou, oznámil staré dámě v okénku, že přináší důležitý úřední dopis, že s ním šel zvlášť, aby byl dodán okamžitě, a že by snad za to mohl dostat na večerní představení volný lísteček. Stará dáma prohlížela dopis velmi nedůvěřivě ,pak prohlásila, že jí se to netýká a že si má vyhledat pana placmistra Kerholce.

»Placmistr Kerholec, prosím, milostivá paní,« opakoval si vousáč listonoš, »nicméně si dovolím připomenout, že s tím extra běžím… a jakou cestu to psaní vykonalo… ráčej se kouknout na štampilky… Hamburk, Gdansko, to je v Říši, Varšava, to je v cářství ruském, Lemberg, to je království haličské… tedy kdyby snad ráčili malou biletku… docela malou… na dnes večer… aby si člověk trochu odpočinul…«

Paní Hammerschimdtová obrátila oči k nebi, hrabala se chvilku v deskách a pak mu podala ušmudlaný lístek. Listonoš salutoval a ukláněl se a šel hledat pana Kerholce. Našel ho uvnitř u manéže a odevzdal mu dopis. Pan Kerholec přijal list, zašel s ním ke vchodu, na slunce, četl adresu, vrtěl hlavou, četl znovu adresu a všecky přípisky, kudy list šel, koukl se na pečeti, znou zavrtěl hlavou a strčil dopis do kapsy. Večer pak, když byl před konírnami raport a všechno běžné se již vyřídilo, zamlčel se Kerholec a najednou vykřikl:

»Vladimír Smetana!«

Jeho pohled přelétl jako ostříž celou skupinu mužů a rázem utkvěl na jednom, který sebou prudce trhl.

»Tak to jsi ty, Bureši! Myslil jsem si, že to jiný nebude. Přišlo ti psaní od soudu.«

A Kerholec vyňal z kapsy list a odevzdal jej Janu Burešovi. Bureš jej vzal velmi váhavě a prohlédl si opatrně obálku. Pak pokýval hlavou a zůstal nerozhodně stát.

»Je to přece pro tebe, ne?« zeptal se Kerholec.

»Je,« přikývl Bureš.

»A proč jej neotevřeš?«

»Není asi o co stát,« řekl Bureš a prohrábl si dlouhé vlasy.

»Nu jen se toho neboj. Pekelný stroj v tom není.«

»A přece…« odpověděl Bureš a zadíval se do neurčita. Pak strčil dopis do kapsy a pomalu, zamyšleně vyšel ven. Před stanem chodil dobrých deset minut jako mátoha, až pro něho přišel jeden z mladých tenťáků v osmičce, že má už jít k večeři. Bureš se vrátil do stanu, kde stál Vašek v rozhovoru s Kerholcem, který mu oznamoval něco zajímavého.

»To jsem rád, že vás oba vidím!« řekl Bureš slavnostně. »Chci vás požádat, abyste dnes po večeři zašli se mnou na sklenku piva.«

»Já taky?« zeptal se Vašek, neboť zpravidla chodívala osmičkářská parta na pivo bez něho.

»I ty, můj mladý příteli,« zahoroval Bureš srdečně, »a zvláště ty, neboť tobě, svému odchovanci, bych rád pověděl, co ovšem nebude tajemstvím ani ostatním kamarádům.«

»Dobrá, přijdem,« přikývl Vašek a Bureš odešel k vozům.

»Co to má?« zeptal se Vašek Kerholce.

»Nevím. Jak jsem povídal: dostal dopis od pražského soudu. Snad mu doručili žalobu. Já koukal na adresu: Smetana, Vladimír Smetana — kdo by se tu mohl jmenovat Smetana? A z Prahy, to nemůže být nikdo jiný než Bureš. A on to vzal. Snad to bude kvůli té Windischrgätzce.«

»Po třiceti letech? To se mi nezdá. Nu, stav se pro mne, Karle, až půjdeš, a vezmi s sebou tátu.«

Pár kroků od arcibiskupského semináře byla malá pivnice, kterou staří tenťáci Cirkusu Humberto znali už ze starších zájezdů. Tam večer zasedli Malina, Kerholec, Bureš a oba Karasové.

»Pozval jsem vás, krajané,« oslovil je Bureš, »jako nejvěrnější své přátele, abyste mi pomohli a poradili ve věci tuze bolestivé. Povím vám příběh, který jsem vám ještě nevyprávěl, a jen vás přitom prosím, abyste od začátku měli na mysli, že tu jde o osobu dávno již mrtvou a zapomenutou.

Narodil jsem se na Starém Městě pražském a od útlého dětství byl mi nerozlučným druhem hezký, bystrý hoch, který se jmenoval Vladimír. Vy, kteří jste přišli do Prahy, znáte ovšem Karlův most a pamatujete se, že před mostem, při břehu a na ostrůvku stojí řada starých mlýnů. V jednom z nich se můj přítel Vladimír narodil. Jeho otec, mlynář Smetana, byl člověk starosvětský, pracovitý a spořivý, přísný na sebe i na chasu. Z jediného syna Vladimíra chtěl mít ovšem zase jen mlynáře a honil ho již jako dítě ke všelikým drobným pracím v mlýnici. Staré mlýnské stavení bylo úzkým čelem obráceno proti proudu a stálo na dubových kolech nad vodou, která pod ním proudila k mlýnskému kolu. Mlýnice byla protažena dozadu a byl z ní krásný výhled k mostecké věži, do mostních oblouků a na Kampu a na Malou Stranu. Často jsme s Vladimírem jako děti vyběhli na půdu a z vikýřů šindelové střechy se dívali na tu krásu třpytící se řeky, zeleného břehu, mocné mostní stavby a stoupajících strání protějšího Petřína.

Vladimír byl vnímavý hoch, dobře a lehko se učil, proto už jeho učitel na normálce doporučoval rodičům, aby ho dali studovat. Otec nechtěl o tom ani slyšet, ale matka, veliká dobračka, vypostřehla, že by to hocha těšilo, a tak dlouho a trpělivě vyjednávala s panem Smetanou, až na něm vymohla svolení. Vladimír směl na gymnasium s podmínkou, že se bude přitom učit mlynaření a stane se řádným tovaryšem. Pro Vladimíra to bylo hračkou, jeho zdravé, silné tělo lehce neslo pytel zrna nebo mouky po starých praskajících schodech a večer při svíčce si za jedno přečtení pamatoval svou latinskou lekci i odstavec katechismu. Když po šesti letech vcházel po prvé se silnou studentskou holí do filosofické fakulty v Klementinu, měl už svůj výučný list jako řádný chasník mlynářského cechu. Na filosofických studiích se mu otevřel nový svět. Nešlo jen o to, že profesoři tu už se studenty jednali jako s dospělými občany; hlavní bylo, že se tu sešlo plno mladých lidí, kteří měli hlavu i srdce zaníceny pro všechno krásné a ušlechtilé. Byli mezi nimi básníci, kteří už tiskli své verše v Květech, byli tu milovníci divadla, nadšení čtenáři knih, vášniví debatéři a všichni vespolek horoucí vlastenci, kteří se zapřisáhli, že po celý život oddaně budou sloužit naší milé Čechii. Vladimír Smetana vplul s radostí do tohoto života, deklamoval vlastenecké básně, zpíval oblíbené písně, doprovázeje se na kytaru, hrál divadlo a hltavě četl všechny české knížky, přihlásiv se za ouda České matice i společnosti Stálců u pana Amerlinga. Na rohu při Staroměstských mlýnech byla tehdy kafírna, kterou tam zřídil výmluvný pan Faster. Tam se denně scházela celá mladá Čechie nad čerstvými novinami a s horoucím nadšením sledovala, co se děje ve světě a jak se v Německu i ve všech ostatních státech chystají lidé rozbít železný kruh Metternichovy reakce. Vladimír Smetana byl horlivým účastníkem všeho toho ruchu. Jeho otec nesměl o tom vědět, protože jemu byl pobyt v kafírně věc hanebná, mrhání času, zdraví a peněz. Paní Smetanová však se dívala na to jinak, cítila se synem a kryla jeho večerní výlety, kdy se otec domníval, že Vladimír sedí nad knihou.

V druhém roce filosofie setkal se můj přítel s kolegou, který měl na jeho život největší vliv. Byl to student o něco mladší, ale mnohem větších životních zkušeností. Pro nějakou roztržku utekl jako gymnasista z domova, potloukal se při všelijakém zaměstnání Německu, v Londýně a ve Francii, a vrátiv se domů, pokračoval ve studiích. Ale ze světa i přinesl přesvědčení, že doba politických zápasů už je nedaleko a že je nutno její příchod připravovat. Z několika přátel, kteří byli téhož přesvědčení, utvořil skupinu, která po večerech šířila v lidových vrstvách zápalná hesla protimetternichovská. Jmenoval se Frič, Josef Václav Frič. Byl to hezký hoch, vysoký, štíhlý, jiskrného pohledu, nadšený řečník. A nade vše miloval úlohu náčelníka, která mu ovšem v jeho družině připadla. Vladimír Smetana se přidal k jeho stoupencům a stal se jedním z jeho důvěrných přátel.

V březnu r. 1848, po schůzi ve Svatováclavské lázni, kde jsme my mladí byli všichni, nastalo nám plno práce, jednání a rozhodování. Vladimír Smetana stál ovšem na předních místech filosofické Kohorty Fričovi věrně po boku. V té vzrušené době se již s ničím před otcem neskrýval. Nebylo to ani možno, když byli studenti stále na nohou, v uniformě, s kordem a puškou. Starý pan Smetana byl hněvem celý bez sebe. Všecko to rojení bylo mu proti mysli, byl člověk staré doby a jejího pořádku a děsil se každé změny. V rodině docházelo denně k hádkám, ale syn neustoupil. A pan otec se dožil ještě toho, že i chasa mlynářská se vzbouřila a jednoho dne místo k práci se vyhrnula s puškami a mušketami na půdu k vikýřům a na šindelovou střechu a začala odtamtud střílet po Windischrgätzových vojácích na druhé straně mostu a řeky. Starý pan Smetana pobíhal po pokoji, klel a láteřil, že ta vzpoura přinese všem jen neštěstí, ale nikdo si ho nevšímal, nikdo ho neposlouchal. Mužští byli v boji a ženské jim nosily jídlo a munici. Vladimír byl mezi prvními, kteří vytrhávali kovové desky z chodníku Karlova mostu a pancéřovali jimi první barikádu ve věži. Filosof Frič se tu před Klementinem vynořil a hned převzal velení. Bylo to klíčové postavení staroměstské obrany a Vladimír téměř nespal, aby byl stále u věže na stráži. Ale všechna ta bdělost, horlivost a statečnost byla nadarmo, vzbouřenci nestačili na vojenskou sílu Windischrätzovu s děly rozestavenými po výšinách u Hradčan. Generál dal městu ultimatum a měšťanstvo, marně očekávající pomocný zásah z Vídně, se rozhodlo kapitulovat. Vladimír Smetana byl před Klementinem, když zoufalý Frič oznámil obráncům, že je konec. Viděl ho, jak odhazuje zrazený meč, viděl slzy, které se mu valily po křečovitě stažené tváři. Naposled si stiskli ruce a Josef Václav prchal staroměstskými uličkami k domovu a z domova pryč, na venkov. Vladimír stál chvíli u opuštěné barikády, jejíž obránci zmizeli. Z Karlovy ulice se vynořovali měšťané a svolávali lidi, aby šli bourat barikádu a otevřít cestu. Filosof nechtěl být svědkem tohoto konce. S puškou ve svislé pravici, s hlavou svěšenou, se srdcem rozbouřeným smutkem a zoufalstvím šel zvolna domů. V mlýnech bylo jako po vymření, zklamaná chasa byla zalezlá, mnozí utekli. Vladimír prošel mlýnicí a vystoupil na půdu. Pokud mohl myslit, vynořila se mu jen myšlenka, aby ukryl pušku. Mechanicky kráčel šerem podkroví k jasnému pruhu světla, které šikmo vpadalo vikýřem. Tam zůstal bezděky stát. Vltava hořela pod západem slunce miliony plaménků, Petřín a Strahov byly oblity rudězlatou záplavou, sochy na mostě stály v ohnivé záři. Nesmírné ticho po hluku minulých dnů se rozklenulo nad řekou a městem, celý ten velebný údol jako by v hlubokém mlčení vyčkával, až se západem slunce zhasne i sláva marné vzpoury.

Vladimír se díval do té umírající záře jako zmámený. Probudilo ho, že se něčeho studeného dotkl. Podíval se v podstřeší a objevil tam dvě pušky, které tam zanechali uprchlí obránci. Ruka mechanicky zvedla pušku a z vikýře se rozhřměla rána. Ve strašném tichu byla ta detonace něco hrozného. Krovy nad hlavou mu zaúpěly, půda se rozduněla, mostní oblouky zahoukly ozvěnou, po Malé Straně to temně zaburácelo. Kdesi dole v domě bouchly dveře, bylo slyšet křik a dupot kroků. Ale Vladimír pozvedl ještě jednu z pušek, jež mu stály u nohou, vyklopil ji ven, zamířil na granátníka, jejž zahlédl na Kampě, a stiskl k druhému výstřelu. Rachot se po druhé rozlehl pod blednoucí oblohou a hejna holubů splašeně zakroužila nad mlýny. Někdo se hnal po schodech na půdu a už lomcoval dveřmi. Vladimír vzal další pušku a vypálil po třetí.

,Bídáci! Lotři! Šílenci! Zadržte!’ supěl od vchodu rozčilený hlas jeho otce. Vladimír odložil pušku a obrátil se mu vstříc.

,Vrahové — cožpak nevíte… Pro smilování boží, Vladimíre, tos ty?’ zaúpěl otec zděšeně, ale úlek byl ihned vystřídán soptivým rozezlením. ,Ty, můj syn, mé jediné dítě, ty přivoláváš na nás poslední bídu a pohromu! Cožpak nevíš, že bylo uzavřeno příměří? Že na jediný výstřel Windischgrätz odpoví bombardováním? Ale ty to víš, jak bys to nevěděl, student, pan filosof, pan akademik, důstojník legie, barikádník a buřič! Bylo ti to málo, co se už natropilo škod, chceš ještě zkázu a zničení, ty zvrhlíku zvrhlá, zvrácená! Pryč odtud! Pryč z mého domu! Proklínám tě, proklínám, proklínám!’

Vladimír Smetana sestupoval beze slova po schodech a za ním otec, zachvácený bezmezným šílenstvím vzteku, kterým vybuchlo jeho soužení z posledních dnů. Když Vladimír sešel, z dáli se ozvalo ponuré zadunění.

,Slyšíš je?’ řval otec z temna nahoře, ,už do nás bijí z kanonů, už máš, co jsi chtěl, už se peklo rozpoutalo.’

Druhá detonace zadrnčela okny a zvenčí bylo slyšet zděšené křiky žen.

,Matko Boží, rodičko Ježíšova,’ úpěl starý mlynář, potáceje se se schodů, ,smiluj se nad námi. Proklel jsem syna, víc už dělat nemohu. Vyhnal jsem ho ,ničím vinen nejsem, odvrať od nás zkázu a neštěstí.’

Vladimír Smetana víc neslyšel. Prošel jako bez ducha předním domem, šel po nábřeží, slyšel teď naplno burácení baterií, slyšel brumlavé vrčení pum, než se nad městem roztrhly, slyšel úzkostné volání lidí, viděl úprk chodců. Ale šel pomalu jako stroj, jediná bytost u nekonečného zábradlí, vysazen proletujícím střelám. Až u cihelen se zastavil, u začátku rozbitého železného mostu. Pomalu se obrátil a první, co uviděl, byl plamének šlehající z vyschlých šindelů smetanovského mlýna.«

Bureš se odmlčel. Vyprávěl to všechno svým zvučným, lahodným hlasem, výjevy z mlýna jim zrovna předehrál, sám uveden v nejvyšší rozčilení. A nyní mu hlava unaveně klesla a oči se zavřely.

»Co bylo dál?« zeptal se po chvilce Kerholec.

Bureš byl okamžik ještě bez hnutí, pak otevřel oči.

»Můj přítel Vladimír Smetana vzal na sebe kletbu i trest. Odešel z domu, odešel z města a nikdy již nikdy již se do něho nevrátil. Zapadl ve světě, zmizel a je mrtev. A teď po třiceti letech přišel pro něho dopis. Tuhle leží, pět pečetí na něm, žádná není porušena. A já se vás ptám, krajané a přátelé, zda jej mám otevřít nebo zda jej mám vrátit s poznámkou: Vladimír Smetana zemřel.«

Na tuto výzvu se stůl odmlčel. Všichni podlehli dojmům z příběhu, jejž jim Bureš odhalil, vmýšleli se do ztraceného života, sami se propadli do historií, které znali nebo slýchali o podivném roce osmačtyřicátém. A nyní je svým závěrem náhle volal k přímému, střízlivému dnešku a k závažnému rozhodnutí o budoucnosti. Nebyli s to provést takový myšlenkový skok ve vteřině. První po chvíli promluvil Kerholec, a to ještě oklikou.

»Říkáš, žes byl toho Vladimíra Smetany nejdůvěrnější přítel. Tos ho taky zastupoval v jeho záležitostech?«

»Myslíš jako po jeho… po jeho zmizení? Ano, jednou nebo dvakrát. Nikdo se o něho nestaral.«

»Pak tedy myslím, že ho máš zastoupit i po třetí a dopis otevřít. Nemám pravdu?«

»Pravda. Ať Bureš dopis otevře,« přikývli ostatní. Zmocnila se jich rozčilená zvědavost, co v listě je a jak se ta historie uzavře nebo otočí. Bureš roztrhl obálku. Nešlo mu to lehce, ruce se mu, ty jeho ztvrdlé ruce se mu chvěly. Přečtl si list, jež byl uvnitř, na čele mu vyvstal pot. Setřel jej rukou a podal list Kerholcovi. A Kerholec četl ostatním vyzvání soudu v Praze I., aby se Smetana Vladimír zde úředně přihlásil k převzetí dědictví po zemřelém Prokopu Smetanovi, mlynáři a měšťanu v Praze I., kteréžto dědictví krom majetku movitého pozůstává ze zděné budovy mlýnské v provozu jsoucí při Poštovské ulici a z usedlosti Smetanky v Košířích s polnostmi a s lesíkem v katastru obce Motol.

»Nu, Bureši…« zahovořil Kerholec, »to ti tedy gratuluji. Tohle je obrat, který nepotrefí žádného z nás.«

»A myslíte,« odpověděl Bureš nejistě, »myslíte… že to mohu… že to smím vzít?«

»A proč ne, u všech čertů?«

»Pro tu mou vinu…«

»Nesmysl. Tu vinu jsi už dávno odpykal. Vede-li někdo třicet let život jako ty pro chvilečku mladického pobláznění, to už si řádně odseděl svůj trest.«

Karasové horlivě přizvukovali a Bureš-Smetana jim nakonec vděčně stiskl ruce.

»Máte pravdu. To hlavní odčinění nemohu provést jako potulný chudák. Na mlýně a na statku, to už mohu městu něco nahradit. Je to tak jasné, a já se třicet let mořil výčitkami. Myslel jsem, že mou povinností je žít v bídě a nuzotě, nést svůj kříž denně se v duchu bičovat. Ale povinnost člověka není obětovat prázdný život, nýbrž život plný, život co nejplnější. Zajít v neznámu, tím se docela nic nespraví. Ale postavit se na nějaké účinné místo, pracovat pro ostatní a prospívat jim, to je opravdu cesta spásy.«

Bureš se všecek rozhořel a rozsvítil. Radost přešla z něho i na ostatní a za chvíli už mu vesele přiťukli jako novému panu otci pod věží. Jen starý Malina se toho všeho účastnil velmi zdrženlivě, mlčel a podrbával se v šedivých vlasech.

»A co ty, Vendelíne,« všiml si toho konečně Kerholec, »ty nic, ty se neraduješ?«

»Já, abych pravdu řekl,« pronesl pomalu Malina, »víš, Bureši, já tomu všemu pořád ještě nerozumím, jak to vlastně s tím Smetanou je. Je on tvůj přítel a je mrtvej, anebo jsi ty jeho přítel a jsi živej. Jestli jsi ty on, jakpak můžeš bejt živej, když jsi nám sám před chvílí povídal, že on je mrtvej. Já si to nemůžu srovnat…«

»I pro pána, ty můj mezuláne dobrotivej,« vybuchl Kerholec v smích a s ním všichni ostatní, »copak to, táta Malino, nechápeš, že to o tom mrtvým byla jen jako povídka, že si to Bureš vymyslel?«

»Pěkná povídka, když má z toho mlejn. To ať jsem třeba mezulán, ale to mi nenamluvíš, že si někdo vymyslí povídačku a ouřad mu nato oznámí, že tím pádem zdědil v Praze mlejn.«

»No, tohle si Bureš nevymyslel — co vyprávěl o svém příteli, to vyprávěl o sobě. On je přece Smetana, ale nechtěl to říc, rozumíš, proto to povídal jako povídku.«

»Inu, to je těžká věc pro starého člověka. Já soudím, že povídky nemají být. To je jenom matení.«

Trvalo to ještě dost dlouho, než to starochovi objasnili a než přistoupil na novou skutečnost, že Honza Bureš, tenťák, je ode dneška Vladimír Smetana, pražský mlynář a statkář — a než pak vzal na vědomost Burešovo ujištění, že se na jejich poměru tím nic nemění. Ale ještě když se pak rozcházeli do maringotek, vracel se Malina k svým základním pravdám, a uléhaje s Burešem, opakoval:

»Povídky nemají být. Je z toho jenom matení.«