Cirkus Humberto/Část třetí/X.

Cirkus Humberto/Část třetí
IX.	X.	XI.

Údaje o textu
Titulek:	X.
Autor:	Eduard Bass
Zdroj:	BASS, Eduard. Cirkus Humberto. S 500- Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	Praha: Fr. Borový, 1941
Licence:	PD old 70

Rozhodnutí sice padlo, ale Bureš-Smetana se nedovedl okamžitě odtrhnout od cirkusu, který mu tak přirostl k srdci. Bylo to pro všecky velkým překvapením, když se dověděli, že nynější partafír stavěčů je teď bohatý mlynář, a sám Petr Berwitz přišel přátelsky pogratulovat autoru svých pantomim k neočekávané změně osudu. Byl přitom docela rád, když mu Bureš oznámil, že do Prahy nespěchá a že zůstane na svém místě až do Budapešti, odkud bude mít cestu pohodlnější. Ale ani tam neodjel hned prvního dne, pořád to lučení oddaloval, ačkoli už bylo na jeho nových šatech a na obuvi vidět, že se chystá přejít do nových poměrů.

Jednoho dne, když se Helena vrátila ze zkoušky, nalezla ve voze Vašku oblečeného po městsku a připraveného na odchod.

»Byl tu Bureš,« oznamoval jí, »přišel mi říci, že dnes tedy skutečně už odjede. Pozval nás, abychom přišli do kavárny Central rozloučit se s ním. Slíbil jsem mu to aspoň za sebe, byl to můj učitel. Půjdeš taky?«

»Nechce se mi,« odpověděla Helena, odhazujíc na stůl jezdecký bičík. »Jdi sám, omluv mne, že mám mnoho práce, a pozdravuj ho ode mne. Vy si máte co říci, já bych tam byla zbytečná.«

Vašku odešel, Helena se převlékla do županu, vytáhla ze skříně hromadu rozbitých dětských punčoch, a usednuvši k oknu, začala je spravovat. Milovala takové chvíle osamění, kdy byli všichni pryč a ona mohla se trochu zasnít. Otcovy starosti a neúspěchy na ni doléhaly, viděla se obklopena nedostatkem, jejž dříve nepocítila, a všecko se jí v hlavě stáčelo k představě, že její manželství není ani v té malé míře šťastné, jakou měla na mysli, když svolovala rodičům k sňatku bez zamilování. Nahlas nikdy nic takového neřekla, vždycky musela uznat, že se Vašku chová bezvadně a že dělá pro rodinu, co může. Ale byla krasojezdkyně, trochu zhýčkaná obdivem mužů a slávou manéže, věděla o závratných kariérách mnohých svých předchůdkyň a nesla v sobě kus hořkosti, že právě ona neprožívá v svém mladém životě nic z té slunné záře a z toho opojení, že byla a zůstává připoutána k muži, který je znamenitý ve svých oborech, ale nemůže jí nikdy připravit ani jedno jediné omamné dobrodružství. Dokud byla zaujata činností, dokud cvičila nebo pracovala v manéži, dokud se jelo a dokud byla ve víru starostí stykem s rodinou, nic takového ji nenapadlo, ale když osaměla — a ty chvíle osamění byly teď častější, když malý Petřík už skotačil venku s dětmi Kerholcovými –, oddávala se lítostnému snění o vlastním osudu; a každou takovou melancholickou meditací se ve své duši vzdalovala svému muži, místo aby se mu přibližovala.

Propadla tomu i teď, a byla nemile vyrušena, když někdo zvenčí zaklepal na dveře. Zavolala, že je volno, ale vzápětí upustila šití a vykřikla:

»Paolo!«

Ano, byl tu, švihácký a nafintěný, s vykroucenými knírky ve snědé tváři, stále tak hezký jak býval, jen s nějakým stínem únavy a předčasně propukající vyžilosti kolem smyslných očí.

»Paolo!« vykřikla po druhé, tišeji a pomaleji, zavalena náhlou vlnou radosti a vzrušení. Najednou jí bylo jasno, že všechen stesk, který ji obklopuje, všechno nejasné toužení, které ji mate, má od začátku jedno jediné jméno: Paolo.

»Ano, Helenko, tu jsem,« odpověděl Paolo, zavíraje rychle dveře, »a jsem šťasten, že tě nacházím samotnou. Máme si ještě tolik říci, co jsme nedohovořili, když přišla tvá nenadálá svatba. Dovol, abych ti políbil ruku, Helenko.«

»Posaď se, Paolo, a pověz mi především, kde se tu bereš.«

»Ó, to je velmi prosté, Helenko. Musí být přece ve světě nějaká křižovatka, kde se my dva vždy zase sejdeme. Opustil jsem velké divadlo. Takový rozsáhlý balet mi nevyhovuje, neuplatnil dost moje originální talenty. Dal jsem přednost malé skupině čtyři tanečnice a já se svými skoky; je to mnohem efektnější a také se to lépe prodá. Ovšem, taky se někdy stane, že se člověk octne v úzkých, jako na příklad zrovna teď, ale to nic, to je jen přechodné, to je risiko našeho umění.«

»A kde vystupuješ, když jsi opustil divadlo?«

»Kdekoli se to hodí, má zlatá, někdy taky na divadle, když potřebují prima taneční vložku. Ale víc v zábavních podnicích, jako jsou orfea a ba-ta-clany, kde se platí větší gáže a kde je také tanečník lépe oceňován ženským návštěvnictvem. Víš, takové počestné podniky, jako je divadlo, to není nic pro umělce mého druhu. Mou hodnotu nemůže žádný direktor vyvážit gáží, já musím počítat ještě s jiným úspěchem. A toho spíš dosáhnu v podnicích, kde je konsum a kde se vystupuje i v noci, když se nálada uvolní a kdy krásné ženy ve společnosti zapomenou na hradby všední konvence. To je ti, doufám, zřejmé, jsi taky od kumštu a nejsi už malá holčička. Jakpak se ti daří v manželství s tím… s tím… jak se jmenoval?… s Vašku.«

»Děkuji, Paolo. Vašku je pořád ten hodný, snaživý hoch, jaký byl v mládí. Nemohu proti němu říci ani slovíčko. Ale podniku se poslední dobou daří nevalně, máme s tím starosti.«

»Ach, to je nemilá věc. Chtěl jsem se právě pozeptat, zda by tvůj otec nepotřeboval bravurní taneční číslo. Jsem v tuto chvíli volný… a nějaký ten měsíc společné jízdy by mohl… nám dvěma… rozumíš, Helenko, nám dvěma… vynahradit… oč nás připravila spekulace rodičů…«

Paolo se k ní naklonil přes stůl a říkal ta slova tišeji, s potlačovaným ohněm vášně. A jeho velké, temné oči žhavě ulpěly na Helenině tváři. Cítila, jak se rdí, jak jí začíná srdce bušit, jak jí prsty přebíhá palčivé chvění. Ale přemohla se, a sklopivši oči ke stolu, řekla hlasem stísněným:

»Paolo, s tím nepočítej. Otec nemůže nikoho přijímat.«

Přiklonil se k ní blíže.

»A nemohl by někoho propustit? Uvaž… byli bychom si nablízku… byli bychom spolu… vždy by se dala najít chvíle, kdy bychom byli sami… Paolo a Helenka, dva, kteří patří sobě…«

»Ne, ne, ne« vyrazila Helena ze sevřeného hrdla, »nezačínej s tímhle, Paolo, nemysli na tohle. Je to nemožné. Otec nikoho nepropustí a nikoho nepřijme.«

»Ani kdyby ti to přál tvůj muž?«

»Můj muž by nic takového nechtěl.«

»Možná, že ano… kdyby mu to Helenka ve vhodné chvíli pošeptala. Všichni manželé mají svůj okamžik slabosti, kdy chytrá žena u nich dosáhne všeho, co chce.«

Heleně se zatajil dech, její rozčilení vzrostlo, ale nabylo nové podoby. Rodila se jí v hlavě myšlenka, že Paolo jí vemlouvá nesmírnou špatnost a že je pro ni velmi ponižující, účastní-li se tak hanebné řeči.

»Nevím, Paolo… jaké ty máš zkušenosti se ženskými… s jakými ženskými… ale já nejsem ta chytrá žena, kterou máš na mysli.«

Trochu se odtáhl, ale ještě se nevzdal.

»Co není, může být. Svěř se Paolovi a on tě naučí ovládati muže.«

»Dost,« vybuchla Helena prudce, »už ani slova o těchto věcech. Vede se ti špatně?«

Paolo se vzpřímil na židli a jeho oči pohasly.

»Špatně? To snad není to prvé slovo. Paolovi se nikdy nevede špatně. Paolo má čtyři tanečnice, čtyři krásné, svůdné tanečnice… obdivované mužským světem… a proto se mu nikdy nepovede špatně.«

Helena vytřeštila na něho oči. Objevovalo se před ní cosi obludného, nač nikdy ve svém počestném životě ani nepomyslila.

»Nicméně jsou kalamity, jsou nesnáze, profesionální nesnáze, rozumíš? Pracovali jsme v Bukurešti, bylo to velmi výnosné, ale tu noc před odjezdem jsem se zaangažoval v kartách, můj bože, vypadalo to, že odtamtud vyjdu jako boháč… a ráno jsem měl s nouzí na cestu pro celou skupinu až sem. A měli jsme se dostat do Vídně. Angažmá tam jsem prohrál a jiné zde jsem nenašel. To se stává, že ano? Něco šperků jsme zastavili, ale to se hned projedlo a propilo. Ta děvčata jsou obratná a chytrá, pomohou si vždy ze dne na den a mně taky, ale jsou tu přece jen v cizím městě… nemohou řádně zabrat… nikdy nevybude na dráhu dál…«

»Kolik potřebuješ?« zeptala se suše Helena.

»Oh, prosím, Helenko, já o nic nežádám! Upozorňuji předem, že o nic nežádám! Jak bych mohl obtěžovat svou Helenku tak hanebnou věcí, jako jsou peníze!«

Paolo to pronesl trochu patheticky, potom však úkosem blýskl po ní očima a snížil hlas.

»Kdybys ovšem chtěla… sama od sebe chtěla… vypomoci starému kamarádu… mon Dieu, takové věci jsou přece mezi kolegy běžné, že ano… tedy snad sto florinků, sto zlatých… papá to ani nepozná…«

»Sto zlatých!« vydechla Helena. »Kde bych vzala sto zlatých!«

»Nu, ovšem, sto zlatých je mnoho, nesmírně mnoho. Já bych je byl také ani nečekal. Ale snad menší částka… snad osmdesát… snad šedesát… snad padesát… pro hocha, který tě miloval… který tě miluje…«

Helena se otřásla. Kdyby tohle aspoň nebyl vyslovil zároveň s cifrou peněz! Zvedla se prudce, zaváhala, pak popošla ke skříni se zásuvkami. Vytáhla jednu a vyňala ode dna dopisní obálku, načež se obrátila k Paolovi.

»Nevím, kolik tam je. Schovávala jsem si tam některé úspory pro dítě. Je to všecko, co já sama mám. Vezmi si to.«

»Prosím, Helenko, od tebe to mohu vzít. dávné přátelství, že ano? Přepočítávat to nemusíme. Čestný dluh, bude samozřejmě splacen při první příležitosti.«

Paolo nedbale vsunul obálku do kapsy.

»Je mi líto, že jsem tě našel v takové situaci. Neměl jsem ani tušení o špatném stavu podniku. Inu ovšem, papá už je stár a Vašku… Vašku nebyl pravý muž pro tebe a pro Cirkus Humberto. Co uměl, všecko jsem ho naučil já. Já byl ten pravý muž, Helenko, a ne Vašku. Se mnou bys byla bývala jinak šťastna… Paolo umí udělat ženu šťastnou a veselou…«

»Paolo, prosím tě, mlč o tom, co bylo, a nemuč mne!« zaúpěla Helena. »Měl bys… měl bys snad odejít… Vašku se může každé chvíle vrátit…«

»Oh, nerad bych se s ním setkával zbytečně…«

Paolo se zvedl. Helena povstala. Pokročil k ní, podal jí ruku. Přijala ji. Stiskl ji lehounce, pak pevněji a pevněji. Žár z něho přecházel znovu na ni. A náhle, po chvilce mlčení, přiklonil se k ní a prudce, vášnivě zahovořil tichým, hebkým hlasem:

»Helenko, Helenko, sne mého mládí, jediná vyvolená mého života, jak po tobě toužím, jak po tobě prahnu! Jsem v bídě, ale jen proto, že jsem ztratil tebe, která jsi byla mou nejmocnější oporou. Vrať mi ten krásný život, učiň sen skutečností, překonej hloupé předsudky vnějšího světa, které nemohou platit pro nás dva! Já tě miluji a ty mne taky ještě miluješ, vidím to na tvých zavlhlých očích, na tvých řasách, na tvých víčkách! Jak jsi Krásná, Helenko moje, jak jsi vábivá, jak všecka voníš mladou touhou! A já, Paolo, tvůj Paolo, volám celý život po tobě, a teď, když jsem tě našel, když jsme tu spolu sami dva, nemůžeš mne odehnat, vždyť je to velké, nesmírné štěstí, které se k nám blíží…«

»Paolo… Pa-o-lo…« vzlykala Helena v nesmírném vzrušení, jak se k ní stále úže přibližoval.

»My jsme si určeni, Heleno, jen my dva, nikdo jiní než my dva patříme sobě, hleď, jak tě hladím, jak je to krásné… odlož to, co máš v ruce…«

Paolo ji vzal i za levici a lehounce z ní odebral, co v ní svírala. A jist si svým úspěchem, usmál se opovržlivě:

»Punčocha… ubohá Helenka, královna, která musí spravovat punčochy pro takového tupého komedianta, jako je Dablkau… nebo pro jeho dítě…«

V té vteřině odskočila od něho Helena jako ocelová vzpruha a hlasem, který jí rozčilením přeskočil, vykřikla na něho:

»Pryč!«

Ale Paolo nepochopil, jaké chyby se dopustil, že jí připomněl její dítě. Jako řemeslný sváděč žen se domníval, že ji zlomí svou prudkostí:

»Nikdy!« odpověděl na její »pryč« a vrhl se za ní s rukama vztaženýma. Helena bledá rozčilením couvala ke stolu, uchopila jezdecký bičík a práskla ho po tváři.

Zařval bolestí, zapotácel se, chytil se za tvář, couval ke dveřím.

»Bestie,« syčel pak pln nenávisti, »bít Paola, jen bít a bít! Po tátovi dcera!«

»Ven!« vykřikla Helena už pevně a rozhodně, jako by stála tváří v tvář šelmě.

»Jdu,« zasoptil Paolo, »jdu, ale splatíte mi to… vy všichni… Dablkauové!«

Dveře za ním zapadly. Helena stála dlouhou minutu jako solný sloup. Pak odhodila bičík a zhroutila se na židli v křečovitém pláči nad koncem svého jediného snu.