Cirkus Humberto/Část třetí/VII.

Cirkus Humberto/Část třetí
VI.	VII.	VIII.

Údaje o textu
Titulek:	VII.
Autor:	Eduard Bass
Zdroj:	BASS, Eduard. Cirkus Humberto. S 453- Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	Praha: Fr. Borový, 1941
Licence:	PD old 70

»Pozdrav Bůh, inšpektore!«

»Dejžto Pámbů, direktore!«

»Jak se ti daří, inšpektore?«

»A co tobě, direktore?«

Karas otec a Karas syn stáli proti sobě, zahrnovali se tituly a chechtali se té slávě. Karas Anton nebyl už pouhý cirkusový stavěč a jeho kavalec ve voze číslo osm se pro příští jaro uvolnil. Způsobil to Petr Berwitz hned ten večer po svatbě.

»Všimla sis,« řekl tehdy Anežce, »jak dobře vypadal Anton v cylindru? Šaty dělají člověka, ale co je to platné, cylindr udělá gentlemana. Takovou důstojnou postavu bychom neměli nechat mezi hilfáky. Mimo to je to teď náš příbuzný. Tchán naší dcery, to je pomalu jako rodný švagr.«

»A máš pro něj nějaké lepší místo?« zeptala se Anežka.

»Ano. Po chromém Harweyovi. Garderoba a rekvisity jsou velký kus našeho jmění a Kerholec to nemůže trvale obstarávat. Má toho tak dost, když zvěře a vozů přibylo.«

»To by nebylo špatné, Petře.«

»A dám mu titul inspektor. Bude třeba s námi někdy obědvat, bude ho někde nutno představit jako příbuzného. Inspektor Karas — to zní docela jinak.«

»Nu, když ti na tom tak záleží…«

»Záleží, ovšemže záleží. Svět miluje dekor. Já bych ho nejraději oblékl do černých šatů, jako mívali za starodávna radní páni. Se zlatým řetězem na krku.«

»A nejraději bys mu říkal lordmayor nebo strážce pečeti nebo vrchní podkomoří…«

»A bylo by to něco špatného? Lidem by to velmi imponovalo!«

»Do šlechtického stavu bys ho nechtěl povýšit?«

»Nu, rytíř Karas z Karasova — to by neznělo špatně.«

»Neblázni, Petře. Anton převezme skladiště a dostane jméno inspektora. To je rozumné. Ostatní fantasie si ponech jen do svých dnů. Dobrou noc.«

»Aspoň že jsi mi toho inspektora ponechala. Člověk má přece jen pocit, že provdal dceru do lepší rodiny.«

To tedy byla ta změna, při které oba Karasové na sebe po straně mrkali. Druhá změna vyplývala jako samozřejmost: bylo nutno před odjezdem na turné doplnit mužstvo stavěčů. Kerhoelc začal o tom mluvit a mladý Karas měl to okamžitě rozřešeno: dopíše se do Horní Sněžné. Táta se zaradoval, že dostane k cirkusu své kamarády, ale Vašek mu to zatrhl.

»Omyl, inšpektore. Do party nepřijdou tvoji kamarádi, ale moji. Cirkus Humberto potřebuje mladé lidi.«

»To bude pěkný blázinec,« bručel nespokojeně starý Malina. »Celý život jsem vás otloukal, a teď abych na stará kolena začínal znovu s nějakými vesnickými jelimánky.«

»Ty hochy si vezme na starost Bureš,« rozhodoval Vašek. »Ostatně přijedou vesměs hoši, kteří už byli u cirkusu.«

V osmičce byla uvolněna čtyři lůžka a ještě před vánocemi zapisoval si pan Steenhouwer do seznamu mužstva jména Bláha Jan, Cerha Antotnín, Cikhart Jiří, Krčmářík Josef. Všichni byli vrstevníci Vaškovi, kteří už jako děti uznávali jeho náčelnictví; všichni měli už své cirkusácké zkušenosti stavěčské, a jedouce do Hamburku, nepřiváželi si jen své trubky, ale i po páru plstěných papučí, aby po rozloženém stanovém plátně neběhali v botách. Starý Karas byl blažen, že mohl denně klábosit o Horní Sněžné. Bylo jich s Vaškem šest z jedné vsi a to už jim dávalo všem pocit domova.

»Ti kluci budějovický,« říkával někdy Malina Burešovi, »ti nám to tady dočista převrátili. Mně to připadá, jako bych žil v tom jejich Zapadákově.«

Byla to pravda do té míry, že se věčně mluvilo o Horní Sněžné a že se Bureš s Malinou postupně vyznali ve všech chalupách a rodech, věděli, která holka s kterým chodí, kde budou křtiny a kde čekají děrkovo smrt.

Vašek se těch hovorů účastnil nejméně. Neměl na ně kdy. Jednička ho oddalovala od osmičky. A manželství ho podstatně změnilo. Teď teprve skutečně zmužněl.

Bylo málo řečeno, šeptalo-li se o jejich manželství, že je to svazek z rozumu. Bylo to horší: oba šli tehdy k oltáři s hořkou bolestí v srdci. U Vaška to byla skutečná rána, která otřásla celou jeho bytostí. Miloval Růženku s plnou prudkostí prvního probuzení, Růženka byla jeho jediná představa o štěstí, neviděl na světě jinou ženu než ji. A dal jí slovo, což mu byla věc posvátná a nezrušitelná. Růženka ho sama, když ženským důvtipem rozpoznala situaci, propustila ze slibu; tím se urovnala čestná stránka věci, ale nezahladila krutá bolest toužení a stesku. Také Helena však přinášela svou oběť. Její poměr k Paolovi nedospěl ještě do vášnivého zamilování. Erotická citlivost v jejím útlém, skoro chlapeckém těle ještě dřímala a byla by potřebovala delší lhůty a silnějších podnětů, aby se probudila. Ale nad spící vášní zrcadlila se již dívčí fantasie a v ní se odrážel Paolo jako nejpříjemnější, nejsympatičtější hoch, trochu snad divoký, trochu snad zkažený, ale tím zajímavější a vábnější. Rozcházejíc se s ním, nebyla tak zlomena a duševně rozbita jako Vašku, přece jen však musela obětovat svůj sen a bylo jí z toho teskno a úzko. Nadto pak shledala, že nejsme pány svých snů: vidina krásného Paola tiše s ní vstoupila do manželství a zjevovala se jí, kdykoli ji život přepadl smutkem či zklamáním.

Pro oba mladé lidi byl štěstím jejich dávný kamarádský vztah a souhlasný horečný zájem o věci cirkusové. Umožňovalo jim to klidné, srdečné rozhovory, za nichž se důvěrněji sbližovali a zesilovali své přátelské sympatie. Vaškova láska k Růžence, Helenino rozeplání k Paolovi zůstalo tajemstvím každého z nich. Nepověděli si to, ukryli to v sobě a zapečetili závěrečnou tajnou a melancholickou výčitkou: »Což ty… tys šťasten… ale já…«

V tišší a trpnější Heleně zůstala ta výčitka na celý život. Měla teď svého muže docela ráda, věděla, že s ním bude snášeti všecky jeho strasti a že musí udržovat jeho energii, ale ve svém nejskrytějším, nejdůvěrnějším soukromí se mazlila s myšlenkou, že se tomuto hodnému člověku přece jen obětovala, a že býti to jinak, mohlo to být neskonale krásnější.

Vašek naopak prošel dny líbánek jako očistnou a ozdravující lázní. Teď byly všecky mosty zpět spáleny, teď byl na druhé straně propasti, o níž se obával, že se do ní zřítí, teď v sobě cítil především naléhavé nutkání, aby dostál povinnosti, kterou na sebe vzal. Formálně se na jeho postavení nic nezměnilo. Berwitz ho neučinil spolumajitelem podniku, ani ho nevyhlásil za ředitele nebo za svého zástupce. Vašku zůstal nejlepším jezdcem a akrobatickým skokanem první půle pořadu a ve druhé předváděl své skupiny šelem. Každé jeho vystoupení znamenalo velké vypětí vůle a energie, teď však, když se považoval za spoluodpovědného za celý podnik, zasahoval rázně do všeho, s čím se setkal. Jeho oči byly všude, jemu neušla žádná kočovská nedbalost ve stáji nebo krmičský nepořádek u klecí, ostražitě přezkoumával hodnotu kupovaného ovsa nebo sena a brzo odhalil každý krám, jejž někdo pohodil v temných koutech okružní chodby, místo aby jej řádně uložil. Byl překvapen, že nachází nepořádku víc, než po celá léta tušil. Bezděky se už díval na celý podnik očima majitele a to je mnohem ostřejší pohled než pohled zaměstnancův.

Všechna ta drobná opominutí si v duchu vysvětloval stářím jednotlivých osob v personálu. Cirkus Humberto byl pravý typ rodinného podniku. Berwitz byl přísný a energický, ale sám si liboval v jakési patriarchální správě, která se tu zakořenila už za vlády děda Humberta. Lidé, kteří zakotvili v jeho službách, zůstávali v nich na celý život. Kromě některých artistů, kteří předem byli získáni jen na určitou dobu, všichni tu byli natrvalo a výpověď byla událostí zcela mimořádnou. Rozrostla se z toho v celém tom velkém souboru důvěřivá bezpečnost a ochotná oddanost k společnému celku, všechno pracovalo s chutí a nespokojenost se objevila jen výjimečně. Denní život se zaběhal tak, že už téměř nebylo třeba dozoru a velení, každý samozřejmě konal svou povinnost a zaskočil a vypomohl všude, kde ho bylo nenadále potřebí. Ale tato krásná harmonie měla i svou stinnou stránku: lety soužití se vybudovala a vypěstila, lety soužití se však také opotřebovala a oslabovala. Lidé stárli. Vaškův otec byl mezi posledními a nejmladšími, kteří k Cirkusu Humberto přišli, a už se mu blížila padesátka. Vašek si to uvědomil jednou při raportu, když se podíval po stájnících, krmičích a muzikantech; nejmladší z nich byli už prošedivělí a nejstarší, jako Malina a Hans, byli učinění kmeti. Polekal se toho zjevu, když si uvědomil, že zanedlouho přijde čas, kdy se všecko v cirkuse bude dít slábnoucíma rukama a ochabujícími mozky. Bděl tedy nad tím, aby se co nejdříve dostali do maringotek zase mladí lidé, a parta krajanů z Horní Sněžné činila v té jeho snaze počátek.

Netajil se svým zjištěním, třebaže starci mladému principálu houževnatě odpírali. Každý z nich se troštoval, že urobí víc díla než tři mladí dohromady, a řečí debat o tom bylo do nekonečna. Berwitzovi mu přikyvovali, když při obědě nebo při večeři zavedl na to řeč, ale robustní tchán i citlivá tchyně byli prodchnuti sentimentalitou soustrasti.

»Je to všecko hezké, Vašku,« říkávala Anežka, »ale jak chceš odstranit takového Malinu nebo Hanse? Připravit je o práci v cirkuse byla by jejich smrt. A všichni jsou to lidé zasloužilí, šli s námi i v nejhorších dobách, po desítky let jsou den za dnem na svém místě. Jakým právem bychom se měli k nim chovat tvrdě, když se objevují u nich důsledky toho, že nám obětovali svůj život?«

Vašek to uznával, vždyť sám měl nesmírně rád ty dobrácké dědouše, mezi nimiž od mládí vyrostl. Problém stárnutí a vysychání celého organismu vyvstával před ním jako problém jeho nejbližších let a nijak si nemohl říci že našel pro něj nějaké šťastné a správné vyřešení.

Svěřil se s tím jednou Arr-Šehirovi, který sám už byl drobounký, vyschlý stařík s velkými černě rámovanými brýlemi na kostnatém nose. Arr-Šehir stál mezi svými šesti slony a vrásčitý obr Bingo mu zamilovaně foukal chobotem do tváře.

»Máš pravdu, sáhibe Vašku,« zahovořil Arr-Šehir, »máš pravdu a nemáš pravdu. Bylo království a v něm se dostal na trůn mladý král. Byl svěží, pln síly a chuti do života. Všichni se obdivovali skutkům, které dokázal. ,To je proto,’ říkával král, ,že jsem mlád. Jenom mladí lidé jsou s to vykonat velké činy. Staří lidé jen brzdí náš rozmach.’ ,Pravdu máš, ó králi,’ řekla jeho mladá družina, ,ale učiň podle své moudrosti a odevzdej království do správy mladým, ať je celá země jako její panovník.’ Králi se zalíbila tato řeč a vydal rozkaz, kterým sesadil staré lidi ze všech veřejných úřadů a nahradil je mladými. Přišla pak válka se sousedním královstvím, král porazil nepřítele a postupoval za ním do jeho území. Tak se dostal do krajiny mezi lesy, kde nebylo řek ani potoků ani studnic, a vojsko začalo trpět žízní. Král svolal své důvěrníky a poručil jim, že musí opatřit vodu, jinak že vojsko zahyne. Ale nikdo nevěděl, kterak nelézti v poušti vodu. A když jim bylo čím dál tím hůř, jeden z nich se odvážil k návrhu. ,Nevíme-li si rady, ó králi,’ pronesl k němu, ,pošli posla k našim starůcm doma. Snad staří znají, o čem my mladí nevíme.’ Král svolil, odeslal posla ke starcům a starci ihned odpověděli: ,Nemáš-li vody, ó králi,’ vzkázali starci, ,vypusť osly volně do lesů.’ Všichni mladí se divili této radě, ale vypustili osly do lesů. A osli, trápení žízní, běželi za velkého hýkání do lesa, kde ucítili pod povrchem země pramen, tam začali hrabat, až se objevila voda, a vojsko bylo zachráněno.«

»Tys tedy také, Arr-Šehire, pro zachování starých?«

»Nepravím, drž se starých. Ale pravím, drž se moudrých. Drž se těch, kteří si vědí rady, a propouštěj ty, kteří jsou bezradní, ať jsou mladí nebo staří.«

»Děkuji,« usmál e Vašku, »to je aspoň už o něco určitější program. Ty mi zkrátka radíš, abych jako ten král pustil osly k vodě.«

Cestování toho léta dopadalo špatně. Od května se spustily dlouhé, vytrvalé deště, které s malými přestávkami trvaly až do žní. Zem nemohla pobrat vody, které na ni spadly, údolní pole a luka byla jak jezera, silnice obráceny v bahno a louže, na mnoha místech řádily záplavy. Táhnout tím mokrem v sychravém lijáku bylo utrpení pro lidi i pro zvířata. Všechno křehlo a trpělo nachlazením; a když dojeli do nového města, našli zpravidla své stanoviště pod vodou a museli je nejednou zavážet popelem a smetím. V některých městech z toho důvodu vůbec nemohli hrát a jinde hráli v poloprázdném šapitó, protože se lidem nechtělo do deště a bahna. Tři měsíce marně vyhlíželi k obloze, nastane-li konečně obrat. Vašku navrhoval, aby se vzdali vybraného okruhu a jeli přímo do některé jižní země, kde najdou snad lepší počasí. Ale pan Gaudeamus, přivolaný na poradu, zjistil z novin, že deště jsou roztaženy po celé Evropě. Nakonec rozhodl Berwitz, že tentokrát zkrátí turné a vrátí se mnohem dřív do hamburského domova.

Anežka Berwitzová to velmi uvítala. Měla v duchu velký strach z neklidného, bolestného Helenina těhotenství. Hamburský byt jim zajišťoval pohodlí a potřebnou péči. Vašek byl po týdny v starostech a rozčilení. Až jednoho dne v srpnu 1879 vrazil jako bouře do skladiště garderoby, práskl za sebou dveřmi a zahulákal:

»Inšpektore, jsi dědečkem!«

A jeho táta, vylézaje z přítmí rozvěšených šatů podobně jako tenkrát před lety John Harwey, zahoukal mu zpátky:

»Můrdije, derechtore, copa to máš?«

»Kluka, inšpektore, kluka!«

Oba Karasové si padli do náručí, potřásali si rukama a poplácávali se po zádech, jací jsou chlapíci.

Pak se zvedli spolu k odchodu, ale přede dveřmi se zastavili u nepříjemného zjevu. Jak Vašek bouchl dveřmi vyletěla z nich vnitřní výplň. A když se podívali blíž, viděli na okrajích, že je dřevo celé zpuchřelé.

»Koukej, táto,« řekl zaraženě Vašek, »to dřevo je pryč!«

»Inu, chlapče,« odpověděl mu otec, »koukám, co jsme se vrátili, že nám hnije celá bouda!«

Vykročili, ale Vaškovi dlouho trvalo, než se mu vrátila radost z otectví.