Cirkus Humberto/Část první/IV.

Cirkus Humberto
III.	IV.	V.

Údaje o textu
Titulek:	IV.
Autor:	Eduard Bass
Zdroj:	BASS, Eduard. Cirkus Humberto. S 55- Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	Praha: Fr. Borový, 1941
Licence:	PD old 70

Tak se Monsieur Alfred a Madame Sylvia stali nenadále jedinými vládci nad firmou Cirkus Humberto. Podnik měl společnou prací tří generací znamenitý základ a Petr byl odhodlán rozvinout jej podle svých zálib, které se značně lišily od střídmého vkusu jeho otce. Tu zimu, kdy ještě nosili smutek, věnoval pečlivé obnově veškerého zařízení a šití nových, fantastických kostymů. K pohádkově něžným úborům, které se uchovávaly ještě z dob babiččiných, přibývaly nové, prudkých, silných barev, exotických linií, plné zlata a stříbra a třpytného flitru. Po prvé oblékl Petr uváděče a sluhy do jednotné zelené livreje, štolby a stájníky do modré, muzikanty do šarlatově rudé. Zároveň začal rozšiřovat zvěřinec.

Před několika lety přeměnil jakýsi pan Gottfried Hagenbeck v Hamburku svůj obchod s mořskými rybami na dovoz cizokrajných zvířat. Původně kupoval jen podle náhody od lovců velryb a od vracejících se námořníků jejich všelijaké úlovky, tu pár tuleňů, tu lední medvídě, tu papouška, tu opičku. Začal je vystavovat jako zvláštnost na jarmarku u dómu, ale ukázalo se, že nakonec je ještě velmi dobře prodal potulným lidem komediantským. Dokonce se u něho poptávali i během roku, shánějíce všelikou exotickou zvěř i dravé šelmy, neboť toto zboží chodilo do Evropy jen přes Londýn a Liverpool a bylo v librách hanebně drahé. Zařídil si tedy pan Gagenbeck na Starém trhu v St. Pauli nový obchod, který byl hojně zásoben, když kapitáni i námořníci zámořských lodí zjistili, že tu dobře zpeněží, co jindy přiváželi jen tak pro zábavu. Už otec Berwitz začal obchodovat s panem Hagenbeckem a pochvaloval si dobrý a levný pramen. Nyní se i Petr za ním rozjel a krom nákupu získal u něho dvě cenné zkušenosti. Především se tam setkal s Francouzem Henri Martinem, krásným šedivým starým pánem, který celý život krotil a cvičil divoké šelmy. Petr s ním strávil večer a po prvé v žití od něho slyšel, že všechna ta zběsilá »divoká dresura« se střelbou a bitím zvířat je hloupá surovost a že on, Martin, už půl sta let dovede ochočit každou šelmu bez násilí a bez trýznění. Petr bezděky vzpomínal na svou ženu, že opravdu svedla pouhou laskavostí mnohem víc než děda Humberto i nebožtík otec bičem a vidlicí; vždyť i ten Paša na pouhé její zavolání pustil otce, a kdyby nebyl Petr v tu chvíli střelil, mohl mít to drahocenné zvíře dodnes.

Druhá důležitá věc, o níž se Berwitz u pana Hegenbecka dověděl, bylo sdělení, že na Reeperbahn je prostorná cirkusová budova upravená na přezimování a té chvíle volná a že v bohatnoucím Hamburku lze se změnami programu provozovati cirkus po kolik měsíců. Nazítří si tu konstrukci prohlédl a hned ji najal. Od těch dob měl Cirkus Humberto zajištěno své pevné zimní působení a nebyl odkázán na náhodu a nemusel pausovat.

Příštího pak jara se Cirkus Humberto vydal na své slavné tažení, o kterém snil Petr Berwitz několik let. Přes Varšavu a Rigu putovaly jeho vozy, káry i karavana koní a hnané zvěře do Petrohradu. Hráli tam před carem a carským dvorem s nesmírným úspěchem. Stará baltická šlechta zbožňovala cirkus a zahrnovala jeho umělce dary, car sám vyznanamenal Berwitze řádem a daroval mu čerkeskou šavli. Pak byly týdny a týdny s vyprodanými domy v Moskvě. Berwitz měl dobrý nápad, že přibral do programu balagančíky, ruské lidové šašky, kteří byli blaženi, že mohli provádět své šprýmy a kejkle v tak vznešeném prostředí. A kolem dokola manéže se kupilo obecenstvo s hravě veselou duší dítěte, zbožně sledující každý odvážný výkon a bouřlivě se chechtající každému žertu. I ti bohatí moskevští kupci s baculatými manželkami a po šlechticku vychovávanými dětmi i ti vysocí státní úředníci se zlatem na límci a s krásnými ženami, které v lóžích hrály samy o sobě velké divadlo, ti všichni dovedli přijít několikrát za sebou na týž program a halasně projevovat spokojenost a nadšení.

Charkovem počínajíc začal Berwitz k balagančíkům přidávat i závody svých jezdců s domácí jezdeckou elitou kozáckou. Nejednou se stávalo, že jeho nejlepší hippisté byli zastíněni a poraženi divokou bravurou ukrajinských hraničářů, ale tím větší byl pak příliv k pokladnám, tím nadšeněji se hrnuli lidé z daleka široka k Petrovu stanu. Letělo podél Donce i Donu slavné donesenije, jaký vydajuščicí cirkus zavítal v gosudarstvo, jaká znamenitá tolpa vsadniků je tu u porogů dněperských, jaká krasota každé jejich životnoje a jaký výzov učinili na vojenné bratrstvo kozácké. V Jekatěrinoslavi to už vypadalo, jako by stará síč ožila ve své největší slávě a jako by se zas jednou celé tovaryšstvo zvedlo pod košovým atamanem a táhlo na vragy, na bisurmany, — tak byl stan do nedohledna obklopen koníky, na nichž se sem sjelo návštěvnictvo, aby vidělo vybrané vousaté Záporožce, jak vjíždějí do arény za zpěvu, který zněl z jejich mocných hrudí jako varhany. a dál k Donu a dál mezi Kubánce, všechny gorodky, slobody, selenije a chutory byly na nohou, aby viděly Cirkus Humberto a triumf svých jezdců nad jízdou Západu.

A pak za Georgijevskem a Pjatigorskem přišel rozeklaný Kavkaz se svými vůněmi. Stupně sedadel kolem manéže byly přeplněny podivně krásným lidem různých kmenů, ale stejně žhavých očí a stejně vášnivého temperamentu. A Petr Berwitz vedl svou výpravu dál, přes strmé zelené hory na Tiflis a k řece Kuru a k bledým vodám Kaspického moře a znovu do hor, do tajemných končin, kde se jim objevovali osmahlí lidé na velbloudech a kde končilo všecko dorozumění a tři dragomani museli společnosti sloužit za tlumočníky perštiny. Prachem pouští a úhorem skal se karavana doplazila do Teheránu.

Petrův romantický sen se splnil. Nezjevil mu žádné růžové a zlaté sídlo orientální nádhery. Teherán byl nedohledná hromada hrubě uplácaných, nevzhledných staveb a špinavých ulic, ale byl v něm ten, po kom Petr Berwitz v touze po mimořádném dobrodružství prahnul, byl v něm perský šach, jmenoval se jako v pohádce Nasreddin, soudil dopoledne mezi vodotrysky v šestém nádvoří provinilce a dosuzoval je k baštonádám a uříznutí ucha a pak básnil milostné básně, ačkoli měl k tomu u dvora svého korunovaného básníka. A šach Nasreddin navštívil se svými rádci a generály Cirkus Humberto a sledoval zamyšlenýma očima zpod napolo spuštěných víček bez pohnutí celý pořad. Byl spokojen? Nebyl? Ani zkušená Anežka nebyla s to uhodnout z té melanocholické tváře její tajemství. Ale druhého dne přivedli k Petrovi důstojníka, který mu francouzsky oznámil, že Jeho Veličenstvo šach všech králů bylo uspokojeno a večer míní přijít opět. A stalo se, že šach přicházel den co den, stále se stejně mrtvou tváří, která se nezachvěla při skoku smrti ani při reji šašků, nehybné zjevení, které uklonilo hlavu s vysokým fezem, jen když v závěrečné apotheose rozvinuli před jeho lóží perský prapor. Zato denně dostával Petr od podivných starců všelijaké svitky pergamenů, plné obloučků, čárek a teček, o nichž mu na velvyslanectví řekli, že jsou to verše perských básníků, opěvujících vznešenost umění vzácných cizinců. Teprve když Cirkus Humberto ohlásil konec svých pohostinských her, dostavilo se, nač Petr tak toužebně čekal a proč vlastně až sem do Perise táhl: šach mu poslal vlastnoručně podepsaný list, v němž mu děkoval za požitky, které mu připravil. K listu byl připojen dokument, kterým byl Monsieur Alfred jmenován Emírem bílých koní a udělena mu hodnost plukovníka perské jízdy. Poselstvo, které listy doručilo, přineslo zároveň nádhernou plukovnickou uniformu, kterou Jeho Veličenstvo darovalo panu Alfredovi na památku. Od těch dob předváděl Petr Berwitz volnou dresuru koní v perské plukovnické uniformě, s čerkeskou šavlí po boku.

Původně chtěl Petr z Teheránu ještě dál, bájil cosi o triumfální cestě Indií, ale Anežka se tomu vzpírala. Její střízlivý rozum odhaloval všechnu nedostatečnost jejich přípravy pro cestu nehostinnými zeměmi, poruchy vozů, utrpení lidí a zvířat, která namnoze byla přímo ohrožena na životě. Také obchodně bylo to podnikání nejisté, když každá stagiona byla vykupována cestou příliš dlouhou a příliš vysilující. Petr na polovinu uznával, docela se však se svou myšlenkou rozloučil teprve tehdy, když si zde v Teheránu ověřil, že jsou tu na prahu zemí, kde kvetou zcela jiná kouzla než ta, která pěstoval Cirkus Humberto. I na malých městských tržištích setkával se již s polonahými kejklíři, kouzelníky, akrobaty a fakiry, kteří prováděli věci v Evropě zcela neznámé nebo dělali jako nejvšednější věc cviky, které se na Západě už považovaly za vrchol. Našel tam arabské skokany, kteří s úsměvem proletěli dvojím salto mortale, viděl malé hochy, kteří s překotnou rychlostí prováděli přemety na místě, takže jejich trup vypadal jako kroužící kolo ve vzduchu. Na jednom prostranství objevil skupinu šikmookých žlutých ošklivců, kteří balancovali roztočené talíře na vysokých hůlkách s dokonalostí, jaké nikdy v Evropě nespatřil; a zcela běžné bylo narazit někde na fakira s tančícími hady nebo na jiného, který si probodával tělo a jazyk a chodil po žhavém uhlí. Byli tu kouzelníci, kterým z prázdné kovové misky vyrůstaly náruče vonných květin, byli tu chlapíci, kteří neměli nic než špinavý hadr kolem beder, misku na milodary a tyč, kterou volně postavili na zem a pak na ni dovedli vylézt a kroužit na ní, jako by to byl nejpevnější stožár. Viděl honce velbloudů, kteří se svou oblíbenou velbloudicí prováděli znamenité kousky dresury, ač každý ví, že velbloud je zvíře nejtvrdohlavější. Viděl cvičitele huňatých koček, kteří hráli s nimi celou divadelní hru. Viděl tanečníky v ženských šatech a panáčková divadla a kouzelné stínové hry a za městem objevil rozlehlé přírodní divadlo, kde hráli jakési pašije o svatém mučedníku Alim, při čemž na scénu vjížděly celé stovky jezdců na arabských a perských koních. Na jednom náměstí se setkal s krotkou tygřicí, kterou její majitel vedl na řetízku po ulici. Vracíval se z těch přezvědných výprav s těžkou hlavou a vzdychal Anežce při večeři: »To je země, panebože, to je země — celou ji sebrat a odvézt do Evropy, to by byl teprve cirkus!« Petr Berwitz tu vytušil velké objevy. Zanedlouho potom přišli do Francie první arabští akrobati, přišli čínští žongléři a japonští ekvilibristé a Evropa začala žasnout nad dokonalostí neznámých starých kejklířských kultur.

Jednou však přiběhl Petr Berwitz za svou ženou obzvláště rozčilen; na jižním předměstí Teheránu objevil cvičeného indického slona. V očích mu to hořelo a ústy a rukama nestačil vykládat, jaký je to kolos a co všecko umí. Ještě neskončil a Anežka už si připínala klobouk. Věděla, co ho posedlo: slona koupit. Byl to jeden ze záchvatů, kdy už svého Petr znala, že s humbertovskou tvrdošíjností provede, co si vzal do hlavy, ať to stojí co to stojí. Ale proti tomu »ať to stojí« se bránila její střízlivá rozvaha. Proto se rozhodla sama se na slona podívat a vsunout se se svým hospodářským rozmyslem do celé koupě. Byla to její taktika, jak s Petrem nejlépe pochodila, když se za něčím pobláznil: pustila se s ním do toho, ale pak ponenáhlu brzdila a přitlačovala, až se věc dostala do rozumných kolejí. Tentokrát, než doběhli do předměstí, přiměla Petra aspoň k poznání, že nesmějí hned vystoupit jako kupci a že se napřed musí přeptat jinde, jakou cenu má zde takové zvíře. Proti slonu samému neměla námitek, zalíbil se jí na první pohled a sama ocenila, jaká by to byla na řadu let atrakce. Také byly pěkné úspory ze šťastného zájezdu v těžkém kovaném kufru a možná, že bylo rozumnější uložit exotické peníze do vhodného nákupu než je se ztrátami měnit v bankách. Muselo se však na to jít opatrně. Slon patřil malé komediantské skupině, patrně rodině, jíž představoval celé jmění. Ještě odpoledne obcházeli Berwitzovi evropskou kolonii a radili se se spřátelenými obchodníky. Výsledek byl, co jim poradili ti nejzkušenější: najít si domorodého vyjednavače, nejlépe molaha, kněze-písaře, a nabídnout komediantům výměnou za slona nějaká zvířata ze zvěřince. A hlavně nepospíchat. Týden nebo deset dní nesmí při takovém obchodu zde nic znamenat. Ve skutečnosti trvalo vyjednávání s Arr-Šehirem, majitelem slona, plných sedmnáct dní a koupě by se nebyla uskutečnila, kdyby nebyla Anežka v kritické chvíli přišla se spásnou myšlenkou, že se slonem převezmou i Arr-Šehira a jeho rodinu. Ukázalo se pak, že jde tu o příbuzenstvo trochu rozvětvené, v němž se záměry křížily. Arr-Šehir sám se svou ženou byl zřejmě získán pro myšlenku cestovat s bílými sáhiby po vzdáleném světě, druzí však chtěli stále zpět do Indie. Skončilo se to tak, že Petr Berwitz dal vzpurnému příbuzenstvu celou malou menažerii, Arr-Šehira odškodnil hromadou perských a ruských peněz a tím, že ho i s jeho ženou angažoval na pět let jako kornaka, vůdce i ošetřovatele slonů, s platem podle indických představ knížecím. Tak se dostal slon Bingo v Cirkus Humberto a paní ředitelka měla o miláčka více.

S tímto ziskem se už Berwitz nebránil návratu. Zvolil pro něj karavanní cestu evropských kurýrů přes Tabríz a Erzerum, cestu, na kterou dohlížely tři ambasády, anglická, francouzská a turecká, a kde prý je poměrně nejvíc karavanserajů. Ale byla to neskonale horší jízda než cesta tam. Domnělá silnice byla pro vozy téměř nesjízdná, bez mostů, dokonalý obraz státního názoru perského, že upravená cesta přivádí nepřítele do země. Místy se vlekli pouští, místy se museli bránit Kurdům. O výživu byla nouze, počasí jim nepřálo. Vozy zůstávaly trčet jednou v prachu, jednou v bahně, jednou v rozsedlinách půdy, lidé dostávali nemoce, zvířata byla leckdy polomrtvá žízní a hladem. Na turecké straně bylo to o něco lepší, hlavně se častěji vyskytovala města, kde se mohli pár dní zdržet a trochu se zotavit. Ale zdálo se to vysilující putování Malou Asií být bez konce a v některých vozech se už i ozvalo reptání, že všecko ještě cestou zahyne, jen aby si patron dovezl plukovnické gatě.

Nejvíce energie měli v těch dnech Anežka a slon Bingo. Anežka, všecka vyhublá vedry a námahou, objížděla na svém Pomponovi celou karavanu, pomáhala u každého zavázlého vozu, vedla jezdecké výpravy za picováním, povzbuzovala ochablé, navštěvovala nemocné a dovedla i v chudých, rozbitých vsích najít cosi jako pamlsek pro svá zvířata. Slon Bingo šel vytrvalým klidným chodem uprostřed karavany, nevadil mu ani žár slunce, ani liják. Kdekoli uvízl vůz a koně i lidé se marně namáhali jej vytáhnout, slon Bingo se opřel čelem a vytlačil jej na sjízdné místo. Jen když přišli k nějakému vodnímu proudu, nedal se zdržet, zvedl chobot a s radostným troubením pádil do řeky, kde se vyplaval a vyválel v bahně, potápěl se a postřikoval za stálého spokojeného ryku.

Tak se pomalu v sedlech a vozech sunuli nevlídnou, nehostinnou zemí, zastavujíce se jednou denně i v malých, bídných vsích, aby tam beze stanu, pod širým nebem pořádali »představení«, to jest zkoušky, aby nevyšli ze cviku, pouhá pracovní opakování s lidmi i se zvířaty, při nichž vybírali od sbíhajícího se obyvatelstva vstupné ve způsobě chleba nebo ovčího mléka a sýra. Betr Berwitz byl ze starého kejklířského rodu a věděl, proč tak houževnatě lpí na denním cvičení a zkoušení. Znal nejeden případ, kdy měsíc zahálky stačil, aby umělec klesl ve výkonnosti na celý rok. Ostatně všichni cítili vášnivou potřebu denní práce, na kterou si v tuhém svém životě navykli. A tak i nemocní slézali o těch zastávkách s vozů a spoluvytvářeli ta podivná představení, k nimž dělníci urovnali manéž mezi kruhovou hradbičku kamení, přesně vyměřenou na svých čtyřidvacet loktů.

A tak se někde nad vyschlou řekou Kizil Uzen či na březích jezera Urmijského či na prahu horstva Kara Dagh náhle rozřinčela plechová hudba a dva jezdci vjeli prudce do manéže, každý stoje na dvou koních, zahajující číslo, římská jízda. A pak předvedl Monsieur Alfred, práskaje bičem, volnou dresuru koní bez chocholů a bez cetek, Madame Sylvia jela vysokou školu, jiní jezdci voltižovali, akrobati skákali, clownové klopýtali a padali, Léon Gambier zápasil s medvědem a nutil lva chodit po kouli, šašek Hamilton přijel na divokém oslu a nakonec vešel rozvážně obr Bingo a tančil po rozestavených lahvích, to všechno mnohdy znovu a znovu, když se to nepovedlo, pod vysokou modrou oblohou Asie, za nevídaných krajinných prospektů. Jednou hráli v rozvalinách nějakého dávného města, na obzoru před sebou měli obrovskou horu Kuhi Nuh, o níž jim lidé vyprávěli, jak před několika lety sopečným výbuchem zničila kolik osad na svých úbočích. Cirkusáci přikývli a zkoušeli dál, nic nevědouce o tom, že Kuhi Nuh je persky Hora Noemova a že ta probudivší se sopka je hora Ararat a ty zříceniny kolem že je starověká armenská metropole Artaxata. Pobyli si týden v turecké pevnosti Erzerum a nijak se nezajímali o boje, které tu svedl ruský generál Paskevič, když Erzerumu dobyl. Táhli podél říčky Kara-su a neměli tušení, že je to horní Eufrat, na němž, po tisících mílích toku, leží biblický Babylon. Hráli v Kaisarichu uprostřed římských zřícenin a nestarali se o to, že jsou to zbytky pyšné Caesareje, hlavního města někdejší Kappadocie, rodiště sv. Basilia. Putovali po březích Kizil Irmaku a nevěděli, že je to památný Halys, který tu kdysi tvořil hranice Persie. Když je vedl k městu Angoře, podivovali se krásným vlnatým kočkám, králíkům a kozám, které tu pěstují, ale nic nevěděli, že vstupují do starověké Ancyry, kterou založil král Midas, a že monumentální rozbité sloupy, mezi nimiž dal Berwitz postaviti vozy, jsou zříceniny mocného chrámu Augustova. V Eskišehiru je zajímaly hroby několika mohamedánskch světců, u nichž se stále konaly pobožnosti, ale odkud by mohli vidět, že zde byla vítězná bašta rytíře Gottfrieda z Bouillonu? Byli prostí lidé, kteří většinou neuměli ani číst, ani psát, a neznali nic důležitějšího než jak udržet nebo zlepšit svou výkonnost. Všichni se vrhali do práce s vášní lidí zamilovaných do svého řemesla, zapomínajíce na strasti a utrpení s cítíce najednou, že jejich posláním je dokonalost, kterou musí prokázat, ať vystoupí před císařem francouzským nebo před otrhanými Kurdy, Armeny a Turky; a že právě tou dokonalostí pro dokonalost samu tvoří výjimečný celek, který nemůže zahynout a ztroskotat a v němž není už jen pan Alfred nebo pan Gambier nebo pan Hamilton, nýbrž společný a nerozdílný Cirkus Humberto.

Konečně se přiblížil den, kdy na oživenější silnici a na hustějším zabydlení kraje poznávali, že se blíží velkému městu. Petr s Anežkou opustili zvolna se vlekoucí karavanu a klusali napře, do stále stoupajících vrchů, na jejichž hřebenu nesčetné cypřiše jako černé svíce zvěstovaly hřbitov. Manželé nedočkavě vyjeli nahoru a na jednom místě oba současně zarazili koně. Hluboko pod nimi zelenavě zářil Bosporus. Bílá pěna ovíjela oba břehy, které se vpravo úžily a klikatě se ztrácely do zamžené dálky. Tisíce bílých a barevných skvrnek se třpytlo na hedvábné hladině, lodi a čluny, které pomalu brázdily nehybnou vodní pláň. A po levé straně naproti se vzdouvalo jiné moře, neklidnější a rozervanější, svítivě bílé moře kamenných zdí, zvonových kopulí, naježených minaretů, sevřené v dáli zubatými podvojnými hradbami, jejichž černé věže stoupaly a klesaly přes vrchy i údolí zase až do ztracena, — Istambul, Cařihrad, město padišahovo. Anežka se nemohla nasytit zázračné krásy, která se před nimi rozprostřela. Petr byl mnohem dříve u svých životních zájmů.

»Báječná dekorace,« pravil po chvilce. »A hlavní věc — konečně Evropa. Kdepak asi bydlí sultán? Musíme se usadit co možno nejblíž u paláce. Ale kavalkádu bychom měli provést z druhé strany, od hradeb, nástup z přístavu a z lodí by se dal těžko provést. A v Cařihradě se musíme dobře prodat.«

Ještě jak tu tak stáli, zrála v jeho hlavě myšlenka provézt celý podnik městem tajně a nepozorovaně až za městské hradby, kde by teprve připravili slavnostní vjezd do Cařihradu. Dva dny stály jeho vozy ve Skutari, než si všecko projednal. Třetího dne vpodvečer začali nakládat na lodi, které najal, a už za tmy přistával náklad za nákladem u Zlatého rohu. Bylo to trochu obtížné, vyjíždět s vozy a koňmi na přístavní mosty při svitu luceren a pochodní, ale podařilo se to bez nehody. Temnými, neosvětlenými ulicemi plížil se pak vůz za vozem, provázen několika desítkami kavasů, neznámým městem, až se před nimi otevřela černá brána a po několika krocích se octli ve volném kraji. Zabočili do strání vpravo a pomalu sjeli do údolí pod hradbami. Za chvíli tu zazářily mezi ohradou z vozů ohně a opět se začal táborový život.

Zůstali v té zapadlé dolině pět dní, než bylo dokonale vyspraveno, co se poškodilo trmácením po Asii. Zatím najal Berwitz rozsáhlé zbořeniště u velké mešity Achmedovy a připravil si turecké i francouzské ručníky, jak se odjakživa říká dlouhým úzkým cirkusovým plakátům. Šestého dne byl konečně proveden slavný nástup. Všechno příslušnictvo cirkusu muselo si vzíti nejparádnější kroje, ale Berwitz si ještě projednal s úřady, že mu půjčili sto padesát vojáků, které všechny oblékl v kostymy z pantomim. I rozvinul se pak průvod, jakého ještě Cařihrad neviděl.

Vpředu za oddílem kavasů jeli dva středověcí heroldi se stříbrnými dlouhými trubkami, jež hlaholily fanfáry, kdykoli hudba vzadu dozněla. Pak se objevili tři římští jezdci s kovovými holeněmi na nahých lýtkách, s antickými helmicemi nad bezvousou tváří, prostřední z nich nesl standartu Cirkus Humberto. A za Římany jel plochý vůz, na němž seděli zády k sobě hudebníci v červených a zlatých livrejích, vyhrávajíce marš za maršem. Nato se za celým oddílem antické jízdy vynořila zlatá závodní kolesa římských cirků, tažená čtyřmi koni vedle sebe, na voze stál Petr Berwitz s nachovým pláštěm v póze Caesara. Za tímto antickým zjevením jel vrchní štolba s Madame Sylvií, oba v červených anglických fracích a černých čapkách, jako by vyskočili z nejmodernější londýnské rytiny. Za nimi tři krasojezdkyně v růžových, krémových a azurových sukénkách; pak dva španělští hidalgové, plni stříbrného vyšívání, se sevillskými černými plochými klobouky, jimiž s velkou grandezzou pozdravovali všechna zamřížovaná okna. Pak jel oddíl vojáků oblečených za Araby, v dlouhých splývavých pláštích, a pak oddíl ruských kozáků. Tito vojáci se zprvu vzpírali obléci uniformu ďaura a nepřítele islamu, až jim Berwitz namluvil, že je to válečná kořist. Tu teprve se jim zalíbilo koketně si nasadit ruskou čapku a jet městem s levicí opřenou v bok. Za nimi vedli modře livrejovaní podkoní chloubu stájí humbertovských, šest bílých lipicánů s růžovými chřípěmi. Potom šla skupina vojáků kostymovaných jako perští sokolníci — to byla nová, teheránská myšlenka Berwitzova — a na kožených rukavicích nesli pestrobarevné pokřikující papoušky. Nato byla dvěma býky zebu tažena klec s tygry a ve čtyřspřeží vezena klec se lvy. Za ní mašírovali vojáci oblečení do modročervenozlatých krojů, kterým se v cirkuse říkalo marokánské. Nesli v rukou pozlacené klece s malými opičkami. Osm najatých hamalů, začerněných ve tváři a na rukou, s obrovskými turbany s peřím na hlavách a ve fantastických žlutých a červených úborech nesou zdobná čínská nosítka, na nichž seděly dvě ženy artistů, přeměněné ve víly. A pak se zjevil užaslým divákům majestátní slon Bingo, ověšený rudými čabrakami se zlatými třapci; na hlavě mu seděl důtojný Arr-Šehir v bílých šatech a zlatém turbanu, na zádech se mu pohupoval palankin, z něhož mávaly čtyři hurisky s tvářemi zakrytými závoji. Byly to ženy sluhů a koňáků, pračky a myčky, které s nabarvenýma očima vypadaly jako nejsvůdnější zjevení. Ale to ještě pořád nebyl konec průvodu. Ještě se objevili strakatí šaškové s cvičenými psy, v čele pan Hamilton na divokém oslu, který byl ku podivu poslušný. Mezi poskakujícími a kotrmelcujícími augusty vezli sluhové kozla Modrovousa s jeho bílou a nyní ověnčenou družinou, párek muflonů, stádečko ovcí, jezevce a medvěda. Byla to nejstrakatější skupina, neboť sluhové měli na sobě všeliké ty staré přepychové uniformy, které sbírával děda Carlo. A pak ještě jelo několik středověkých zbrojnošů opět se standartou Cirkus Humberto a byl konec.

Vyplatilo se Petru Berwitzovi, že tolik péče a nákladu věnoval režii svého vstupu do Cařihradu. Představení za představením bylo natřískáno, evropská kolonie i poddaní padišahovi přicházeli znovu a znovu. Sultán se neobjevil, ale vzkázal Berwitzovi, zda by nemohl uspořádat pro něho a pro jeho dvůr zvláštní představení v císařských zahradách. Berwitz ovšem ochotně připověděl a hrál pak třikrát před Jeho Veličenstvem a před tribunou zakrytou závoji, kde usedl celý císařský harém. Abdul Medžid byl tak spokojen, že si dal Berwitze představit a pozval ho k prohlídce svých stájí. Petr Byl znalec koní a byl hrdý na ušlechtilá zvířata svého podniku. Ale v sultánských konírnách nemohl utajiti překvapení a nadšení. V dlouhých řadách stáli zde nejkrásnější potomci pěti posvátných kobyl Mohamedových, Džulfé, Koheily, Maneti, Saklaví a Tusie, všichni s nádhernou hlubokou hrudí, jemným svalstvem, dlouhou kostí ramenní a krátkými holeněmi, krátcí v bedrech, a silní v útlých nohou, jako stvořeni pro vytrvalý rychlý běh, praví pijáci větrů. Byli tu hřebci z Nedžedu, nejlepší odchovanci slavných pěstitelský kmenů Beni Sacher, Haddžerad, Muali, El Ruola, El Sbaa; bylo tu i několik bílých kobyl vytrvalecké rasy Tvaifé a dlouhokrkých Manakui, jež chová kmen Vuold Ali. Petr to dovedl ocenit, neboť věděl z tradice, že kobyly těchto rodů se považují mezi Araby za neprodejné. Všechny ty nedohledné stáje hostily samé bělouše. Byli všech odstínů: sametoví, stříbrní, železní, popelaví, mléční, červení, modří, byli tu mušky a pstružky a grošáci a jablečňáci a jako největší vzácnost stáli zvlášť dva atlasoví s růžovou pletí a s hedvábným lesklým vlasem. Za araby se řadili nádherní hřebci berberští s vyklenutým nosem a jeleními krky, statní bělouši z rodu Ben Chareb, hnědáci vysokého chodu z rady Haymur i drobní nezdolní vytrvalci v cvalu rasy Maziris. A peršané tu byli, vznosní koně irakadženičtí a hyskánští, a španělé, pyšně pompésní andalusijci ohnivých očí a vysoko se zvedajících kolenou. Petru Berwitzovi přecházel zrak; ale ještě musel zajít do anglické stáje, kde našel potomky nejvzácnějších dostihových plnokrevníků, členy slavných rodů Heroldů z Beverleye Türka a Matchem z Godolphina. Pak teprve stáli domácí koně turečtí, kavkazští, armenští a jiní, drobné neznámé rasy užitkové. Ve stájích se Abdul Madžid rozohnil a rozhovořil, a Petr byl až udiven jeho vědomostmi hippologickými.

Když se obrátili do sultánova salónku a usedli s jeho nejmilejším synem ke koflíčkům černé kávy, vyptával se sultán přes hodinu na všecky praktiky západního chovu, i na ošetřování zhřebených klisen a na všeliké koňské medikamenty. Petr patrně obstál, neboť Abdul Medžid ho na sklonku rozhovoru pozval dál do svých pokojů. Sál za sálem byly tu sbírky císařského pokladu, úžasné množství zdobných věcí ze zlata a stříbra, v některém pokoji jen hromady a hromádky nejvzácnějších kamenů. Uprostřed toho mrtvého bohatství sultán opět upadl v mlčení. Jen v síni tabatěrek se zastavil, obešel stoly, vzal jednu těžkou, zlatou, s rytými arabeskami a beze slova ji podal Petrovi, který se hluboce uklonil. V síni drahokamů rozhrnul sultán kupu zelených kaménků na achátové míse, a vybrav jeden z největších safírů, podal jej Petrovi s dvěma slovy: »Pro madame.« A pak se se svým hostem rozloučil.

Petru Berwitzovi bylo by toto vše stačilo k největšímu osobnímu blaženství. Dostalo se mu však ještě více. Před odjezdem z Cařihradu byl jmenován inspektorem císařských otomanských koníren s titulem liva-paša a obdržel řád půlměsíce II. třídy a čestný kaftan. Berwitz si hned připjal řád na uniformu perského plukovníka. Také po obchodní stránce byl pro ně Cařihrad výnosný, zaplnil zase pokladny vyschlé cestováním po Asii, a tak se Cirkus Humberto vracel se slávou a spokojeností přes malá závislá knížectví balkánská k Budapešti a k Vídni.

Tam nalezl Berwitz svou sestřenici Elisu v hlubokém smutku pro smrt jejího muže majora Hammerschmidta a v nemalých starostech o budoucnost. Rozřešil to tím, že ji vzal s sebou jako pokladní. Nemohl zapomenouti na to, jaká to byla výhoda, když ještě před několika lety byl Cirkus Humberto spravován a střežen šesti příslušníky rodiny. Věděl sice, že má dobré a spolehlivé spolupracovníky, ale měl to už tak nějak v krvi, že cirkus nemá být pouhý obchodní podnik, že jeho prazáklad odjakživa byla rodina. Anežka to úplně schvalovala, třebaže necítila, co v tom bylo tradičního. A když se z domova dověděla, že její holandský bratránek Frans Steenhouwer dokončil středoškolská studia a místo dalšího učení že chce stůj co stůj do obchodní služby v koloniích, dopsala mu po dohodě s Petrem a Frans Steenhouwer ochotně zaměnil svou touhu po vzdálené exotice za neméně dobrodružné putování s cirkusem.

Tak se Cirkus Humberto ustálil a vykrystalisoval do té podoby, v níž jej našel český zedník Antonín Karas ve dnech, kdy se zimní pobyt v Hamburku končil a všecko žilo v posledních přípravách k jarnímu odjezdu na turné.