Cirkus Humberto/Část první/V.

Cirkus Humberto
IV.	V.	VI.

Údaje o textu
Titulek:	V.
Autor:	Eduard Bass
Zdroj:	BASS, Eduard. Cirkus Humberto. S 74- Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	Praha: Fr. Borový, 1941
Licence:	PD old 70

Při tom poledním napití u Námořníkovy nevěsty, k němuž ho Kerholec vyzval, rozbřesko se Antonínu Karasovi už nad slunce jasněji, že jednal správně a že by bylo čirý nesmysl zahodit tuto znamenitou příležitost. Jako by s něho všecka starost spadla, pošoupl si klobouk do týla a připíjel si s Kerholcem: »Ty kluku stará, na tvý zdraví, kujóne, dyž se tak vyznáš!« A Kerholec odpovídal: »Na tvý, ty skopčáku, ty zednická třísko, ať jsem trajcén, esli nebudeš u Berwitze paltafír!« A Hein Moesecke sípal zarostlým krkem: »Ať slouží, natočíme ještě jednu, ne? Neříkal jsem to, že Hampuch dá živobytí, ne? Karlen, já si napěním taky jednu, ne? Správné přiťuknutí je vždycky ve třech, pánové, zum Wohlsein!«

S veselou se tedy Karas vracel domů, i do písničky mu bylo, ale když se octl na temném úzkém schodišti, kterým se lezlo až do čtvrtého patra paní vdovy Anny Lngermannové, najednou se všecka ta nálada vytratila. Nálada, bodejť by ne nálada, člověče, vždyť ten odulý sípák, ten Moesecke, jich do vás nalil v té ráně pět, a na lačný žaludek, bodejť by vám nebylo do zpívání. Ale tady, Anton, tady nahoře, tam není žádná Námořníkova nevěsta, tam je tvůj chlapec, Tondo, tam je Vašíček a ten už zoufale čeká, s jakou táta přijde. A táta přijde, vod piva přijde, potvora, a řekne: »Tak, Vašku, budeme jezdit s cirkusem.« A Vašíček, co řekne Vašíček? Zatracený schody, konce jim není. Vašíček neřekne nic. Vašíček se jen podívá. A to je právě to, že se podívá. Vždyť to je, jako by se ona podívala, Márinka. To jsou docela její oči, takové modrozelené, člověk to ani správně nerozpozná, jaké jsou barvy, ale její oči to jsou, ona tam leží, chudák, pod modřínkem, ale její oči jsou tu s ním a dívají se na něho, co tu s hochem tropí a jak to vede. A pak se ty oči najednou nějak stáhnou a zaostří. Kolikrát už si toho všiml, že hoch, když se na něco upře, má najednou pohled jako káně. A zrovna tak se po něm dovedla podívat nebožka, když se někdy vracel s Milnerem od vyhrávání, od muziky; panečku, Antone, to byl kukuč, před tím jsi poslední krejcar vyklopil, ačkoli se ti kolikrát zachtělo nechat si nějaký šesták na útratu. A taková hodná ženská to přitom byla, do všeho jako drak. A ten chlapec je po ní, měkký i tvrdý, jak kdy — jakpak jen mu to říci, že jsme se upsali komediantům.

Těžce a s nechutí stiskl Karas kliku a pomalu věšel klobouk na věšák u dveří. Paní Langermannová otevřela dveře kuchyně. Hoch stál u ní a k němu se tlačila šestiletá vdovina Růženka.

»Táta!« vykřikl Vašek radostně.

»Tak co, pořídil, pořídil?« ptala se paní Langermannová.

»Pořídil. Ale nějak divně — ani z toho radost nemám,« odpovídal Karas a pomalu šel do kuchyně, kde to vonělo majoránkou.

»A jakpak to? Sedněte si, už čekáme s obědem, to mi pak musíte povědět.«

»Táto — máš dílo?« zeptal se chlapec.

»Mám, Vašku, ale nevím, co tomu řekneš. Já jsem… totiž my budeme spolu u cirkusu.«

Teď čekal to zlé odmlčení. Ale Vašek, kterému postačilo, když slyšel, že práce je a že zůstanou spolu, obrátil k němu své velké důvěřivé oči a zeptal se klidně:

»A co to je cirkus, táto?«

Karasovi se ulevilo. Neuvědomil si, že chlapec nikdy ještě neviděl ani cirkus, ani komedianty, že k nim do zapadlé vsi jen zřídka to slovo zaválo. Jako by mu kámen spadl s prsou, ožil a přisedl blíže k hochovi.

»To je takové divadlo, víš, tam jsou pánové a paní a ti ukazují lidem krásné koně a všelijaká zvířat a každé to zvíře umí nějaký kousek, třebas tancovat nebo hrát na flašinet, a to lidi baví. A když se to skončí, tak se to divadlo zbourá a naloží na vozy a jede se jinam. A táta pojede s sebou a bude jim stavět a bourat to divadlo a ty pojedeš s tátou ve voze a uvidíš celý svět.«

»A jaká jsou tam zvířata, koně?«

»Koně a lvi a tygři a oslíček a kozel a medvědi a slon…«

»Slon? Opravdický slon? Ten s rypákem?«

»Ano. Krucimordyánský zvíře. Ten by se sem do kuchyně nevešel.«

»Jo… A já k němu půjdu a vylezu si na něho a budu na něm jezdit. Přece se jezdí na slonu, ne? Frau Langermann, Frau Langermann, ich werde reiten Elephant!«

»Ale to víš, že jo, ty prcku,« zasmála se vdova, nalévajíc polévku. »Tak co jste to tedy přinesl a co to má s tím slonem?«

Karas se jí nyní obšírně vyzpovídal — i z toho, že si není jist, udělal-li dobře.

»Ale božíčku, člověče,« spráskla rukama kvartýrská, »poděkujte Pánu Bohu, že se vám to takle přitrefilo. A na nebožku při tom nemyslete. Chodil jste stejně za prací do světa, copak ona mohla tušit, jak žijete? A co tady ty tisíce ženských, kterým jdou muži na loď a zmizí na pár let ve světě a nedají o sobě ani vědět; nakonec třebas jen dostanou zprávu, že… tento… že si voda vzala… co se k ní hlásilo… Co bych měla já říkat?«

Paní Langermannové zvlhly oči. Jako v mlze viděla temný, ošklivý den, kdy tu v té kuchyni stáli dva úředníci přeplavní společnosti a ostýchavě jí oznamovali, že se přístavní parníček Rosamunda srazil v mlhách s uhelnou lodí a že kormidelník Felix Langermann spadl při tom do Labe, a že jak šly ledy, nebylo možno spustit člun.

Přemohla však pohnutí a dodala:

»To je mi takový cirkus tisíckrát milejší, ten aspoň jezdí pořád po pevné zemi. A Vašek něco užije, uvidí svět, pozná lidi, to je, pane Karas, pro hocha moc důležité.«

Tak se Antonín Karas chtě nechtě vrátil při obědě zas do jasnější nálady. Musel novu a znovu vykládat Vaškovi o cirkuse, co už tam tak pochytil. Ale hlavní ovšem bylo, když se vytasil s lístky na odpolední představení.

Kterak Vašek prožil svou první návštěvu cirkusu, Karas neviděl. Odešel o hodinu dříve, trumpetu pod paží, a sotva se objevil v boudě, zavolal ho Kerholec, vrazil mu do rukou hrábě a poručil mu pěkně urovnat piliny v manéži. Pak si ho přibrali vzadu za branou, aby pomohl odtahat některé klece, prý kvůli lvům nebo co, a aby umetl místo, které se uprázdnilo. A už přiběhl nějaký hoch, kde prý je pan Karas, že se po něm shání pan kapelník.

Leopold Selnicki, Berwitzův kapelník, byl Vídeňák, bývalý regimentstambor u deutschmeistrů, chlap jako hora, s ohromnými kníry, které si zesiloval i částí vousů s tváří. Také chundelaté obočí vypadalo hrozitánsky, ale oční klapky a kůže kolem očí byly jaksi převislé, patrně od pití, a celý pohled Selnického připomínal starého dobráckého bernardýna. Tento muž byl snad jediný v celém podniku, před nímž se zastavovala přísná Berwitzova kázeň. Nemusil dělat nic jiného než dirigovat hudbu; jakoukoli pomoc při ostatních pracích v cirkuse odmítal jako nehodnou jeho umělecké osobnosti. Celé dni a noci se zaměstnával neobyčejně důležitým problémem, kde se co dobrého jí a pije. Nebyl jedlík v pravém slova smyslu, nikdy nezasedl k bohatýrskému obědu nebo k velkolepé večeři. Ale když se ráno probudil, zamlaskl jazykem a shledal, že by teď »bodla« šunka s vajíčkem a jedna nebo dvě plzeňské. Nebylo-li všude plzeňské, šel si i na obyčejné, jehož si však, že bylo slabší, dal o máz více. Míval pro to měřítko 2:3, prý »aby se v těle srovnaly stupně«. Pak si zaskočil do zkoušek, není-li tam třeba něčeho nového od muziky, poklábosil s tím, poklábosil s oním, vypil tři čtyři skleničky rumu a ohlásil, že je čas na přesnídávku. Načež majestátně opustil cirkus a vyhledal některou ze svých vináren, kde snědl guláš nebo papriku, zapálil si viržinku a při čtvrtečkách rakouského vína trpělivě čekal, až se mu ozve hlad. Když jej ukojil porcí uherského salámu, šel na oběd, ponimral se v jídle, posteskl si sousedům, že »pro něho by oběd vůbec mohl odpadnout«, on že nikdy »obědu moc neudělá«, to jen tak, »aby měl podklad« pro dvě tři piva. A pak šel na černou a na koňak; byla-li příležitost, zahrál si partii biliáru, pak si šel spravit chuť osmičkou vermutu, načež se objevil před představením v cirkuse, oblékl se do červeného kabátu se zlatým límcem a zlatými spoletami, zvrátil přitom do hrdla nějakou tu stupečku rumu z láhve, kterou stále pečlivě uchovával v šatně. A pak dirigoval takřka bez zastávky, většinou zády k orchestru, všechen hudební doprovod představení, shodil uniformu a odebral se na nějaké osvěžení před večeří a nějaké to popití po ní.

Ale Berwitz věděl, proč Selnického má: v žádném cirkuse neměla hudba tak břeskně, nikde se nehrály tak strhující marše, nikde neměli takové fanfáry a tuše, a šlo-li o sentimentální místa v pantomimách, nikdo se nemohl pochlubit tak jemnou eufonií jako Cirkus Humberto. Ale to hlavní bylo o zkouškách. Nacvičili nějaké číslo s dresurou koní, Selnicki se na to podíval svýma smutnýma očima, lokl rumu a řekl: »Tohle je Lannerův Valčík margeritek,« nebo »To je Straussův Kavalírský pochod,« nebo »To dáme dohromady polku Bohémiene a trio z Gavotte bleue a osm taktů ze Schubertova Intermezza a tuš«. A bylo to. Jemu se každá produkce měnila v noty, v docela určité skladby, které mu okamžitě zněly v uchu, jako by je četl v partituře; a po každé to dokonale odpovídalo tempu produkce a nesmírně podporovalo zálibu koní v rytmu.

Pan Selnicki uměl z Vídně trochu lámané češtiny a tak také uvítal na estrádě Karase, než přešel v nonšalantní vídeňskou němčinu.

»Voni sou ten novej Čech, že jo? Tak pozdrav jich Pámbu! Umějí německy, že jo? Nu tak, pane Karas, jakpak je to s vaším troubením? Znáte noty?«

»Neznám, pane kapelníku.«

»No, to by nevadilo, to se časem naučíte. Ale troubit umíte?«

»Totiž tak, jak to bylo u nás potřebí. Většinou přiznávku, a když už člověk ten kousek znal, pustil se i na druhý hlas nebo převzal při repetici melodii.«

»To se ví. Já to znám, jak to u takové bandy chodí. Tak mi tady, než přijdou lidé, zatrubte něco, ať vidím, jak to svedete.«

Karas byl v rozpacích, bez party mu nechtělo nic napadnout. Ale cítil, že není vyhnutí. Vytáhl trumpetu, nasadil, přivřel oči, čtyřikrát si udělal přiznávku na ländler, aby se do toho dostal, a pak, jako když doma cvičíval vpodvečer na mezi, vynesl naplno tu svou nejmilejší: »Všecky panenky z lesa jdou, jen ta moje nejde…«

V prázdné kulaté budově to znělo náramnou silou, sám se toho zvuku lekl a při repetici nasadil pianissimo. A už ho to popadlo za srdce, nesl tu hezkou melodii, jako by se s ní mazlil, měkounko, kulatě, jako by tiše hovořil s kosem, kosem, černým ptákem, o tom, že té jeho znejmilejší všechna krev z těla ujde.

Pak otevřel oči a spatřil pana kapelníka, jak si nalévá rum. Sklenička na vteřinu téměř zmizela pod frňousy. Pak nalil podruhé:

»Tumaj, pane Karas,« povídá po česku, »jeden štamprličku na zdraví.«

A zatím co se Karas uctivě ukláněl a rum na dvakrát vypil, pokračoval pan Selnicki německy:

»Tak tohle jo. Tohle je správné české troubení. O noty nejde. Co my hrajem, budete všecko do týdne umět. A kdyby přišlo něco těžšího, přijdete za mnou a já vám to zapískám. Tak si sedněte k tomuhle pultu sem a hrajte zatím přiznávky. Ono se to ukáže. Ono to člověku nedá, když to má naděleno od Pána Boha.«

Pan Selnicki se napil znovu, naklonil se ke Karasovi, vzal ho za rameno a řekl tišeji, po česku a náramně důležitě:

»Muzika… vědí… muzika holt není žádnej cirkus. Ale ten písnička si pamatujou… ten by se hodilo, až budou ty raphengsti tancovat piaffe in der Balance. Servus!«

Zatím už přicházeli lidé zdola, shazovali pracovní mundury, oblékali rudé livreje a usedali s instrumenty na svá místa v orchestru. Všichni si srdečně potřásali ruce s Karasem jako nováčkem, řekli mu i svá jména, ale to všecko Karas v rozčilení přeslechl. Víc ho upoutalo, že z protějšího kouta orchestrální škeble zaslechl český hovor. Už si tam chtěl zajít, když se dole ozvalo zatleskání.

»Haló, muziko, začít!«

Byl to Kerholec, který dal ten povel od hlavního vchodu. Cirkus byl ještě prázdný, ale venku se hromadili lidé a muzika z vnitřku jim měla dodat chuti jít k okénku pokladny. Pan Selnicki se ještě neobjevil. Muž s trubkou na pravém křídle se rozhlédne a povídá:

»Tak, lidičky, začneme.«

Nasadili nástroje, ten vpravo dvakrát trumpetou udal takt; pak kývl a vtom spustili marš. Karas se přidal. Vycítil, že je to nějaký běžný pochod, jakých hrávali s Milnerem na stovky a často taky rovnou bez zkoušky. Jen se díval po tom pravákovi, protože mu vyčetl na očích, kdy je pausa a kdy se hraje tišeji. Vak ten člověk také pomrkával po Karasovi, jak se s nimi shodne. Napoprvé to šlo docela slušně. Pak hráli něco pomalého, to už musel Karas víc dávat pozor a nejednou raději odsadil a poslouchal, jak se neznámá melodie vine. Hned nato přišel valčík a to zase šlo: es tam tam, es tam tam. Ale chlapci to řezali opravdu bez oddechu, sotva si dali čas na vyklopení nástrojů. A všecko jen tak, bez not, kousek za kouskem. Karas uznával, že je to náramně sehraná banda.

Pak přišel pan Selnicki. To si chvilku oddechli a Karas, toť se ví, natáhl krk, aby viděl, co je dole. Šel odtamtud velký hluk a šum. Kam se podíval, všude se už mačkali lidé, řada nad řadou, a noví proudili a stoupali vzhůru kolikerými uličkami. Nějací kluci dole hlasitě vyvolávali. Tady někde sedí Vašíček, řekl si Karas, ale vzdával se vší naděje, že by ho mohl v té záplavě najít. a už taky neměl kdy, už se pan Selnicki postavil do popředí, zasalutoval, protáhl kníry, vzal taktovku, rozhlédl se a spustil. Panečku, teď to teprv jelo, znova a znova, sotva nástroj odtrhli od úst. A když už pan Selnicki odklepal a zdola se rozletěl potlesk, ještě to nebyl oddech, ještě trčela taktovka do vduchu, najednou švihla a oni troubili intrády, dlouhé hřmotné intrády do potlesku a volání, intrády, v kterých modulovali v hlavních akordech nahoru a dolů, dokud taktovka nepoklesla. Ale hned vzápětí už se spustil nový kousek a tak to letělo tři čtvrti hodiny, že se Karas ani vzpamatovat nemohl. To byla jinší čina než sousedské vyhrávání s Milnerem o posvícení!

Ale pak jim to najednou pan Selnicki uťal a položil hůlku. Všichni se na židlích protáhli a oddychovali. Karas byl zvědav, co se to děje. Dosud neviděl nic než záda pana Selnického a jeho taktovku a několik horních řad lidí. Co je dole, nemohl ze svého místa vidět. Nyní připovstal, když sebou všichni hnuli, a spatřil Kerholce, jak rychle balí nějaký koberec. Opodál něho stáli v manéži pán ve fraku a cylindru, s velkým bičem v ruce, a vedle něho jakési podivné chlapisko v strašně širokých kalhotách, které se na něm plandaly, s velikou bílou vestou, která mu šla až skoro na kolena a z jejíhož výstřihu dopředu odstávala špinavá náprsenka. Nos měl jako červenou bambulu, hubu bílou, pod bradou zrzavé fousy, na hlavě malinký klobouček s peřím.

»Tak ty myslíš, August, že v Hamburku jsou samí hloupí lidé?« ptal se ten elegantní pán.

»Hohó,« řekl ten pajda a odpověděl něco, čemu Karas neporozuměl, ale po čem obecenstvo zavýsklo a zabouřili smíchy.

»To je reprisa s augustem,« vysvětloval mu soused, »to je k tomu, aby mohli připravit další čísla.«

Karas nechtěl vypadat zvědavě, proto si zase sedl a slyšel jen mezi výbuchy chechotu, jak se august znovu a znovu ptá toho druhého: »Herr Stallmeister, víte už, jaký je rozdíl mezi kočárem a kastrolem?«

Tenhle starý vtip Karas znal, následovalo potom: Když ten rozdíl neznáte, nesedejte si do kočáru, abyste si omylem nesed do kastrolu. Dávali tu hádanku hádat všichni boudoví šprýmaři na poutích, ale Karas se bezděky už předem smál, a lidé, když ta odpověď padla, teprve, jak ten skrček toho vznešeného pána usadil. Škoda, říkal si Karas, těmhle věcem Vašíček nebude rozumět, tolik německy neumí, ale smát on se bude, jemu se přece každá švanda vždycky líbila. Ale vtom už pan Selnicki zaklepal a muzikanti zvedali nástroje, reprisa byla u konce a hudba zas musela nasadit. Hrálo se veskrze zpaměti, což Karase ani neudivilo. Ale někdy zpozoroval přece jen něco zvláštního, nač nebyl zvyklý: někdy zavolal pan Selnicki tiše: »Pozor!« a pak se díval upřeně dolů a dirigoval trochu markantněji a třebas i nepravidelně. Oči šech muzikantů byly zavěšeny na jeho kostěné hůlce, aby šli správně s sebou. Karas měl dojem, že v těch chvílích hudba nejde sama ze sebe, ale že se přizpůsobuje něčemu, co se děje dole. Byli to patrně koně, neboť občas zahlédl vysoké červené nebo bílé chocholy, jak se natřásaly ve výši v řádce vedle sebe. Jen dvakráte za celou produkci měli ještě oddech při mluveném čísle dole a jednou pan Selnicki náhle přerval hudbu, v celé budově bylo ticho jako v kostele.

»Skok smrti,« zašeptal Karasovi soused. Dole zacvakalo cosi jako pušky. Karas se neodvážil povstat, protože všichni byli připraveni hrát a pan Selnicki měl taktovku zdviženou. Náhle dole někdo vykřikl: »Hól-la hop!« A vtom práskla vzduchem salva výstřelů. A už kapelník mávl a spustil ryčnou fanfáru do obrovského potlesku a volání se všech stran.

Karas si umiňoval, že se, hned jak se to skončí, na tohle musí přeptat, co to vlastně bylo, ale když dohráli a pan Selnicki odstoupil, hnali se hudebníci jeden přes druhého na schody a dolů. Karas nevěděl proč, ale šel za nimi a dole už ho chytil Kerholec a hodil mu do náruče velkou hromadu šedivého plátna. »Natáhni to přes bariéru,« křikl na Karase, »jdi vpravo od brány a dělej to jako ten vlevo.«

Kras se musel se svým balíkem prodírat do manéže, protože všude proudilo plno odcházejících lidí. Celý dům hlučel hovorem, voláním, pokřikem davů. Zastavil se u levé strany brány a pochopil, oč jde. Přední stěna přízemních lóží měla plyšový okraj jako opěradlo a on měl v rukou ochranné povlaky. Vytahoval je tedy kus za kusem a navlékal na rudý plyš. Šlo mu to napoprvé pomalu, dokončil svou polovinu o hodně později než ten druhý. Lidé už všichni odešli, cirkus byl najednou jako odumřelý. A už tu byl zase Kerholec, bez kabátu a bez vesty, s vyhrnutými rukávy.

»Do koníren, Tondo, ke krmení — a hop-hop! Ale napřed mundur dolů!«

Karas byl z toho všeho už celý zmámen. Ale cítil, že ve všech lidech kolem je to jako oheň, doskočil tedy do šatny, shodil se sebe nádhernou livrej a jako Kerholec jen v košili a kalhotách běžel do koníren. stájníci odnášeli odtamtud plné náruče krásných postrojů, jiní pobíhali se štoudvemi vody, s odměrkami ovsa, s náručemi sena. Kerholec stál při vydávání krmiva a hned zapřáhl Karase. Člověka, který před ním utíkal s hromadou sena, Karas poznal, foukal s ním celý večer basbombardon. Když se Karas asi po třetí vracel, šťouchl do něho Kerholec:

»Tamhletu ženskou pozdrav, to je direktorka«

Karas zprvu žádnou ženskou neviděl, jen nějakého bezvousého mužského v jezdeckých kalhotách, který prohlížel jednomu koni kopyto. Teprve když přicházel blíž, řekl si, že by to opravdu mohla být ženská.

»Dobrý večer, madam,« řekl tedy, jak ho Kerholec ráno poučil.

»Dobrý večer,« kývla hlavou, pak se na něho podívala ostřeji a pustila nohu koně. »Vy jste tu nový?«

»Poslušně prosím, ano,« odpověděl Karas a bezděky srazil paty, vypjal hruď a stál jako při raportu, »nov stavěč a muzikant, Karas Anton.«

»Anton… Anton… myslím, že tu není žádný Anton,« řekla Anežka Berwitzová, mustrujíc si ho, »to si tě s žádným nebudeme plést. Dobrá. Však se ještě seznámíme. A teď běž, Antone, koníčkové nesmějí čekat.«

Kývla a obrátila se opět ke kopytu. A Karas pochopil, proč ten obecný kalup: ta němá tvář zde musí být především obsloužena a pak mají lidé teprve čas na sebe samé. Po chvíli, když se s ostatními postavil před Kerholce s hlášením, že je všecko hotovo, cítil se zase jako u raportu. Ten čertův Kerholec nebyl tu nikterak tím fidélním krajanem jako u Námořníkovy nevěsty, stál tu rozkročen s papírem v ruce a ptal se hlasem komandujícího:

»Kdo má noční službu?«

Tři se hlásili, Kerholec se podíval na papír a kývl hlavou.

»Ostatní jsou pro dnešek volni. Ale pozor — platí pro všecky rozkaz ředitelstva: Pozítří po obědě se nastupuje do maringotek. Nový muž, Karas Anton, bude spát v osmičce. Prohlédněte si každý kavalec a všecko zařízení a hlaste mi odpoledne, je-li kde závada. A nyní rozchod, dobrou noc!«

»Dobrou noc!« zvolali mužové a utíkali jeden přes druhého k šatnám obléci se a vyrazit domů.

Karas se pozdržel, aby se zeptal Kerholce, oč vlastně jde.

»Brzo už se pojede, Toníku, a je zapotřebí, aby si lidé po zimní přestávce zvykli zas na bydlení ve vozech a nesekýrovali nás potom na cestě. Ty budeš spát se mnou, v osmičce. Pohodlné to není, ale zvykneš si.«

»A chlapec?«

»Pojede s námi v našem voze. Pamatoval jsem na to.«

»Ještě něco, Karle: kdypak se nastupuje ráno?«

»V šest hodin, Toníku. K rannímu krmení a úklidu stájí. Zeptej se na mne, já už tu budu.«

»Děkuji. Dobrou noc!«

»Dobrou noc.«

A Karas šel, maje najednou k tomu chlapíku zcela jinou úctu než dosud. A když oblékal svůj kabát, přepadlo ho, nač chvilku zapomněl: co Vašek, jak se mu v cirkuse líbilo. A Karas už pelášil domů, dovědět se něco o tom, v čem sám byl a co neviděl.

Kdyby byl měl Antonín Karas větší vzdělání, snad by si byl ještě jinak vysvětlil napětí, které v těchto dnech vůči svému synu cítil. Pravda bylo, že vlastně Vaška velmi málo znal. Byl s ním pohromadě vždy jen po několik zimních měsíců, kdy byly chalupy zaváty sněhem a všechen život se odehrával v jejich malých sednicích jenom přidušeně. Když se otec pozdě na podzim vrátil domů, vrhl se zpravidla na dříví a štípal v kolně polena, dokud ho mrazy z ní nevyhnaly. Ve chvílích oddechu si prohlédl chalupu, chlívky a celé zařízení a prováděl malé opravy tu a tam. Přitom ucpal všechna okna mechem, vymazal trhliny mezi trámy — chalupa byla dřevěná — někdy vytáhl ještě do lesa na roští. To byl čas, kdy Vašek ještě stále mohl rejdit s kluky po vsi a doma se ukázal jen když ho hlad přihnal k mámě do kuchyně. Když začal padat sníh, zalezlo se dovnitř. Karas měl co dospávat a po čem odpočívat, po čem protahovat utrmácené údy. Ale dlouho si nehověl, brzo vytáhl pěkný kus tvrdého dřeva a nožem začal vyřezávat buď něco do domácnosti, nebo figurky pro betlem. V sobotu zpravidla zaťukal u nich Milner a pak táhli spolu do některé vsi na muziku a vraceli se až v pondělí.

Tu tedy neměl Karas příliš mnoho času na Vašíčka. Byl sám dost nemluvný, raději zabořen do práce než do pouhé zábavy, a chlapec se zařizoval podle toho. Vašek byl navyklý drsnému životu, kolem sebe viděl jen těžkou, vysilující dřinu a od malička musil vypomáhat, jak mohl. Ale přitom to byl hoch neobyčejně citlivý a vnímavý. Postihl sám ze sebe, že máma postonává, že jí není dobře a že táta přitáhne domů unaven. Přizpůsobil se jim doma, nevyváděl, hleděl mámu zastat, kde se jenom dalo. Připadalo mu samozřejmým, že některý den jde z práce do práce, tu pomůže v kuchyni, tu poklidí v chlévě, tu zas jde do lesa na klestí, na šišky, na houby, na borůvky, na trávu. Ke všemu se měl s obratností, kterou podědil po tátovi. S první kudličkou, kterou dostal, neřezal jen pruty a biče a na píšťalky, ale zkoušel se už vyřezávat ze dřeva všelicos, co za zimních dnů odkoukal od táty. Když Karasová polehávala, šestiletý Vašek přejímal v létě celou domácnost, i kozu opatřil i na oběd postavil, a ve všem ho přímo těšilo, že svede práci jako dospělý člověk. Zato když se mu uvolnilo, když mámě bylo líp a zavolala na něho, aby se šel proběhnout, vyrazil z chalupy jak vystřelený šíp.

A pak se vybíjel jeho temperament, že mu ani celá ves nestačila. Mezi ostatnímu kluky svého věku byl brzo kápo, všecky přepral a předstihl ve skotačení. Zrovna ho to vždycky hnalo, aby byl ve všem mezi nimi první, aby nikdo tak neuměl běhat skákat, lézt na stromy a házet kamením jako on. Jarní hry do důlku vynesly mu vždy největší zásobu vyhraných fazolí a kuliček. První věděl o mladých ťuhýcích v trní a o vosích hnízdech na polní mezi. Vašek si mezi všemi ostatními vymyslil, jak se přes ramena druhého dostat do převislých větví farské zahrady a od humen sklízet tak první třešně a hrušky. Zachtělo-li se klukům jít na raky, přivolali vždycky Vaška jako pravého vůdce party. Co se mohlo vyskytnout v dětském obzoru, od kotrmelců až po zpěv v kostele, všeho se Vašek účastnil a ve všem rozvinul okamžitě takovou horlivost, že brzo byl v čele ostatním. Něco zmohl silou, protože od malička byl do každé dřiny jako drak, ještě víc však vyhrával svou bystrostí a důvtipem. Jeho očím neušlo nic, co mohlo mít pro klukovský život nějakou cenu. Vyběhl pro trochu chrástu koze a už si všiml, kde dozrává záhonek lusků a kde přeletují drozdi kolem hnízda s mladými. Každá nová práce ho vábila jako neznámé tajemství; z nejdivočejší honičky dovedl odskočit a ustrnout před kovárnou, aby sledoval, jak si starý Barucha žhaví ve výhni železo a jak si je pak kleštěmi přidržuje nad kovadlinou. Stejně ho zajímala příprava pece na pečení chleba jako míchání malty, když měl táta nebo jiný zedník nějaký melouch ve vsi. V neděli před velkou ho určitě mohli najít ve zvonici, jak sleduje kostelníka, jakými pohyby rozhoupává zvon, a pouhý pohřeb se mu měnil ve velké divadlo, v němž hltal každé gesto pana faráře a pana řídícího v čele zpěváků. Záviděl-li někomu, tož jen klukům ze statků, kde měli velký dobytek a koně; to byla jeho touha, dostat se i tam a moci křiknout na koně a trhat opratěmi a práskat bičem a klít jako pacholci.

Ale co mu tam bylo odepřeno, nahrazoval si Vašek v lesích. Sněženské lesy, ach bože, což to bylo zelené vábení! Ves a pole, to máš samé ostré světlo, určité, tvrdé, neomylné, ale vejdi do lesa, a on tu jen přísvit, šero a záření, jako bys samými závoji procházel a za každou clonou se skrývalo velké tajemství. Šlojíře smrků, zelené pentlení modřínů, sloupoví buků a starý dub rozsocháč a mech jako poduška a kupa skal jako oltář obrů; řekneš les, a ono to hájemství balad a pohádek. Sem se vnořil Vašek nejraději sám. Lesem se musí potichu, polehnounku, skoro aby ani větvička nezapraskala. Jen tak je možno odhalit jeho divy, běh bažantího kohouta za slípkou, sojčí čtveračení, laň s kolouchy na paše, hru jezevců před udupanou norou. Jen opatrnými kročeji přijdeš na hnízdění doupňáků, pelechy zajíců a skrýše veverek; ale kolik tu potkáš věcí osudných, chuchvalec peří s krůpějemi černající krve, uhynulé králičí mládě, vybělenou kostřičku. Lesy jsou bez pohnutí a všecko v nich je v pohybu, ve hrách a v boji; datlové krouží po kmenech stromů a jelen se těžce prolamuje křovím; kukačka slídí po hnízdech a žluna se hlásí teskným voláním; zmije leží stočena v maliní a užovka se blyskotá mezi potočními břehy.

Všechno znát, všechno vědět! Vynoří-li se hajný Mazur, kluci se nejraději rozutekou. Ale Vašek se nebojí, Vašek běží k němu a už se ho vyptává s překotnou zvídavostí dítěte. Otrlý Mazur nemůže odolat; nikdo nemůže odolat té široké, osmahlé tváři, která má plno navýsost naléhavých otázek a na obrátku se rozehraje čtveračením. To má Vašek na rozdíl od nerudného táty: ve chvilce se sřečí a lidé ho mají hned rádi.

Ale nebyla jen rodná ves a lesy; deset minut od Horní Sněžné byla již první německá vesnice, větší než Horní Sněžná, tam se chodilo na poštu a tam byl velký kupec, několik řemeslníků a mlýn. Česká Sněžná byla odkázána na pravidelný styk s německými sousedy. Německé vsi se odtud táhly už nepřerušeně dál do Šumavy, osamělé královácké statky byly porůznu roztroušeny i mezi českými, němečtí lidé táhli denně českou vsí, kluci nejbližšího okolí se znali a stýkali ve hrách, výpravách i rvačkách, a každý Hornosněžňák se naučil už od malička zběžně domluvit německy. Pro Vaška to bylo jen vzbuzení nových zájmů, protože kousek přes pole se už žilo, hospodařilo, strojilo a pracovalo jinak, a on přece všemu chtěl přijít na kloub.

Pro otce Karase, vracejícího se po osmi devíti měsících z velkoměsta do zapadlé vsi, byla Horní Sněžná malé, chudé hnízdo, kde se nic zvláštního nedálo, než se tam lidé rodili, ženili a umírali. Ale pro jeho syna byl ten malý kousek světa přebohatý událostmi, objevy a zážitky; a to cizí sousedství pro něho jen znamenalo, že brzo vytušil, že svět je víc než rodná ves a že je v něm nesmírné množství věcí, které by stály za to, aby je poznal.

Tu jeho touhu po vědění a tu jeho rvavou chuť po prvenství táta jeho dost neznal a nevypozoroval, a proto si nebyl v Hamburce jist, co Vašek řekne všemu tomu, co neslýchaného se teď s nimi dálo.

Z předsíně slyšel Vašíčkův křik a práskání bičíkem. Vešel do kuchyně, kde paní Langermannová právě vylápěla hrnec brambor do mísy. Vašíček stál na židli na jedné noze a hulákal: »Hol-la hop! Ou! Ela, ela!« Růženka běhala kolem židle a pohazovala hlavou. Když Vašek spatřil otce, práskl bičíkem, jejž si udělal z hůlky a provázku, a volal: »Táto, koukej, já jedu na koni — na jedné noze! A Růženka je ten strakatý koníček, co běhal dokola!« Pak seskočil a vrhl se k tátovi: »Táto, viď, že mě zítra vezmeš s sebou! Já si stoupnu jako ten pán s bičem doprostřed a koníčkové přiběhnou a takhle si kleknou a zase zvednou na zadní nohy, nebo pojedu a takhle skočím, hop, skrze obruč, a slona přivedu a lvy…«

Hoch se až zalykal vzrušení, jak se mu před očima kmitaly jednotlivé výjevy, do nichž se ihned vžíval jako jejich hrdina. Karas se spokojeně usmíval tomu překotnému zanícení.

»Tak se ti to líbilo?«

»Líbilo.«

»A co to bylo, jak při tom vystřelili?«

»To tam byl ten pán, víš, co pořád chtěl utíkat a vždycky upad, my jsme se mu hrozně smáli, paní Langermannová a já a vůbec my všichni, jak sebou vždycky prásk, a pak přišli vojáci s flintama a takhle se postavilo do dvou řad a takhle namířili nahoru a ten pán se rozběh a skočil přes ně přes všecky a takhle se ve vzduchu točil a oni po něm vystřelili, ale netrefili ho, když se tak točil, a tak jsme všichni tleskali, že ho netrefili.«

»A co slon? Ten je velký, co?«

»Hm!«

»A co dělal?«

»Obědval.«

»Jak to — obědval?«

»No ano, měli tam přece stůl a na něm oběd a pán pozval slona, aby si sed, a slon si sed a dostal cintáček a pak vzal rypákem lžíci a jed polívku a pak ještě něco a chleba a pak si objednal pivo…«

»Objednal pivo?«

»Jé, táto, vždyť ty nic nevíš! Přece zacinkal na sklenici a oni mu hned přinesli pivo a on je vypil a ještě jedno a ještě jedno a pak byl ožralý a motal se, až se převalil jako starej Zelenka, jak jsme vždycky kolem něho skákali a on nám nadával.«

»A jak to s tím slonem dopadlo?«

»On ti byl dočista jako mrtvej, ten pán si mu vylez na hlavu a on se ani nehnul. Tak ten pán se poklonil a my mu tleskali a tím se slon probudil a vůbec nevěděl, že má toho pána na hlavě, a styděl se a šel domů spát a toho pána odnes s sebou.«

I viděl Antoín Karas, že bylo mnoho věcí, kterých neviděl a které si bude muset okouknout. Až do noci mu Vašíček vykládal o těch zázracích, a když už šli na kutě a Vašíček se pomodlil a bylo ticho, ozvalo se najednou ve tmě:

»Táto…«

»Copaže eště nespjíš?«

»Táto, viď, že budu jezdec?«

»No budeš, dyž se ti to bude líbit, ale teď už spi!«