Cirkus Humberto/Část první/III.

Cirkus Humberto
II.	III.	IV.

Údaje o textu
Titulek:	III.
Autor:	Eduard Bass
Zdroj:	BASS, Eduard. Cirkus Humberto. S 34- Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	Praha: Fr. Borový, 1941
Licence:	PD old 70

Humbertové bývali slavná italská rodina jarmarečníků. Původně, pokud je známo, byli provazolezci a skákači. Jeden z nich, Carlo Humberto, spadl jednou v Arrose, když pod ním povolio špatně uvázané lano. Přerazil si nohy, že již nemohl bezpečně na provaz; chodit mohl, ale ztratil cit v palci a pružnost v chodidlech a bez těch dvou vlastností se nelze na šňůru odvážit. Koupil si tedy medvěda a opičku a vycvičil si psa a s těmi doprovázel produkci své rodiny. Na jarmarku v Lyoně se setkal s Luisou Bolierovou, jejíž rodiče měli zvěřinec. Byla to ubohá průchodní bouda s půltuctem opic, dvěma hyenami, páchnoucí liškou a opelichaným lvem, který byl mrzutý, protože ho bolely zuby. Carlo Humberto nebyl spokojen mezi svými, sourozenci mu vyčítali, že nepotřebují k svému úspěchu jeho medvěda s opicí. Luisa Bolierová byla nešťastná, protože otec Bolier mohutně pil a zvířata hladověla. Rodinu živila vlastně matka jako vykladačka karet. Carlo Humberto si tedy vzal Louisu Bolierovou, která mu věnem přinesla menažerii; zeť však navzájem musel ze svých úspor vyplatit její rodiče tím, že jim koupil malou boudu, ve které by mohla madame Bolier vystupovat jako věštkyně a jasnovidka. Zprvu jezdily obě domácnosti společně, ale nedělalo to dobrotu; když měl papá Bolier v hlavě, popletl si někdy vyvolávání a vykřikoval před boudou své manželky, že jest tam k spatření nejhroznější ze všech šelem; a někdy ze starého zvyku vylezl na podium před menažerií a zval pány a dámy, aby vstoupili a zvěděli svou budoucnost. Byly z toho nepořádky a Humberto raději znovu sáhl do sáčku a koupil tchyni malou korbu s plachtou a vychrtlou herčičku a sám se svými dvěma vozy s klecemi a se zeleným obytným vozem obrátil do Italie.

V Grenoblu se setkal s vysloužilým felčarem, který se mu nabídl, že vytrhne lvovi tři nemocné zuby. Zvíře pak okřálo, že bylo možno ve větší kleci provést s ním několik primitivních kousků dresury, které si starý Hasan pamatoval ještě z mládí a které dělal více méně proto, aby pak už měl svůj svatý klid. Předtím v Marseilli získal Humberto v přístavu krajtu tygrovitou. Cestou do Alp cvičil selské koníky, kteří tahali jeho majetek, a po vsích posbíral pět voříšků, které učil chodit po zadních nohách a dělat kotrmelce. S tím vším, i se svým starým tančícím a zápasícím medvědem a s opičkou Fiamettou mohl v Turině zahájit znamenitý Národní cirkus Humberto, kde singora Humbertová vystupovala jako anglická krasojezdkyně a indická hadí tanečnice a signor Humberto zápasil se lvem a s medvědem a dva jejich pomocníci dělali šašky a převáděli psy s opicí. Za pár let měl Carlo Humberto šest ušlechtilých koní k produkci a čtyři tažné, ve zvěřinci párek mladých lvů, krokodila a dvanáct klecí s různou havětí a v obytném voze dcerušku Antoinettu, která půvabně tančila na hřbetech koní a skákala skrze zalepené obruče. V Münsteru se k nim přidal mladý Bernhard Berwitz ze saské komediantské rodiny. Vystupoval jako žonglér a vrhač nožů, ale vedle toho si přivedl skupinu civčeného osla, koza a prasete, které spojil s tradičními psy Humbertovými ve velké komické číslo. Po několika letech si vzal Bernhard Berwitz Antoinettu Humbertovou a začal s německou houževnatostí zvětšovat rodinný podnik. Když se jim po letech narodil syn Petr, měli již pěkný kruhový stan s devítimetrovou manéží, čtyřiadvacet koní, tři lvy, dva tygry a zvěřinec, na který se chodily dívat školské výpravy. Petr Berwitz vyrůstal ve voze svého italského dědečka a francouzské babičky, po tátovi měl obratnost, odvahu a houževnatost, od nich však přejímal zálibu ve všeliké okázalosti. Starý Humberto byl slavný vyvolavač, který v šesti řečech dovedl improvisovat fantastické kaskády ohromující výmluvnosti, a všecko, co podnikal, zaplňoval oslňující pathetikou. Miloval krásná, zvučná, malebná slova, miloval vznešené, hrdinské i dvorné postoje a uhlazená gesta, miloval třpyt a lesk nádherných kostymů. Jeho žena měla podivuhodný talent, jak ze všelijakých strakamakatých zbytků látek, které za babku kupovala ve skladech velkých měst, ušíti překvapující úbory pro všechny členy cirkusu, že se objevovali davům jako hrdinové a hrdinky z Tisíce a jedné noci. Carlo Humberto, který pro svůj úraz nebyl voják, ctil nesmírně uniformy, a kde se dalo, kupoval u vetešníků nebo z pozůstalostí staré barvité vojenské kabátce, čáky a helmy, pokud se třpytily zlatem, stříbrem nebo mosazí. V jeho cirkuse bylo všecko nevšední. Neměl-li dost peněz na jednotnou livrej štolbů a koňáků, objevovali se tito jeho lidé v nevídaných uniformách jako sbor nejexotičtějších vojenských atašé. A jeho koně dostávali během doby stále dokonalejší, stále krásnější postroje z napouštěných kůží, lesknoucí se třpytnými kovovými zdobami a vrcholící se obrovitými chocholy z pštrosích per nebo barevných žíní.

To všechno měl Petr Berwitz od dětství na očích, slýchaje zároveň proudy obdivných řečí dědových, který sám se opájel pohledem na nádheru, kterou vlastníma rukama vytvořil. Carlo Humberto si ze všeho nejvíce zamiloval koně, protože cvičení s nimi bylo nejpanštější a nejvznešenější. Ta láska přešla od malička na vnuka, jemuž již v šesti letech pořídili malého pony, aby se účastnil parádních karavan, když Cirkus Humberto vjížděl do nového města. Petřík prožíval tři čtvrtiny svého mládí ve stájích a mezi koni; nejlepší krasojezdci, které otec získal, učili ho všem jezdeckým kouskům, nejzkušenější cvičitelé koní ho zasvěcovali do svých tajemství.

Bylo mu patnáct let, když jejich krasojezdkyně, slečna Arabella, měla nehodu při skoku přes objekt, jak se říká těm barevným pruhům látek, které se hvězdicovitě rozepnou nad manéží, aby jezdkyně je přeskakovala. Slečna Arabella při doskoku na nakloněné panneau sklouzla, spadla a vymkla si nohu. Otec Berwitz prohlásil, že program nemůže být bez krasojezdkyně; a protože jiné v tu chvíli nebylo, oblékli nazítří Petříka do trikotu a gázových sukýnek, sešněrovali ho v pase, nalíčili a hoch jezdil, tančil a skákal tři neděle jako Mlle Arabella za hřímavých potlesků a se stále se zvětšujícím úspěchem. Dopalovalo ho zprvu, že musel přijíždět a dosedat po žensku, ne rozkročmo, ale pak si našel svou soukromou zábavu v tom, že se snažil dokonale napodobit všechny ženské pózy. Děda Humberto funěl a prskal rozkoší za zelenou gardinou v bráně, když viděl Petříka, jak se dává se vzpřímenou tajlí vyzvednout do štolby na koně. Kluk se potom zakousl do produkce tak, že jim k úžasu obecenstva přeskočil poslední objekt saltem. Po prvé, když to bez ohlášení provedl, byl by málem spadl, protože si v chlapecké horkokrevnosti nerozvážil, že dopadne o vteřinu později. Panneau mu také skutečně proběhlo pod nohama, ale hoch byl dost obratný, že se měkkými střevíci udržel na širokém zadku grošovatého hřebce. Dostal za svou odvážnost od táty záhlavec, ale ještě než sňal paruku, takže to nebylo tak zlé; že však byl jeho nápad úspěšný, viděl hned vzápětí, když otec nařídil na ráno zvláštní zkoušku, aby se vyzkoumalo, jak třeba zpomalit běh koně, aby hoch doskočil na panneau. Slečna Arabella zatím zuřila a utíkala jim z postele, ale všechna její žárlivost a řevnivost nepřekonala bolest v levé noze. Musila se na čas smířit se svou podvrženou sokyní. Za tři týdny se chlapec tak zdokonalil ve skocích a prováděl je s takovou bravurou, že skákal saltem přes osm objektů po sobě. Starý Humberto zářil a při obědě tloukl pěstí do stolu a přesvědčoval zetě, že je tu definitivně objeveno nové číslo. Uznávali to všichni, a když pak v Ulmu slečna Arabella znovu nasedla na svého grošáka, nemohla zabránit tomu, aby v druhé půli programu nevystoupila Miss Satanella, která bravurou skoků daleko zastínila její tradiční vystoupení.

Petr zůstal v roli akrobatické krasojezdkyně půl druhého roku. Dalo to někdy dost práce, ukrýt před veřejností jeho tajemství, zvláště když důstojnictvo všelikých posádek si někdy naléhavě přálo seznámit se s odvážnou jezdkyní. Převleková jeho kariéra se skončila však dosti náhle v uherském Szegedině; tam se do Miss Satanelly zamiloval devatenáctiletý syn hraběte P. tak šíleně, že ji po všech marných prosbách o seznámení a pozvánkách k večeři nebo k vyjížďce napadl v zákulisí s pistolí v ruce. Dvě rány šly mimo, třetí lehce škrábla odváděného hřebce; a tak jistota, že dříve nebo později mohou z podobné historie Berwitzovi přijít buď o syna, nebo o koně, přiměla je, že Miss Satanella zmizela z programu. Berwitz otec to nařídil okamžitě po střelbě, ale děda Humberto ho při všem rozčilení okřikl a prohlásil svým právem seniora, že číslo zůstane. Načež se oblékl do fraku, připjal si všecky řády, uhladil starý cylindr a odjel za starým hrabětem P., aby mu v mnoha krásných a uhlazených řečech vysvětlil, jaký společenský skandál mladý hrabě způsobil, co dá práce, aby se do příhody nevložila policie, a jak je Cirkus Humberto těžce poškozen. Byl to patrně velkolepý výkon dědy Humberta, neboť zůstal u hraběte P. až do rána, vypili spolu dvanáct lahví tokaje a tři láhve koňaku a dopoledne se Carlo Humberto vrátil k rodině poněkud unaven, ale se skřínkou, v níž bylo sto zlatých dukátů, a s dvěma bílými valachy lipicány, čímž hrabě P. kavalírsky urovnal konečné zmizení Miss Satanelly s povrchu země. Diplomacie dědy Humberta byla tím záslužnější, že Petrovi začínaly vyrážet dosti husté vousy a jeho hlas mutoval, takže se již nemohl odvážit zvolat své vítězné “»Hussah-haou!«, když se odrážel k přemetu. Místo Miss Satanelly se objevil tedy v programu Signor Pietro, ale jakkoli jeho znamenité výkony budily obecně úžas a obdiv, nikdy již nesklidil od svých ctitelů tolik kytic, bonboniér, šperků a vzácností jako za těch osmnáct měsíců, kdy denně na pár minut zapřel své pohlaví.

Byla to doba, kdy kvetla záliba v jezdeckých cirkusech. Aristokracie stála ještě v čele stavovsky rozvrstvených států a národů, sama většinou odchována anglickými mravy a anglickým vkusem. Renesanční typ šlechtice jako mecenáše věd a umění, který se mohutně přesunul do baroka, vymíral v několika jedincích; mnohem více bylo zájmu o příjemné stránky života, mezi nimiž na prvních místech byla vášeň pro ušlechtilé koně a pro umění jezdecké. Přijel-li do sídelního města dobrý cirkus, sjížděla se za ním šlechta z venkovských zámků a zakupovala si na řadu dní lóže, aby dosyta užila pohledu na vybrané, pečlivě pěstěné hřebce, valachy a klisny, posuzovala umění jejich jezdců a cvičitelů a v přestávce vytvářela z cirkusových koníren svůj společenský promenoár. Velké gesto rytířských turnajů, ona pathetická apotheosa dobrodružného hrdinství, jež je ochotno padnout pro nic, jen pro krásu postoje, dávno už vymizelo ze života dohořívající panské slávy, ale znovu se rodilo zde v tomto potulném bratrstvu rejtarském, v tomto chudém rytířstvu bez půdy a erbu. Pokud ještě v umldévající paměti šlechtických rodů doutnala tucha zaniklého bohatýrství, vábil je zlatý kotouč manéže jako odlesk turnajového placu jejich předků. Šli jako somnambuové za touto lunou své minulosti; přiváděla je k lidem, kteří se jako oni postavili mimo měšťáctví, třebaže na opačném pólu. Vévodové a markýzové obklopovali jezdecké komedianty, kteří pro pár grošů denně hráli o zlámání vlastního vazu. A zlatý déšť přízně a poct se snášel na luzné jezdkyně s vosím pasem, na tyto víly a sylfidy, poletující nad hrdými zvířaty a hledající graciesní dokonalost vyzývavě až na samém pomezí života a smrti. Mnohé z nich skončily svou hru se zlomenými žebry pod tělem převrátivšího se koně, mnohé však se vznesly posledním půvabným skokem do nejvyšších míst společnosti, ke korunkám a k titulům, jejichž nositelé v hloubi duše cítili, že se v očích svých dobyvatelských předků nedopouštějí žádné mesaliance.

Leč i ty méně šťastné byly vždy obklopeny rejem ctitelů; i v malých, zapadlých městech byly jezdecké posádky a jejich důstojnictvo čekalo na příjezd cirkusu jako na největší událost roku. Jízda byla tehdy považována za chloubu a páteř armády; husaři, dragouni, švališeři, kyrysníci, huláni měli aristokratické velitele, a mnohá od světa odloučená garnisona dovedla uvítat ekvestrické umělce a umělkyně tak bouřlivě, že několik dní pohostinství znamenalo pro některé z nich zadlužení na pár let.

Však se mnohdy slovo cirkus přitom ani nevyslovovalo. Od prvních hromadných výprav anglických krasojezdců na pevninu až po takového českého direktora Beránka říkaly si tyto hippické cirkusy prostě Jezdecká společnost, Britská královská krasojízda a podobně. Málokteré z nich měly své stany, většinou vystupovaly v »konstrukcích«, v dřevěných kruhových budovách, které byly už pro ně ve velkých městech zřízeny, nebo si je dávaly postavit, protože pobyly na místě několik měsíců. Jejich program byl sestaven ze standardních čísel královského umění volné dresury a vysoké školy, z římské jízdy, čikošské pošty, parforsní jízdy, voltižování, z tanečků koní i z tanců a skoků jezdkyň a jezdců. Několik clownů vyplňovalo přestávky, než se znovu uhrabaly piliny v manéži. Měla-li společnost zvlášť cvičeného koně, bývala vrcholem večera dramatická scéna, na příklad »Arab a jeho věrný oř«, v níž hrál chytrý hřebec hlavní roli. A na konec se provozovala velká pantonima, jíž se účastnilo všechno koňstvo společnosti a v níž se rozvinul co největší přepych jezdeckých kostymů.

Cirkus se svým typickým smíšeným programem žil tehdy jen v malých rozměrech na poutích a na jarmarcích, velmi často beze stanu, jen pod širým nebem, kde se od diváků kolem vybíralo do talíře. Cirkus Humberto se tedy brzo od obojího typu odlišili tím, že spojoval větší a pestřejší artistickou podívanou se zvěřincem a ze zvěřince zase obohacoval svůj program. Za otce Humberta držel se ještě v mírných rozměrech středního cirkusu tehdejších dob. Jeho manéž měla v průměru šestnáct hamburských loktů, právě tolik, kolik je třeba pro předvedení skupiny šesti koní. Když Petr Berwitz převzal Cirkus Humberto, rychle zvětšoval i zlepšoval rodinnou stáj, aby se dostal mezi nejváženější podniky hippické. A podle toho musel myslet i na prostornější stan, ve kterém by se uplatnilo jeho rozmnožené koňstvo. Po všech zkušenostech svých i svých jezdců a cvičitelů přešel k manéži o průměru čtyřiadvaceti hamburských loktů. Shledalo se, že v těchto rozměrech běží kůň tak skloněn ke středu, že se na něm nejlépe udrží rovnováha, a že uklouzne-li jezdec nebo jezdkyně při akrobatice, padají vždy do pilin a nikoli na vnější okraj, na pistu, jak padla na příklad Mlle Arabella. A při tomto průměru mohl Petr Berwitz předvést ve volné dresuře imponující už skupinu čtyřiadvaceti koní.

Cirkus Humberto spěl tedy mezi přední podniky hippické, ale Petr Berwitz se tím nezříkal programu dědova. Zvláště zůstal věren babiččině lásce ke lvům a k jiným šelmám. Rozšiřoval svůj zvěřinec nákupy i výměnou a zůstal mezi těmi několika velkými direktory, kteří pěstovali i dresuru divokých zvířat. Starý babiččin Hasan už byl dávno mrtev a jeho kůže ležela v cestovním voze mezi postelemi, ale v klecích menažerie přebíhalo za mřízemi pět lvů, dva samci, tři lvice, dva tygři, tři medvědi, všichni vycvičeni i pro vystoupení v aréně. Tenkrát ještě neznali rychlou stavbu mříží kolem manéže a převádění větších skupin šelem ve velkém prostoru. Staří krotitelé se produkovali tak, že vstupovali ve zvěřincích do klecí se šelmami. Klece byly hrubě tesané bedny s jednou stranou zamřížovanou. Nebylo v nich místa na větší skoky. Diváci žasli už nad smělostí muže nebo ženy, kteří se odvážili s biem a vidlicí mezi řvoucí a naježené lvy. Sama produkce byla krátká, lvi museli na povel vstát, přijít, sednout nebo lehnout, někdy se krotitel s pěkným spolehlivým zvířetem křížkoval a nakonec mu dal ruku nebo hlavu do otevřené tlamy. Takové vystoupení se opakovalo třebas desetkrát za odpoledne, kolikrát se podařilo sbubnovat diváky. Staří jarmarečníci měli pro tyhle vysilující reprisy příznačný výraz, říkali tomu šlachta, pracovat jak na jatkách. Také Carlo Humberto musel ve svých začátcích provádět produkci jak na porážce, aby mnohokrát za odpoledne obměnil publikum. Ještě když vystupoval pod parapletem, jak se říká malému, chudému stanu, dělal program po šlachtecku, ale později, se zetěm, byli už na tom tak daleko, že hráli jen dvakrát za odpoledne. Večerní produkce nebyly — neměli světlo. V konstrukcích se svítilo svíčkami a později petrolejem, stanaři se však dlouho báli osvětlení, nebezpečí požáru bylo příliš veliké.

Víc však ještě než po velkém stanu toužil starý Humberto při předvádění šelem po »kulaté práci«, jak říkali cirkusovému uspořádání na rozdíl od jednostranné produkce divadelní, za jediné umění, které je opravdu ve styku s obecenstvem. Dresura ve zvěřincové kleci ho mrzela, tam bylo všecko obráceno jen k mříži a tři strany obzoru byly mrtvé a hluché. Proto jak se Cirkus Humberto trochu vzmohl, pořídil si převoznou klec, skutečnou klec, celou ze železného mřížoví, namontovanou na nízkých kolech, do níž vehnal ve zvěřinci šelmy určené k vystoupení a kterou pak ve čtyřspřeží slavnostně přitáhl do manéže. Klec byla tři metry na tři metry, stačila tedy s nouzí na dvě zvířata, ale Carlo Humberto byl blažen, když mohl v ní, jak to tehdy bylo krotitelskou módou, honit zvíře z kouta do kouta, práskat bičem, vystřílet spoustu slepých patron, donutit vyděšenou šelmu, že řvala a cenila zuby, a nakonec ji přimět, aby si lehla s hlavou na prackách, a on, dompteur signor Carlo, postavil pravou nohu theatrálně na její hřívu za potlesku, který se k němu snášel ze všech stran.

Jednou zastihly velikonoce Cirkus Humberto v severním Lombardsku. Na Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílou sobotu nemohlo se italskému národu hrát. Ty dny byly určeny pro větší správky a pro opravy stanů, vozů i nářadí, nad čímž vždy dohlížel děda Humberto s babičkou Luisou. Tenkrát prohlásili Bernhardu Berwithovi, aby dozor na opravy převzal sám. Ukázali mu, kde co vadného měli v merku, a odjeli. Při stlaní objevila Antoinette Berwitzová, že tatínek vzal s sebou krabici od doutníků, kterou si vždycky na noc dával pod polštář. Byla to škatule, ovázaná mnoha motouzy, kterou mu na smrtelné posteli odevzdala matka Bolierová. Krabice byla skoro plná zlatých lousdorů, které jasnovidka dovedla poschovávat před svým opilým krotitelem. Antoinette věděla, že tatínek už dávno tu krabici doplnil. Otevřel ji jen několikrát za život, když stihla cirkus těžká pohroma nebo když se vyskytla neobyčejně výhodná koupě drahého zvířete. Pak však zase škudlil a schráněl, dokud krabice Habanos nebyla zase plná. Berwitzovi tedy věděli, že se něco velkého s dědou děje. Na Bílou sobotu se vrátil s babičkou jakoby nic. Teprve při božíhodovém obědě se zatvářil slavnostně a při sklence červeného vína jim zvučnou italštinou s mnoha dvornými přízdobami oznámil, že se toho roku dožívá sedmdesáti let, že se cítí sice zdráv a svěží a může, jak celý svět ví a uznává, kdykoli převést svou produkci v plné síle, ale že boží moudrost doporučuje, aby lidé nepřepínali zbytečně strunu života; a že se proto po příkladu všech svých předků, kejklířů a provozovatelů slavného rodu Humbertova, rozhodl uchýlit se na zasloužený odpočinek, k čemuž si právě s mama Louise zakoupil v Horním Savojsku příjemný domek, obrostlý révou, se zahrádkou a dvorkem, kde hodlají v bázni boží cvičit pro Cirkus Humberto psy, kočky, opice, papoušky a jinou drobnou havěť. A protože zásluhy, kterých si jako zakladatel podniku dobyl, nelze pominouti mlčením a protože k železnému zákonu všech lidí na kolech patří povinnost všecko, co dělají, dobře prodat, žádá a jako senioršéf zároveň nařizuje, aby se v každém městě, v kterém do jeho odchodu budou působit, uspořádalo vždy jedno představení v gala na rozloučenou se signorem Carlem Humbertem, prvním a největším krotitelem dravé zvěře, slavným umělcem na provaze, obdivovaným cvičitelem koní a velezasloužilým zakladatelem tohoto Cirkusu Humberto, jenž si dobyl slávy a přízně všech korunovaných hlav Evropy. Děda Humberto se dostal při svém proslovu do nejlepšího svého vyvolavačského ohně, že mu rodina bezděky zatleskala.

Toho roku se pak stala v rodinné kronice ještě jedna znamenitá věc. Společnost byla v Antverpách, když za nimi přijel z Bruselu starší ctihodný pán s licousy, provázený dvěma slečnami. Dal se uvésti do direktorského vozu, kde požádal pana Berwitze staršího, aby Cirkus Humberto uspořádal v Bruselu dobročinné představení, při němž by vedle umělců a umělkyň vystoupili také pánové a dámy z nejlepší bruselské společnosti. Pán s licousy byl královský podkomoří hrabě d’Ascensons-Létardais, jedna z dam byla jeho dcera Marie Anna, druhá její přítelkyně Anežka Steenhouwerová, dcera vládního komisaře v Turnhoutu. Podkomoří zaručoval řediteli normální příjem vyprodaného domu, přítomnost krále a jeho rodiny s celým dvorem, a bude-li Jeho Veličenstvo uspokojeno, zajisté také nějaký řád. Bernhard Berwitz přijal ovšem tuto skvělou nabídku a od příštího dne začala již komtesa Marie Anna i její přítelkyně docházet dopoledne do koníren i do hlavního stanu a zkoušely se ve skocích a v jízdě na nejlepších hřebcích humbertovských. Později přibylo ještě několik mladých dam a pánů, kteří měli jezdit čtverylku. Celému tomu šlechticko-měšťanskému kroužku byl přidělen Petr Berwitz jako vrchní štolba i učitel. Po deset dnech opustil Cirkus Humberto Antverpy a odjel do Bruselu, kde měl již připravenou velikou reklamu. Zahajovací představení ve prospěch královského sirotčince mělo obrovský úspěch, hrabě d’Ascensons-Létardais vystoupil v něm jako znamenitý střelec, nějaký mladý markýz dokonce jako clown a slečna Anežka Steenhouwerová vynikla nejen jako jezdkyně, nýbrž předvedla nejkrásnější volnou skupinu šesti bílých lipicánů. Jeho Veličenstvo bylo nadšeno, Bernhard Berwitz dostal řád velice vysoký, s palmetami a s titulem královského dvorního štolby, děda Humberto zlaté hodinky a Petr Berwitz zlatý prsten s brilianty. Mimo to se Petr stal osobním přítelem mnoha mladých šlechticů a šlechtičen.

Cirkus Humberto zůstal v Bruselu pět neděl. Před koncem té šťastné doby v království, jež se vynořilo z operní arie, přišel Petr Berwitz za maminkou, když ve voze strouhala brambory, a s mnohými rozpaky se jí vyznal, že on a Anežka Steenhouwerová se milují a že se chtějí vzít a že komtesa Marie Anna to nadšeně schvaluje a slibuje jim všechnu přímluvu u rodičů Anežčiných. To byla věc, kterou maminka nemohla vyřídit sama. Šla na to oklikou přes dědu Humberta. Škrabal se za uchem, mluvil cosi o morganickém sňatku umělce s měšťanskou dcerkou, ale připouštěl, že ta holka vedla licipány znamenitě a při skocích že seděla v sedle jako přibitá.

»Inu, při Panence Marii a svatém Ježíškovi,« dodal pak, zbožně se křižuje, »všelicos na světě je možné, i to, že by se holka z rodiny mohla dodat svobodnému umění. Vládní komisař není nijak větší titul než dvorní štolba Jeho veličenstva krále všech Belgů. Jen by se doporučovalo pozeptat se její rodiny, jak ji míní vybavit. Já jsem na medvěda a opici vyženil celý zvěřinec.«

Po tomto dobrém zdání dědově nemohl už Berwitz otec klást žádné velké překážky. Vyžádal si den na rozmyšlenou, ale to bylo jen proto, aby si ještě jednou prohlédl synovu nevěstu, když dopoledne jezdila v manéži na hřebci Pomponovi. Shledal, že děvče je štíhlé, vysokých nohou a ohebných kloubů, že pěkně nese páteř a hlavu, že má velitelský chod a že drží koně pevnou rukou. Pak už jen objal Petříka a přál mu dobré pořízení v Turnohoutu. Tam byly svatební námluvy těžší, s křikem a slzami, ale po intervenci hraběcí rodiny ascensonské se to skončilo tichou resignací rodičů a blaženým vítězstvím dcery jedináčka. Poslední potíže byly ještě při skládání svatební smlouvy; způsobeny byly tím, že signore Carlo Humberto neuměl číst ani psát.

Tak se odchodem dědy Humberta do savojského ústraní posunula zároveň ostatní kolečka: otec Berwitz se stal šéfem seniorem a Petr převzal rozhodování o firmě. To už přestal jezdit divoké jízdy se salty jako Signore Pietro. Otec si ponechal vystupování se šelmami a Petr podědil koně. Pod jménem Monsieur Alfred předváděl velké skupiny nádherných hřebců a jeho žena vynikla jako Madame Sylvia ve vysoké škole na onom vraném Pomponovi, na němž si před tchánem vyjezdila své štěstí. Ku podivu se ukázalo, že Petr svou volbou nikterak nechybil. Mladá ředitelka si přinesla z domova znamenité vychování. Několika maličkostmi u stolu udělala z prostého oběda hostinu a zvláště děda Humberto si před svým odchodem liboval, že »ta holka zavedla konečně způsoby, jaké se sluší osobám, k nimž chodí králové na návštěvu«. Mimo to byla Anežka velmi hospodárná. Několik generací úřednických kariér měla v krvi a z toho umění, jak počítati s málem a jak z mála udělat mnoho. Necouvla před žádnou prací, která ji čekala, ráno byla první na nohou, aby ostatním uvařila snídani, večer po představení sedala s jehlou v ruce a spravovala garderobu nebo šila novou. A do třetice všech potřebných ctností milovala zvířata. Nedovedla projít stájí nebo podél klecí, aby se nepomazlila se vším tvorstvem kolem a nedala každému nějaký pamlsek. Šla-li do města nakupovat, měla vždy o tašku více, aby do ní z kapesného, které jí posílali rodiče, nakoupila mrkve, tuřínu, jablek, oříšků, žemlí, cukru a odřezků masa. Zanedlouho byl každý její návrat z trhu provázen velkým křikem, jekem, dupotem a pobíháním za mřížemi menažerie i veselým ržáním v konírnách. Z opičince trčelo padesátero chlupatých praciček, které růžovým vějířkem lysých prstů žebronily o dárek. Mývalové, lišky, vlk, jezevec, medvědi stáli u mříže nebo sítě na zadních nohou, lvi a tygři se tlačili k železným tyčím, aby ji zdaleka mohli zahlédnout, papouškové se čepýřili a křičeli svou vlastní chválu, vlnité ovce byly sraženy v popředí kotce, cvičené husy kejhaly a starý kozel Modrovous, kterému děda Humberto barvil dlouhé vousy krásnou azurovou barvou, div nevyrazil branku své ohrádky. Modrovous se čtyřmi bílými kozami vlastně nic neuměl a vystupoval v cirkuse jen v někdy pantomimách, když znázorňovali útěk sedláků před cizím vojskem. Pak se hnal divokým úprkem za letícím hejnem hus a za jásotu dětí přeskakoval nejkrkolomnější překážky. Bylo to málo, co za své neutišitelné žroutství poskytoval, jinak působil jen samé neplechy, ale vozili ho světem, protože se věřilo, že kozy zahánějí od zvěřinců nákazy. Cirkus je pln všelijakých pověr a humbertovští lidé nemálo oceňovali, že se nová principálka od první chvíle všemu přizpůsobila. Krátce po svatbě ji zachytila babička Humbertová za ruku, když chtěla položit spravený kostym na postel.

»Nom de Dieu, ma chère,« vykřikla stará jarmarečnice, »jen to ne, jen to ne. Kostym přes postel — půl roku bez vystoupení!«

Anežka zvedla obočí, pokývala hlavou a od té doby vždycky hned kostym zavěšovala. Bylo jí jasno, že je ve světě, který má své zvláštní, ale pevné řády.

Všecko tedy slibovalo nejblaženější budoucnost, kdyby cirkus nebyl věčná hra se smrtí. Začalo to tím, že tygřice Miuma měla mít mladé, ale v tom choulostivém čase se nachladila a přes všechnu péči pěstitelů zašla. Tygr Paša osaměl a zřejmě se trudil. Anežka byla jediná, která docházela k jeho kleci s mazlivým voláním a s něžnými slovíčky. Mužští mysleli, že šelmy nelze zvládnut jinak než úděsem a zastrašováním. Paša byl pln nedůvěry k lidem a dost dlouho to trvalo, než si zvykl na štíhlou ženskou postavu, která přinášela kousky masa i mimo čas krmení a nikdy mu neublížila. Pak už ji netrpělivě čekal, a jak se objevila, třel ucho a krk a pak celý bok o mříž, vydávaje tiché kňourání, kterým prosil o pomazlení. Anežka vztáhla ruku a škrabala jej lehce, pak vydatněji v naježené srsti. Sklopil uši a byl by zřejmě vydržel tuto líbeznou hru celé hodiny. Když osiřel, stupňovala se jeho náklonnost k Anežce přímo v lásku. Nezajímal se o nic jiného než o ni, přicházela-li skákal za mřížemi jako divý, odcházela-li, kňučel lítostí a dal se pak do neúkojného pobíhavého přešlapování podél mříže. Byl to opravdu krásný bengálský tygr v plné síle čtyřletého samce. Anežka stále naléhala na tchána, aby k němu zase opatřil tygřici. Než se nějaká našla, pokoušel se starý Berwitz zabaviti Pašu tím, že by ho vycvičil k společnému vystoupení se lvem Sultánem. Dalo to dost práce, než se obě zvířata v přitažených klecích natolik sblížila, že se mohl odvážit vpustit je do společné klece bez rvačky. Když se to podařilo, začal Berwitz s dresurou. Po prvních kouscích chtěl je naučit, aby usedli k závěru na vysoké podstavce, mezi nimiž by se krotitel obecenstvu uklonil. Bylo to k jaru, cirkus tehdy zrovna zabočil do Švýcar. Když byly v Churu, přišly najednou teplé větry, s temen Alp válo podjaří všelijakými vůněmi.

»Paša je nějaký neklidný,« řekla jednoho večera Anežka tchánovi, »dejte si, tatínku, na něho pozor. Dnes po mně sekl prackou. Jde na něho jaro.«

»Paša je prevít,« odpověděl tchán. »Mám vždy při sobě pár pistolí. Ale ty k němu chodíš jen tak, ty mu nevěř.«

Ráno se opakovalo v cirkusové kleci cvičení s podstavci. Paša se dlouho vzpíral skočit nahoru. Konečně ho Berwitz k tomu přiměl a Paša se tam usadil se zlým zeleným leskem v očích, supě a prskaje. Sultán zatím pobíhal v protějším koutě mříže. Nyní došlo na jeho apel. Bič zapráskal. »Sultán — hop!« Sultán zarejdil zadkem až do kouta, pak se přikrčil a velkým skokem těžce dopadl na podstavec. Skok byl příliš prudký, podstavec se převrhl a lev na odskoku vrazil do podstavce Pašova. Paša sklopil uši, zafuněl a přikrčil se. A tu udělal Bernhard Berwitz osudnou chybu, že chtěl rychle zvednout padlý podstavec. Jak se sehnul, Paša skočil. Prackami mu dopadl na pravou paži, kterou drápy rozdrásal. Jeho strašné tesáky se zahryzly Berwitzovi do stehna. Krmič, který stál u klece s vidlicí, spustil křik a běžel na druhou stranu klece, aby Pašu odehnal. Nemohl ho však zasáhnout, protože vyděšený Sultán běhal podle mříží a Paša vlekl svou oběť do středu klece. Anežka v tu dobu poklízela ve voze, když zaslechla křik lidí a řvaní lva. Vyrazila ihned skokem přes schůdky a pádila do stanu. Jak rozhrnula oponu, viděla, co se stalo. Velitelsky vykřikla: »Pašo!« Tygr na její zavolání zvedl hlavu.

»Pašo! Pusť!«

Paša se sklonil, aby pustil nebohého Berwitze. V té vteřině zazněl výstřel. Paša nějak změkl v kříži, vycenil zuby, ale zapotácel se. Petr Berwitz, který zatím byl doběhl z koníren, nabíjel po druhé. Bylo to zbytečné, tygr se položil. S krmičem zahnali lva do kouta a vytáhli omdlelého otce. Za chvíli s ním odjížděli do nemocnice. Probudil se tam a usmál se, spatřiv nad sebou Antoinette i Anežku. Lékaři ujistili rodinu, že rány nejsou smrtelné a že jim tatínka za pár týdnů vrátí. Cirkus Humberto odjížděl co Curychu bez svého šéfa seniora. A už se s ním neshledal. Bernhard Berwitz dostal z Pašových drápů, plných setlelého masa, prudkou otravu krve. V Inšpruku obdržel Petr matčin dopis, v němž mu oznamovala, že tatínek umřel, že ho pohřbí na churském hřbitově a pak že odjede za rodiči do Savojska.