Cirkus Humberto/Část první/II.

Cirkus Humberto
I.	II.	III.

Údaje o textu
Titulek:	II.
Autor:	Eduard Bass
Zdroj:	BASS, Eduard. Cirkus Humberto Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	Praha: Fr. Borový, 1941
Licence:	PD old 70

Začátek… Kde vlastně byl začátek? Patrně u té malé sklenice bledého, řídkého a slabě zpěněného piva, kterou postavili přes Antonína Karase na plechový výčepní pult. Hein Moesecke se jmenoval ten šenkýř a krčma slula U námořníkovy nevěsty. Bylo to v jedné z těch klikatých, nebezpečných uliček, které se rozbíhají v Hamburku na konci Reeperbahn vlevo i vpravo. Chodívali tam čeští dělníci sníst kousek bůčku krájeného vlastní kudlou a vypít sklenici nejlevnějšího piva. Toho dne však Antonín Karas nešel sem za krajany; vracel se z Altony úplně skleslý na duchu, a když minul křižovatku U čtyř rohů, kde uprostřed města královský stát pruský hraničil se svobodným hansovním městem Hamburkem, odevzdal se už úplně proudu lidí jako loď, která ztratila řízení. Vráželi do něho, strkali jím sem a tam, zabrali ho jakýmsi jednotným tlakem a unášeli dál, od ulice k ulici, podél kanálů, přes mostky, po hlavní třídě; a pak to najednou osláblo a vyhodilo ho to na konci Reeperbahn a on už mechanicky dotlapal k Námořníkově nevěstě, jako ztroskotanec leze z mělčiny na břeh. A po celou tu hluchou cestu ho svírala jenom tupá představa, že není tu pro něho práce, že se už neuchytí a co teď s chlapcem, když všecko vsadil na jedinou kartu.

Už skoro dvacet let se sem jezdilo na léto na práci, docela bezpečně, protože tu bylo díla, že by ses mohl přetrhnout. To tenkrát, tak nějak když se psalo v letopočtu čtyřicet, Hamburk vyhořel. Oheň to musel být hrozný, protože ještě on, Karas, boural po nějakých osmi letech kolikerou vyhořelinu. Prý přes šedesát ulic lehlo se vším všudy, ani kostelům se ten pekelný živel nevyhnul. Celý svět na nešťastné město sbíral, ale hlavně se zvedli hamburští páni sami a usnesli se, že postaví všecinko všudy docela nové, a to mohutně, bytelně, pravé přístavní velkoměsto. už příštím rokem se začalo budovat, v ohromných neslýchaných rozměrech, jen dělného lidu zednického a tesařského bylo k tomu málo. Tehdy přinesli Lannovi plavci na Budějovicko první zprávy o velké pracovní příležitosti a z té oné vesnice se na jaře vypravila parta na práci a na zimu se spokojeně vrátila. Pak už to byl pravidelný tah z Podšumaví na Hamburk a z Hamburku domů. Nějaký Milner to začal v Horní Sněžné a Antonín Karas se dal do jeho party. Milner byl partafír náramný, v podjaří si sjednal cestu na vorech a na podzim udělal ze zedníků muzikantskou bandu, že vydělávali i cestou domů. Do Horní Sněžné přinesli peněz, že to vesnice jakživa neviděla. Hned se začaly zlepšovat chalupy, přikupovat kozy, zvětšovat bramborářská políčka. Antonín Karas sám se na to oženil a pěkně mu to šlo, synka Václava měl, kluka jak řimbuch, jen Márinka od těch čas postonávala, polehávala, že i to chalupní hospodářství stěží přes léto zastala.

A pak přišel tenhle rok 1862 a bylo to jako z učarování. Márinka po Novém roce lehla, a když Milner svolával partu, bylo jí tak zle, že ji Toník nemohl opustit. Za týden po tom, co chlapci odešli, Márinka, dej jí Pán Bůh lehké odpočinutí, umřela. Pěkný pohřeb jí karas vypravil, třebaže ve vsi mužských nebylo, jen ženské a dědci. Pod mezemi ve stráňkách ještě ležel sníh, půda byla, když kopali hrob, jako z jednoho kusu, ale karas nedal, přinesl s Vašíčkem z lesa zelený lerpán, takový malý modřínek, a zasadil jej nebožce za hlavu, aby ji oči nebolely od nebeského jasu. A pak ještě to spořádal s hospodářstvím, něco k Márinčině matce, něco k své sestře, chalupu po prvé zamkl na petlici a zámek a pak si přehodil přes záda batoh s náčiním, trumpetou a nějakou tou buchtou, vzal Vašíčka za ruku a vykročil dolů na Budějovice. Moc peněz mu po těch trampotách nezbylo, sotva na cestu, ale když se konečně doplavil do Hamburku a přitáhl za krajany k Námořníkově nevěstě, ohlásit s do party, zůstal, jako když do něho hrom udeří: Milner nikde a parta pryč.

Stalo se, co se po dlouhé konjunktuře přichází: stavby toho roku uvázly. Velké veřejné budovy byly už dávno pod střechou, činžovních domů vznikl nadbytek, ani se to do dvou let nedalo obsadit, někde něco vázlo v zámoří, peníze podražily a nebylo jich, na pár dodělávek a správek stačili domácí dělníci. Milner jako ostatní partafíři učinil, co bylo jediné možné: druhý třetí den sebral partu a táhl jinam, protlouci se do šťastnějšího kraje a snad i domů. Ale co měl dělat Antonín Karas, který tu stál s chlapcem a bez peněz, protože pevně věřil, že rovnou půjde na lešení! Sám se odtud pustit do Čech nemohl, to by šlo leda žebrem. Dovedl tedy Vašíčka na nocleh, kde vždycky spávali, u vdovy Langermannové, která taky naříkala, že má obě světnice prázdné. Vzala si Vaška na starost a Karas se pokusil zdolat osud. Vydal se na okraj města hledat staveniště, pustil se i do přístavu, do doků, do skladišť, zastavoval lidi, ptal se po nějakém díle, po jakémkoli, od cihly, od kamene, ode dřeva, ale nikdež nic, píchnout do čeho nebylo; a kde se ještě nějak rachotilo, byli lidé jako sršáni, aby tam nepřišel cizí a zůstalo to zdejším.

A tak se octl zas u té Námořníkovy nevěsty. Vlastně se mu ani nechtělo pít, jen se nějak zastavit a vzpamatovat, aby nepřišel chlapci na oči tak skleslý a nevystrašil ho. Vždyť už sám neměl v hlavě jinou myšlenku než »hdá já nejčko najdu nějaký dílo pro ty mý dvě ruky?«

»Zum Wohlsein!« povídá otylý Hein Moesecke a přistrkuje mu krátkými prsty pohárek bílého piva. Karas sotva poděkuje a Hein Moesecke, který se vyzná ve svých lidech, sípá ochraptělým hlasem: »Tak co, Anton, nenašels nic?«

»Ani nezavadil,« povídá Karas a napije se. Něco z té skleslosti spláchl, protože když postavil sklenici, vyšlo mu z úst samo od sebe: »Krajchimlkrucifagotelement.«

»Dejž to Pánbů,« povídá na to Hein Moesecke, »jen neztrácet hlavu, Anton, ne? Hampuch je jako moře, ne? Každému dá živobytí, ne? Jen vydržet, ne? Mluvil jsi už tamhle s Karlíčkem? S tím musíš promluvit, vždyť jsi Čech, ne?«

A Hein Moesecke už volá do kouta, kde v šeru sedí nějaký mužský:

»Karlšen, máš tu krajana, měl bys pro něho něco udělat, ne? Je to Čech, ne?«

Karas pokročí k tomu stolu, člověk je tam jakýsi pomenší, černý, kučeravý, čelo samá vráska, ale ne od stáří, to jen tak, jak má kůži pohyblivou a jak zvedl obočí, když se na Karase podíval. Pod těmi obloučky zářily bystré černé oči.

»Ty jsi Čech?« povídá a podává mu ruku.

»Ano. Od Buďouc.«

»Rochně, viď?«

»Tak.«

»A teď jsi v hajzlu, viď?«

»To sem.«

»A makat bys chtěl? Každou práci, ať je jaká chce? … Bodejť by ne, dyť jsi Čech.«

Karas zatím přisedl a ten druhý mluví dál, nečekaje na jeho souhlas.

»Koukej, já jsem nějakej Kerholec, Karlík Kerholec z Libuně, to stačí, kdybys mi chtěl psát někam do Evropy. Titul zatím žádnej, eště jsem se na ničem vhodném neustanovil.«

»Já sem zedník Karas Antonín z Horní Sněžné…«

»Zkrátka Tonda Karasů, rochně — to už vím všecko. Umřela ti máma, viď, a kluka jsi vzal s sebou. To bude pěkná starost, ale co dělat.«

»Jak ty to víš, že…«

»Na tom nezáleží, viď. Přece sem k Heinovi Moeseckemu chodila Milnerova parta. Táhli odtud na Štětín, když zmerčili, že tu chcíp pes. Ale to pořád vykládali, že ještě má přicválat Tonda Karasojc s chlapcem. Kluk je zdráv, doufám? Snese rajz?«

»O to nejni žádná starost.«

»Tak koukej, Tondo, dopij to požehnání a půjdem mrknout, jestli bys nemohl dostat nějakou tu makandu. něco bych měl pod placem, a když si plácneš, zaplatíš pivo.«

A Karlík Kerholec z Libuně hvízdá generálmarš, nahodí si na kučery šejdrem klobouk, vytáhne z kapsy u kalhot peníze, jen tak do hrsti, ne jako Karas úzkostně uložené v tobolce, hodí pár feniků na pult a volá německy:

»No, Moesecke, starý pančovníku, co si počneš, až se ti Námořníkova nevěsta provdá?«

»Hehe, Karlšen, to hned tak nebude, ne? Trochu stará, ne? A pěkná běhna, když k ní chodí takoví ctitelé jako Karlšen, ne? Přijďte to, chlapci, zapít, ne? Servus Anton, žádné štěstí ti nepřeju, abych to nezakřikl, ne?«

Karas si venku připadal jako kolohnát vedle malého Kerholce, nicméně musel pěkně vykročit, aby mu stačil.

»Není to daleko, jen tak za roh na Reeper,« povídá mu Kerhlec.

»A jaképak to bude dílo?« zeptal se ustaraný Karas, »nějaká stavba?«

»Stavba a bouračka, stavby, bouračka, kamaráde, a vždycky našup a moc jiného k tomu. A všecko nahonemhonem. To jako je to hlavní: abys sebou uměl švihnout. Byls přece akorďák?«

»Člověče, to je má radost. To ti to kladu, že kluci nestačí přisluhovat.«

»To by tedy bylo olrajt. A se dřívím taky umíš, co, přitesat, přiříznout, přibít?«

»Však jsem z lesů.«

»To jsem si právě řek. A natřít něco, omalovat?«

»No, to patří, když se to tak veme, k věci.«

»A Milner pořád chtěl na tebe počkat, že prý náramně troubíš?«

»Teda flýgornu, to zas jo.«

»Se ví, dyk jsi Čech. Tak ti řeknu, Anton, že to bude dobrý, esli ty sám to neuděláš špatný. Karlíček Kerholců má nos. Tuhle vlevo za ten kolotoč a už jsme tu.«

Vskutku došli asi do třetiny Reeperbahn, kde tenkrát bylo volné prostranství, obsazené boudami, houpačkami, kolotoči a střelnicemi. Mezi tím vším stála větší dřevěná budova, vpředu zaoblená, s nějakým obrovským nápisem. Karas přímo před ní přečetl jen písmena SHUMBER. Marně přemýšlel, co by to mohlo být, když už Kerholec otevřel menší dvířka a křikl na někoho uvnitř:

»Je tu pan Steenhouwer, zrzounku?«

»V kanceláři za pokladnou, protivo!« odpověděl ženský hlas.

»Děkuji za uctění, zrzounku.«

Kerholec přivřel s úsměvem dveře, šel k dalším a obrátil se ke Karasovi:

»Teď si, chlapče, drž palec a překroč tenhle práh pravou nohou. A nic by ti neuškodilo, kdybs udělal tři křížky.«

Karas byl rozčilen. Nenadálé setkání s tímhle protřelým chlapíkem, o němž nic nevěděl, a jemuž přece na první pohled věřil, náhlý obrat v beznadějné situaci, jakási tajemnost neznámého zaměstnání, naděje, že snad bude v příštích minutách i s chlapcem zachráněn, to vše ho po přechozí skleslosti silně rozechvělo. Bezděky uposlechl Kerholcovy výzvy a rychle se pokřižoval na čele, na ústech, na prsou. Nad sebou spatřil přitom písmena RKU.

Za dveřmi byla krátká chodba, vylepená nějakými obrázky zvířat. Kerholec zaklepal na další dveře. Ozval se mužský hlas a Kerholec kývl na Karase, aby s ním vstoupil.

»Dobrý den, mujnherr Steenhouwer!«

»Ach, tos ty, Karle? Dobrý den! Copak mi neseš?«

Jakýsi tuhý, podsazený pán řídkých světlých vlasů se pootočil od psacího stolu a nasadil si brýle.

»Říkal jste, pane sekretáři, že se už brzo pojede.«

»Ano. V nejbližších dnech. Máš všecko v pořádku?«

»Dva tenťáky bych potřeboval. Ale aspoň jednoho. A toho vám vedu.«

»Je z oboru?«

»Ne. Ale je to můj krajan.«

»Čech? Nu, když je Čech, tak ho vezmi. Podmínky jsou obvyklé? Zná je?«

»Přijímá všecko.«

»Dobrá. Na dlaň dostane sedm marek. Jak se jmenuje?«

»Karas Anton. Ale je tu ještě jedna věc, mijnheer. Je vdovec a má s sebou hocha.«

»To je zlé. Máme už houf dětí a má přijít ikarské číslo. To jich bude mít jistě půl tuctu.«

»Ikarské číslo má svůj vůz, mijnheer. A tohle je chlapec zdravý, čiperný, dá se ho užít. Spát může s námi.«

»Nu, když myslíš… Jak se to píše: K-a-r-a-s? Dobrá. Sedm marek k výplatě. Zajdi si s tím k pokladně, Anton, a ostatní ti poví Karel. Sbohem.«

Antonín Karas je zavalen vděčností. Nejraději by se vrhl k sekretáři a políbil mu ruku, ale ten pán už se otočil, sňal brýle a začínal psát. A Kerholec tlačí Karase ze dveří. Teprve venku se zedník podívá na lístek a úžasem vytřeští oči. Na lístku jsou písmena, která zahlédl na budově, spojena v celé záhlaví

CIRKUS HUMBERTO

Je angažován k cirkusu! Kouká vyjeven na Kerholce, ale ten se jen šklíbí a pochechtává.

»Kerholec… člověče… japa já k cirkusu… To sou těžký věce… dyk já nic neumím…«

»Umíš, Tondo, umíš, jen se nelekej. Moc toho umíš, čeho je tu zapotřebí… a co neumíš, to okoukáš — vždyť jsi Čech.«

A Kerholec odhrnuje jakýsi sametový závěs a před karasem se zvedá kulatá haluzna, kolem dokola obklopená stupni, které se zvedají téměř až ke stropu, kde je plno oken a okének; proud slunečního světla padá jimi jako široký zlatý sloup do šera prostory, na žlutavý kruh dole na zemi, kde v té záři stojí vztyčen krásný černý kůň a na něm jezdec s červeným šátkem kolem hlavy. Kůň stojí na zadních nohách, hříva mu vlaje, ohnutá hlava je jako zahryznuta do udidla, přední nohy bijí do vzduchu a jezdec žlutou hůlkou po nich poťukává.

Zedník Antonín Karas zírá na to jako na zjevení, jako na sen. A jeho kudrnatý soudruh mu naléhavě vykládá, že CIRKUS HUMBERTO je jeden z největších cirkusů v Evropě, že patří nějakému panu Berwitzovi, že mají na šedesát čistokrevných koní a slona a menažerii a že se to všecko teď dá do pohybu, na cesty, od jara až do zimy. A na to že je zapotřebí party stavěčů, tenťáků, jak si oni říkají, která dovede za dvě hodiny postavit stan a za půl hodiny jej rozebrat, a tu partu že panu Berwitzovi vede on, Karel Kerholec z Libuně; do takové party že Karas nyní přišel, na tom že není nic, jen zvládnout tempo, aby jeden druhému zahrál do ruky; a na to že jsou Češi, pro ten fortel, který na všecko najdou; u všech cirkusů že prý jsou na tu práci hledáni, a ovem dělají i jiné věci, koňáky, stájníky, krmiče, štolby, muzikanty, augusty, jak si co kdo najde, hlavní je ve všem se vyznat a všude podle potřeby pomoci. Ale život je to krásný, svobodný a volný, od města k městu, celý svět se uvidí, neznámé kraje, neznámí lidé… a těch krásných ženských! Po cirkusácích je každá jako divá…

Karel Kerhlec najednou mluví tak nějak mlsně, snad aby laskominy udělal; ale zedník Karas vidí bezděky jen malý modřínek na krchůvku… copak by Márinka tomu řekla, že se dal k cirkusákům! Ke komediantům, kteří táhnou světem, bez kouska domova, bez kusa pevné střechy nad hlavou, človíčkové všelijací, nedej Pámbů, snad i pobertové; však se, pro Jezu Krista, po vesnici vždycky křičelo, lidičky, zavřete chalupy, jdou cikáni s medvědem, dělat komedii! A pan strážmistr hned tm byl, jako na koni, lejstra jim prohlížel jedním okem a druhým jim šilhal do kotlíku, nemají-li tam panského zajíce. A v hospodě u šenku se nejednou vyslovil, že by tu pakáž nejraději celou vysmejčil. Do takového cechu se on teď dal, on, počestný zedník, řádně usazený na chalupě, spravedlivý živitel rodiny, táta! jakživo se nic takového u nich neslyšelo.

Ale tenhle Kerholec, to je marné, ten na cikána nevypadá, vede si ve všem jako pán a Karas má k němu náramnou důvěru. Ten by přece mezi ledajakou sběří nepobýval, to snad je tady přece jen něco lepšího, než oni v Horní Sněžné znávali. A konečně, komedii nějakou lidem on hrát přece nebude, jeho práce bude jako každá jiná práce. A Milnerova parta, bůh ví, jak ta se protlouká, Krčmářík, Cerha, Vašek Zelenkovo, Jirka Opoleckých, Padovec, počestní kluci i tátové, a teď třeba troubí po nádvořích a sbírají troníky a skrojky chleba a v noci spí po stodolách a chlévech. To on se aspoň světem poveze a Vašíček nebude muset šlapat pěšky. Vašíček, bože, Vašíček, co ten tomu všemu řekne? Musí mu na cestu koupit lepší čepici, než je ta stará. A může koupit pěknou, dostane sedm marek na výbavu, panečku, co se hoši s Milnerem natrmácejí, než na jednoho z nich vybude sedm marek!

»Těch sedm marek, to mně ještě teď vyplatí?«

»Ovšem, každý má nějaké ty dloužky a nákupy a tím se to srovná, aby byl po cestě pokoj. Kdybys ale nevydržel do zimy, to ti tch sedm marek srazí, to je smlouva. Můžeš si pro ně zajít do pokladny, to jsou ty dveře vedle sekretářových. Ale pojď si nejdřív ozkusit hábit. Možná, že budeš muset na něm něco přešít.«

Šli uličkou podle manéže. Kerholec pozdravil jezdce nějakou cizí řečí a jezdec kývl hlavou, nespouštěje očí s nohou koně, který nyní kráčel jakýmsi podivným, umělým krokem, jako by pomalu tančil. Na druhé straně manéže byla mezi kruhovými stupni brána, na ní jakási estráda. Kerholec zabočil dovnitř, do polotmy chodby, která běžela v oblouku pod galeriemi. Bylo v ní plno dveří, prý do garderob, jak vysvětlil Karasovi. Minuli jich několik, pak Kerholec jedny otevřel. Ukázala se velká, temná síň, plná všelikého podivného haraburdí, nad nímž byly rozvěšeny spousty šatstva. Ze tmy vzadu se vyškobrtal kulhavý mužský s hubenou tváří plnou záhybů, jako by mu byla příroda nadělila mnohem více kůže, než stačilo na úzký obličej. Zato nos odpovídal rozloze kůže: byl dlouhý, převislý a dvě očka těsně k nemu přisedlá vyhlížela tak bezradně a smutně, že ses musel bezděky smát.

»Nový muž v partě, Harwey,« spustil na něho Kerholec, »vyhledej mu v té své hadrárně mundur.«

»Pěkné bidlo, tohleto,« odpověděl Harwey. »Nejsi Irčan?«

Karas se bezradně podíval na Kerholce. Zřejmě nevěděl, co to je.

»Ne, Harwey, je to Čech,« odpověděl Kerholec za něho.

»To jsem rád, Karle, to jsem moc rád. Já nemohu Iry vystát. Kdyby přišel jediný Ir do spolku, otrávil by mi celý život. Tak Čech, Čech. Tím líp, to si to může, nebude-li se to hodit, přešít, když je Čech. Snad by mu páslo tohle to po Rudolfovi, ten byl jen o maličko menší, a u rukávů budou záložky.«

Harwey se odbelhal do tmy, kramařil tam, supěl a konečně se vrátil. Nesl v náručí nádhernou šarlatově rudou uniformu se spoustou zlatého premování na prsou, se zlatým třepením na ramenou a se zlatými portami na kalhotách. Karasovi až přecházely oči, jakživ nic tak vznešeného neviděl, leda jednou o biskupské visitaci v Budějovicích, když se tam sjeli Švarcenberkové, Bukvojové a Černínové se svými lokaji v plné parádě.

»Tohle si mám obléci?«

»Toť se ví, a hned, abychom to mohli posoudit, jaký dojem udělá na mezinárodní situaci.«

Karas shodil kabát a navlékl si ten šarlach se zlatem. Museli mu ukázat, jak se to vpředu zapíná na olivky. Harwey mu to přitáhl vzadu dolů k pasu, pak ho vzal za klopy a škubl jimi dvakrát, pak přihladil po ramenech.

»Jako ulito. Sedí báječně. Jen ty rukávy jsou krátké, ale ty si povolí. Kalhoty zkoušet nemusíme.«

»Báječné, člověče,« měřil si Karase Kerholec, odstoupiv na dva kroky, »vypadáš nejmíň jako turecký jenerál. Až tě uvidí starej, bude tě hned šíbrovat na křídlo. Harwey, dej sem cedulku, ať ti Anton potvrdí, že převzal dva kusy. A jedem dál.«

Karas se podškrábl dětským písmem na potvrzenku a šel, jak byl, plný zlata, starý svůj kabát a nové kalhoty přes ruku, za Kerholcem.

»Teď půjdeme do pokladny, pro těch sedm marek, to je přece to nejdůležitější,« vykládal Kerholec po cestě. »Teď dávej pozor, co ti řeknu. Ta bába pokladní je nějaká příbuzná našeho direktora Berwitze. Ona je od nás, Vídeňačka, kdežto ředitelka je odněkud z Belgie. Až se setkáš s direktorkou, pozdravíš ji jenom dobrý den, madam, nebo dobrý večer, madam, nic jinak, rozumíš? Ale na bábu v kase musíš od první chvíle jen rucelíbám, milostivá paní, ponížený služebník, milostivá paní, a ona ti řekne kryskot, Anton, a ty jí řekneš frkelckot, gnädige, a budeš to mít dobrý, až budeš potřebovat zálohu. Ona má kasírka zároveň pro nás šít a spravovat, ale ty musíš dělat, že si to všecko obstaráš sám, jen aby ti půjčila jehlu s nití a nůžky. Nato se s tím budeš hrabat, i kdybys to uměl, a ona vyskočí, vyrve ti t oz ruky a ušije ti to sama. Takhle se na ni musí, rozumíš, je to moc hodná ženská, ale má své vrtochy. Je vdova po nějakém majorovi, Frau von Hammerschmidt, a má velké slovo u direktora. Kdežto na direktorku pozor, to je sekant ženská. Potkáš ji v odřeným mužským kabátě, v mužským klobouku, šesták bys jí nedal — a vona by ho chtěla. Berwitz je pašák, velký komandant, ale má to všecko rád. Tady vůbec…«

Kerholec se zastavil a vzal Karase za rameno.

»Tuhle jsou dveře ke kasírce. Najdeš mě potom v manéži nebo ve stájích. Jenom to jsem ti chtěl ještě říci: tady vůbec všecko závisí na tom, abys měl to řemeslo rád. Lidi, zvířata, materiál, práci, všecko. Práce je tu moc a musí se dělat, co přijde pod ruku; ale máš-li vůli k dílu, vjede to do tebe a do smrti nebudeš chtít dělat nic jiného. Protože my jsme tu taková parta, od direktora až do koňáka, všici na sebe odkázaní, rozumíš, jeden na druhého, všecko to musí hrát a klapat. Ale pak je to, chlapče, radost.«

O čtvrt hodiny později seděl Antonín Karas, zedník z Horní Sněžné, před paní majorkou von Hammerschmidt, která mu drobnými, obratnými stehy přešívala rukáv u livreje. Zrovna jí dopověděl svou historii o tom, jak pohřbil Márinku a jak s Vašíčkem uvázl bez zaměstnání v Hamburku.

»To jste měl těžkou zkoušku, Anton, těžkou zkoušku, to vám věřím,« pokyvovala tlustá paní Hammerschmidtová hlavou, na níž byly hnědé, trochu prošedivělé vlasy spleteny v mohutný vrkoč. »Ale teď už můžete být klidný, tady jste v dobrém podniku. Berwitzovi jsou hodní lidé, přísní na práci a na pořádek, toť se ví, ale tomu vy přece vyhovíte, vždyť jste krajan, vždyť jste Čech. Božíčku, co jsem já znala Čechů, se všemi bylo dobré vyjití. Ten poslední burš mého nebožtíka pana majora von Hammerschmidt byl z Vysokého Mýta, to je taky tam někde u vás, to byl člověk jak jiskra, nač se jednou podíval, všecko uměl. A s tím vaším hošíčkem si nelamte hlavu. Máme tu několik dětí ve spolku, taky Berwitzovi mají holčičku, Helenku, kolikže je tomu vašemu? Sedm let, nu, to je ten pravý věk, to už nedá žádnou paplačku a brzy se přizpůsobí. Ten tu bude nejšťastnější, Anton, pamatujte na má slova. Tak ty rukávy bychom měli, můžete si to vzít a dávejte na to pozor, to víte, je to naše jmění, které vám tu svěřujeme. Pan Berwitz má rád, aby všecko krásně vypadalo, jen musí mít naši lidé pro to cit, aby se nic zbytečně neničilo. Dost je, co potrhají zvířata. Toho chlapečka mi odpoledne přiveďte, ať ho poznám, já vám dám na něho pozor. Tuhle máte tři lístečky, pro něho a pro tu vaši hodnou kvartýrskou i s dcerkou, ať se odpoledne kouknou na představení. Zkuste si ten kabát, človíčku, ať se na vás kouknu… no, padne, padne, inu bylo to šito ve Vídni, tam jsou krejčí, však jsou většinou Češi. Vídeň, bože, Vídeň, to je město, Anton, to je město…«

Když procházel Karas manéží, končil jezdec na černém koni své cvičení. Kůň byl zpěněn a zpocen a pohazoval hlavou, když se mu uzda konečně uvolnila. Jezdec seskočil a zahlédl rudou livrej Karasovu.

»Vy jste tu nový, co?« zavolal na něho cizí němčinou.

»Ano, pane,« přikývl Karas.

»A odkud, jaký krajan?«

»Čech, pane.«

»Ah, Čech… to tedy mi můžete odvést koně do stáje!«

Karas už pochopil, že těmto lidem být Čech znamená všecko dovést. A protože mu ještě zněly v uších poučky Kerholcovy, vkročil do manéže a šel ke koni, jak by byl vrostl na statku. Ačkoli se v koních nevyznal, chápal, když spatřil ušlechtilou hlavu a ohnivé oko, že tak krásné zvíře ještě neviděl. Vzít je za uzdu bylo mu přirozená věc, ale jak po ní sáhl, vynořila se mu vzpomínka z dětství, jak nesčetněkrát vídal v Budějovicích o výročních trzích předvádět koně: vždycky s hlavou vztyčenou. Vzal tedy pravicí uzdu pevně pod bradou a zvedl ji hezky vysoko. Kůň zastříhal ušima, lehko se vzepjal a pak se rozběhl drobným klusem, trochu zadkem odbočuje, jak ho Karas vedl do protější brány. Proběhli krátkou chodbou a vůně stáje je ovála.

»Haló, Santos! Sem se Santosem!« volal tam někdo na Karase, ale vraník věděl sám, kam patří, a u svého boxu zabočil vlevo. Karas pustil uzdu.

»Výborně, Toníku,« ozval se z druhého konce hlas Kerholcův, »dobře jsi ho vedl. A teď pojď se mnou — půjdeme na cihly!«

»Na cihly?« opáčil překvapen Karas a prsty se mu bezděky napjaly právě na šíři té červené drsné hmoty, kterou byl od malička zvyklý vyhazovat, chytat, vážit v rukou, půlit a přiklepávat.

»Na cihly,« přitakal Kerholec, ale nepodal krajanu kladívko nebo lžíci, nýbrž proutěné koště a ohromnou lopatu s plechem po obou stranách zvednutým vzhůru. A vedl ho stájí mezi šedesáti koni, kteří chroupali seno, funěli do žlabu a zvonili řetízky, do další síně, která byla o hodně vyšší. Bylo v ní nízké podium a na něm houpavě přešlapoval slon. Karas ještě nikdy neviděl slona a zůstal trochu polekán stát, když spatřil tu horu temného masa, na níž se plouhaly ohromné uši.

»To je Bingo,« povídal Kerholec, »chlouba našeho podniku. Dobrý den, Bingo, jak se máš, staroušku?«

Slon natáhl chobot ke Kerholcovi, ten jej vzal do ruky a několikrát něžně do něho dýchl.

»Jsi hodný, Bingo. Ale pusť nás trochu dozadu za sebe.«

Popleskal mu chobot, z něhož to spokojeně funělo, a Bingo popošel o dva kroky, které mu dovolovaly řetězy na nohou. Kerholec ukázal tam Karasovi.

»Tak tohle jsou ty vaše cihly,« ušklíbl se Karas zklamaně. Čisté vepřovice!«

»Myslíš, že ti je budem vypalovat?«

Kerholec předvedl Karasovi, jak si má pod levou ruku založit lopatu a jak vést pravicí koště, aby co nejrychleji naložil hromské cihly sloní velkovýroby. Když byli hotovi, zavedl Karase do oblékárny, kde mu vykázal kolík, na nějž Karas konečně zavěsil svou nádhernou livrej.

»Teď je polední přestávka,« povídá pak Kerholec, »ve tři se začíná představení, o půl třetí musíš být zase zde. A teď půjdem a vypijeme to pivo, které jsi slíbil zaplatit.«

»Nemohli bychom to nechat na večír? Pít pivo před samým obědem…«

»Nepovídej, nepovídej. Bodejť bys nešel na pivo — dyť jsi Čech.«

Tak přišel Antonín Karas, zedník z Horní Sněžné, v podjaří roku 1862 k cirkusu. Odpoledne tam stanul, všecek užaslý, i jeho sedmiletý Vašek.