Cirkus Humberto/Část druhá/XIII.

Cirkus Humberto/Část druhá
XII.	XIII.	XIV.

Údaje o textu
Titulek:	XIII.
Autor:	Eduard Bass
Zdroj:	BASS, Eduard. Cirkus Humberto. S 317- Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	Praha: Fr. Borový, 1941
Licence:	PD old 70

Malá Helenka Berwitzová se vrací k jezdecké práci. Celou zimu jí byla ušetřena, aby se výhradně mohla věnovat cvičení u madame Delaglio.

Tereza Delaglio byla nafintěná a namalovaná babka s černýma uhrančivýma očima, ostrým nosem a hrubým, skřehotavým hlasem. Záda se jí už začínala klenout, ale nožičky měla na vysokých podpatcích jako strunky, a když si podkasala sukně, dovedla ještě provésti détiré, akrobatický baletní postoj s nohou zdviženou podle hlavy a s druhou rukou zdviženou en demi-lyre. Prožila svůj život jako burleskní pantomimu, v níž pletla hlavu harlekýnům a utíkala za svitu luny s pieroty. Přišla na svět v předsíni baletní síně milánské Scaly, kde její matka byla uklizečkou. Od tří let se jako malá opička otáčela po vzoru tanečnic, od sedmi let vystupovala na jevišti. V jedenadvaceti letech byla primabalerinou v Rize, pak ve Varšavě a Drážďanech. Staré její modlitební knížky jsou proloženy milostnými básněmi, které na ni skládali poetové šesti nebo osmi národů. A je po Evropě mnoho starých šlechtických sídel, kam kdysi přijížděla jako útlá a křehká bohyně Vítězství, majíc u svých nohou statky i erby svých vznešených ctitelů. Nakonec se provdala za basistu Delaglia, který pil, občas jí ztloukl, a prohýřiv všecky její úspory, zemřel v blázinci.

Nyní žije madame Delaglio v nečistém bytě v Hamburku, kde její dvě dcery, Marietta a Gioconda, tančí v baletním souboru městského divadla. Nejsou již zrovna nejmladší, ale madame Delaglio ostřížím pohledem střehne jejich ctnost — to jest shání pro ně kavalíry, aranžuje neviditelným způsobem dostaveníčka a vpadává do nich v pravou chvíli, aby pak v pláči a křiku prováděla elegantní vydírání. Burleskní pantomima pokračuje, jenže není v ní už lunárních pierotů, jsou jen zazobaní Panteleoni a Colombina se přehrála na komickou starou.

Denní život dcer se prodlužuje těmito avanturami hluboko do noci, ale madame Delaglio je vyhání z postelí brzo dopoledne. O desáté, někdy o deváté se začíná její baletní škola. Mladá děvčátka z hamburských rodin přicházejí k umělkyni, jejíž slávu znávali jejich dědečkové a otcové. V nepořádku rozházených peřin, mezi povalujícími se součástkami velkých toalet, nad nedopitou snídaní se ospale potácejí rozcuchané a neupravené slečny Delagliovy a s batonem v ruce ostře komanduje stará prima, zbytky večerní rouge ještě na tváři, pichlavé oči široce podmalovány, krákoravé strašidlo noci v mdlém světle zimního odpoledne.

Tu se Helenka se šesti jinými dívkami učí pěti základním postojům klasického baletu, vykrucuje nohy patami k sobě, špičkami od sebe, nebo stojí pata před patou, zvedá se na špičky, vypíná tělo, a spouští se zas na plné chodidlo. Slečny jí ukazují, jak vést přitom ruce do šesti hlavních posic pažových; co na jevišti je sám půvab, vyrůstá tu v řemeslné nechuti před vyjevenými zraky dětí v panoptikovou karikaturu. A namalovaná madame předvádí, kterak mají elegantně zakroužit nohou, a pak komanduje rozevření, roztahování nohu až na écart, a tu již začínají její klofance a hněvivé skřehotání zápasit s bolestmi nepružných ještě tělíček. A baton bije do podlahy a holčičky cvičí tempa, andělské tempo, rybní tempo a první umělé kroky a skoky, a zas jak vydržet na jedné noze v arabesce nebo v attitudě a jak provést malé, střední a velké battement. Jsou to jen první nepatrné začátky královského umění baletního, ale už dávají podklad pro nesčetné kombinace postojů a pohybů, které se spojují v cviky adagio a v cviky allegro, jimiž se má ustavit výrazná graciesnost mladého těla.

Hodiny u madame Delaglio ovšem nepostačují. Kudy Helenka chodí, všude si provádí své repetice. Je teď často v boudě cirkusu a opřena o bariéru lóži zkouší své postoje s chodidly vytočenými a snaží se, aby přitom nohy zůstaly po celé délce spojeny, »collées«. Z šera budovy se tu a tam vynoří Paolo, syn Achmeda Roméa. Je pln zájmu o podivné věci, které vidí u malé Helenky, a shledává, že mnohé z toho je velmi podobno cvikům, kterým ho učil jeho otec podle školy, která dbala prastarých zásad formální dokonalosti. Jen názvy jsou jiné a jiné je užití. U nich všecko směřuje k prudkému pohybu, ke skoku jako když vystřelí; co přináší Helenka, jde zatím spíš na postoj, na výdrž a k zvednutí těla na špičky palců. Paola to nesmírně zajímá, jeho štíhlé tělo je rozené tělo tanečníka a cítí v sobě potřebu i ladných pomalých gest, volné hry s vlastní krásou. Paolo je už teď do sebe zamilován, už teď lační po pochvale a obdivu; se zálibou se zhlíží v zrcadle, a mluví-li s Helenkou, zdá se mu, že by balet byl pro něho neskonale vhodnější než vířivá akrobacie.

Je v tom pravý opak Vaška. Také Vašek přichází po kamarádsku k Helence, okukuje její cviky, něco z toho zkusí, ale pak ohrne nos; tohle všecko jsou kejkle pro holky. Stát na plném chodidle, stát na špičkách, stát takhle a takhle, pořád nen stát, stát a stát a dělat se hezký — to přece není nic pro mužského. Pro mužského je skok, rozběh, odraz a vzlet; a teď, když letíš, když jsi mimo zem, teď udělej své kouzlo s tělem.

Vašek už ví, o které kouzlo by nejvíc stál. Dovede je pan Hamilton a dovedou je oba Gevaertsové z Dua Bellini. Chodí se na ně dívat, když se v tom cvičí, a čumí na ně se založenýma rukama i o představení, je-li to právě v programu. Je to batúda, veliký skok s trampoliny do dálky, přes hřbety nastavených koňů nebo nad hlavami celého dvojstupu sluhů, skok s krásně vykrouženým saltem. Dvanáct koňů postavit vedle sebe a pak se vymrštit a letět vzduchem nad nimi! Nebo postavit čtyřiadvacet mužů v dvojstupu, s puškami a bajonety, které se jim křížem krážem zježí nad hlavami a ještě o půl metru zvýší tu živou překážku; a teď, chlape, skoč a dostaň se nad ně a dostaň se přes ně, nesvedeš-li to, odnesou tě prošpikovaného jako zajíce; a když jsi nad nimi a začínáš vyklápět vymrštěné tělo s hlavou mezi koleny, šlehne to mezi blyštícími se bajonety a rum–prásk, chlapi vystřelí a ty proletíš jako dělová koule a už se musíš vzpřimovat a brzdit dopad. To je, panečku, velký kumšt, to musíš mít celé tělo tak říkajíc v hrsti; a neskočíš to, člověče, nevezmeš-li ten odraz, neřekneš-li si: Buď přeletím, nebo jsem mrzák. Jak to říkává pan Hamilton, když se ho Vašek ptá, čím se tak silně vymrští, jestli nohama nebo trampolinou: »Srdcem, Vašku, na salto mortale v batúdě musíš mít srdce. Ti, co dole vystřelí, to je čtyřiadvacet vojáků. Ale ty musíš nad nimi letět se srdcem velitele: buď — anebo.«

Leč Achmed Roméo nedbá Vaškových předčasných tužeb. Školení musí jít po pořádku. Vašku umí flip a skáče opičí skok, dobrá, teď se bude cvičit flic-flac, přemet přes ruce dopředu, a saut périlleux, salto pozpátku, které je lehčí. A teď teprve, když tohle začíná mít v malíku, přichází se na salto mortale, skok s přemetem vpřed, tělo skrčeno, kolena u brady. Stakráte se Vašek za Achmedova pokřiku rozbíhá a odráží a stakráte ztroskotává nepříjemným, ohavným trhnutím v břiše, jak ho ochranná šňůra vyrve z nešťastného pádu. je to vlastně jako odporný úder do žaludku a po dvaceti třiceti nezdarech se Vaškovi motá hlava a chce se mu zvracet, ale Achmed se chechtá a halasí, to že nic není a že se to musí znovu zkoušet a znovu a znovu, jednou že Vašku rázem na to přijde, na ten trik jak se »dostat do vlny«, a pak že to přijde samo.

Vašek ještě myslí, že se mu to nedaří pro slabý odraz. Nechápe, že umělým skokům vládne setrvačnost a že je třeba se přizpůsobit síle, která nese tělo vzduchem. Stačí malé pohnutí a síla má jiný účin; za jistých podmínek tě sama protočí v prostoru a přivede zase na nohy. Je to jeden jediný, nepatrný zlomeček vteřiny, kdy musí přijít tvůj impuls do souhry setrvačnosti a tíže, a pak se náhle zjeví kouzlo pohybu. Tohle však mu Achmed Roméo neumí říci. To mu nedovede říci ani pan Hamilton, ani ten nebo onen Gevaerst. Ti všichni to prostě dovedou a nevědí, jak to přijde. Pro ně je to »trik«. Jediný, který by mu to dovedl říci, protože to ví, je Frasquito Barengo, letecký akt. Ale Frasquito Barengo mlčí. Frasquito Barengo dumá. Dumá o tom, jaké odlišné křivky kreslí ve vzduchu ruce, nohy a hlava, když se po šestém rozkmihu pustí hrazdy a letí volně vzduchem; dále o tom, jak by se ideálně vytvářel tento let, kdyby měl člověk nohy co nejslabší a plece co nejrozvinutější; a dále o to, zda ho Concha zradí s tím žvanivým Héctorem nebo nezradí. Žádnou z těchto věcí nedovede Frasquito Barengo domyslit až do jasného konce, po každé přijde k jistému bodu, kdy je mu všechno další záhadné a kdy se mu myšlení tříští a do představ mozku proniká odkudsi z hlubin jen vytrvalý rytmus kytarového doprovodu. A pak Frasquito Barengo sedí nehybně jako vyřezávaná socha a naslouchá celé hodiny hudbě, která v něm hraje stále týmž omamně pomalým kolébáním, až se z ní jako z mlh zvedne obraz domova, skalnatá poušť se spálenou trávou a vyprahlým řečištěm, kde po lomeném mostě jede na vysokém koni seňor Juan Gonzalo Barengo, otec, vzpřímený, s pláštěm přehozeným přes levé rameno, za ním na zadku koně jeho manželka Rosita, za nimi mezek s pytli obilí, jež vezou do větrného mlýna.

Vašek si tedy svůj unavující nezdar se smrtelným saltem vysvětluje nedostatečnou přípravou svalstva. I vrhá se zuřivě do nových pomocných cvičení. U bratří Gevaertsů objevil švihadlo a s tím teď zarputile skáče ve všech svých volných chvílích. Skáče vůbec všude, kde se k tomu udá příležitost; a jednoho dne objevuje cvik, který má pro něho zvláštní půvab: jockeyský skok. Kdykoli některý z jezdců zkouší voltižování bareback, bez sedla, Vašek si podrží po jeho cvičení koně, vystoupne na špičky, potře mu hřbet znovu kalafunou a pak se učí vyskočit mu na záda rovnýma nohama se země. Je to mnohem těžší než jeho někdejší skoky na bandurka, zato se mu lépe daří udržet se nahoře na širokém hřbetě. Po třech týdnech nabývá jistoty v odrazu i v přistání a pak mu Hans musí koně uvést v krok a Vašek se učí vzlétnout na něj i v pohybu. Pokud může, dělá to všecko tajně, v ukradených minutách, kdy nikdo není u manéže; je to jeho vrozená ctižádost, překvapit hotovou dovedností a neukazovat, co ještě neumí.

Nejčastěji se mu naskýtá šeděplavý valach Ajax. Je o něco nižší než průměr ostatních, klidný a spolehlivý, má poměrně široký hřbet a pádí manéži v dokonale vyrovnaném pohybu. Pro tyto vlastnosti jej Berwitz vybral k dalšímu výcviku Helenčinu. V Hamburku měla Helenka volno, ale teď, když se s baletní školou skončilo, vrací se Helenka každé ráno k voltiži. Všecko jí celkem jde, ale když se ctižádostivý Berwitz rozhodl chtít po ní i jockeyský skok, Helenka ztroskotává. Pokud se může při skoku opřít o vidlici, připevněnou na obřišníku, vyhoupne se na Ajaxe lehce a půvabně i v klusu. Ale na přímý skok se země je zřejmě ještě příliš slabá. Ale Berwitz žije ve vzpomínce, že on sám v těchto letech prováděl již jockeyský skok před publikem. Nařizuje tedy vytrvale nové repetice a Helenka vždy znovu skončí jen houpačkou na záchranné šňůře. Berwitz nekřičí a neláteří, ale ponenáhlu pozbývá laskavosti. V duchu začíná děvčeti vyčítat, že nemá dost pevné vůle. Jemu se zdá, že každý úspěch je jen věc tuhé, sevřené vůle, zarputilého odhodlání. A říká si, že neměl ženským povolovat s tím baletním švindlem. Pustil holku na čtyři měsíce z cviku a teď to má, děvče se zkazilo, změklo, lýtka má jako z tvarohu a bude to měsíce trvat, než ji zase otuží na řádný skok.

Často, když se Helenka se slzami v očích po dvacáté marně rozbíhá, vynořují se v přítmí stanu dvě postavičky, které s velkým zájmem sledují její marný a vysilující zápas: Vašek a Paolo. Oba kluci se cítí velkými odborníky ve skocích a Helenčina nemotornost je jim podnětem ke znaleckým úvahám.

»Já,« povídá Paolo jednoho dne, když usedají spolu na bednu za stanem, »já bych jí to ukázal, jak vyletět nahoru. Ale Hans mne nepustí ke koňům, takže to nemohu ani zkusit.«

»Skok na koně,« odpovídá Vašek, který na tomto poli cítí konečně svou převahu nad Paolem, »je jako kterýkoli jiný skok. Na tom nic není.«

A v duchu si myslí: Jen to zkus, ty kominíku, a přerazíš si nohy.

»Já jen nechápu,« uvažuje Paolo, »že se Helenka nevynese až nahoru. Odraz přece provádí správně.«

»Holka je na to slabá,« ohrnuje Vašek pysky, »a nepřijde na žádný fortel.«

»Myslíš, že je na tom nějaký fortel?« ptá se Paolo.

»Nemyslím. Vím.«

»Jakýpak, prosím tě…« zahraje lišácký Paolo nedůvěřivost. A podrážděný Vašek se hned vytáhne se svou odbornou znalostí.

»Podložit nohu,« povídá, jako by to byla nejobyčejnější věc pod sluncem.

»Podložit nohu? Co tím myslíš?«

»Koukej: Helenka jde na ten skok jako na soprasalto, s rovnýma nohama, collé. Jako by se chtěla vznést do vzduchu. Ale ona se tam takhle ještě nedostane. Narazí vždycky nohama o něco níž. Ale kdyby pravou nohu skrčila, vytáhla ji vzhůru, tak si to ulehčí. To by už našlápla na hřbet. A jen by se pak musela okamžitě vztyčit a levou dotáhnout. Non è cosi?«

»Jak to myslíš?« ptá se Paolo, který ještě nechápe.

Vašek mu to ukazuje. Příkladem se dorozumívají lépe než slovy. Paolo si tleskne do dlaně.

»Per vita mia, tohle je správné! Jak jsi na to přišel?«

»To je moje věc. To si pamatuj, že Vašku umí trochu víc, než si myslíš.«

A Vašek odchází, ruce v kapsách kalhot, odkopávaje cestou kamínky. To stálo za to, říká si uspokojen, jak jsem ho, kluka špinavého, utřel! Konečně to mohu těm černým klukům ukázat!

Paolo zůstává sedět na bedně a oči má přimhouřeny. Ecco, říká si, teď jsem to z něho dostal. Je to vlastně velký kočičí skok do výše. S tím se mohu odvážit skočit na koně i bez přípravy.

A nazítří, když Helenka nastupuje, Paolo vklouzne do šapitó a ponenáhlu se víc a víc blíží manéži. Helenka si odbyla voltiže a nyní začíná s jockeyským skokem. Po prvé, po druhé, po třetí. Marně. Berwitz je přimračen, začíná bičem práskat po koni, ačkoli Ajax běží jako stroj, Helenka se zase rozbíhá a zase nedoskočí. A v tu chvíli už se Paolo, lačný nějakého efektu, nemůže udržet, vskočí do manéže a volá:

»Signore direttore…«

Berwitz ustrne. Zase už se někdo opovažuje rušit mu zkoušku a vkročit do manéže? A to ten bosý kluk?

Berwitz se zachvěl vzteky a práskl bičem.

»Au!« zaječí Paolo a svalí se na zem. Pak se zvedá a s křikem a vytím utíká pryč. Lýtka ho pálí, jako by je bič přesekl. A pod pravým kolenem je opravdu kůže roztržena a z ní se řine krev. Berwitz v manéži ještě práská bičem naprázdno, aby si ulevil, Hans za jeho zády tiše kleje, Helenka stojí ulekána v zoufalé bezradnosti, ramínka se jí škubají k pláči, ale je jako lapené zvířátko, připoutána k šňůře; a jen Ajax kluše kolem toho výjevu stále týmž plavným krokem.

Teď se rozhrnula gardina a Vaškova rozjívená tvář nakukuje v šapitó, co se tu děje. Berwitz jej spatří a najednou má pocit, že musí nějak tu scénu skoncovat.

»Vašku!« houkne na kluka.

Vašku vyběhne.

»Troufáš si na jockeyský skok?«

»Troufám, pane řediteli!«

»Pojď sem a ukaž tedy Helence, jak se to skáče.«

Hans odvazuje Helenku, ale než se obrátí k Vaškovi, aby ho připjal, Vašek už stojí Ajaxovi na hřbetě.

»Ještě jednou, Vašku. Allez!«

Vašek se rozběhne podél koně, odrazí a už mu nohy nahoře pérují doskok.

»Dobrá, děkuji. Pro dnešek dost. Takhle se to dělá, Helenko! A Vašku je jen o rok starší.«

Berwitz opouští manéž. Ajax se zastavuje, Vašek sklouzne s jeho hřbetu do pilin a pak ho odvádí do stáje, aby ho otřel slámou. Hans uklidňuje Helenku několika dobráckými slovy a pak jde za Vaškem. Helenka se rozhlédne a rozběhne se tím směrem, kde prve zmizel Paolo.

»Helenko!«

Nahoře na posledním gradinu sedí Paolo a kýve na ni. Vyběhne k němu.

»Moc tě to bolí, Paolo?«

»Ecco, teče mi krev. Ten mi dal, ten surovec!«

»To nesmíš říkat. Je to můj tatínek. Nemáš šátek?«

»Nemám.«

»Já taky ne. A ta rána by se měla ovázat!«

»I ne. K čemu? Aťsi umřu. Aťsi mě tady musíte třeba pohřbít. Copak jsem dělal něco zlého? Já jsem ti chtěl přece pomoci!«

»Já jsem si to myslela. Ty jsi hodný hoch, Paolo. Já tě mám ráda.«

»Raději nežli Vašku?«

»Vašku je taky hodný hoch. A jezdí se mnou. Ale co uděláme s tou nohou?«

»Nic. Já si potom dám na ni pavučinu. Pojď si ke mně sednout.«

Helenka se posadí vedle Paola. Je tu ticho, je tu šero, dole matně září opuštěná manéž, jsou tu jako v zapomnění. Paolo beze slova přitahuje děvčátko blíž k sobě, klade mu ruku kolem krku; na obě děti sestupuje lehounké rozechvění, nejasná tucha jakéhosi mámivého blaženství. Bezděky mluví šeptem.

»Co budeš dělat, Helenko, až budeš velká?«

»Budu jezdit.«

»Já budu tanečník. Už jsem se rozhodl. Povedu velký balet.«

»To bude hezké!«

»Mohla bys tam tančit se mnou, budeš-li se učit dál.«

»Budu, určitě budu. Maminka to povídala. A to bychom my dva byli dvojice?«

»Ovšem. Já tam budu mít sice plno baletek, ale na sólo si vezmu jenom tebe. A budeme mít obrovský sukces.«

»Já prý budu moc dobře tančit na špičkách, říkala madame Delaglio.«

»To je dobře. To musíš umět. A co kdybychom se vzali?«

»Ne — či ty myslíš, že ano?«

»Ovšem. Ty mě máš přece ráda?«

»Ano.«

»Paolo je přece hezký hoch?«

»Ano.«

»A Paolo ti chtěl pomoci a byl za to bit!«

»Ano.«

»Tak vidíš. Paolo tě má rád, Paolo tě bude chránit, Paolo z tebe udělá slavnou tanečnici.«

»To bude velmi, velmi krásné.«

»Slibuješ mi tedy, že se vezmeme?«

»Slibuji, Paolo. Ale co bude říkat tatínek?«

»To je jedno. Když nám bude bránit, já tě unesu. Utečeme mu.«

»Třebas na koních.«

Tenhle návrh trochu porušil Paolovo nadšení. Uvědomil si starou bolest, že není jezdec.

Za jejich zády se ozval tlumený hluk. Patrně se někdo chystal ke zkouškám v manéži. Paolo tedy spěchal s rozhovorem.

»Třebas na koních nebo v kočáře. Jak se to bude hodit. A teď mi podej k tomu ruku. Slibuješ?«

»Když chceš, Paolo, tedy slibuji.«

»Na čestné slovo?«

»Na čestné slovo.«

»Tak si to pamatuj. Teď jsme jako svoji. Třebas se rozejdeme, my třebas s tatínkem pojedeme jinam, ale ty musíš na mne počkat, až přijdu a unesu tě.«

»Ano, Paolo.«

Helenka to všechno shledávala úplně v pořádku. Paolo se jí líbil, byl hezký, doma o něm řkali, že znamenitě pracuje, dneska byl zraněn, protože jí chtěl pomoci při jockeyském skoku. Tatínek byl se snad zlobil, ale madame Delaglio by jí to schválila. Madame Delaglio vždycky holčičkám říkala, aby si hleděly najít ženicha, co budou moci nejdříve, aby to pak s nimi nedopadlo jako prý s těmi jejími dcerami.

Dole přišel pan Hamilton a volal na kohosi, že je manéž volná. V gardině se objevil mladší pan Gevaerts. Paolo tedy naposledy tiskne ruku Helence. Oba se zvedají. Ještě mu napadlo, že by ji měl políbit, ale jsou na samém kraji schůdků a třebas by spadli. Paolo tedy praví nahlas, když spolu sestupují:

»Neřekl ti Vašku, jak máš skákat jockeyský skok?«

»Ne, Paolo, on mi to ukazoval, ale neřekl nic.«

»To už ti taky mohl vysvětlit. Já jsem mu to včera vyložil, jak se na to musí jít. Ale on to asi nepochopil. Je to teprve takový začátečník.«

»A jak to mám skákat, aby se tatínek nezlobil?«

»Já ti to povím, Helenko, abys viděla, jaký je Paolo. Ty děláš chybu, že se chceš dostat nahoru rovnýma nohama. Musíš se levou nohou odrazit a pravou ve skoku zvednout nahoru. Takhle, koukej.«

A krásný Palo jí dole předvádí tajemství, které se včera dověděl od Vaška. A Helenka si to zkouší, zatím jen tak, a pak letí domů. Je jí do zpěvu, protože se domluvila s Paolem, bude primou balerinou, Paolo ji unese a Paolo je vůbec nádherný hoch, který se nebojí rány a který ví, jak skákat jockeyský skok.