Cirkus Humberto/Část druhá/XIV.

Cirkus Humberto/Část druhá
XIII.	XIV.	XV.

Údaje o textu
Titulek:	XIV.
Autor:	Eduard Bass
Zdroj:	BASS, Eduard. Cirkus Humberto. S 332- Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	Praha: Fr. Borový, 1941
Licence:	PD old 70

O nečekaném setkání s don José Lebedou se mezi osmičkáři za zády Vosátkovými mnoho mluvilo. Odhalilo jim kus minulosti, o níž kamarád mlčel.

»To je ukrutánské,« vrtíval hlavou Karas, »v kterých čertech peklech se ten člověk proháněl.«

»Já ti to říkal,« přikyvoval Kerholec, »ten chlap má historii větší než Napoleon. Panečku, ten je vostřílenej — vod kanonů nahoru.«

»Mně se líbí,« dodával Bureš, »jak z něho vyšlo, že vždycky bojoval za ideály. To je důležité, že krajan Ferenc nebyl pouhý dobrodruh. Člověk musí jít za nějakým ideálem.«

»Měl by to sepsat,« mínil Karas, »to by lidé četli.«

»I dej pokoj,« broukl rozhořčeně Malina, »snad bys nenaváděl tenťáka, aby se s odpuštěním stal z něho škrabal? Taková ohavnost tu ještě nebyla.«

»Něco by se mělo s tím udělat,« řekl Kerholec a svraštil čelo, »je to věčná škoda, nechat to ležet ladem, takové zkušenosti a tu chytrost.«

Kerholec neříkal takové věci naplano. Kerholec měl vyřídilku dobře proříznutou, ale netlachal zbůhdarma. V jeho hlavě pracoval bystrý a čiperný mozek, v kterém se rodily praktické myšlenky. Takové tyto hovory jej přivádějí k nápadu, který je zprvu neurčitý a nejasný, ale pak se rychle vytříbí. A Kerholec bez dlouhých řečí a příprav jde o jedné zastávce za Berwitzem.

»Měl bych, pane řediteli, myšlenku,« povídá mu s kloboukem v týle. Berwitz stojí u své maringotky bez kabátu a bez vesty, nohu má opřenou o schůdky, v hubě cloumá doutník.

»Tak ji vyklop, Karle,« povídá direktor. »Žádná myšlenka není k zahození. Z každé se dá něco vydresírovat.«

Berwitz zná Kerholce a ví, co v něm je. Kdyby se mu všecko rozuteklo a měl by začínat znovu, první, o koho by stál, by byl tento český tenťák, který měl myšlenky.

»Už jsme dlouho neměli žádnou pantomimu.«

»Ano. Je to všecko obehrané a okoukané.«

»Právě. Muselo by se přijít s něčím novým. My dělali pořád jen pohádky a Královnu ze Sáby a takové historie a to už je jen pro malé děti. Muselo by se najít něco, co by chytlo dospělé.«

»To je správné, Karle, to já taky říkám. Ale co by to bylo? Našels něco?«

»Myslím, že ano. Žádná pohádka — muselo by to být něco strašně napínavého a ze současného života, o čem všichni lidé pořád mluví.«

»A je něco, o čem všichni lidé pořád mluví? Já nic nevím. Mně mluví pořád žena o tygrech, holka o baletu, Frans o číslicích a Hamerschmidtová o punčochách — z toho přece neudělám žádnou pantomimu.«

»Ne. Ale je tu ještě válka.«

»Proboha, válka? Kde je válka? Aby nám nesebrali koně…«

»V Americe je přece válka!«

»Ach, v Americe. No, tam ať si válčí. Tam my nepojedeme. Tak v Americe je válka! Pro mne a za mne. Já to nečtu. Já nemám kdy na žvanění novin. A kdo se to tam bije? Já myslel vždycky, že je to ráj.«

»Je to válka v Unii. Severní státy proti jižním. Pro zrušení otroctví.«

»Ajajajaj. Takové věci jsou ještě na světě?«

»Jsou a to právě všecky lidi zajímá. Každý den je v novinách o nějakém hrdinství nebo ukrutenství. Kdybychom si pro hamburskou zimu připravili o tom pantomimu, byl by to ohromný obchod.«

»No snad, ale jak na to jít? To by tam byli Indiáni, co?«

»Indiáni a černoši, střelci, cowboyové a kavalerie. Hlavně jízda. Udělat v manéži celou bitvu.«

»Počkej, nejdřív prchající obyvatelstvo. Abychom tam mohli hnát ovce husy a Modrovousa s kozami. To má vždycky sukces. A pak bitvu — a člověče, Karle, to bych já vystoupil jako střelec. Já to umím po tátovi a ty jeho ládovačky pořád vozím s sebou. To by bylo znamenité číslo. Slon by tam nemoh být? Já bych třebas střílel se slona.«

»To se musím zeptat, jsou-li v Americe sloni. To víte, my bychom to museli dělat co nejvěrněji, veritábl.«

»Ovšem. Černochům dáme ty marokánské šaty a pro Indiány přešijeme třebas ty perské sokolníky.«

»To nám poradí, kdo to tam zná.«

»Zajisté. Jen kde ho vezmeme, když jsem každý den jinde.«

»On tu je a jezdí s námi. Je v mé partě: tenťák Ferenc.«

»Ferenc? On tam byl? Výborně. No a jak to bude: on to sepíše nebo co…? Já si nedovedu představit jak se taková pantomima sesadí, my jsme vždycky hráli, co jsme už viděli. A tohle je úplně nová myšlenka…«

»Já myslím, abyste to nechal mně. Já mám ve voze ještě jednoho šikovného kluka, Bureše, my to už nějak sestavíme a přineseme vám to hotové.«

»Ano. Ale musí tam být prchající obyvatelstvo a střelec, pamatuj mi také na to, Karle. A jak se to bude jmenovat? To je taky moc důležité!«

»Jmenovat… jmenovat… no, nejlíp snad tak, jak to je: Sever proti Jihu.«

»Sever proti Jihu. To je velkolepé… Ano… Sever proti Jihu… Sever proti Jihu… To je náramné. Má to zvuk: Sever proti Jihu. Ale počkej, jakpak, nebude to vadit, jestli nám boudu jinak postavenou… víš, myslím, že gardina bude Sever a vchod bude Jih, ale co jestli je gardina na západ?«

»Ale to nevadí, pane řediteli.«

»No, já vím, že ne, ale když jsi říkal, že všecko má být veritábl. No tak s pomocí boží: Sever proti Jihu. A Karlíčku, když se to vydaří, pamatuj, že ředitel Berwitz bude uznalý. Řekněme: padesát marek. A když to bude i velký sukces, tož třebas i šedesát. Servus!«

A ředitel Berwitz se vzpřímil a šel za paní ředitelovou, aby jí oznámil, že právě přišel na geniální nápad vytvořit strhující aktuální pantomimu Sever proti Jihu a že podrobným propracováním pověřil Kerholce s celým štábem spolupracovníků. A sám že bude krejírovat hlavní roli zázračného střelce, aby to byl dokonalý sukces.

Což s Berwitzem měl Kerholec jednání lehké, obtížnější bylo, jak přimět takového Vosátku a Bureše, aby dali něco vážného dohromady. Najednou je s tím překvapit nesměl, na ně se muselo opatrně, od lesa. Nechal si to na večer, když spltli horu knedlíků se zelím a leželi na zemi s břichem příjeně nadmutým. Jako každý den zabrousilo se i dnes do vzpomínek a Kerholcovi nebylo za těžko natočit hovor na staré pantomimy. Nejvíc mu v tom bezděky pomohl Malina, který se všecek rozzářil.

»Jó, pantomimy,« převzal hned první narážku, »to byla nesmírná krása. Červená karkulka, Sněhurka a trpaslíci. Sem Švábů, to byla náramná podívaná, to se lidem tuze líbilo. V Sedmi Švábech jsem hrál sedmého Švába a to byla moc těžká role, ono se vždycky těch šest předních svalilo na toho zadního na jednu hromadu. Ale mně to nevadilo, starý Humberto mě chválil, že jsem to dobře pojal a že toho sedmého švába podávám s citem. Bodejť by ne s citem, když na mně leželo šest chlapů s holinkami, to by tu roli procítil, i kdyby byl jako houžev.«

»A že se teď nic takového nedává,« nadhodil Karas, »o té Červené karkulce jsem slýchal už od báby, ale nikdy jsem to na vlastní oči neviděl.«

»Pohádky jsou už zastaralé,« přisunul Kerholec řeč blíž ke svému ohníčku, »to by se muselo přijít s něčím dočista novým.«

»To já bych, pane tajný rado, věděl o sensační novince,« omočil se Vosátka. »Takhle udělat potopu světa, to by byla pantomima pro cirkuks! Noe and Sons! Vrchol dresury! Všechna zvěř světa v společném vystoupení! Jedinečná věc v dějinách lidstva!«

»A to taky, zasmál se Bureš, »už přidej: Miliardy krychlových metrů vody zaplaví manéž ze všech průchodů nebeských!«

»Zcela správně, ty dunící veršomluve. A jako zvláštní atrakce: ekvilibristka holubice s ratolestí.«

»A co výprava, seržáne? Duha nad Araratem!«

»A velké balabile všeho tvorstva!«

»A na konec živý obraz: maestro Selnicki co by Noe holduje poháru vína.«

Chechtali se těm nápadům, jen Malina zůstal vážný.

»S tou duhou na Araratu je omyl,« prohlásil, když se utišili. »Taky jsem vždycky o tom slýchal, ale na vlastní oči jsem se přesvědčil, že na Araratu žádná duha není. To jsou babské plky. Na Araratu jsou mračna.«

»Vy jste byl na Araratu, strejčku?« vyvalil oči Vašek.

»No, na něm jsem nebyl, kdopak byl lezl do takového kopce. Ale pod ním jsme byli asi týden a nahoře se pořád válely mraky.«

»A viděl jste tam ještě něco po té povodni?«

»Ano, chlapče. Byl tam na jednom místě ještě ukrutný močál. Náš Bingo se tam chvíli válel v bahně.«

Vašek zmlkl, protože si hned umiňoval, že musí zajít k Bingovi a vyptat se Arr-Šehira, jak to bylo, když se Bingo koupal v povodni světa pod Araratem.

»Vidíte, kluci,« obracel nyní řeč Kerholec, »tak jste tu vyfantasírovali pantomimu, že už k tomu scházel jen nápis: Spravedlivým vstup volný. Ale co kdybychom si vymysleli něco opravdového, co by se dalo sehrát? Cirkus Humberto by už to moc potřeboval.«

»Pámbů s námi a zlé pryč,« div se nepokřižoval Malina. »Snad bys nechtěl, aby ti tady sepsali pantomimu?«

»Proč ne? Je to něco nemožného?«

»Jdi mi ty blázne. Slyšel jsi už, že si někdo někdy vymyslel pantomimu? Pantomimy se přec hrají tak, jak jsou, ty si nikdo nevymýšlí.«

»Tys tomu dal, Vendelíne. A jak myslíš, že vznikly ty staré pantomimy?«

»To já nevím, ale rozhodně je nikdo nesepsal. Cirkus a pantomimy, to jsou věci, které tu byly odjakživa, a nic nového si v tom nevymyslíš.«

»Heleďte ho, dědu. Oč se vsadíš, že si vymyslíme úplně novou věc?«

»Ale třebas o tuplák, vy blázni. Jste blázni a blázni zůstanete. Budou mně tvrdit, že si jde pantomimu vymyslet! To jsou, člověče, obrazy a děje a strašná spousta věcí, to musíš vidět hotové, abys to doved udělat, a ne z ničehož nic!«

»Slyšeli jste ho, kamarádi?« obrátil se Kerholec rychle na Vosátku a Bureše. »O tuplák piva — vsadíme se?«

»Vsadíme,« vykřikl Ferenc, »a potřeme sedmého Švába.«

Tímto způsobem tedy dostal Kerholec Bureše a Vosátku, že dali hlavy dohromady a ze sčetlosti jednoho, ze životních zkušeností druhého složili jednoduchý cirkusácký děj, v němž otrokáři s pomocí černochů přepadli malý severský oddíl jízdy, ale indiánský hoch, jejž hrál Vašek, přivedl posilu, která porazila jižní odbojníky. Pan Berwitz dostal v té hře dvojí úlohu: jednak jako znamenitý střelec byl náčelníkem Jižních, jednak v závěru přijel jako rozhodující šerif Severu. Úspěch byl nesmírný a Sever proti Jihu se stal začátkem dlouhé řady slavných pantomim, které vesměs skládali Bureš, Vosátka a Kerholec. Jejich novost byla v tom, že se opíraly o populární aktualitu. Po dalekém světě se začínaly velké velmocenské výboje, Rusko tíhlo do střední Asie, Francouzi na Dálný Východ a do Tichomoří, Anglie do Afriky a k panství indickému, exotické země se najednou objevovaly v obzoru čtenářů novin a Cirkus Humberto přicházel každý rok s heslem, jež se zdálo ony neznámé končiny se všemi jejich divy předvádět hladovému zraku lidového diváctva. Po hře z občanské války americké přišlo Dobytí Mexika, pak Japonská slavnost květů, Emír bucharský, Princezna Anamu, Napříč Afrikou, Román indické bajadéry, a do toho se vkládaly hrdinné motivy z evropských válek, Noční hlídka u Sedanu, hadži Loja, Kozáci na Šipce. Dohromady to všecko bylo stlučeno na jedno brdo, ale diváci se hrnuli, paní Hammerschmidtová mívala vyprodáno na kolik dní a Berwitz z rostoucích přebytků kupoval nová a nová zvířata, pořizoval kostymy a dekorace, zlepšoval stany a přijímal do souboru exotické umělce, kteří se teď čím dál tím hojněji objevovali v Evropě a v pantomimách měli své zvláštní úlohy.

Valný podíl na libretním žánru osmičkářů měla hospoda U námořníkovy nevěsty. Toho večera však, když tam přišli propít Malinův tuplák a roztočit něco z Berwitzovy padesátimarky, nezasípal jim vstříc Moeseckův vyšeptalý hlas: za výčepnickým pultem se otáčela ženská. Moesecke se nachladil a musel si lehnout a na jeho místo si stoupla jeho paní. Předtím ji parta nikdy nezahlídla a Moesecke sám se o ní nikdy nezmínil. Bylo to velké překvapení, a jak si doznali, docela příjemné. Místo hranatého výčepníka usmívala se na ně baculatá bytost s důlečky na tvářích, s černýma jiskrnýma očima a s černými kadeřemi vlasů.

»Jak přišel ten ohava Moesecke k tomuhle pokladu?« to byla bezděčná jejich první vzájemná otázka. Ale tihle světoběžníci se netrápili nějakou záhadou. Kerholec první si pošoupl klobouk do týla a už se s Vosátkou postavili k pultu, aby paní Moeseckovou řádně vyzpovídali. A Vosátka brzo pomrkával po Kerholcovi, to že není jen tak, ta že se vyzná, panečku, ta umí odseknout jako sekyrečkou; a Kerholec přikyvuje, ta žena je tažená, Ferenc, ta žena je tažená; a už si přiťukávají a už zvedají číše na její krásu, už popleskávají prsty o hranu pultu a objednávají znovu, ďas ví, kamarádi moji, v čem to je, že se hned jinak pije, když tu místo odulého pančovníka rejdí taková molet osůbka! I trunčí se toho večera do haleluja a zvláětě seržán Vosátka je všecek rozkocouřený, už jim neříká »Slavný senáte« a »Vysoká Poroto«, je samá americká španělština, Adéle Moeseckové říká »Ňa Misia« a »dulce pobete« a »mío damasco« a ke všemu začíná zpívat. S narudlou jizvou, s očima přimhouřenýma se naklání k Adéle a lehounce pobzukuje jakousi cizokrajnou píseň. Je to pomalé tango milonga, jedna z oněch tristes, které se zpívají v pampách a v nekonečných, stále improvisovaných slokách oslavují krásu ženy.

Smrt nesou mi ty oči její,
ty oči jako drahokam,
Otevře-li je, zabíjejí.
A zavře-li je, umírám.

Takhle ještě svého seržána neviděli; najednou byl z něho mexický dravec, taková puma nějaká, která jde za kořistí, všechno v něm hrálo, všechno v něm jiskřilo jako elektřinou, a ta černá ženská, která mu najednou připomněla krasavice Nové Granady, na té bylo přímo vidět, jak na ni ty jiskry přeletují a jak se už všecka pod nimi zapaluje. Kerholec byl taky divoch, když přišel k sukni, a setsakra uměl zahrát na ženskou, ale proti seržánovi bezděky ustupoval, kdepak, ten šel vpřed, jako by měl skočit batúdu přes šestnáct koní, zab koně, zlom vaz, allez! Teď tu stojí, s číší ve třech nezchromených prstech, otlučený, ale nezdolatelný bitec, a načíná novou španělskou sloku:

Dovolte, aby se vám řeklo,
že vaše krása je zlá věc,
pro oči ráj, pro duši peklo
a pro můj váček očistec.

Prásk! letí vypitá číše na zem a seržán komanduje:

»Láhev akvavitu!«

»I pro pána krále,« vyhrkl přidušeně Malina, »a to já se, kamarádi, zdejchnu. Tohle byl mohlo špatně dopadnout. Španělské zpívání a švédská kořalka, to vypadá na pár mrtvých a raněných.«

Karas měl z toho taky strach, oba se tedy vytratili a uháněli na Reeperbahn, kde si dali dobrou noc. Když Malina míjel boční vchod do cirkusu, pootevřely se tam dveře a někdo vyhlédl. Malina se zastavil a rozpoznal zlatě červené vlasy.

»Alice! Zrzounku!« zvolal potichu, »copak tak pozdě vartuješ?«

»To jste vy, otče Malino?«

»Ano, já v celé své kráse. Ale na mne přece nečekáš?«

»Ne, to ne. Ale pan Kerholec není ještě doma.«

»Kerholec? Ach, máš pravdu, vždyť mi sám říkal, že se nastěhuje letos do boudy. To je cimra nočního hlídače, že ano?«

»Ano. Od nás přes chodbu. Pan Kerholec je vždycky tak pořádný a dnes po prvé nepřišel. Měla jsem strach, jestli se mu něco nestalo…«

»Ne, Alice, dosud se mu nestalo nic. Ale ani na něho nečekej.«

»Kde je.«

»To víš, mužský.«

»Cože… u holek?«

»Ale to ne, to ne. Je s partou. Ale jak to dopadne, nevím.«

»To jsou někde u děvčat.«

»Povídám, ještě nejsou. A kdyby byli, tobě to může být jedno. Jdi spat, ať neprobudíme Harweye.«

»Dobrou noc.«

Dveře se zavřely a Malina tlapal tmou k vozu číslo osm. Okno u jizbičky Alice Harweyové se nerozsvítilo, Angličanka vklouzla po špičkách dovnitř, usedla na postel a potmě naslouchala, zda otec vedle spí. Bylo ticho, v němž slyšela jen bušit své vlastní srdce. Co se to s ní děje, že od chvíle, kdy Kerholec spí na druhé straně chodby, nemůže nikdy usnout a čeká vždy na jeho návrat? Taková léta žijí vedle sebe a nikdy nepocítila žádné vzrušení. Vždyť vlastně při něm vyrostla, byl už placmistrem, když ona začala jezdit, kolikrát jí pomáhal místo štolby na koně, kolikrát stál s bílými rukavicemi u gardiny a díval se na její voltiž a pak si ji dobíral pro její rudé vlasy! Míval pro ni takovou podivnou říkanku ve své rodné řeči, takové cosi »zerzy zerzy cótje merzy«, dobře si to Alice pamatuje, protože jí to říkal na potkání a ona ho za to štípala do paže, — můj bože, to všecko bylo takové nevinné, kamarádské, nikdo při tom na nic nemyslil; proč teď najednou je už po týdny večer rozechvěna představou, že on vchází do dveří naproti? Kolik let tu přezimovali, vždycky tam spal nějaký mužský, kterého si majitel konstrukce platil jako nočního hlídače, a teprve když pan Berwitz boudu koupil, propustil ho jako zbytečného a přenechal ten kamrlík Kerholcovi. Proč se jí dříve nikdy nedotklo, že tam někdo spí a kdo to je, a proč první noc, když tam přišel Kerholec, posedlo ji rozčilení, že se uzamkla na dva západy a naslouchala daleko přes půlnoc každému šustotu, každému zapraskání ve staré budově? A ještě si to všecko ani tak neuvědomila, když přicházíval zcela pravidelně, ale dnes, když najednou nepřišel, dnes ji to popadlo, dnes to najednou vidí, že se s ní něco děje, co snad ani nemá být. Není to hanba, že podléhá takovému vzrušení? Neměla by se tomu bránit? Ale což se lze ubránit něčemu, co je v nás a co námi lomcuje jako horká vichřice? Můj boře, kde se to v ní vzalo? Je to snad, je to po matce? Byla to snad tahle horečka, která způsobila, že matka tenkrát zmizela s tím Irčanem, když otec ležel v bandážích? Asi je to v krvi, kterou má po matce a která se dožaduje svého… Nejde někdo? Ano… je to on…

A Alice Harweyová rychle vyskočí, a aniž se rozmýšlela, prudkým povelem pudu popadne na stolku se zrcadlem lahvičku s voňavkou a skropí jí svůj živůtek. A pak vyklouzne ven, k domovním dveřím.

Je to Kerholec, který se vrací. Dospěli s Vosátkou a s tou černou kočkou do stadia, kdy si Kerholec řekl, že nebude kamarádu překážet. Když vyšel s Burešem ven, měl v hlavě po té spoustě lihovin trochu zamženo, ale několik hlubokých vdechů čistého vzduchu, který líbezně v měsíční noci chladil, odválo to omámení. Zbyla jen prudká, vyburcovaná touha.

»Kam půjdeme?« obrátil se na Bureše.

»Nikam, Karle. Máš u sebe příliš mnoho peněz.«

»Nesmysl. Vím, co dělám. Mohli bychom jít k Modrému hroznu. Tam jsou slušné holky… Ale je už pozdě… už to bude všecko na pokojích… fuj, to je ohavný život… děvky, děvky a nic než děvky… Tu ta Adéla, taková příjemná, čistotná, pěkná… Psí bestie, ten Ferenc!… Šeredný a divoký jako ďábel… Na mou duši, koukej, Honzo, jedinou ženskou nepotkáme! Všecko už je to v rukou, rozebráno, zadáno, vyprodáno, mordkrucielement, člověk by řval. Kam jít, Honzo? Řekni, kam jít, kde bych našel krásnou a čistou ženskou bytost? Přemýšlej, Honzo, kruci, jsi přece vzdělaný člověk…«

Ale Honza Bureš trval na jeho vlastním poznání, že už přišli pozdě, teď že by našli všude jen hanebné odpadky a že je jediné rozumné jít domů. Tak dovedl Kerholce až do půle Reeperbahn, převedl jej přes ulici k prostranství před cirkusem, poplácal mu na rameno a poslal ho spat.

Kerholec popošel k cirkusu, ale zastavil se, když Bureš zašel.

»To přece není možné,« hučelo mu to v mozku, »abys po takovém večeru zůstal nakonec sám. Aspoň tu postůj… aspoň počkej… třebas náhodou něco přijde… bílá, krásná, vonící… třebas už sem jde a bylo by hřích ji propást… počítej aspoň do sta, máš-li štěstí, přijde… je-den… dva… tři… čty-ři…«

Kerholec stojí v měsíčním světle, za ním bouda s pohaslými světly, před ním liduprázdná ulice, kterou jen tu a tam projde potácející se opilec. Kerholec počítá, pomalu počítá, protahuje číslice se — — dum — — a — — — dva — — — cet… ale štěstí se neobjevuje. Nedopočítal se stovky, mávl rukou, postrčil klobouk do týla a obrátil se k boudě. Psí život, tohleto; a teď ještě musí vyburcovat starého Harweye, aby mu otevřel dveře.

Ale co to? Dveře jsou pootevřeny? Kerholec zaostří oči — ano, dveře nejsou zavřeny! A někdo v nich stojí… někdo bílý… Kerholec zrychlí poslední kroky…

»Zrzounku! Co tu děláš?«

»Čekám na vás!«

»Na mne?«

»Ano, abyste nemusil budit tatínka.«

Alice stojí v temnu chodby, vysoká, štíhlá, a její šepot doráží k němu jako mazlivé hlazení. Kerholec náhle stojí u ní a cítí plno vůně. Ruka se mu bezděky vznese, obejme ji, uchopí vzadu pod tou spoustou vlasů. Alice stojí ztuha, jako zmrazena; nějakou malou věčnost ji tak drží, a najednou vzpurná páteř změkne a ona se beze slova přichýlí k němu a náhle prudce k němu přilne, rukama, ústy, hrudí, vším.

Pomalu, pomalounku sahá Kerholec po klice svých dveří, pomalu, pomalounku přisouvá se k nim i tím žhavým tělem, které je na něm zavěšeno. A když překročují práh, je mu sladko a blaze a mozkem bleskne vítězně: »Osmadevadesát, devětadevadesát, sto!«

V tu chvíli sedí seržán Ferenc Fosátka s Adélou Moeseckovou za zavřenými dveřmi Námořníkovy nevěsty, probírá se jejími černými vlasy a zpívá:

Tvé černé oči se mne ptají,
ty oči tvé mne prosí též,
ty oči tvé mnou pohrdají
a očima mne zabiješ!