Cirkus Humberto/Část druhá/XII.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: XII.
Autor: Eduard Bass
Zdroj: BASS, Eduard. Cirkus Humberto. S 300-
Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno: Praha: Fr. Borový, 1941
Licence: PD old 70

Odjížděli zhruba všichni, jako před rokem, i pan Achmed Roméo si znovu plácl s principálem na dalších deset měsíců. Ale nechybělo mnoho a osmička by byla přišla o jednu svou významnou osobnost: seržán Ferenc Vosátka se octl ve velkém pokušení odpadnout a opustit partu i cirkus.

To seděli jednou u Moeseckeho při pivě, tlachali a chechtali se a najednou jim Vosátka ustrnul. Uprostřed řeči umlkl, znehybněl, jen oči vytřeštil ke dveřím. Ohlédli se tam a viděli, že do hospody vešel podivný chlap, černý, baňatý, s nosem jako bambulí a s hubou tak širokou, že by se do ní vešlo kuřátko na jedno zaklapnutí. Byla to huba měkká, jako rozchechtaná, a taky pravé oko se smálo, kdežto levé bylo skoro zakryto spadlým a opuchlým víčkem. Po tvářích a po bradě se mu rozsévalo husté strnisko a v obličeji měl tmavé šmouhy jako by byl umazán. Ale tento mohutný chlapík s odulým břichem se zadíval k jejich stolu, tvář se mu roztáhla a už se k nim hrnul, zatím co Vosátka pomalu vstával, jako by ho tlusté zjevení hypnotisovalo. Chlap došel až k nim, srazil paty, zasalutoval dlaní ven a brumlavým basem zaduněl:

»Generále Vosátko, seržán Lebeda se poslušně hlásí.«

Vosátka už stál napjat jako struna, třemi a půl prsty pravice švihl jako stroj k půlce svého ucha a řinčivě odpověděl:

»Generále Lebedo, seržán Vosátka je poslušně k vašim službám!«

Nato oba zvedli ruce, padli si do náruče, líbali se a volali jeden přes druhého:

»Amigazo! Qué alegia! Cielos, vaya una sorpresa!«

Konečně se Vosátka odtrhl a obrátil se k svým stolovníkům:

»Muy seňores míos, udělejte vydatně místo, tahle jemná dušička musí zasednout mezi nás. Dovoluji si představit: excelentísimo seňor don José Lebeda z Hlubočep, můj nejvěrnější amigo z celé Střední Ameriky. Vždyť my jsme se tam navzájem zajali! Pamatuješ, Pepíku, na bitvu u hory Pico del Espuela?«

»Jak bych se nepamatoval, Ferenc, to přece byla historie!«

Toť se ví, že všichni hned chtěli tu historii znát. A když se tedy sesedli, začal Vosátka své vyprávění o bitvě u hory Pico del Espuela.

»Slavná správní rado, já jenom nerad mluvím o svých vavřínech. Ale občas přece jenom musíte vidět, vy konihoňové, jaká osobnost jezdí s vámi po tomhle shnilém starém světě. Hlavně, že je tu korunní svědek. Tak to bylo tenkrát v Hondurasu… nebo v Guatemale?«

»Ne, v Nicaragui, Ferenc,« pomohl jeho paměti pan Lebeda. »Měli jsme přece na čepicích ty fedrpuše.«

»Hombre, ano, Nicaragua. Úchvatná republika, pánové. Složená z moskytů a mesticů. A tenkrát přišla taková nějaká politická rozmíška, že tam najednou byli dva presidenti. Presiden Colador, a president Almirez. O co šlo, nevím, já byl ještě gringo, cizinec, já jsem přišel zrovna z Costariky, kde jsme tuhle s Pepíčkem dělali revoluci. V Nicaragui jsem se přidal k presidentu Coladorovi, protože prohlásil, že pohanu země lze smýt pouze krví. To byla řeč podle mého gusta, a proto jsem vstoupil jako seržán do jeho armády. Vrchním velitelem byl generál Chingolo, osvědčený vlastenec. Armáda se scházela dost rychle, vadou jen bylo, že některé formace se vždy zase po čase rozutekly. Ale protože se podařilo jejich příslušníky přemluvit, by přišli znovu, stoupaly přírůstek do závratných číslic. Mysleli jsme zprvu, že už ty cifry odstraší nepřítele, ale president Amirez se chystal k boji a jmenoval vrchním velitelem generála Platuda. Viděli jsme tedy, že nezbývá než bojovat. Když ještě přišly z Kolumbie nějaké pušky a tři děla, vytáhli jsme do pole. Ve městě Matagalpa jsme dostali zprávu, že generál Platudo postupuje směrem k Rio Grande. Generál Chingolo se tedy rozhodl, že v Matagalpě rozbije svůj hlavní stan a jiné nářadí a že odtud vyšle část vojska, aby zastavil postup nepřítele. Velitelem této výpravy, pánové, jsem byl já, seržán Vosátka. Dostal jsem asi dvacet milicianos a rozkaz. Ráno jsme stáli na náměstí před kostelem, generál Chingolo přijel na bílé kobyle, vytáh šavli a promluvil: ,Seržáne Vosátko,’ prohlásil tam energicky, ,jděte a potřete hydru odporu. Bojujte statečně jako hidalgo. Zákon musí mít průchod.’ Táhl jsem tedy vstříc vnitřnímu nepříteli. Takhle byla Matagalpa, nad ní kopec, za kopcem celá sierra, uprostřed ní hora Pico del Espuela. O kus dále prý teče Rio Grande. Když jsem s těmi dvaceti mestici přitáhl pod tu horu, narazili jsme na takovou quebradu, na takovou průrvu po jarních vodách. A vtom se strhne pokřik a na druhém břehu té quebrady pobíhá pár otrhanců s peřím na čepici a schovává se za balvany a kaktusy. Pánové, — narazili jsme na nepřítele!«

»I pro Krista Pána,« uklouzlo Malinovi, »to bylo pěkné nadělení! To mi připadá zrovna tak, jako když jsem já jednou nesl medvědům chleba a před medvědí klecí stál tygr.«

»A to zas ne, pane stájní maršálku, to zas ne!« odmítal jeho úlek Vosádka. »My jsme byli přece armáda.«

»A cos udělal?« zeptal se Kerholec.

»Dal jsem rozkaz, aby se zaujala bitevní posice.«

»To je báječné,« řekl Malina. »Na to bych nepřišel.«

»Vidíš. A rozkaz byl ovšem zbytečný, protože už všech mých dvacet milicianos bylo poschováváno, že jsem je skoro neviděl. A tak se začala bitva u hory Pico del Espuela.«

»Bylo moc zabitých?« zeptal se Karas.

»Moc. Hlavně králíků. Oni lezli z té hory a my po nich stříleli s obou strana pak jsme si je pekli. Mimo to jsme zastřelili jednu mulu. Nepřítel se nám chlubil, že zastřelil taky supa. Střílelo se zkrátka pořád, lidé na štěstí zůstali ušetřeni. A tak jsme bojovali pod horou Pico del Espuela asi týden. Postup nepřítele byl nesporně zadržen. Nicaragua mohla hledět vstříc lepším dnům. Zato my viděli přicházet horší časy, protože králíci se rozutekli a nám zbývalo k jídlu jen kukuřičné choclo. Tu jsem se vzchopil k rozhodnému kroku: poslal jsem k nepříteli parlamentáře s výzvou, aby se vzdal. Parlamentář se vrátil s odpovědí, že oni si zase myslí, že bychom se mohli vzdát my a že by bylo nejlépe, aby se oba velitelé zítra o třetí hodině odpolední sešli v té quebradě a dojednali si to. Na tu čestnou nabídku jsem ve tři hodiny slezl do té strže a najednou jsem se musel dát do strašného smíchu: proti mně se vykulatil tuhleten buližník, Pepíček Lebeda!«

»Oni byli na té protivné straně?« užasl Malina.

»Jó, byl. Já taky koukal, když se přede mnou objevil Ferenc! My o sobě už půl roku nevěděli!«

»A teď si představte, pánové, jak jsme se v té roklině objali. My se vláčeli sem a tam a jeden druhého se nemohli nabažit. A oba jsme křičeli: ,To je báječný, to je macaňuda, ty jsi teď můj zajatec!’ Nu a pak jsme o tom jednali asi tři dny. To nebylo lehké rozhodnout. Já razil zákonu průchod, on razil zákonu průchod a uprostřed toho průchodu jsem se setkali. A než jsme se dohodli, naše vojska se nám rozutekla…«

»Oni už neměli co žrát,« chechtal e Lebeda, »tak se vytratili jako ti králíci.«

»A my zůstali,« přejímal vyprávění zase Vosádka, »Dočista sami v boží nicaragujské přírodě. A tak jsme se usnesli, že bitva u hory Pico del Espuela končí úplnou porážkou presidenta Almoreza a že tuhle Pepík bude můj zajatec. K tomuhle výsledku jsem došli ze strategických důvodů, že město Cuicuina bylo daleko a Matagalpa byla blízko a my měli hlad…«

»A hlavně žízeň,« chechtal se Lebeda.

»Tak jsme jeli spolu k Matagalpě a smluvili jsme se, že u hospody před městem Pepík sleze s koně a půjde městem vedle mne pěšky jako zajatec. V té hospodě jsme si dali queso de chancho, jako tlačenku, a já se ptám, co to je, že nevidím žádné vojsko, když tu je přece hlavní stan. A hospodská mi povídá, že to už je přece čtyři dny vyřízeno: národ přece sesadil presidenta Coladora a generál Chingolo je ve vězení. Caramba, povídám Pepíkovi, kolo osudu se obrátilo, ty pojedeš na koni a já ti budu dělat zajatce, ať žije Nicaragua. A tuhle Pepík povídá — a slavná státní rado, já si dovoluji upozornit, že to byl mistrný kousek státnického umění — povídá: ,Kuš, Ferenc, teď to teprve vyžerem.’ A koukne vám na hospodskou a takle shora na ni spustí: ,Matko pošlete někoho k panu faráři a k alcaldovi, ať chystají uvítání, že tu jsou dva důstojníci vítězné armády z bitvy u hory Pico del Espuela a že přijíždějí obsadit město!«

»Vy grázlové!« bouchl do stolu Kerholec, »a nepoznali vás?«

»Kdepak!« hlaholil pan Lebeda, »galony nebo prýmky, to jsme stejně neměli žádné, tam všecko záleželo jen na postoji. Jen když si člověk troufnul.«

»A jak to tedy dopadlo?«

»Jak to dopadlo?« odpovídal Vosátka. »Jeli jsme do města pyšně jako dva hidalgové, alcalde s městskou radou a farář s kaplanem nás uvítali, všecko bylo samé Excellenza sem, Excellenza tam, večer byl na naši počest uspořádán banket a po něm ples…«

»Krásné ženy?« zeptal se Kerholec.

»Ó,« zvedl Vosátka jen oči k nebi, »Lebedo, co? To byla noc, he?«

»Cielos, vos sabés — qué chiche!«

»A jak to všecko dopadlo?«

»Tak to dopadlo, že jsme ráno dali rozkaz, aby generál Chingolo byl propuštěn, pak jsme si vybrali nejlepší dva koně pro vyjížďku a po slavnostním obědě na faře jsme vyfoukli přes hranici do Hondurasu.«

»Ya, ya,« povzdechl si pan Lebeda, »byly to krásné časy. Nová Granada, Costarica, Nicaragua, Honduras, Guatemala, Yucatan, Mexico, Texas, Arizona — to bylo revolucí, převratů, povstání, válek, to byl život, to byla radost.«

»A Santa Anna — žije ještě?«

»Ani, kamaráde, nevím.«

»Co je to za svatou?« zeptal se Bureš.

»Pěkná svatá,« ušklíbl se Vosátka, »nejdivočejší diktátor Mexika, Antonio Lopez de Santa Anna, generál. Půl tuctu presidentů svrhl, pak se sám všeho zmocnil a pustil se do války s Unií. Šelma krutější než ty Gambierovy kočky u nás. Ale vojákovalo se pod ním dobře, co, Pepíku?«

»Slavně. Pamatuješ na tu dvojí řež u Contrerasu a Churubuska? San Diego, to jsme před Amerikány utíkali! Tys tam nechal ucho, viď?«

»Ne, až v Chapultepeku.«

»Tys byl v té obležené tvrzi? A vzdal jsi se?«

»Já a vzdát se? Já jsem jim utek. A půl ucha mě to stálo a ještě kus mé neodolatelné krásy. Vždyť jsme se pak sešli v Pueblu.«

»Máš pravdu. Já už zapomněl na souvislosti. Tys tenkrát chtěl na jih?«

»Ano. Nahoře to už moc čpělo velmocemi. Šel jsem dolů, do Uruguaye, za Garibaldim. Tam byla ještě řádná partyzánská válka. Ale on už dojížděl do Evropy, tak jsem se svezl s ním.«

»To já, Ferenc, šel právě naopak. Na sever. Do Kalifornie. Tam byl tehdy život. Našli tam první zlato. Moc zlata. Strašně moc zlata. Ale šlo při tom pořád o kejhák. Nebyl bych z toho ani vylez, nebýt kamaráda, nějakého Hawkinse. Neznals ho? Ohromný compadrito, původně působil v Ecuadoru, když se odtrhl od Kolumbie. Byl starší než my.«

»Hawkins? Nějaký Hawkins řádil za mých dob v Panamě.«

»Možná, že to byl on. To všecko byl jeho rayon. Ale původem byl ze severu, taková tichá, kalifornská povaha. Nemluvil a hned střílel. Nebýt jeho, nebyl bych se dostal do Friska se zdravými údy. Tam se slezli raubíři a mordýři, že byl Jeho Excelence Santa Anna proti nim jehně.«

»A kolik jsi toho zlata ukořistil, ty mameluku? Hoď nám nějaký valounek na pospas!«

»Ya, ya, Ferenc. Bejvávalo. Bejvávalo. On je to, víš, moc měkký kov, a když přijde do blízkosti alkoholu, tak se vypařuje. To je velká vada, Ferenc, velká vada.«

»Tak tedy jsi zas čistě hidalgo, nezatížen žádným jměním?«

»Vos sabés. Čistě hidalgo. V kapse mám jen pár cobres. Ale je ve vzduchu velká věc a pro tu tě vlastně hledám. Vždyť já jdu za tebou po čichu přes půl Evropy. Jak jsem se o tom dověděl, řekl jsem si: To je tip pro Ference Vosátku. Žádný jiný s ním nehne!«

»Don José, — nechcete, aby se snad zardíval? V Nové Granadě jsme tomu říkali macaňa, tady bych řek, že si mě, Pepíku, navaluješ!«

»Ne, Ferenc. Nejvážnější věc. Hledají se staří Mexikáni.«

»Ale! Snad z nich nechtějí utvořit akciovou společnost na zužitkování zahojených šrámů?«

»Ne. Nebo možná, že ano. Jak se to vezme. Že se to v Americe mele, to víš?«

»Sever proti Jihu, ano. Říkají, že jde o otroky, a zatím oběma jde o kapitál.«

»To je vedlejší. Ale teď se to hýbe i v Mexiku. Juarez bude vyřízen…«

»Ten mestic? To sotva. To je taky taková chytrá šelma.«

»Bude vyřízen, povídám ti to. A teď jde o to, aby se tu včas našlo tři sta starých Mexikánů, jako jsi ty a já, a abychom se do toho zamíchali. Je to ohromná věc, říkám ti. Plavbu do Vere Cruzu mám zajištěnou. Pak je jen potřebí se pustit nahoru na Soledad, Orizabu, Pueblo a Mexiko a být tam, až se to rozhoupá.«

Vosátka se zadíval na dobrodruha a všichni ostatní ztichli v napětí. Cítili, že se tu před jejich kamarádem vynořilo nejsilnější vábení, jež ho mohlo potkat: svět jeho nejdravějšího mládí.

»Orizaba… Pueblo… Mexiko…« opakoval Vosátka jako omámen.

A najednou jako by je všemi póry cítil, ošlehl ho žhavý vzduch písečných pouští, viděl v průzračné výši bílé koruny hor, vnímal pach peonských chatrčí, cítil pod sebou klus strakatého pinga, nejoblíbenějšího svého koně. Před očima se mu zvedly podivné ploché chrámy a paláce na nesmírně rozlehlých prostranstvích, slyšel bučení stád na zelené ploše jarní savany, vdechoval těžký vzduch tropů s vůněmi pralesa a zas slyšel křik papoušků nebo suché praskání lodních stěžňů a pleskot napjatých plachet. Vůně, zvuky, barvy a tvary několika zeměpásů na něho dorážely a slévaly se v jedno jediné strašné mámení, v pocit svrchované volnosti a nespoutanosti, v pocit divoce bujarého mládí. A jako by to všechno chtělo být ještě znovu ztělesněno, zakroužila mu před zraky vyzývavá těla bílých a snědých žen, s tajemným voláním černých propastných očí, se jmény, jež sama byla jak temně smyslná hudba: Dolores, Rosario, Soledad, Encarnación, Guadalupe, Concepción, Eduvigis, Esperanza, Asunción, Gracia, Fé. Jizva ve tváři mu zrudla a žíly ve spáncích a krku vystoupily.

Kerholec, Karas, Malina, Bureš ještě nikdy nezahlédli svého řečnivého seržána v takovém vytržení. Jako dusný příkrov doléhala na ně jistota, že teď se z jeho záhadné minulosti vynořilo něco, co je nad všechnu jejich soudržnost. Kerholec bezděky myslil na ten nenadálý vzdušný vír, který je jednou z čista jasna přepadl v Uhrách, přerval jim lana a odnesl vršek stanu vysoko do čistých nebes. V Karasovi se trochu zatajil dech: teď snad je chvíle, kdy někdo jiný poruší pouta, která vázala i jeho. Malina byl, jako když se mu myšlení zastaví, a všecko ho pudilo, aby šel a položil Vosátkovi ruku na hlavu. Nepřímo to však provedl Bureš. Cítil, že se musí něco stát, aby byl seržán vrácen skutečnosti. A už mu bleskla hlavou ta pravá otázka.

»A kdo, pane Lebedo, platí tu cestu do Vera Cruzu?«

Vosátka sebou trhl a upřel oči na Bureše.

»Cos to povídal?«

»Ptám se pana Lebedy, kdo zaplatí přeplavbu do Vera Cruzu, když říká, že cesta tam je zajištěna.«

»Pravda, Pepo,« a Vosátka zabubnoval prsty na stůl, »kdo to platí?«

»Vera Cruz padl,« odpověděl ten černý.

»Cože?«

»Vera Cruz je dobyt a obsazen.«

»A kým? Snad ne Amerikány?«

»Ne. Mají jej Francouzi, Španělé a Angličané. Juarez je na ústupu a vyjednává. Ale Francouzi půjdou dál. Jestli ti druzí, to nevím, ale Napoleon ano. To vím určitě, a proto jsem tady. Hledá se řádná montoneza, kolona dobyvatelů. Ferenc, tady se můžeš stát generálem doopravdy.«

»Fííí,« hvízdl vosátka táhle, »na útraty Francie?«

Lebeda přikývl.

»A on se chce zmocnit Mexika?«

Lebeda se rozhlédl, pak se přisunul se židlí blíž mezi ně, a nakloniv se k nim, mluvil skoro šeptem:

»To je ještě tajemství. Kolonie to nemá být, ale něco velikého, aby tam byl konec všem zmatkům. Snad království nebo císařství nebo co. To já nevím. Ale rozhodně se v tom dá zalovit. Nikdo nezná Mexiko.«

»A komu to chtějí dát? Někomu z Bonapartů?« Vosátka najednou mluvil stejně tiše, ale ostře a konkretně. Bureš s překvapením cítil, že tenhle jejich posměvačný tlachal musel mít v minulosti mnohem větší politickou zkušenost, než tušili.

»Ne,« odpověděl Lebeda. »Je k tomu vyhlédnut Habsburk. Bratr France Josefa. Ferdinand Maxmilián. Oba císaři se už dohodli.«

»Tak to tedy je,« vydechl Vosátka. A po vteřině mlčení jím najednou zabouřila vzteklá hořkost. »Velmocem se zase sběhly sliny na kořist. Svobodné státy v zámoří je vábí a lákají. Zase se půjde loupit a vraždit ve jménu civilisace a pořádku, aby kapitál měl pohodlnější cestu k otročině. Ti v Mexiku a na šíji mají za sebou krvavých padesát let. Ale bojovali mezi sebou ve jménu své svobody a každým desítiletím se o krok přiblíží svému ideálu. Nyní však se jim místo prolévání krve hodí na krk chomout a oni nebudou krev prolévat, ale cedit. Císařské hyeny už tedy začínají výt. Na takový zpěv seržán Vosátka odpovídal puškou. Ne, Pepíčku, zmýlil jsi se, když jsi se za mnou rozjel. Ten Santa Anna byl hrůzný netvor, ale sloužil jsem mu, když hájil svobodné Mexiko. Nedám se propašovat na mexický břeh, abych pomáhal pohřbít jeho volnost. Sestav si sám svou montonezu. Nebudu ti to mít za zlé. Contra gustos no hay disputa. Ale seržán Vosátka zůstane raději při smradu potulných koníren.«

»Výborně, příteli,« polohlasně vykřikl Bureš. »A pamatuj si jedno: je-li pravda, co řekl tady krajan Lebeda o těch Habsburcích, tak to vůbec špatně dopadne. To je rod, na kterém lpí kletba.«

Všichni kolem horlivě přikyvovali. Pan Lebeda roztáhl hubu k rozpačitému úsměvu a špnavou rukou se drbal ve vlasech.

»No, no,« odpovídal smířlivě Vosátkovi, »jen mě taky nesežer za to, že jsem za tebou přijel. Myslel jsem, že to uvítáš s radostí.«

»Ne,« odpověděl Vosátka rozhodně, »s tímhle nechci nic mít.«

Lebeda nebyl z lidí, kteří by se dali lehce odbýt, ale patrně znal svého seržána a věděl, že je tu všecko mluvení marné.

»Zas jedna zhrzená láska v životě,« ušklíbl se a zvedl sklenici. »Na tvý zdraví, Ferenc, — pojedu tedy do Mexika bez kamaráda.«

Ťukl si se všemi; rádi spláchli tu chvíli rozčilení. Nejvíce byl, jak se zdálo, vzrušen Malina.

»Mně jde z toho hlava kolem,« posteskl si, postaviv sklenici na stůl. »Já tomu dost dobře nerozumím, ale tak mi to připadá jako tenkrát s tou krajtou tygrovitou. Ale vůbec nevím, proč.«

Všichni vybuchli v smích.

»Co to máš zase s krajtou tygrovitou?« chechtali se, jsouce rádi, že se načíná z jiného soudku.

»No, měli jsme jednou taky krajtu tygrovitou,« odpovídal staroch. »Přece víte, co je to krajta tygrovitá. Ta naše byla ohromný klacek. Starý Humberto ji vždycky anoncoval, že má zdéli čtyři sta osmdesát pět florentinských coulů. Jestli to bylo pravda, nešlo přezkoumat, protože žádné florentinské coule nejsou.«

»Krajty jsou obrovské užovky tropů,« přispěchal s poučením Bureš.

»Ještě řekni, že je to větší žížala,« durdil se Malina. »Jestli je krajta tygrovitá užovka, tak je tuhle seržán Ferenc holoubátko.«

»Nerozčiluj se, táto, a povídej,« domlouval mu Kerholec.

»Inu, to je těžká věc, když jiní chtějí všecko vědět líp. Tu krajtu tedy předváděla direktorka. Ale když se pak octla v jiném stavu, nemohla tu Honzovu užovku nosit, jak byla pro ni těžká. Tak si na to Humberto přibral holku, moc hezkou holku, hotovou Taliánku. Ve všech vesnicích byli kluci za ní jako diví. Ve voze pro ni nebylo místo, spávala v hospodě nebo po chalupách, a to se ví, jak je to všeliskde zvykem, kluci hned k oknu a ťuk, ťuk, aby je pustila dovnitř. Jenomže ona měla povinnost vzít bednu s hadem na noc domů, aby se krajta tygrovitá nenastydla. a jak se v noci ozvalo ťukání nebo vůbec nějaký šramot, krajta tygrovitá pšššš-pšššš, už se vysoukala z bedny a plazila se kolem hledat, co je to za šramot. A když holka otevřela okno a začala se s galánem cucmat, za chvilku vylezla mezi nimi obrovská hadí hlava a kluk zařval a dal se na útěk. Ta holka byla z toho celá nešťastná, ve dne ji hlídali Humbertovi, v noci had, a ona chtěla něčeho užít. Tak jednou přišla za mnou, div nebrečela; že prý má ženicha, ale jak k ní přijde, had z bedny a pšššš-pšššš, už se sype na mládence. Já jí povídám, pro pána krále, tohle se nesmí starej dovědět, on má hrozný strach, aby se mu krajta tygrovitá neošoupala, on na novou nemá. A ta Marie začala natahovat brečky, že jí je to už jedno, jestli se krajta tygrovitá ošoupe nebo neošoupe, jen kdyby prej nedělala to pšššš-pšššš a nezaháněla jí ženichy. To jsem chápal, že to musí být hrozné, přijít si za holkou a najednou pšššš-pšššš, ona tu krajta tygrovitá. Tak jsem jí povídal, ty holka hloupá, povídám jí, řekni tomu tvému chlapci, ať večer přinese s sebou živého králíka; hodíš ho krajtě, ta se nažere a týden nebude žádné pšššš-pšššš. Marie mi poděkovala za radu a šla. Za nějaký týden se jí ptám: Tak co, eště pšššš-pšššš? A ona povídá: I dejte mi pokoj s těmi podařenými kluky, myslíte, že některý z nich obětuje králíka? Všecko by chtěli zadarmo, halamové, a krajta tygrovitá pořád pšššš-pšššš. Já myslím, že už je celá prošoupaná.«

»To je báječný příběh,« chechtali se chlapi, »ale kde to má co společného tady se seržánem?«

»No,« drudil se Malina, »vždyť jsem povídal, že nevím, že tomu nerozumím, ale tak mně to s tou krajtou tygrovitou připadlo. A vůbec, pojďte spát.«

Uznali to a zvedli se. Tlustý Mexikán nebyl nikterak rozmrzelý pro nezdar, s nímž se tu setkal. Vypil ještě s Vosátkou u pultu tři sklenice rumu na rozloučenou, pak se objali a políbili a don José Lebeda z Hlubočep zmizel v neznámu, jak se byl z neznáma vynořil.

Tenťácká part šla kus cesty spolu. Na Reeperbahn se odděloval Malina. Spal i v zimě v osmičce, nemohl se od cirkusu odloučit. Už se rozešli, když na ně zavolal: »Hej! Pojďte sem!«

Vrátili se pár kroků a Malina se zdviženým prstem jim zvěstoval:

»Já už vím, jaká v tom byla souvislost. Jak jsem se na toho Lebedu koukal, na tu jeho tlamu, tak jsem si, kdykoli ji otevřel, říkal: Pro pána krále, ten by spolk živého králíka. A takhle mi tedy přišla na mysl ta krajta tygrovitá a to pšššš-pšššš. A co se té Marie týče, to ještě musím dodat důležitou věc, aby se na nic nezapomnělo. To, co jsem povídal, to bylo v Babořích, že ano. Ale když jsme potom přišli k řece Rejnu, tak to zas bylo jinačí. Jinej kraj, jinej mrav! Tam jí ti kluci nanosili každé noci králíků, že krajta tygrovitá byla nacpaná jako mikulášská punčocha a vůbec nemohla dělat pšššš-pšššš. A jakorát když byla direktorka natolik pohromadě, že si zas mohla krajtu převzít, to už ji Marie nemohla uzvednout, jak v tom byla. Někde v Trieru jsme ji museli propustit. Však jsem jí na rozloučenou povídal: Vidíš, holka, pořád jsi nechtěla, aby ti krajta tygrovitá dělala pšššš-pšššš, a teď budeš sama dětat pšššš-pšššš u kolíbky. Tak, teď je to všecko v pořádku. Dobrou noc.«