Cirkus Humberto/Část druhá/V.

Cirkus Humberto/Část druhá
IV.	V.	VI.

Údaje o textu
Titulek:	V.
Autor:	Eduard Bass
Zdroj:	BASS, Eduard. Cirkus Humberto. S 216- Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	Praha: Fr. Borový, 1941
Licence:	PD old 70

Berwitz zamířil ke stájím a zavolal si Hanse.

»Co je s Vašku? Učí se jezdit?«

»Pane řediteli, Vašku je nám nevěrný. Vašku se dal, s odpuštěním, ke komediantům.«

»Co to povídáš?«

»Ke komediantům, pane řediteli. Musím to na něho žalovat. Chyt se toho Afrikána, co vyhazuje nohama vlastní děti do vzduchu, a místo aby trpělivě jezdil, šel k němu do učení a dává si od něho kroutit tělo.«

»Ale, ale,« vrtěl hlavou Berwitz. »Vašku to bere vážněji, než jsem si myslil. To ho dal k Achmedovi otec?«

»Kdepak Anton. Ten je z toho celý nešťastný. Já, prosím, nechci žalovat, ale asi to spuntoval Kerholec. Nevyrostl u koní a je mu to všecko jedno, jezdec nebo komediant. Ale Vašku, s dovolením, má ke koním cajk, to člověk vidí, jak se k nim staví, jak je bere do ruky. A nejvíc by to pan ředitel poznal na koních, jak ti přijímají Vašku. Shetlanďáci jsou přece nějak tvrdlohlaví, ale Mary je před Vašku měkká na slovo. Ten hoch je vyložený koňák, pane řediteli, vyložený koňák, a to nemá být, aby člověk od sedla zběhl za komedianty, to je hanba pro celou maštal, pane řediteli…«

Hans, rudý ve tváři, hudroval, jak ho ještě Berwitz neviděl a neslyšel. Až se musel v duchu smát tomu, jak kočí opovrhuje akrobatem; u cirkusu celkem vládla rovnost, ale u nižších lidí, jak viděl, žila přece jen hiearchie a stavovská pýcha.

»Nu,« řekl Berwitz, »kouknu se na to u Achmeda. Kdyby to bral vážně, taky by na tom něco bylo. Ale Vašku přece jezdí na Mary?«

»No, jezdí, jezdí,« odpovídal Hans, »v kroku a v krátkém klusu to jde, ale toť se ví, figuru to nemá žádnou, ruce mu plavou, patu nemá ještě prošlápnutou, neumí koně sebrat do pozoru, to všecko se musí učit; a teď, co mu ten Arab týrá tělo, leze na Mary jako na pec a sedí na ní jako potlučená opice. Ještě je zázrak, že vůbec má chuť jít do sedla, já myslím, že má tělo od toho Schinderhanesa zmasakrované na nudle.«

»Hlavní věc je, že ještě neztratil chuť k ježdění. To musíme u něho podporovat. Dneska je málo lidí, kteří se tak dovedou zakousnout do řemesla.«

»Proto o tom mluvím, pane řediteli. To jsem byl ještě u Wollschlägra, co dělal největší zázraky s koňmi, a ten už naříkal, že mu opravdový jezdecký hoch nepřijde pod ruku za celá léta. A tak jsem si řek: Hans — ono to mělo být mé tajemství, ale pan ředitel je principál, že ano, tak jaképak před ním tajemství — řekl jsem si: Hans, ty zvíře člověčí, ty tu celý život soužíš těm zvířatům — a naši koně jsou pašáci, pane řediteli, to zas jo, veskrze samí pašáci — povídám tedy, sloužíš těm pašákům a nic po tobě nezbude, rajn kór senkrecht nic, a tu je ten chlapec, který jednou může jezdit jako Guerra, — co kdybys pro něho připravil číslo?«

»Číslo pro Vašku?« zvedl Berwitz obočí a podíval se pozorněji na rozohněného Hanse.

»Myslil jsem si, že by se moc líbilo, kdyby po všech těch velkých číslech s hřebci a klisnami přišli najednou naši čtyři poníci ve volné dresuře a kdyby místo pana ředitele vedl ty koníčky chlapec, který by byl oblečen jako velký, s cylindrem, ve fraku, v ruce bič, a dělal všecko jako dospělý. Já bych koně vycvičil a připravil…«

Berwitz ho velmi pozorně poslouchal a nyní ho vzal za rameno.

»Pamatuješ se, Hans, na tu červenou vestu, kterou jsem nosíval, když jsem předváděl rapy? Tolik se ti líbila.«

»Jak bych se napamatoval. Bože, to byla vesta! Se zlatými knoflíky. Nejkrásnější, jakou jsem kdy viděl. Já jsem se kolikrát ani na rapy nekouk, jak se mi líbila ta vesta.«

»Dej pozor, Hans, co ti povídám. jestli nám připravíš s poníky a s Vašku číslo, které bude mít úspěch, dostaneš tu vestu.«

»To snad není ani možné, pane řediteli,« užasl Hans.

»Pamatuj si, že u mne je všecko možné. Jen ať je to opravdu dobré číslo — a vesta bude tvoje.«

»Pane řediteli… ať mě hrom… ať mne Santos kopne, nebude-li to prima produkce!«

Berwitz jen kývl hlavou a zanechal Hanse v rozčileném přemýšlení o volné dresuře shetlandíků. Po pravdě ta nádherná vesta s mosaznými plackami místo knoflíků už dlouho odpočívala v Berwitzově garderobě, protože se na ní od těch dob, co Petr začal tloustnout, dělaly nemilé varhánky. Odložil ji tedy pro strýčka Příhodu, aby ji příležitostně »dobře prodal«. Teď se mu to naskytlo; shetlandíci byli dosud jen dekor a samostatným číslem by se uplatnili docela jinak.

Prošel konírnou k vozům se zvířaty a k maringotkám. Stálo to všecko v předepsaném pořádku, takže nikterak nemusel hledat vůz, kde sídlil kulhavý Harwey. Zabouchal zvenčí na dveře. Otevřely se a hubený Angličan vystrčil z nich svou truchlivou tvář.

»Dobrý den, Harwey. Potřebuji nějak adjustovat Vašku. Ještě teď. Co bys měl pro jeho postavu?«

»Vašku… A co by to mělo být? Máme tu čtyři pážata… pak jednoho perského sokolníka… něco arabského by se dalo seřídit… rytířského nebude pro něho nic… římského taky nic… jako krasojezdkyně, to by se vám asi nehodilo… ještě tu bude jeden marokánský kostym pro kluka…«

»To je to, Harwey. Prosím, hned vyzkoušet a vyžehlit. Servus.«

Berwitz šel dál, měl namířeno k modré maringotce. Chtěl tem přijít nečekaně, ale jak se k ní blížil, nějaký umouněný kluk mezi vozy vykřikl:

»Il padrone!«

A už se ozval dusot bosých nohou a ze všech stran se sbíhali Roméovi kluci, křičíce jeden přes druhého:

»Il padrone! Direttore! Attenzione!«

Všichni se schumelili kolem něho, ukláněli se, mávali mu vstříc rukama. Okno vozu se otevřelo a z něho se vyklonila paní Roméová, z jejíž temné tváře svítily zuby v úsměvu. A z pozadí vozu vystoupil Achmed Roméo a za ním Vašek.

»Che costa c’è… ah, buon giorno, singore direttore, bon jour… jaká čest pro náš modrý dům… signora Roméo ještě neměla potěšení… Felicia, Felicia!«

Berwitz v duchu zaklel. Chtěl sem jen nenápadně mrknout a hrozně nenáviděl rodinné styky. Ale paní Felicia Roméo již sestupovala s nemluvnětem v náručí po schůdkách a podávala mu velkým gestem ruku. Hejno jejích dětí stálo kolem a čekalo s napětím, co se z návštěvy vyvine.

»Těší mne, madame,« řekl Berwitz, nutě se do úsměvu, »ale jen se, prosím nijak nevyrušujte. Já se vlastně přišel jen pozeptat, jak se drží Vašku.«

»Ó, Vašku je statečný hoch,« odpovídal nadšeně Achmed. »Vašku, učiň panu řediteli velkou poklonu číslo čtyři… pravou nohou velký oblouk, tááák… obě ruce spodem od těla… ke hrudi… ven… bravo. Zrovna jsme cvičili stojku číslo tři. Chápe velmi dobře. A hlavně má trpělivost.«

Berwitz se ostře podíval na hocha. Zdálo se mu, že na něm pozoruje únavu. Rozhodně Vašek nejevil onu štičí mrštnost, která se mu tak onehdy v manéži líbila. A také jeho úsměv byl trochu nucený. Petr si dovedl představit jeho stav podle zkušeností svého mládí a věděl, jak je hochu třeba povzbuzení. Popošel k němu a položil mu přátelsky levici na rameno.

»Tak co, Vašku — jak ti je? Celé tělo tě bolí, že?«

»Bolí, pane řediteli,« pousmál se Vašek.

»Já to vím, co to dělá. Je to sviňská dřina, krucityrkn, viď?«

»Hernajs, to je,« přikývl Vašek.

Mordsetsakra dřina,« řekl s důrazem Berwitz.

»Krajcelement!« přitakal Vašek.

»Himllaudondonrvetr,« trumfoval Berwitz.

»Setsakra mordyje,« přebíjel Vašek.

»A nepovolíme, viď?«

»Nepovolíme.«

»Tak je to, chlapče, správné. Drž a nepusť! Ono se to zlomí, najednou se to zlomí a pak už to všecko půjde jak na drátkách. Chodit můžeš, to vidím. Mám tedy pro tebe úkol. Na příští štaci se oblékneš do šatů, které ti připraví Harwey, a v přestávce budeš chodit mezi obecenstvem s jedním z našich lvíčat.«

»Ach, lvíčata, co dělají? Já na ně zapomněl.«

»Mají se k světu a už musejí na sebe vydělávat. Vezmeš si jedno do náruče, ukážeš je lidem, necháš je pohladit a za to budeš vybírat do talíře, na mlíko pro ně a na maso. Rozuměls?«

»Rozuměl, pane řediteli.«

»Peníze i lvíče odevzdáš po přestávce v jedničce.«

»Ano.«

»Tedy se drž. Servus.«

Ředitel popleskal lehce Vaška po rameni a obrátil se k Achmedovi.

»Myslete na to, Roméo,« řekl mu francouzsky, »že toho hocha potřebujeme na jezdectví. Nedělejte z něho kontorsistu, ale skokana. Batoude, fricassé, saut périlleux a tyhle kejkle.«

»Rozumím, patrone,« uklonil se Achmed, »flip, flic-flac, rondau a tak dále a tak dále. Dám mu celou arabskou školu, abyste byl spokojen a viděl, co dovede Achmed Roméo.«

»Madame Felicia, bylo mi neobyčejným potěšením…« obrátil se ředitel k paní Roméové, potřásl jí rukou stejně jako manželu, a odmítnuv gestem její křiky, že by měl zavítat do vozu, rychle se vracel zpátky.

Achmedovi kluci se shrnuli kolem Vaška, plni obdivu, že on byl vyvolen mocným ředitelem, aby chodil po šapitó s mladými lvy. Pro Vaška to bylo jako rosa, že mezi těmito kluky, kteří zatím ve skocích a obratech uměli daleko více než on, mohl se vypnout a vytáhnout jako hotový krotitel. Pan Roméo a paní Roméová stáli v pozadí, a když jim ředitel zmizel s obzoru, obrátili se k sobě, zvedli obočí, kázali si očima po Vaškovi a pokývali navzájem hlavami. Na celém světě, nejen v Tunisu, to znamenalo: »Hele, na tom klukovi jim nějak záleží — s tím musíme opatrně!«

Druhého dne odpoledne vešel Vašek během představení do stanu, na sobě měl červenomodré »marokánské« šaty, levou rukou nesl na hrudi lví kotě, pravou talíř. Jak byla ohlášena přestávka, dal se na cestu podél lóží a pak mezi sedadly. Všude byli lidé nadšeni, že vidí lví mládě, že si mohou na ně sáhnout, že je mohou vzít do náruče. A hezký kluk, který je nesl, sklízel nemenší úspěch. Se všech stran cvrnkala do talíře mince černá a bílá. Když to pak ve voze počítali, vydala první tržba za lvíče 7 marek 68 feniků. Ředitel Berwitz, převlečen již v perskou uniformu, s čerkeskou šavlí po boku, s řády na prsou, kývl uznale hlavou, hrábl do mincí, a vyňav dvacetifenik, podal jej Vaškovi:

»Zde vezmi!«

Bylo to větší a suverénější gesto, než když kdysi sultán podal Petrovi ten královský safír.

Vašek blažen odběhl za Harweyem, aby mu odvedl kostym. A když táta přišel k osmičce k večeři, Vašek stál na schůdkách s nataženou dlaní, kde svítil dvacetník.

»Hele, táto! To jsem si vydělal!«

Antonín Karas vzal peníz, poplival jej, vytáhl modrý kapesník a minci opatrně zavázal do jeho cípu.

Vašek byl zklamán — měl tolik plánů, co si za ten dvacetník v městě koupí, ale táta prohlásil, že bude potřebovat nové boty. Vašek se tedy s tím smířil, ale aspoň se pyšně chlubil Kerholcovi, Burešovi a těm druhým, že odpoledne vydělal v cirkusu dvacet feniků.

»Až přineseš dvacet marek, zaplatíš pivo,« odpověděl oblíbenou průpovídkou Kerholec.