Přeskočit na obsah

Cirkus Humberto/Část druhá/VI.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: VI.
Autor: Eduard Bass
Zdroj: BASS, Eduard. Cirkus Humberto. S 224-
Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno: Praha: Fr. Borový, 1941
Licence: PD old 70

Museli přiznat Achmedu Roméovi, že Vaška zbytečně netýral. Věděl, že protahování svalů, ohýbání páteře a uvolňování kloubů jsou strašně bolestné procedury, a znal ze zkušenosti, kolik dětí se při tom vyděsí tak, že s tuhostí těla ztratí i odvahu ducha. Ale není nic pro pohled truchlivějšího než dítě, které dělá své povinné kejkle jen proto, že musí a že se bojí. Čím okamžitě vítězili arabští, berberští a marokánští akrobaté, když v celých rodinných skupinách vtrhli do evropských cirkusů a pouťových bud, to byla právě ohnivost jejich produkce, divoký zápal, který přecházel už i na malá batolátka, že sama nabíhala na zdvižené nohy otce, ležícího zády na zemi, a vyžadovala si, aby jimi aspoň pohazoval ve vzduchu. Ikarská produkce se rozvinula vždy jako bouřlivé víření v přemetech skocích a Achmed dbal, aby žádný z jeho žáků neztrácel, čemu sám říkal plamen. Sám někdy, když leže na zádech chytal a vyhazoval svá děcka a hoši kroužili vzduchem a přeletovali se, byl zasažen dravostí produkce jako horečkou, byl zachvácen tempem jako posedlostí, že najednou začal s hlavou na podložce zpívat Súru koní z koránu: »Při koních soptících, kopyty jiskřících, při koních šturmem se za jitra ženoucích, při koních ve cvalu v prachu se kryjících, při koních v čelo vojsk vítězně bijících!« A nohy Achmedovy pak hrály furioso a děti lítaly jako meteory a produkce byla jako ohňostroj a lidé začali tleskat, ještě než Achmed dozpíval súru.

»Alláh je Alláh a strach je strach,« říkával, mluvě o své škole, »bát se je člověku vrozeno, a nebát se, to je teprve výchova. A strach strachem nevyženeš. Strach musíš přemáhat a odstraňovat, jako odstraňuješ slabost svalů. Cvič dobře a slabost se mění v sílu, strach v odvahu, hoch v muže. Frankové zakazují práci dětí v cirkusech. Alláh ví, že se mne to netýká. Můj pětiletý syn je už pro utrpení muž a připraven nésti svůj osud.«

Roméo, pravda, při cvičení řval a hulákal a koulel očima a cenil zuby, ale Vašek brzo poznal, že to všecko je na povzbuzenou a pro ohlušení a že Achmedův křik je jako chvaty jeho rukou pln citlivosti. A shledal také, že Achmed nechce po něm vše, co provádí se svými dětmi. Když už Vašek dokázal, že se prohnul dozadu tak, že se rukama dotkl země, spokojil se Achmed tím, že ho jen cvičil, aby to bylo pevné opření; kdežto své děti v tomto stadiu nutil, aby při tom překlopení roztahovaly ruce na zemi dál a dál od sebe, což znamenalo bolest stále stupňovanou.

»Vašku nebude hadí muž,« říkával Roméo Kerholcovi, když se ten přišel podívat, jak učení postupuje. »Vašku bude skokan a kaskadér a bude mít ušlechtilé mravy kejklíře ze starého rodu. Dobré mravy jsou v Evropě v úpadku. Vy Frankové jíte vidličkou a utíráte se ubrouskem a vážete si kravaty a to jsou samé vnější věci; ale nevíte, jaký je rozdíl mezí nástupní poklonou a poklonou ze zdvořilosti a malou děkovací poklonou a velkou děkovací poklonou a poklonou před padišahem. Ale moje děti, aby je Alláh zachoval, vdí ještě, co je riverenza lunga na šest taktů a riverenza grave na čtyři a riverenza minima a riverenza semiminima čili breve. To přece patří k vznešenosti umění, že uchovává a předvádí lidem dokonalé způsoby podle starých jemných předpisů, které stanovili nejmoudřejší učitelé ve svatém městě Kairuánu, v oase Mursuk, ve městě el Obeïd v Korofanu, v Káhiře a v Damašku.«

»Dobrá,« odpovídal Kerholec, »jde jen o to, aby Vašku, až bude velký…«

»Vašku nebude velký,« zavrtěl hlavou Roméo. »Alláh učinil, aby páteř člověka rostla vzpřímená. A když veliký učitel umění Ali ben Rachmadin prosil archanděla Michaela, aby mu dovolil ohýbat žákům páteř pro větší slávu Aláhovu, vzkázal mu Alláh, jehož jméno budiž pochváleno, že si může vybrat jen dvojí milost: buď pevnou páteř, která poroste, nebo ohebnou, jejíž růst se zastaví. A slovo Alláhovo zůstalo. Nikdo z nás není velký, neboť tělo, které se prohne v kolo neroste.«

Kerholcovi napadlo, že opravdu všichni dobří skákači, které znal, byli menších postav, ale nepřemýšlel ani o legendě Achmedově, ani o skutečnosti, že chrupavky dětí při akrobatice kostnatí a zpomalují růst. Chtěl jen vysvětlit Roméovi, že u Vaška jde hlavně o dobré základy.

»Mašalah,« zvolal Roméo, »nejlepší učitel nedá dítěti víc než dobré základy. Koukejte, na příklad tohle.«

Roméo se rozběhl třemi kroky a udělal přemet ve vzduchu.

»Ecco. Co to bylo? Pan Kerhloec řekne salto. Ale Achmed Roméo přitom uprostřed salta udělal plnou piruetu kolem vlastního těla. Štičí skok, signore, a ne salto. A odraz se země, ne z vaší trampoliny. A dopadnutí na zem pomalé a měkké, jako by mne snášelo sedm džinů. Jak dlouho jsem se tomu učil? Šestnáct let, signore, esercizio di sedici anni in totale, než jsem uměl i to splývavé přistání na zem; a opakovat to musím stále, un anno fa, una settimana fa, oggi, domani e posdomani, dnes, zítra, i pozítří — kde mám na to učitele? Ne, signore, učitel jen dítě připraví, uvolní mu tělo, upevní svaly, zocelí srdce, ukáže kroky, jak se na to jde; a všecko ostatní je věc žáka. Achmed Roméo nenaučí Vašku opravdu víc než základy; ale budou to základy nejlepší školy, signore.«

V jedné věci měli všichni cirkusáci pravdu: když předpovídali Vaškovi, že bolesti bude cítit jen v prvních dnech. Myslíval si někdy, že už to ani nevydrží, a jeho tiché hernajs stokráte mu vyklouzlo skrze zaťaté zuby. A hle, jednoho dne takřka rázem, tělo jako když povolí, všecko se to nějak urovnalo, svaly a klouby se přizpůsobily a Vašek necítil větší bolesti než při kterékoli namáhavé hře. Bylo to ovšem svědectvím, že ho Roméo zpracoval velmi rovnoměrně a důkladně. Ale o tom Vašek nepřemítal. Cítil se najednou jako znovuzrozen a sám vytrvale opakoval první cviky. Stojku vydržel nyní stát nehnutě, i když ho Achmed vzal za ruce a zvedl. A ze stojky a z překlopení nazad přešel k prvním přemetům přes ruce nazpět, které se v hantýrce nazývají flip. A pak cvičil opičí skok, salto pozpátku na jednu nohu, připjat ke šňůře, aby se nepotloukl a hlavně aby si dodal kuráže. Ale už ho také ani nebolely pády, protože se naučil zapnout svaly zad i nohou, takže dopadal na ně jako na tuhé polštáře. I prsty mu zesílily a on dovedl přímým tělem padnout dopředu na holou zem a jeho prsty rozevřené při těle vypérovaly dopad bez nárazu.

Se zánikem bolestí se mu vrátila bývalá nálada. Už zase nevydržel sedět, už zase probíhal stáje i zvěřinec, aby u všeho byl, a znovu se vrátil k Hansovi, aby se dál cvičil pod jeho dozorem v jízdě. I to teď šlo ku podivu jinak, Vašek se vyšvihl do sedla s lehkostí, jaké dříve neznal, a samo cvičení ho nijak neunavovalo, třebaže Hans ho proháněl podle starých, hodně bezohledných pravidel. Nejhezčí bylo, když Hans dal Vaškovi do rukou míč, rozehnal Mary na lonži do nejdelšího klusu a Vašek si přitom musel míč vyhazovat a chytat, aniž se mohl podívat na uzdu nebo na koně. Vašek to přijal jako poutavou hru a ve skutečnosti to bylo znamenité jezdecké cvičení pro uvolnění beder a měkkost v sedle. Vašek se v Achmedově škole naučil něčemu, co ho dřív nenapadlo; sledoval pohyby svého těla odděleně. Zakousl-li se do cvičení, pozoroval postupně posuny nohou, rukou, trupu, hlavy a jejich vzájemné působení na rovnováhu; v podvědomí se mu už vyvíjel smysl pro kontrolu těla, a když mu Hans řekl, že dobrý jezdec má ruce s uzdou v pevné, klidné poloze nad sedlem a nerejdí s nimi, stačilo to vysvětlení, aby Vašek na Mary své ruce ihned zvládl.

Jednoho dne, když seskočil se svého bandurka a odstrojil si jej, zavolal ho Hans a Vašek užasl: Hans mu podával šambrieru, velký cvičitelský bič.

»Tu máš, Vašku, s tím se taky musíš naučit zacházet. Vem si to ven a uč se tam zatím bez koní.«

Vašek div nevýskl radostí: bič, opravdický, velikánský bič, zrovna takový, jako má direktor nebo pan Perreira! Vysoký bič, mnohem vyšší než Vašek, nahoře ohnutý krásným ohybem, s bílým koncem, který se natřásal a poletoval jako stříbrné hádě. Vašek se s ním hrnul ven s tváří slavnostní a vzrušenou, nejdříve stranou za vozy, aby ho hned všichni neviděli, jak s tím zápolí. Neboť hned shledal, že je ten bič mnohem těžší, než si představoval, a že tedy nebude pro jeho klukovské ruce zrovna lehké jej zvládnout. Taky se to ukázalo: takový bič, panečku, je čertovská věc, švihneš jím, a prásk, šňůra ti odněkud přiletí a sekne tě přes záda nebo po hlavě. A opravdu jím zapráskat, na to je, hernajs, potřebí síly! První dny se Vašek spíš s bičem potácel, než aby s ním doopravdy něco dělal. V takovou chvíli se u něho zastavil kulhavý Harwey.

»Halloh, Vašku, that is a wonderful whip! Nádherný bič — kdopak ti jej dal?«

»Hans, pane Harwey!«

»A to s ním máš cvičit?«

»Ano, pane Harwey.«

»Hans je starý hlupák, když si myslí, že můžeš držet takový whiphandle. Pojď se mnou, Vašku, já ti vyhledám něco lepšího.«

Harwey zamířil k jednomu ze svých skladištních vozů, chvíli v něm kramařil, pak vylezl a podal Vaškovi starý, odřený bič, ale o hodně menší a lehčí.

»Ten ti půjde lépe do ruky. To je ještě po starém Humbertovi, z doby, kdy měli menší manéž. S tím budeš moci crackovat, víš, dělat crash!… no, práskat, yes.«

Vašek to zkusil, a opravdu, na tenhle svými silami stačil. Jednou, dvakrát, třikrát si práskl jak z pistole a poskočil radostí.

»Hernajs, pane Harwey, ten práská, co? Slyšíte, pane Harwey, jak práská? Co myslíte, pane Harwey, myslíte, že táta slyší, jak to práská? Myslíte si, že si táta myslí, že to práskám já? Nebo si myslíte, že si táta myslí, že to práská pan Berwitz?«

»Ou, ou, to je moc otázek na starého člověka. A nemysli si, že práskání je všecko, co se s bičem dělá. To se ví, musíš se učit i to crack, práskat, yes. A ne jen takhle. Koukej, to já prásknu dvakrát na jedno švihnutí…«

Harwey trhl škubaně větším bičem a bílý konec dal dvě třaskavé rány.

»A ty musíš umět udělat i tříkrát crash, yes. A dělat to elegantně, aby se bič krásně vinul, yes. Ale to není všecko. Koukej.«

Harwey vzal kus novin, zmuchlal je a hodil opodál na zem. Pak si odměřil od papíru celou délku biče, tam si stoupl, švihl a papír odletěl.

»Well, to je to! Strefit se! To nebudeš umět okamžitě. To se budeš učit třeba čtvrt roku, než se bezpečně strefíš. A pak se budeš učit dál, yes. Musíš umět strefit se ze středu manéže na kterékoli místo a buď tam prásknout, nebo jen štípnout, nebo jen se dotknout. Tušírovat. Musíš umět tam zasadit švihnutí shora nebo zdola, zleva nebo zprava. Taky se musí umět lupnout bičem, že to jen koni prskne u uší a nedotkne se ho to. A pak švihnout rychle za sebou na tři různá místa, jako kdyby ti tři koně dělali neplechu. Zkrátka, Vašku, bič musí za tebe mluvit, I say, a musí za tebe povědět koníčkům, co chceš: rychleji, pomaleji, neskákat nebo skočit, jednou pokárat a jednou pochválit. Yes. To všecko je důležitější než práskat bičem do vzduchu. Náš direktor má bič tak bezpečně v ruce, že mu hodíš jablko a on je ve vzduchu přesekne. Počítám, že tak za rok začneš trochu bič ovládat. Protože bič, I say, cirkusácký bič je celá věda. Yes.«

Vaškovi se tak začalo nové úporné cvičení, do kterého se vložil se vší chlapeckou vážností. Roméovi kluci brzo objevili jeho esercizio. Nejprve na něho koukali s uctivým obdivem, brzo však se při tom rozvinula velká zábava: místo do zmuchlaného papíru strefoval se Vašek do pobíhajících černých Roméovců, kteří se všech stran vskakovali do okruhu jeho biče, vyzývavě křičeli o ránu a strašně řvali, když ji opravdu dostali.

S těmi kluky měl Vašek vůbec svůj kříž. Už nelibě snášel, že byli pořád při tom, když ho jejich táta proháněl. To Vašek neměl rád. Byl přece doma od malička uznaným náčelníkem celé hordy kluků a s jakousi chlapskou hrdostí dbal na to, aby ho žádný nepřistihl při nějaké slabotě. A tady najednou ta černá chasa uměla všecko líp a hračkou jí šlo, co Vašek před nimi stále oral a oral. Nikdy se mu při tom neposmívali, to je pravda, ale už to, že mu za stálého křiku ukazovali, jak je snadné, co on nemůže svést, už to ho děsně žralo; a v duchu si stokrát přísahal, že to těm umouněným panchartům ukáže, jen co zvládne aspoň první skoky.

Nejhorší a nejpodivnější byl jeho poměr k Paolovi. Bylo to tiché napětí a mělo svůj prapůvod snad v tom, že mu Vašek nemohl nic vážnějšího vytknout. Paolo byl o něco starší, byl neskonale protřelejší a cvičit uměl, že mu Vašek zatím jen záviděl. Paolo byl hezký hoch, štíhlý, pružný, postavil-li se, stál vždycky trochu theatrálně, dělal-li něco, byly jeho pohyby ladné a líbivé. Věděl to o sobě a už tu svou hezkost uplatňoval. Vašek se před ním cítil všecek jako sukovatý a neohrabaný. Paolo měl smělý pohled, ba mohlo by se říci drzý, jenže mu v zářivých očích hrálo cosi lišáckého, co bylo ihned připraveno přeměnit drzost v nevinné čtveračení, kdyby snad pro drzost mělo přilétnout okřiknutí nebo dokonce pohlavek: »Ó, snad byste nebyli zlí na hezkého, nevinného Paola?« Vašek byl prostý a přímý a tohle chytráctví cítil už jako faleš a zbabělost. A pojal také hluboké podezření, že ani Paolova radost z Vaškových pokroků není upřímná a ž je to jen lstivá komedie. Paolo byl při Vaškovi cosi jako Achmedův asistent, a když Vašek pochopil několik základních triků — cirkusáci říkají trik každé části výkonu, která se musí opětovným cvičením naučit do úplné mechaničnosti –, Paolo sám bez otce bděl nad Vaškovými korepeticemi. Dělal to velmi horlivě, dovedl znovu a znovu s trpělivým úsměvem ukazovat Vaškovi správné našlápnutí, odraz nebo chvat, a srdečně mu zatleskal, když se cvik Vaškovi podařil. Ale právě ta ustavičná úsměvná ochota, ta pozorná zdvořilost, ta nadšená účast byly zdrženlivému Vaškovi nepříjemně podezřelé. Takhle se nechoval žádný z kluků, s kterými se kde setkal; jeho dětský svět byl drsnější, přihroublejší, snad i sveřepější v žárlení a v závisti, ale přímý, otevřený a jasný. S Paolem mu bylo jako s kluzkým úhořem, který pořád nějak uniká. Vašek přece věděl, že ho Paolo nemá rád, že to nedělá ze srdečného přilnutí, naopak, že mu závidí.

Co mu závidí, to si Vašek nedovedl představit ani domyslit. Připadalo mu, že všecko je tu tak přirozené a prosté, ten život, do něhož tak rychle vklouzl, ta vlídnost dospělých k němu, ten jeho podíl na každé společné práci. Byl vlastně v Cirkusu Humberto jen o pár dní déle než Paolo, ale byl tu úplně doma, spřátelen a skamaráděn se všemi, s Hansem, s dontérem, s harweyem, s Arr-Šehirem. A to bylo právě seménko Paolovy závisti: Vašek tu byl doma, byl tu usedlík, kdežto Roméovci běželi světem a přitáhli sem jako lid potulný. Roméo měl s Berwitzem smlouvu na deset měsíců, ale kdyby ji měl i na dva roky nebo na pět let, bylo by to všecko dočasné a pomíjivé a jednoho dne odbočí jejich modrá maringotka od vozů humbertovských a bude kočovati s jinou společností nebo boudařit na jarmarcích. Kdežto Vašek se svým tátou, aniž se o tom mluvilo, byl tu zakotven na celý život. Problém domova se tu zvedal mezi nimi ve své sociální relativitě a rýsoval jejich osudy. Pro Antonína Karase byla představa domova nezrušitelně spojena s chalupou v Horní Sněžné; Vašek, jehož dětská přizpůsobivost ochotně přijala velkou změnu, cítil svůj domov tu v tom velkém, stěhovaném cirkuse, který mu se všemi svými lidmi i zvířaty byl cosi jako vesnice na kolech, vesnice mnohem kouzelnější a zábavnější než Horní Sněžná; a Paolo, krásný, ubohý Paolo cítil, že jeho domov je jen ta maringotka, kde spí namačkáni v chuchvalce lidských těl a která je veze křížem krážem, pod sluncem i sněhem, v dešti i v mrazu po celém světě a téměř každého roku se ozývá vřískotem nového dítěte.

Z toho pohledu Paolo záviděl Vaškovi a řevnil na něho. Mladý ten poloberber se sžíral nepřejícnou touhou, když viděl Vaška sedět s tak mocným pánem, jako byl Kerholec, u společného hrnce, když ho viděl jezdit na Mary a opatrovat shetlandíky, když ho našel v důvěrném rozhovoru s kapitánem Gambierem a když ho spatřil chodit o přestávce se lvíčetem. Jak po tom všem sám toužil, jak rád by také tak volně probíhal stanem, stájemi zvěřincem! Ale tam všude malého, krásného Paola vyháněli, Hans u koní byl na něho i na jeho bratříčky jako čert, jen hudroval, že by za nic nemohl ručit, kdyby se mu tam dostala ta cikáňata. A kapitán Gambier vydal dokonce zvláštní oběžník, že se hochům zakazuje přístup ke klecím a k vozům se šelmami. Všichni měli docela přirozený strach před tímto novým, rtuťovitým živlem africkým, v němž to hrálo uličnictvím a tělesným pokušitelstvím; Vašku naopak byl klidný, rozvážný, cirkusáci cítili v něm kus dospělého muže podle toho s ním jednali.

Jestliže však všichni byli na střehu před Roméovci, aby se nestalo nějaké neštěstí, jeden byl od první chvíle zaujat otevřeným nepřátelstvím: pan Arr-Šehir, stráže a opatrovník slona Binga. Pokud on tu byl, nesměl malý, krásný Paolo ani zavadit o sloní stáj.

»Vyznavači Mohameda,« říkal Arr-Šehir starostlivě, »jsou plni džinů, kteří usilují o zdraví Posvátných. Položil jsem muří nohy na práh, ale džin by je mohl překročit v těle Paolově.«

Stájníci muří nohy na prahu neviděli, ale viděli rákosku, kterou si Arr-Šehir postavil u vchodu. Když s ní po prvé vyrazil na Paola, přiběhl hoch k Achmedovi téměř plačky a hořce mu žaloval, jak ho kornak honí. Achmed Roméo pokrčil rameny:

»Jak zní Súra slona?«

Paolo nevěděl, Achmed Roméo sáhl do kapsy, kde měl růženec, a uchopiv jednu kuličku, recitoval:

»Zda nevíš, jak naložil Pán s lidem, který přivedl slony?«

»Ach, ano… to jsou ti ožraní…« rozpomínal se Paolo. Achmed kývl hlavou a pokračoval:

»Seslal ptáky ababil, kteří házeli po nich kamením, že byli jak ožraná stébla.«

Učil se tedy Paolo, že pomsta a odplata je v rukou Alláhových, ale tím v něm nezanikla žádostivost a závist. Uměl je ovšem zakrývat. Za krátký svůj život viděl už mnoho věcí ve světě a od malička se učil uklánět se mocným pánům poklonou číslo tři. Jeho chytré oči na první pohled postřehly postavení Vaškovo, a odtud ta jeho vytrvalá úslužnost a horlivost. Bylo to v nich, v Roméovcích, ve všech, proto i starý Achmed vítal poníženými úklonami Kerholce a všecky jeho děti s úsměvy obskakovaly Vaška. Jenže Vašek tušil bezpečným dětským instinktem, že je to nepřirozené a jenom hrané, a nejednou, když se na něho Paolo zubil co nejsrdečněji, říkal si v duchu: »Ty hade!«

Zůstával tedy Vašek mezi jejich překotnou úlisností pořád nějak uzavřen a netýkavý, s docela přesným pocitem, že tohle věčné usmívání jednou praskne a že si to pak s těmi mouřeníny se všemi vyřídí. A když teď, co se učil ovládat bič, Roméovi kluci přibíhali a volali si na něho o ránu, začala se hra, do níž Vašek vnášel i kus svého utajovaného vzteku. Kluci byli rozestaveni kolem dokola, vbíhali mu na dosah rány a Vašek po nich švihal seknutím, které bylo myšleno doopravdy. Jakživ by se nebyl Vašek na mrtvém papíru naučil tak rychle zasahovat cíl jako v této hře, do níž mohl vložiti všecku náruživost.

Týdny to trvalo a švihy Vaškovy byly čím dál tím přesnější a hbitější a pokřiky Roméových kluků čím dál tím vyzývavější. »Vašku, ecco, Vašku, qui, Vašků…« ozývalo se nepřetržitě, když se objevil mezi vozy s bičem. A čím déle se ta hra provozovala, tím pestřejší bylo volání a dráždění, všeliké posměšky se do toho vtrousily, vyplazený jazyk, dlouhý nos, fanfáry smíchu. A Vašek beze slova švihal a práskal, jak mohl, stále více dopálen na tu rotu, která se mu už zřejmě posmívala, když se jim dařilo uskočit nebo padnout na zem a jít ráně. A jednoho dne se obvyklý pokřik změnil náhle v strašný jek a řev, že kočové vyrazili z konírny a lidé vybíhali z maringotek. Na volném prostranství viděli jedno jediné klubko rvoucích se kluků, a když k nim doběhli, rozpoznali nejdoleji pode všemi Paola, na němž ležel Vašek a škrtil ho, na Vaškovi leželi všichni Paolovi sourozenci, které Vašek podle možnosti odkopával a setřepával.

Když je roztrhli, byl Paolo úplně vysílen a bez dechu a Vašek všecek zježen vzteky.

»Co to bylo?« spustil na ně s jedné strany Hans a s druhé Achmed.

Dlouho nechtěl nikdo s pravdou ven, až Vašek, aby se obhájil, odpověděl:

»Paolo na mě křičel dablkau.«

»Dablkau — co to má být?«

»Já nevím. Ale já si to nedám líbit.«

»Dablkau — co je dablkau?« ptal se hans lidí okolo.

»Snad double cow,« odpověděl pan Harwey. »To anglicky znamená dvojí kráva.«

Další vyšetřování ukázalo, že je to správné. Světoběžní kluci přišli při hře s Vaškem na to, že Vašku je složeno s francouzského vache a z německého Kuh, a že tedy je to dvakrát kráva. A Paolo z toho tedy hned složil anglickou double cow.

Byl z toho kolem velký chechot, že Achmed Roméno zapomněl i na pohlavky a kopance. Jen Vašek, pobledlý, držel opět bič a stál mezi ostatními. Teď, když se mu dostalo vysvětlení té nadávky, pochopil, že to byla nebezpečná přezdívka, která by mu otrávila celý život zde. Najednou tedy zapráskal bičem a vykřikl:

»A kdo to ještě jednou řekne, každého zbiju!«

Hans také vycítil, že by Vašku mohl být zesměšněn, a proto dodal:

»Dobře, Vašku. Nedej se. A uslyším-li to já od někoho, nevezmu si na něho bič, ale lonžový řemen. Alou, každý po svém!«

I shledal Paolo, že je nutno ještě více nenáviděti Vašku, neboť všichni mocní se ho ujímají proti hochům, kteří umějí víc. Ale je třeba si dát pozor, protože Vašku má zřejmě hroznou sílu a byl by snad krásného Paola zabil.