Cirkus Humberto/Část druhá/IV.

Cirkus Humberto/Část druhá
III.	IV.	V.

Údaje o textu
Titulek:	IV.
Autor:	Eduard Bass
Zdroj:	BASS, Eduard. Cirkus Humberto. S 209- Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	Praha: Fr. Borový, 1941
Licence:	PD old 70

Petr Berwitz neměl poslední dobou ředitelování lehké. Odvážnou výpravou do Ruska a do Asie se vyšinul mezi vedoucí evropské podniky, ale toto postavení nebylo nikterak zajištěno. Berwitz věděl lépe než ti druzí, že se v cirkuse stále musí zápasit o prvenství, nemá-li rychle přijít pokles a zánik. Každý artista v manéži musí denně bojovat o úspěch stále zlepšovat svůj výkon a také cirkus jako celek musí být stále v bojovém střehu a napětí. To bylo přece to krásné, že člověk žil v ustavičné aktivitě, ve stálém ohni a varu; Berwitz byl nejblaženější, když opustili hamburský klid a octli se v plném ruchu své pouti, s přemnohými překážkami, nenadálými nehodami, nečekanými potížemi, při nichž mohl ihned vyskočit, rozhodovat, zachraňovat, poroučet, jednat. Ale nešlo jen o takové episody, direktor musel myslet také na celý podnik jako ústřední a souborné dílo, aby nepokleslo, aby si uchovalo půvab dokonalostí a krásou výkonů, aby nebylo předstiženo jinými. A tu právě cítil Petr Berwitz v týle nepříjemný mrak, jehož krátké jméno bylo Kranz.

Co byl Kranz tenkrát, když už Petr řídil po boku svého otce a děda veliký cirkus se zvěřincem? Pouhý jezdec v manéži starého Briloffa, který si říkal královská pruská generálně koncesovaná jezdecká a umělecká společnost. A co byl Kranz, když se Petr stal samostatným pánem Cirkusu Humberto? Direktorem takové žabárny s osmi lidmi a s desíti koňmi, při čemž v těch osmi lidech byl už sám Kranz s rodinou. Byl to ovšem rozený cirkusák, syn provazolezce a sám vyučený provazolezec, pak se naučil jezdit u slavného Petra Mahyeua nezapomenutelné paměti a pak byl po léta prvním jezdcem u toho Briloffa, kde jezdil stoje na čtyřech koních v plné kariéře, pracoval na volném laně, zvedal závaží, voltižoval a skákal salta po hřbetech nesedlaných koní i prováděl batúdu, saltový skok s můstku, přes osm koní. Ale když se po smrti Briloffově udělal se svým běloušem Solomanem pro sebe, měl v celém cirkusu dohromady jednu štolbovskou uniformu a do té se mužští museli stále převlékat, aby se jeden po druhém mohli objevit před publikem. O takovém podniku mohl Berwitz tenkrát mluvit s úsměvem, ale když sám vytáhl na tři roky do ciziny a vrátil se zpátky do Německa, s překvapením shledal, kterak zatím Kranz vyrostl; usadil se v Berlíně a vešel do soutěže s nejslavnějšími cirkusy francouzskými, které tam tehdy mívaly zlatý důl. Takový Cuzent & Léjars, takový Dejeans byly elitní podniky, přepychově vybavené, se starou manéžní kulturou, se znamenitými umělci a vynikajícím koňstvem, podniky, pracující s okázalou dokonalostí a s neomylným vkusem; a tento zarputilý funambulista, tenhle tvrdošíjný rejtar, který jednou na vzpurného zřízence utrhl těžkou oj od nákladního vozu, jako by to byla rákoska, ten si vzal do hlavy, že vypudí Francouze z přízně dvora a šlechty, že je předčí, překoná, porazí! Bylo to ztřeštěné šílenství — a byla to nakonec skutečnost: Kranz opravdu ovládl Berlín, vystrnadil Francouze, sám se nasadil na jejich místo, rostl a mohutněl, odvažoval se víc a více a nyní byl opravdu vážnou konkurencí Berwiztovi. Ničeho se nebál, ničeho se nelekal, nejlepší jezdce a umělce vyfoukl Berwitzovi před nosem, jako teď toho Léotarda, toho létajícího Francouze, po kterém se pět let bláznila Paříž, že se nosilo všecko à la Léotard, kravaty, klobouky, střevíce, hole. A to jen proto, že Léotard proletěl denně mezi rozhoupanými hrazdami neslýchaný, nevídaný skok na vzdálenost 27 stop, pravý skok smrti, vysoko v pověří, bez ochranné sítě. Teď, když Léotard nebyl u Berwitze, nýbrž u Kranze, říkal si Petr pohrdlivě, co jen lidé na tom ubohém skrčku vidí. To přece není žádné dělo, ty krátké, slabé nohy dole a nahoře na plecích a na rukou ty bochníky svalstva. Vždyť sám Léotard říká, že je nejšťastnější nahoře na hrazdě, protože si tam nepřipadá tak šeredný jako dole na zemi.

Ale toho Kranze taky musel teď mít Petr Berwitz stále na očích. Měl taky najatou stálou budovu v Berlíně, před osmi lety vyhořela a byla postavena z grutnu nová, už to byl velký náskok, že byla modernější, bytelnější a nádhernější než stará dřevěná konstrukce hamburská. Právě než odjel, poslal pan Gaudeamus Petrovi důvěrnou zprávu, že Kranz chce berlínskou budovu koupit. Berwitzovi se rozbřesko, že musí být teď ve střehu i v Hamburku, protože Kranz tam taky někdy v létě přijel a mohlo by se stát, že by mu vyfoukl i toto jeho zimní sídlo.

Tak se stalo, že mezi posledními věcmi, které Berwitz před odjezdem zařizoval, bylo i pověření pana Hagenbecka mladšího, aby se pokusil koupit starou konstrukci pro Berwitze a aby ji v příznivém případě dal přes léto upravit, hlavně zavést plynové osvětlení, aby se od zimy mohlo hrát i večer jako v Berlíně.

I jinak sledoval Petr všechnu činnost Kranzovu velmi bedlivě. Byl to hlavně pan Gaudeamus, který v zimě zajížděl z jeho rozkazu do Berlína, aby se tam pár dní zablýskl jako rytmistr a baron v zákulisí cirkusu ve Friedrichstrasse a vytáhl všeliké tajnosti z povídavých krasojezdkyň, by i ze samotného Kranze, který byl posedlý úctou k aristokracii a pro baronskou přízeň by byl přeskočil vlastní bič.

Od pana Gaudeama věděl, že má Kranz namířeno i na všeliké lidské zrůdy jako na atrakce a že vyjednává o nějakou Julii Pastranu, mexickou zpěvačku, která prý je celá ve tváři zarostlá hustými černými vousy, má dvě řady zubů a zpívá hlubokým altem staré mexické romance. Její sestra jezdila u Kranze ve voltiži. A o Juliáně přišla nyní zpráva ze Španělska, kde vystupovala mezi pouťovými zvláštnostmi, že se tam do ní zamiloval Yorick, lesní muž kordillerský, strašný obr s vystávajícími tesáky, s modrým obličejem, s půlkou vousů červenou a s půlkou žlutou. Ten Yorick zápasil v kleci s třemi medvědy najednou, ale když ho Juliána Pastrana zamítla, zápasil špatně a jeden z medvědů mu ukousl nohu. Tak to stálo v novinách, a Kranz nato hned poručil své krasojezdkyni, aby té Mexikánce s plnovousem napsala.

Tyhle zprávy byly hlavní příčinou, že Petr Berwitz přijal do programu trpaslíky; ale od chvíle, kdy přijeli, už toho litoval.

»To nejsou žádní cirkusáci,« stěžoval si u rodinného oběda, »pořád jsou samý nářek a samá žaloba k ředitelství, jako bych neměl nic jiného na starosti, než dostane-li mrňavý pan Mittelhofer pro své číslo koberec a nebude-li paní Mittelhoferové postel ve voze příliš vysoká. Čert mi je byl dlužen.«

»To není jen to, Petře,« odpověděla mu Anežka, »v tom je ještě něco jiného. Ty jsi věděl už předem, že trpaslíci nejsou cirkus. Máš jasný cit pro to, co je čistá práce a linie. To není žádný styl, když mezi krásné tvory a dokonalé výkony dáš párek lidí, na které příroda zanevřela.«

»To mi bylo hned zřejmé, jak jsem je uviděl.«

»No ovšem, vždyť je to jako mušinec na obraze. Hledáme pořád krásu, sílu, mládí, svěžest, půvab, a najednou si přivedeš dvě lidské pitvory, dva nešťastníky, kteří mají neobratnou postavu dětí a k tomu mrzutý rozum zlobivých starců. A nebyl bys to udělal, kdyby ses byl řídil vlastním vkusem. Ale to ti pořád vězí v hlavě ten berlínský, ten Kranz.«

»Dovol, Kranz přece nemá trpaslíky!«

»Nemá, ale bude je mít. Kranz bude mít všecko, z čeho bude cítit peníze. Ale byl by vzal Wollschläger do svého cirkusu zrůdu?«

»Wollschlägra mi nepřipomínej. Wollschläger zkrachoval.«

»Ano, ale ve cti a slávě. Všechno, co on dělal, mělo sloh. Když jsme s Marií Annou jeli tenkrát za vámi do Antverp, řekl sám hrabě d’Ascensons v kočáře: »Mes chères, ce que vous verrez, c’est un cirque qui a du style.« Pamatuj si to: Cirkus, který má sloh. A to nám ještě říkal: »Všecko, co má svůj sloh, je hodno úcty a obdivu ušlechtilého člověka. Svět se teď rychle mění, kázají nám o vývoji a revoluci. Ale ani vývoj, ani revoluce nepřinesou nic cenného, nedají-li tomu zároveň sloh. Ztratíme-li styl, jsme jen nevýznamné množství, kupa, hromada, chaos. Teprve forma, teprve sloh tvoří krásu života.« To nám říkal hrabě d’Ascensons, a pan podkomoří byl znamenitý člověk.«

»Inu ovšem, pan hrabě je pan hrabě, vysoké zvíře…«

»Ne tak, Petře. Pan hrabě může být také vrták. A člověk z cirkusu může být vynikající osobnost, když je svůj a nešilhá za jiným. S těmi trpaslíky jsi zašilhal za Kranzem, a já jen čekala, až na to sám přijdeš. Pochop přece, že jak se začneš zařizovat podle něho, odevzdal jsi mu vedení a bezděky před ním ustupuješ. Kdežto já chci, abyste se změřili a každý ukázal, co máte v sobě. Snad bude Kranz lepší obchodník a vydělá miliony a my se snad ocitneme na mizině. Ale my budeme dělat čistotně svou věc a nepustíme do ní žádný nešvar. Kranz je velký člověk a silný, moc umí, podceňovat ho nesmíš; ale ať si stokrát říká svému cirkusu institut, ty ještě pořád víš víc, co je opravdový cirkus, než on.«

»Myslíš, že Kranz dělá chyby?«

»Dělá, jako ty je děláš. Každý děláme chyby. Ale jde o to, abys dělal své chyby a ne Kranzovy. Dvouhlavé tele bys nevystavil, to bys hned cítil, že to je pro boudaře a ne pro Cirkus Humberto. Já chci, aby ses řídil podle svého. Tahle aféra nic není, smlouvu příležitostně rozvážeš, ale Kranzovy praktiky nech jemu.«

Petr Berwitz měl pocit, že mu Anežka řádně drhne hlavu. Aby to skončil, obrátil se k ní najednou s otázkou:

»A co dělají lvíčata? Dnes jsem se na ně ještě nepodíval.«

»Vede se jim dobře. Vašku by je mohl začít ukazovat, jsou už čtyřnedělní.«

»Ah, Vašku. Pravda. Dobře, žes mně připomněla. Musím se pozeptat, co je s jeho ježděním. To bych pak mohl trpaslíky vyndat.«

Vysunul přitom levou ruku, až vylezla bělostně bílá manžeta.

»A pak tě ještě, Anežko, prosím, abys mi nikdy nedávala manžety do prádla, dokud si neopíšu, co mám na nich zapsáno.«