Cirkus Humberto/Část druhá/III.

Cirkus Humberto/Část druhá
II.	III.	IV.

Údaje o textu
Titulek:	III.
Autor:	Eduard Bass
Zdroj:	BASS, Eduard. Cirkus Humberto. S 199- Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	Praha: Fr. Borový, 1941
Licence:	PD old 70

To si Karas hned první den Vaškova cvičení zaskočil k modré maringotce, aby viděl, jak to synovi jde. Ale co spatřil, nad tím mu srdce ustrnulo hrůzou. Ten Berber, ten machometán stál tam u schůdků, levou nohu měl o jeden z nich opřenou, že mu šlo stehno vodorovně. A Vašek ležel zády přehozen přes stehno, hlava a ruce mu visely na jedné straně, nohy na druhé a ten divoch, ten násilník tiskl mu oběma rukama hrudník a kolena dolů, nic jinak, než jako by chtěl Vaškovi zlámat páteř.

»Lá iláha illáláh,« supěl při tom neboť se opíral o hocha ze všech sil, »voilà, to to lupe… to to křupe… mašalah, kosti se lámou…. klouby se vytahují… všecko bolí, já vím, já vím, mio ragezzo, jen se drž… je třeba slogare il dorso, vykloubit hřbet, la spina, tutto scheletro, celou kostru… oh, oh, la vertebra… bene, bene benissimo… voilà…«

Karas otec slyšel mezi těmi výkřiky jen vzlyky, vzdechy a úpění svého syna. Neviděl mu do tváře, jak zbrunátněla nahnanou krví, jak je zkřivena bolestí, jak se zuby zoufale zakusují do rtů a z očí se bezděky derou slzy. Neviděl to, ale i tak se už řítil vpřed, aby to hrůzné týrání zamezil. Vtom však proti němu vyrazil Paolo, který stál vedle svého otce a všecko sledoval. Vběhl Karasovi do cesty, a volaje »Ecco, signore, ecco…«, překlopil se lehounce nazad, až ruce přišly na zem, ba až dosáhly nohou. A uchopiv nohy za lýtka, prostrčiv mezi koleny hlavu, která se usmívala, začal před Karasem pobíhat a poskakovat, načež se jediným pružným vymrštěním narovnal, udělal velký divadelní úklon a zvolal znovu: »Fa niente, signore Antonio, to nic není… schauen Sie…« A provedl na místě tři přemety.

Opravdu těmi kejkly zadržel Karase, že se vzpamatoval z prvního rozčilení a obrátil se, aby trýznivou scénu neviděl. Slíbil přece Kerholcovi rukoudáním, že se nebude do ničeho plést, co Achmed s hochem podnikne. Kerholec věděl, že to bude utrpení, a stál na tom, že zdravý chlapec všechno vydrží a že by Achmed sám Vaška propustil, kdyby cítil, že není schopen cvičení. Konečně tu byla jedna naděje: že Vašek v poledne prohlásí, že tohle nelze vydržet.

Karas tedy odešel, ale jak mu srdce přetékalo bolem, svěřil se se svou starostí prvnímu, s kým se dostal do hovoru. Byl to náhodou pan Arr-Šehir, který přišel za Bingem, právě když mu Karas poklízel stáj. Ind vyslechl jeho stesky vážně a pozorně. A usednuv mezi přední nohy Bingovy, který mu chobotem milostně dýchal do ucha a za krk, stejně vážně a zamyšleně odpovídal moudrostí své vzdálené země:

»Vznešené věci jsou plny tajemství. Jedině člověk, jemuž víla podala květ lotosu, dovede projíti zavřenými branami. Ale ani ten neprojde jimi tak, jak se narodil. Vznešenost se otevírá jen vznešenému. Člověk se rodí jeden jako druhý: na nejnižším stupni. A stoupá výš jen tím, že se přerozuje. Poznání je utrpení. Projdeš-li poznáním jako utrpením, jsi jiný člověk, jsi o stupeň výše. Cesta přeměn a cesta utrpení je právě tak dlouhá jako cesta k moudrosti. Každé umění má své zákony. Nejkratší zákoník má umění milovati. Největší zákoník má umění opatrovati slony. Psal jej jeden světec dvanáct tisíc let, kdy žil v rajském pralese se slony jako se sobě rovnými, po boku své matky, která byla bohyně, zakletá zlým jigim v slonici. Kdo se tolikrát přerodil bolestmi, že dospěl k posledním tajemstvím zákoníku, stane se králem slonů, kteří sami beze slova jdou za ním, aby mu sloužili. Ale, ach, jeden život lidský nestačí na tolik přerodů. Je třeba se mnohokrát narodit a mnohokrát trpět, aby se člověk stal králem a pánem Posvátných. Moudří přijímají utrpení a stávají se moudřejšími. Viděl jsem Binga, ktera dýchal tvému Vašku do tváře a ohledával jeho ruce. Bingo vidí, co my nevidíme. Bingo ví, že Vašku nese květ lotosu. Bingo čeká, že se Vašku přerodí. Bingo se dočká. Vašku vydrží.«

Arr-Šehir přešel do zpěvavého hlasu a slon nad ním se kolébal k jeho zpěvu. Karas opřený o lopatu nerozuměl; bylo mu jako by poslouchal nějaké konejšivé evangelium. Arr-Šehir dozpíval a vztyčil ruku. Slon objal jeho tělo, zvedl nepřipoutanou levou nohu a postavil si Arr-Šehira na její koleno. Arr-Šehir vznesl dlaně s prsty napjatými do oblouků a jemně hladil víčko jeho oka. Uši Bingovy se chvěly. Arr-Šehir se mu uklonil. A Posvátný vzal Arr-Šehira a opatrně jej postavil na zem. Arr-Šehir se mu znovu poklonil a opustil stáj.

Karas cítil jakési uklidnění, ale jeho nedůvěřivý mozek mu vzápětí našeptával: ten ti mnoho nepověděl. Jsi zas tam, kde jsi byl. Odložil nářadí a šel do šapitó. V bráně stáli oba bratranci Gevaertsové a čekali, až se uvolní manéž pro jejich cvičení. Karasovi napadlo, když je spatřil, ti že jsou přece mnohem lepší znalci než ten Indián. A pozdraviv staršího Alberta, s kterým se již od vidění znal, poprosil ho o radu, co má dělat.

Albert a Gustav Gevaertsové, Duo Bellini, byli Švédové friského původu; jejich dědeček se tam nějak dostal s generálem Bernadottem a zařídil si v Uppsale obchod s ovocem, kávou a jižními plodinami. Jeho dva synové, Johannes a Lambert, měli studovat, ale během doby se ukázalo, že nejde ani to, ani ono, ani otcův obchod, ani studie synů. Oba mladé Gevaertsy rozhodně víc bavil tělocvik než latina, a když si otec musel doznat, že nemá na jejich studie, ba že sám se bude muset všelijak protloukat, smířil se s tím, že hoši učiní ze své záliby živnost. Johannes a Lambert nacvičili společně pozoruhodné silácké číslo akrobatické a jako Frères Gevaerts odjeli do Paříže hledat štěstí u cirkusu, který tam byl tehdy ve velkém rozkvětu. Oba byli štíhlých atletických postav, hezcí plavovlasí hoši, kteří dobře dovedli prodat své vystoupení. Uchytili se, měli úspěch, oženili se a z jejich dvojího manželství vyšli bratranci Albert a Gustav, kteří siláctví otců zjemnili na skoky, piruety a salta a dovedli »pracovat i na komiku«. Jak skoro všichni praví artisté byli to lidé zamlklí; jejich celý život se vybíjel jen za představení v manéži, a co žili kromě těch čtvrthodinek, byla jen stálá příprava a soustřeďování k výkonu. Tak jednoslabičně přijal nyní Albert i Karase; ale brzy začal se zájmem naslouchat jeho žalobám, ba přivolal si ještě Gustava.

»Pojď sem, Gust, tohle je zajímavé. Tady Anton je otec toho Vašku, znáš ho, a dal ho do učení k Achmedovi. A Roméo začíná tím, že mu láme páteř. Jakže to dělá? Nohu na stupátku a hocha má přes ni přehozeného? Na zádech, toť se ví? A mačká ho, jako by ho chtěl zlomit? A přehazuje si ho na noze výš a níž?«

Karas bolestně přikyvoval a oba akrobati se podívali na sebe.

»Vidíš, Berte, tohle bude to pravé!«

»Ano, Gust. Otec vždycky říkával, že starší komedianti měli zvláštní methody na každý trik.«

»A my jsme začínali hned opičím skokem. Ta vytahaná páteř, to je, co nám pořád chybí.«

»A je to báječně jednoduché: ohnout přes koleno. To mi otec taky dělával, ale obráceně, při výprasku.«

»Člověk se pořád učí. Bohužel, že je to pro nás už pozdě. Ale kdybych se, Berte, oženil, to bych dětem lámal páteř už od pěti let.«

»To se ví, Gust, čím dřív, tím líp. To je ohromný objev, co jsi nám tu, Anton, udělal. My tam nemůžeme jít a čumět tomu Berberu do práce. Ale ty to budeš teď denně sledovat, to bys nám moh po každé říc, co bude Achmed s Vašku dělat.«

»Ale všecko, Anton, všecko, jak ho láme, jak ho svírá, jak ho prohýbá, jak ho vykrucuje, natahuje, jestli ho sváže do kozelce, jestli ho kope, oni prý také kopají…«

»Pro boha živého,« vyděsil se Karas.

»Ano. Tedy kdyby ho kopal, to nám také řekni, kam, do které části, kolikrát. Domnívám se, že na jisté věci je kopnutí ohromně prospěšná věc…«

»A hlavně, jestli kope špičkou nohy nebo plochým chodidlem. Já myslím, že chodidlem.«

»A až budou dávat facky… no, to on už nám Vašku ukáže sám, jak Achmed učí sázet facky…«

Duo Bellini bylo najednou plno ohně a mlsně toužilo po kdejakém mučení, na které si dovedli vzpomenout. Karasovi, který si přišel pro útěchu, bylo z toho až zle.

»Pane Alberte, pro smilování boží… vydrží to ten chlapec? Smím ho v tom nechat?«

Oba rozjaření akrobaté se na něho zadívali zprvu nechápavě.

»Ach tak,« zvolal konečně Albert a vracel se do své zamlklé vážnosti, »nebuď, Anton, blázen. Buďto Vašku to v sobě má, nebo nemá. Nemá-li to v sobě, uteče už teď Achmedovi a víc ho tam nedostaneš ani bitím. Ale protože tu ještě není, má to v sobě. A když to má v sobě, nebude za týden cítit ani ránu, ani pád.«

»Je to tak, Anton,« dodával Gustav Gevaerst, »a věř nám, že je to ta nejlepší škola. Nemám pravdu, Berte?«

»Máš pravdu, Gust. Gambier už odklízí klec, skočme tam honem, než přijdou koně.«

Karas měl trapný pocit, že nepochodil, že se spletl, když hledal radu u těchto dvou. Vtom procházel kolem něj kapitán Gambier. Karas ho pozdravil bonžúr.

»Bonjour… oh, c’est Anton… já vidět Vašku u Achmed… gratuluji… famos, famos… il est vraiment magnifique, ce petit gars… Vašku je bravo, moc bravo…«

Karas se na ty pochvaly uklonil a bylo mu zase hůř. Ale ať se po cirkuse vrtl kam se vrtl, všude mu všichni jen schvalovali, co Achmed s Vašku provádí. Jen dvě osoby našel, které mu trošku porozuměly. Jedna z nich byla paní Hammerschmidtová. Spínala ruce a lomila jimi, když jí vyprávěl o ranním výjevu u modré maringotky, volala »schrecklich! entsetzlich!« a zase »das herzensgute Kind!« a slíbila mu, že přinese odpoledne pro Vašku dva vdolečky od oběda, aby si to živobytí osladil. A druhý člověk, který s brutalitou Achmedovou nesouhlasil, byl pan Selnicki. Kapelník měl pohled trochu zamžený, když naslouchal Karasovi. Pak se tam objevila i slza, ale to už Karas věděl, že nesmí přičítat nějakému dojetí. Však také pan Selnicki klidně všechno vyposlechl, napil se, pomlaskl a řekl: »Na ja, co se tu dá očekávat. Po mém názoru se má sedmiletý kluk učit hrát na klavír. Ale ty přece nemůžeš zapřáhnout klavír do menažerie. To je ta celá prašivina života a umění. Servus.«

Po všech těch rozhovorech zůstávalo to hlavní nakonec zas jen na tom, s jakou přijde Vašek v poledne.

Když se Karas přihnal k osmičce, Vašek už tam seděl na schůdkách.

»Co, Vašku, Vašíčku, jaké to bylo u Achmeda?«

»Dobrý, táto,« odpověděl Vašek s nezvyklou vážností. »Půjde to.«

»A co jste cvičili?«

»Dvě hodiny mne učil dělat taneční kroky a děkovat obecenstvu.«

»Cože — děkovat se?«

»Ano. Pan Achmed říká, že nejtěžší je poděkovat se a poklonit se obecenstvu, aby to šlo na všecky strany. On chce, aby to bylo pěkně provedeno, podle pravidel, a říká, že už to nikdo tady neumí.«

»Ale já jsem tam ráno byl a viděl jsem docela něco jiného… jak tě lámal…«

»Tys tam byl, táto?« Vašek se podíval na Karase a zaostřil oči.

»Byl… a viděl…«

»Tak to tedy nesmíš. To nesmíš, táto.«

Vašek mluvil, jak ho Karas ještě neslyšel. Něco z dospělého znělo v tom hlase a něco rozhodného, jako u jeho maminky.

»A proč bych nesměl…«

»Protože bys to nevydržel, táto,« řekl pevně Vašek a dodal: »A já to vydržím.«

Pak v něm zase zvítězil dětštější tón a on opakoval s chlapeckou umíněností:

»Vydržím a vydržím a vydržím. A budu skákat líp než Paolo.«

Karas otec viděl, že se tu něco mezi nimi vztyčilo, nějaká přehrada, a Vašek že se ocítá docela jinde, než si jeho táta myslel. Nechtěl-li ho ztratit, musel opustit své námitky a jít za ním. Byl z toho zmaten, u srdce mu bylo úzko samou něžností a láskou.

»Ale já, Vašíčku…« začal měkounce, jako na omluvu. Vašek však hned vycítil, kam táta míří.

»Táto!« vykřikl ostře a pozvedl se. Ale to jen napolo, neboť v tu chvíli zasykl bolestí a sjel zpátky na stupínek.

»Hernajs,« ujelo mu tiše.

»Tak vidíš,« dodal táta polohlasem.

»Já vím,« řekl Vašek a mávl rukou. »Je to, jako bych tam u nás páčil pařezy.«

A řekl to tak, že se už Karas otec podrobil. A aby ukončil tento jejich první a nejzávažnější rozpor, dodal s umělým klidem:

»Povídala paní Hammerschmidtová, aby ses u ní po obědě zastavil, že bude mít pro tebe vdoleček.«

Vašek utřel si hřbetem ruky nos.

»S povidly?«

»S povidly.«

»Fajn!«

A tak se docela věcnou záležitostí vdolečků dostali z napětí zas do všedního života.

»A pan Albert z Duo Bellini se moc zajímá o tvou práci, a jak to s tebou pan Achmed dělá. Mám prý mu o všem vyprávět, co a jak…«

Kluk před ním přimhouřil oči a vteřinu mlčel. Pak zvedl prst a s chlapeckou důležitostí řekl:

»Ale to, táto, nedělej!«

»Ne? A proč ne?«

»Pan Albert a pan Gustav,« a Vašek se naklonil a mluvil tiše a naléhavě, »oni by to chtěli okoukat… to nejde, táto… to je naše tajemství…«

Karas zmlkl a zadíval se před sebe. V duchu viděl kornaka Arr-Šehira mezi černými sloupy sloních nohou a slyšel jeho zpěvavý hlas:

»Vznešené věci jsou plny tajemství. Projdeš-li utrpením a poznáním, jsi jiný člověk, jsi o stupeň výš.«