Cikánské křtiny/III

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Cikánské křtiny
Podtitulek: Veselá vzpomínka
Autor: Ladislav Stroupežnický
Zdroj: STROUPEŽNICKÝ, Ladislav. Z Prahy a venkova. Praha: Československý spisovatel, 1949. s. 172–175.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Dva kočáry jely příštího jitra ze zámku směrem k táboru cikánů; v prvním seděl pan kmotr s paní kmotrou, totiž Helena a já, druhý byl prázdný. V kočáře u našich nohou ležel uzel, v němž bylo prádlo a peřinky, uchystané Helenou pro kandidáta svatého křtu.

U lesa jsme vystoupili; já vzal uzel a šli jsme podél potoka dolů.

Cikáni nás přivítali hlubokými poklonami. „Mami“ přinesla dítě, zavinuté v parádních hadrech.

Helena poklekla na mechovitou půdu, rozvázala uzel, upravila peřinky a zavinovala do nich cikáně, jehož černá sametová hlavička spočívala nyní na sněhobílém cípu kypré peřinky, obroubené širokými krajkami.

Celá tlupa cikánů, obstoupivši nás, upírala jiskrné zraky s podivením na vzácnou, v hedvábí oděnou dámu, která věnuje tolik něžnosti dítěti cikánskému, zavinujíc je s obratností zkušené chůvy do bělounkých peřinek.

Rozhlédl jsem se po cikánech, abych zkoumal, zdali a jaký asi dojem na ně činí Helenina něžnost.

Ze zavlhlých očí starého pohlavára se vyloudila slza…, malá, nepatrná, a bloudila v klikatých vráskách jeho černé tváře…‚ ale slza jen jediná. Veverica se s pýchou rozhlížela vůkol, jako by chtěla výchlubně říci: Hle, jaké cti se dostalo mému dítěti! A otec cikáněte pyšně odfukoval dým své krátké lulky. Děvčata pohlížela — tak aspoň se mi zdálo — závistivě na svoji družku a na její dítě. I malá cikáňata vyvalovala samým podivením oči z důlků, ba i kudrnatý soudruh jejich nevinných zábav se přišel podívat na událost tak vzácnou.

Jediná kobyla, která ležela přivázána jsouc k vozu, neviděla nic, — bylať k nám ubohá obrácena svým slepým okem.

Po malé chvilce ujížděly naše kočáry, polouzahaleny v oblak prachu, silnicí k Stražicům. V prvním jsme seděli Helena, já a sličné cikánské děvče, dcera starého pohlavára, nazvaná cikánským jménem Korákos čili Kavka, majíc v náručí „hrdinu dne“, jenž statně dumlal cumlíček z piškotů navlhčených mlékem, kterouž pochoutku mu připravila starostlivá kmotřička.

V druhém kočáře bylo nabito cikánů a cikánek, jako v uherské csardě o cikánské muzice. Přebytek, který se nedal vecpati do kočáru, běžel za ním, —— totiž děti obojího pohlaví, rozedrané, polonahé, některé bez čepic. Ba i kudrnatý bagounek by byl běžel s dětmi ke křtu svatému, kdyby jej nebyla „mami“ přivázala za zadní nohy k borovici.

Vesničané, zaměstnaní v policii sklízením obilí, spínali podivením ruce a žehnali se křížem, spatřivše v elegantním kočáře houf špinavých cikánů.

Cestou nám vypravovala cikánská chůva, že cikánským způsobem je dítě již pokřtěno. „Mami“, provázena celou tlupou, nesla prý je třikrát kol mohutného dubu poblíž ležení — a poněvadž při té obchůzce spatřili hada, vyhřívajícího se na výsluní, dali dítěti jméno Sáp, což znamená v cikánštině had. Obřad zajisté dosti jednoduchý.

S dobráckým úsměvem na červené tváři nás uvítal stražický pan farář, jemuž strýc již včera vzkázal, že přijedeme, a zavedl nás do kostela. Za námi vešel houfec udivených venkovanů.

Tak pestré stádo oveček, tak černé berany neměl duchovní pastýř stražický zajisté ještě nikdy v svém ovčinci!

Vnitřek šerého gotického kostelíka učinil na cikány, lidi bez náboženství, bez víry, patrně dojem… Skoro až bojácně se rozhlíželi po oltářích, po sochách a zadívali se do velkých počernalých obrazů. A když občas utkvělo oko jejich na velké soše ukřižovaného Krista, z jehož dlaní probitých hřeby a z boku probodnutého se řinula krev, zachvěli se hrůzou…‚ soucit s člověkem takto mučeným — obraz utrpení a krutých muk tělesných zachvěl jejich srdcem.

Na cikáňata učinil kostel dojem toliko v první chvíli; několik minut se chovaly zdivočilé ty děti tiše, jsouce poněkud zaraženy, ale potom zdomácněly a slídivě prolézaly stolice, až konečně jeden z cikánských kloučků, asi devítiletý kudrnatý černohlávek, ukradl z malého výklenku vedle kazatelny balíček pestrých svíčiček, nevěda patrně ani, co to je a k jakému účelu, kdežto jiný, rozhlédnuv se opatrně, nepozoruje-li jej někdo, ukradl z malé lávky u oltáře — kostelníkův kratiknot, jejž s opičí rychlostí uschoval pod kazajkou na nahém těle.

Zatím odbýván křest. Já slíbil svaté církvi, respektive jejímu generálnímu plnomocníkovi v Stražicích, páteru Malčickému, jménem cikáněte, že se odříká satanáše, že přijímá víru katolickou, že chce býti spaseno atd., načež mu vložil velebníček do malé hubičky svěcenou sůl, po níž se cikáně ušklíblo a dalo do vřískavého pláče a křiku, z čehož jsem soudil, že mu požitky z kuchyně naší svaté církve chutnají mnohem méně než cumlíček, jejž mu ustrojila něžná jeho kmotřička.

Po přání otcově dal velebníček cikáněti jméno Michael, či jak se cikáni maďarskou formou vyjadřovali, Mihály.

Po křtu jsme se odebrali na faru k zápisu; ale poněvadž uměl tatík novokřtěncův patrně obratněji „za pět prstů pěkné věci kupovat“, než těmi prsty psáti, musil do matriky udělati toliko tři křížky. Namaloval je klikaté a rozviklané a kostelník k nim připsal: „To jest Michal Barno.“

Vzpomněl jsem si při jméně tom zcela přirozeně na maďarského Orfea, dvorního houslistu kardinála hraběte Csákyho; — pak jsme se zapsali do matriky my kmotři.

Starý cikán se tázal pana faráře, mnoho-li je dlužen za „bolapen“ (křest). Ale velebníček nejen že nepožadoval nic, nýbrž řekl cikánům, až budou po druhé potřebovati, aby jen zase přišli.

Uslyšev to pohlavár, kroutil divně hlavou a šťáral se v kapse své kazajky, odkudž konečně vytáhl špinavý hadříček, z něhož vyňal zlatý peníz, a prosil, aby jej farář přijal na památku, čemuž velebníček vyhověl.

Peníz byl ostatně vzácný, zlatý španělský dublon s podobiznou Ferdinanda II., krále aragonského, a Isabelly, královny kastilské a leonské. —

Davy venkovanů, vyrušených neobyčejnou událostí z obvyklého klidu, pohlížely za námi, když jsme vyjížděli v kočárech ze Stražic cestou k strýcovu zámku.

V prvním kočáře seděl vedle kmotřičky páter Malčický a já vedle mladé cikánky, v jejímž náručí chvílemi sladce podřimoval, chvílemi pronikavě vřeštěl pokřtěný cikánek, — v druhém kočáře se nadýmali pyšní cikáni a cikánky a za kočárem skokem běžely polonahé, bosé cikánské děti, žvýkajíce cestou svíčičky, jež v kostele ukradly, — poněvadž se domnívaly, že je to něco k jídlu.