Cikánské křtiny/IV

Cikánské křtiny Ladislav Stroupežnický
III	IV	V

Údaje o textu
Titulek:	Cikánské křtiny
Podtitulek:	Veselá vzpomínka
Autor:	Ladislav Stroupežnický
Zdroj:	STROUPEŽNICKÝ, Ladislav. Z Prahy a venkova. Praha: Československý spisovatel, 1949. s. 175–180. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V zámku uvítal strýc cikány vlastním jejich jazykem a zavedl je do přízemního letního salonu, jehož čtyři okna a dvoje zasklené dveře vedly na velkou verandu, zřízenou v zámeckém příkopě, který byl přeměněn v zahradu.

V saloně očekávala již Veverica své dítě. Když jí je Helena podala, děkovala jí cikánka s vřelostí a radostí a políbila jí ruku. Vášnivě tiskla pak svého prvorozence k srdci, načež rozepjala svoji černou kazajku, pošitou skleněnými korálky, mosaznými knoflíky a pestrými pentličkami a oblažila své děťátko tím, po čemž mladý ten křesťan zajisté toužil nejvíc. A synáček ssál a přičiňoval se, až se mu krůpěje potu perlily po čílku rozpáleném do rudohněda.

Zamyšleně se zadíval farář Malčický na cikánku, kojící své dítě…‚ tvář jeho vždy usmívavá se povlekla volně chmurným mrakem, oko jeho stálo ztrnule. Zadíval jsem se v jeho obličej. Zdálo se mi, že čtu v hlubině jeho duše bolestnou výtku tvůrcům církevních zákonů, že nezjednali již také knězi právo, aby směl veřejně s radostí pohlížeti na vlastní svou ženu, kojící jeho dítě, právo, které jest popřáno i bídnému potulnému cikánovi bez domova a vlasti.

Strýc hovořil zatím s pohlavárem cikánů, potom vyzval divoké hosty, aby se posadili k stolu, na němž bylo na velkých mísách naloženo různých jídel.

Cikáni uposlechli.

Originální obraz! U obdélného stolu sedí ve fauteuilu, potaženém červeným sametem, zasmušilý cikán divokého pohledu. Při každém pohybu chřestí o sebe velké stříbrné knoflíky na kazajce tohoto volného syna lesů. A divoký ten tažný, ba dravý pták se snaží, aby vypadal krotce a poníženě, — namáhá se, aby setřel s černé zvětralé tváře posupnou divokost a aby jí dodal výrazu měkčího, jemnějšího.

Nalevo vedle něho sedí dvě cikánské ženy, jejichž černé, žhavé oko bloudí zvědavě po salonu, zastavujíc se na všem, co se leskne a třpytí. Dále dvě dívky, Korákos a druhá, Kokerdálo (ještěrka) nazvaná, jejichž copy a šíje jsme podrobili včera vědecké prohlídce.

Korákos, jejíž oko zvlášť slídivě těká po všem, co se leskne, jako oko zlodějské straky, vrací se neustále pohledem k malým, pozlaceným hodinám s budíčkem, jež stojí mezi okny na skvostné vykládané skříni.

Naproti těmto dívkám si zasedli oba mladí cikáni, z nichž starší jest synem pohlavára a manželem Veverice; manželem jejím se stal obřadem cikánským, který se neliší praničím od obřadu, jakým vchází ve sňatek vlk, šakal a liška.

V ostatních fauteuilech měla zasednouti cikáňata; ale černá ta havěť se válí raději na zemi po kobercích.

Strýc, Helena a já vybízíme cikány k jídlu, podávajíce jim mísy kuřat, koroptví, srnčiny a skopoviny.

Vidliček a nožů na stole nebylo. Cikáni prý nástrojů těch beztoho neumějí užívati a darmo by nám jich polovic pokradli, — vyjádřil se strýc. Černí naši hosté si brali z mis všemi pěti…, služby nožů jim konaly bílé zuby.

A té drobné havěti podala Helena mísy s jídlem, v němž se hltavě hrabalo najednou dvanáct počernalých cikánských spárů, načež si každé z lačných těch mláďat pochutnávalo na ulovené kořisti. Některé, pamatujíce instinktivně na budoucnost, právě jako činí veverka, ukládajíc do zásoby oříšky, a sojka, schovávajíc do mechu žaludy, — ukrývaly ulovené kusy srnčiny, obalené hustou smetanovou omáčkou, do svých umouněných čepic a hned zase brebentivě žebronily o jiné. Helena krmila tu černou drůbež s radostí, jako by krmila houf krůťat. Zvěřina chutnala cikáňatům arci mnohem víc než prve ty svíčičky…

Také starým chutnalo…‚ zdomácněli hnedle, vidouce upřímnost hostitelovu, a pojídali statně. A strýc měl z toho srdečné potěšení, že způsobil tomu černému ptactvu tak vzácnou pochoutku. Pozorné jeho oko však brzy shledalo, že Korákos neustále upírá své zraky na pozlacené hodiny s budíčkem. Usmívaje se přiblížil se nepozorovaně k hodinám a zařídil je, aby budíček asi za hodinu spustil svůj pronikavý koncert. Pak mluvil dále s cikány, brzy cikánsky, brzy maďarsky.

Upozornil jsem strýce, že se otec i děd novorozeněte jmenují Barno Mihály, načež se strýc ihned s velkým interesem tázal pohlavára, nejsou-li snad potomky slavného houslisty Barna Mihálye.

Starý cikán odvětil vážně a výchlubně zároveň: „O uva, uva!“ a míchaje cikánštinu se slovenštinou pokračoval:

„O Barno Mihály uměl hrát na bašavipuengéri (housle), o, byl velký bašapaskéro (muzikant). V Illesfalvě v elicinu (v zámku) velký vobrázós Barna Mihály. O, já viděl vobrázós Barna Mihály.“ A dodal, že to byl jeho praděd.

V rodině cikánů se zachovala tedy památka o slavném houslistovi a mně bylo souzeno býti kmotrem nějakému prapravnuku maďarského Orfea. Jest to vyznamenání, jímž by se dnes pyšnil mnohý uherský magnát. Na strýcovu otázku, je-li někdo z přítomných hudebníkem, odpověděli cikáni záporně, dodali však, že rozumějí výborně koním.

Helena rozmlouvala zatím s Vevericí, která jí vypravovala, že mladá cikánka Kokerdálo je tulačka, že přebíhá za mužskými „od ohně k ohni“, slovem že je „celtačka“.

Strýc dal přinésti po pivě víno, jež cikány rozjařilo a rozjiskřilo jejich temné zraky, že z nich sršely blesky jako z broušeného temného topasu.

I drobné havěti, která se válela po kobercích a dělala kozelce jako na palouku u ohně, se dostalo po sklence vína. Cikáňata pila, hltala cukroví a vyla radostí. Zdálo se mi, že jim tu k doplnění pozemských slastí nechybí než milý, nevinný druh jejich zábav — bagounek.

Co jsme tak ve skupinách mluvili s cikány, zazněl náhle v našem středu pronikavý vřeskot budíčku. Ohlížíme se — hodiny s podstavce zmizely.

Vřeskot budíčku se ozýval silněji a zároveň vyskočila sličná Korákos jako postřelený srnec a jala se postrašeně, ba divě vřískati, mávala rukama nad hlavou a hrůza a strach rozryly její zajímavý obličej. Volala divoce: „Me som čovachodoi! Me som čovachodoi!“ (Jsem očarována.) A hodiny s budíčkem, jež ta zlodějská straka štípla; dělalyv široké kapse její soukenné polovykasané sukně skřiplavý a pronikavý hřmot.

Na strýce, velebníčka, Helenu a mne účinkovala ta scéna komikou neodolatelnou…‚ smáli jsme se, až nám proudy slz vyrazili z očí. Cikáni však s úžasem a s vytřeštěným zrakem sledovali každé hnutí poděšené krásky, nemyslíce v své pověrčivosti zajisté jinak, nežli že je posedlá zlým duchem.

Divému tanci se podobaly její skoky; házela rukama, vyrážela ze sebe nesrozumitelná slova, pak se točila vířivě dokola…‚ copy její, v nichž mince chrastily a cinkaly o sebe, lítaly v kruhu kolem její hlavy…, Konečně se poněkud vzpamatovala, vytrhla z kapsy hodiny, hodila je na zem, kdež budíček hřmotil vřeštivě dále.

Nastala však zároveň scéna hrůzná.

Mžikem poznal nyní starý cikán, že jeho dcera hodiny ukradla…, v duši jeho vzplanul vztek divým žárem, oko jeho se téměř celou bílou svou částí vyvalilo z důlků, odrážejíc se posupně od černé, svraštělé tváře… Švihnutím své levice uchopil zděšenou dívku za copy a strhl ji k zemi. Zároveň s úžasnou rychlostí vytrhl pravicí z kapsy své kazajky velký nůž, zavěrák, a otevřel jej zuby… Přehnul dívku nazad, zařval vztekem, a jeho pravice, v níž se blyštěl nůž, letěla, jako by ji byla mrštila ocelová pružina, ke vzdutým ňadrům cikánčiným…‚ v tom okamžiku přiskočil páter Malčický a chopil starého cikána zezadu za chřtán…‚ skok a vzepětím všech sil jsem zachytil cikánovu železnou pravici v okamžiku, kdy již letěla k prsům cikánčiným.

Strhli jsme cikána na koberec.

Všem, kdož viděli tento zjev, který se udál v jediném okamžiku, se srazila krev v žilách v led…, všichni strašně vzkřikli… Zvlášť strýc se zalekl děsného následku, jejž měl vzápětí jeho nevinný žert…‚ těžký balvan se mu však svalil s prsou, když viděl cikána poraženého a přemoženého. Ale starý Barno, jejž jsme mocí a silou tlačili k zemi, strašně proklínal svou dceru, spílaje jí, a snažil se nám vymknouti.

Divoký tento skutek starého cikána nám odhalil hlubinu jeho duše, v jejímž šeru se kmitla jiskřička ryzího citu…, vděčnosti.

Strýcovo šlechetné jednání rozžehlo v duši cikánově jiskru, cit, jenž tak mocně a nekroceně v ňadru divochově vzplanul a se rozbouřil, že starý cikán chtěl zavražditi vlastní dceru za její prohřešení na majetku muže, který se tak šlechetně zachoval k lidem, jimiž pohrdá všechen svět: chtěl dokázati, že není tak podlý, aby strpěl, aby rodina jeho splácela dobrodiní krádeží. Žádný zákon, žádný vliv zevnější, nýbrž toliko přirozený pocit, jenž vzplanul v jeho duši, mu vložil nůž do ruky.

Za jiných okolností chválíval starý Barno svoji dceru za každou chytře provedenou krádež. Tak nás ubezpečovala o chvilku později Veverica. —

Byl to kus práce upokojiti starého cikána, z jehož očí plály blesky hněvu po dceři. Strýc, mluvě s ním brzy maďarsky a hned zase cikánštinou, vykládal vše v nastrojený žert, až se konečně starý Barna utišil. —

Slečna Korákos, v obličeji zežloutlá, stála zatím v koutku a chvěla se strachem, — teprve Helena ji ukonejšila něžným svým jednáním.

Pilné naše domluvy a sklenice ohnivého uherského vína spláchly brzy bouřlivé mraky s čela starého cikána i stíny s tváří ostatní cikánské společnosti.

Strýc a páter Malčický se rozhovořili s cikány o koních a podali té chásce havanské doutníky, které těm černým brachům chutnaly znamenitě, — s obou konců, neboť cikáni kouřili jeden konec, kdežto druhý jim poskytoval svou šťávou převzácnou pochoutku, — žvýkali jej totiž. A když jim dohořel doutník až k rozmočené části, zmizel nedoharek v jejich ústech: co nemohl ztráviti oheň, — ztrávil cikán.

Stole stranou v okně a vzrušen scénou, jež se zběhla, přemýšlel jsem o tom, jak snadno se může v životě děj rázu komického zcela logicky a přirozeně rozvinout v děj tragický.

Veverica kojila zatím maličkého Michálka, kdežto Kokerdálo věštila Heleně z dlaně, že se vbrzku provdá. A drobná cikánská havěť se najedla tak, že se nemohla ani hnouti. Leželi líně na koberci v řadě podle sebe zadky vzhůru. Leností už ani nemluvili; jen chvílemi některé vykřiklo, když je totiž černý lotřík, který ukradl v kostele kratiknot, jako by ustřihoval knot, štípal v místa osmahlých jejich těl, jež vykukovala z přečetných trhlin jejich rozdrásaných obleků. —

Vrátiv se mezi cikány žádal jsem je, aby povolili svým zenám a dívkám, aby mi směly prodati vzácnější mince, které jsme si včera vyhlídli. Starý Barna však prosil poníženě, abychom ten obchod odložili na zítřek. Pak nám děkoval všem dlouhou řečí, plnou květnatých pochval, za kmotrovství a za hostinu, načež se chystali všichni k odchodu.

Strýc je vyzval, aby si sebrali všechna jídla, jež zbyla na mísách. Cikáni si naložili do usmolených čikošů a do kapes a cikánky do sukní zvěřiny, koroptví, skopového a cukrovinek všechno dohromady — a odešli za hlubokých poklon.

My jsme se odebrali do jídelny, odkudž jsme pohlíželi otevřenými okny na nádvoří za odcházejícími cikány; ti však, spatřivše nás, ukláněli se zase až k zemi; když vcházeli do průjezdu, spustila rozjařená jejich omladina cikánskou písničku:

„Som čori, čočori,
har oda kaštóri,
náne man adai niko
čak mio Devel báro.“

V českém překladu:

Jsem chudý, chudičký,
jak tento stromek,
nemám tu nikoho
než svého boha velkého.

Pak nám zmizeli s očí…