Cikánské křtiny/II

Cikánské křtiny Ladislav Stroupežnický
I	II	III

Údaje o textu
Titulek:	Cikánské křtiny
Podtitulek:	Veselá vzpomínka
Autor:	Ladislav Stroupežnický
Zdroj:	STROUPEŽNICKÝ, Ladislav. Z Prahy a venkova. Praha: Československý spisovatel, 1949. s. 163–172. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Před osmou hodinou zrána vyšli jsme si příštího jitra s několika honci a dvěma psy na koroptví honbu do polí, strýc, jeho myslivec, já a — Helena.

Poněvadž nemá strýc syna, zastává Helena jeho místo. Jezdí výborně na koni a střílí s jistotou, která vzbuzuje respekt všech sousedních statkářů a myslivců. Všichni staří a mladí páni střelci z celého okolí čítají Helenu s pýchou k cechu lovců, — mladí pak jsou vedle toho ještě do ní zamilováni, což jim ostatně velmi vadí ve střelbě. O honbách totiž pošilhávají víc po roztomilé lovkyni než po mušce (zvláště musí-li Helena tu a tam udělati delší krok přes potůček), a proto páni chybují, třeba jim koroptve vytahovaly pod nohama. Helenu však střelba jejich pohledů pranic nemate, — sráží jistou ranou své lefošky koroptev za koroptví tak bezpečně, že bývá nejednou o honbě králem. — —

Táhli jsme poli a lučinami a lov se nám dařil znamenitě. Helena střílela, jako by sám rozhněvaný Joviš metal své hromy v houfce ubohých koroptví; strýc střílel se svým starým klidem, který mihnutím oka vypočte směr letu, zamíři — a trefí! A já jsem také — bez chlouby! — přemnohým nevinným životem ubohé zvěře obtížil svou černou duši.

Jeť člověk podivná směsice citových protiv.

Strýc, Helena i já střílíme se žhoucí vášní ubohé koroptve — a když se ptáče, trefeno v letu, překotí a padne na zem, až to buchne, tu nám projede tělem žár radosti přímo ďábelské! Ale kdyby nám třem někdo uložil, abychom zařízli kuře, dojista bychom se zachvěli lítostí a z ruky naší by vypadl nůž. Jakmile však vezmeme pušku do ruky, jsme dravci. —

O jedné hodině, když už bylo naše svědomí obtíženo smrtí více než padesáti koroptví, jež naši honci nesli na zádech zavěšeny za krčky v řeménkách, zahnuli jsme všichni k lesu, abychom navštívili cikány.

Obešli jsme velký rybník, vroubený vysokým sítím, v němž tu a tam poletovaly vyplašené divoké kachny, lysky, čírkové, a sešli jsme pod hrází do lesa, jímž se vine potok, vznikající z přebytku vody rybníka… Pološero a ticho jest v stínu zasmušilých sosen a smrčí, jejichž větve se sklánějí s obou břehů k vlnám a proudům potoka, bublajícím v úzkých průlomech mezi žulovými, mechem obrostlými balvany, zastíněnými zhusta obrovským listím kapradí.

Asi na padesát kroků před námi se prodírají temnou zelení stromů bílé kotouče dýmu…‚ tábor cikánů není daleko.

Náhle se zastavila Helena, pokynula strýci i mně a ukazovala dolů k potoku.

Tam u malé tůně klečí stará žena, obličejem proti nám. Svraštělá její tvář je černá jako začazený kovářský měch; bílá část oka ostře píchá…‚ v uších se jí třpytí velké, bílé, patrně stříbrné kruhy. — Oděv její je křiklavá směsice zbytků šatu, kdysi snad i nádherného. Šplouchá černýma kostnatýma, jako z ebenového dřeva řezanýma rukama ve vodě, v níž se červená tílko a černá se hlavička malého dítěte, cikáněte. Koupá je a již je ve studené vodě tuží a připravuje na drsný život cikánský. Cikáni jsou jako ocel kaleni ve studené vodě.

„Co asi bude někdy z toho cikáněte?“ pravím v zamyšlení a pohlížím na plačící novorozeně, které ťápá nožkama a ručkama, kroutíc se v studené lázni jako červík.

A strýc, který poznal v Uhrách způsob života, povahu i řeč cikánů, odpověděl mi jazykem cikánským:

„Čór, gagviengéro, parapaskéro, the bašapaskéro, či po česku: zloděj, kotlář, koňař a muzikant,“ a dodal s úsměvem:

„Je-li to kluk.“

„A je-li to děvče?“ tázala se Helena.

„Čóriza, turkepaskeriza — zlodějka a věštkyně.“

Kráčíme dále…‚ les řidne. Na malé lučině, kol sevřené vysokým lesem a houštím, plápolá velký plamen, olizující míhavými jazyky začazené dno velkého měděného kotle, zavěšeného na třech tyčích vražených do země…, několik kroků ještě a stojíme před táborem cikánů…

V pozadí, k východu, při stěně vysokého lesa stojí vůz, pokrytý záplatovanou plachtou, poblíž něho stan z plachet, — jediný to výkvět architektonického umění cikánů…

Deset kroků od stanu na jih se pase na travnatém břehu kobyla, hubená herka…‚ zdá se nám věru, že slyšíme v této oživené koňské kůži při každém kroku chrastit kosti.

Srst ubohého toho tvora se ježí jako ovesné strniště. Na jedno oko je slepý, druhým se občas smutně rozhlíží vůkol…‚ zdá se mi, že se pohledem toho pohaslého a mdlého oka táže svého okolí: Kdypak už bude konec tomu trápení?

U ohně sedí na zemi starý cikán…, zasmušile, ba mračivě plá žhavé jeho oko z té černé, drsné, zvětralé a vráskami zbrázděné tváře, sledujíc míhání plamenů po dně kotle. Cikán, jehož řídký černý vous prokvétá do bělava, má zdravé červené rty, za nimiž se bělají úplně zachované zuby…‚ v uších má stříbrné kroužky. Kouří z krátké dýmky.

Na těle má špinavou kazajku, pošitou šňůrami, v nichž se tu a tam leskne jako báje z dávných dob, jako nedohaslý pablesk záře slávy — zlatý drátek, Patrně se odíval před dávnými lety v tuto cikánovu skořápku některý uherský magnát. Na kazajce jsou přišity zpředu ohromné baňaté stříbrné knoflíky…

Opodál u potoka kuchají dvě ženy husu, již dojista někde ukradly.

Stranou vyvrhují dva mladí statní cikáni srnce, jejž si přivázali za zadní běhy na kmeny dvou mladých sosnic…, dvě děvčata asi šestnáctiletá, černovlasá a okatá, se líně dívají na jejich práci.

Nedaleko v lese si pohrává šest dětí, z nichž některé jsou docela malé, s krotkým kudrnatým bagounkem — býváť obyčejně toto zvířátko vedle kobyly a vozu jediným majetkem tlupy cikánské, a děti cikánů s ním žijí obyčejně v poměru velmi přátelském, ba až něžném.

Dvě polonahá cikáňata drží za uši kudrnatého rodáka uherských lesů a plání, jiná dvě za ocásek a malé jedno cikáně se pokouší vsednout na jeho hřbet jako na koně, a když se mu to podaří, tu shodí obyčejně kudrnatý bagounek mrštným švihem svého těla nahého kavaleristu rázně do kyprého mechu za divého jásotu ostatních cikáňat.

„Láčo tro dives!“

Tímto cikánským „dobrý den“ pozdravil strýc starého cikána, patrně hlavu rodiny, kterýž se rázem vymrštil se země svižností osmnáctiletého hocha.

Překvapení v táboře cikánů, kteří jsouce do svých prací zabráni nezpozorovali našeho příchodu…

Mžikem jsme obklopeni my i naši honci houfem posupných a zasmušilých těch postav…‚ cikáni se snažili vnutit svým tvářím výraz poníženosti…, ale nezdařilo se jim setříti přetvářkou přirozený ráz divokosti s osmahlých tváří, aniž dovedli zmírniti divoké pohledy svých černých, pronikavých očí.

Starý cikán, překvapen pozdravem v svém jazyku, strhl zašpiněný čikóš se své hlavy a klonil se před námi až k zemi. Oba cikáni, již vyvrhovali srnce, ulekli se lovecké naší družiny.

Strýc se vyptával starého cikána, dílem cikánsky, dílem maďarsky, odkud a kam táhnou. Cikán vykládal, dílem maďarsky, dílem slovácky, že jsou kotláři a koňaři a že dva z tlupy, mužové oněch žen, jež kuchají husu, zašli do blízkého městečka, kdež je právě foros (trh).

Obě mladé cikánky, velkooké dívčiny, jejichž pružná těla a kypré formy byly nedbale zakryty pestrým sice, ale rozdrásaným šatem, původně krojem maďarským, se nabízely Heleně i mně k hádání z dlaně a „čtení planety“.

Obě měly dlouhé vlasy, černé jako krkavčí křídlo a spletené ve dva vrkoče, do nichž byly vpleteny velké stříbrné peníze, jakéž se jim také houpaly, zavěšeny na šňůrách, na snědých šíjích.

Helena prohodila žertem:

„Kdož ví, nebyl-li jsi některé z těchto romantických krásek za kmotra; prohlédni si jejich mince.“

Zatím se vrátila do ležení stará cikánka s úplně nahým dítětem, jež prve koupala v potoce. Žena ta byla příšerně šeredná, černá a vyschlá jako balsamovaná dcera některého z egyptských Faraonů, která dřímala už jako mumie několik tisíc let v některé z pyramid na pobřeží Nilu.

„Mami! Mami!“ (babičko) vřeštěla cikáňata. Opustivše miláčka svého rvaly děti starou šeredu se všech stran, divže neupustila nemluvně. Chtěly patrně, aby položila dítě na zem, aby si s ním mohly hráti. Ale několika ráznými ranami své černé kostnaté pravice rozehnala „mami“ své vřele milované vnuky.

Starý cikán vyrazil zároveň podivný nějaký zvuk z hrdla a hned, jako když kvočna zakdáká na kuřata, se sběhl černý ten nárůdek kolem něho. Pohlavár s nimi mluvil několik slov přitlumeným hlasem. Mluvě pak zamotanou strakatinou slov cikánských, maďarských, slováckých, srbských a českých, žádal strýce, aby ten mladý pán a ta mladá paní „nesli dítě jeho syna do gangéri (kostela), aby byli jeho kirvo a kirvi“ (kmotry).

Strýc přislíbil ochotně. Šerou a posupnou tváří starého cikána se mihl úsměv radosti, kteráž se obrážela ihned ve tvářích celé tlupy.

A stará cikánka nám ukazovala s pýchou nahé novorozeně, jehož hnědá pleť studenou lázní zčervenala do temna. Byl to statný klučina.

„A kde je jeho matka?“ tázala se Helena, hladíc vlásky cikáněte, černé opravdu jako srst krtka.

Stará cikánka ukázala na plátěný palác, do něhož pak ihned vešla.

Strýc sdělil zatím cikánům, že bude křest zítra zrána a že vystrojí celé tlupě hostinu.

Pak vysvětloval pohlavár poníženě, že tam toho „srncos“ oni nezabili, že ho uznal devel (bůh) za zralého a oni že ho nalezli už mrtvého. Což mohlo býti ostatně i pravda; strýc před několika dny postřelil srnce, — cikáni jej patrně nalezli zašlého. Pytlákem cikán není.

Ježto jsem již několikrát koupil od cikánů vzácné staré mince, požádal jsem strýce. aby vysvětlil cikánkám, že bych si rád prohlédl peníze, jež mají zapleteny ve vrkočích a zavěšeny na šíjích.

Když jim strýc nejryzejší cikánštinou ztlumočil mé přání, obstoupily mne černé krásky hbitě a ochotně a upírajíce na mě velké hluboké a ohnivé oči, podávaly mi úslužne černé své vrkoče k prohlédnutí. Usmívajíce se rozevřely masité své rty, za nimiž se skvěly krásné zuby, lesklé a s povrchu průsvitné, jako by byly broušeny z uherských opálů.

První dívčina měla ve vrkočích tolary z doby Marie Terezie, pak některé mince německé a turecké, vcelku méně vzacné. Zato však druhá dívčina, rozepjavši modrou soukennou kazajku a špinavou, počernalou košili, vyňala ze záňadří těžký stříbrný peníz.

Spatřiv na jedné straně té mince vypuklý obraz ibise posvátného, poznal jsem ovšem snadno starou egyptskou minci, na jejíž druhé straně byl profil mužské hlavy rázu orientálského a kolem něho několik řeckých písmen, tvořících slovo „PTÓLOM…“‚ ostatní bylo nečitelné. Patrně mince z doby egyptských Ptolomejců, tudíž velmi vzácná. Ihned jsem se smluvil s cikánkou, že tu minci koupím, aby ji pro mne zachovala.

Zatím co jsme studovali v copech těch černých krásek numismatiku, vyšla ze stanu mladá, sotva šestnáctiletá cikánka, nesouc na ruce nahé děťátko, jemuž jsme slíbili kmotrovství. Patrně již věděla o našem slibu, neboť se přiblížila k Heleně a políbila pokorně její ruku, čemuž roztomilá lovkyně neodporovala, aby nevzbudila v cikánce domnění, že se jí snad štítí. Potom nám podala k prohlédnutí vrkoče svých krásných vlasů, v nichž měla zapleteny různé mince; řekla jí patrně „mami“, že po nich pátráme.

Nalezli jsme v bohatých jejích kadeřích mince turecké, holandské, uherské, staré české.

„Heleno! Strýče!“ volám náhle a ukazuji oběma nápadně velký stříbrný peníz, zavěšený v půli copu. Helena čtla jeho nápis, který kruhovitě obepínal podobiznu muže výrazné tváře, s jehož hlavy, ověnčené vavřínem, se vlnil proud bohatých kadeří. Nápis zněl:

„Deo gracias Frid: August: Rex Pol: Dux Sax: J. C. M. A. & W.“

Revers byl ozdoben znakem Polsky, Litvy a Saska s letopočtem 1732 a okružním nápisem:

„Sac: Rom: Imp: Archim: et Elector.“

Vedle raženého letopočtu bylo vyryto jméno „MARIE“ a datum „18²⁰/₆65“.

Strýc, Helena i já jsme byli velmi překvapeni.

„Tento tolar jste dostala o křtu od svého kmotra na památku,“ oslovil jsem pak chvatně cikánku.

Upřela na mne své velké hluboké a žhavé oči, nad nimiž se na temné pleti klenuly husté černé brvy, a s výrazem úžasu, ba téměř ztrnule na mne pohlížela…‚ pak pokynuvši hlavou řekla:

„Uva, uva.“

„Praví, že ano,“ podotkl strýc.

Tím slůvkem „uva“ vznikl ve mně zvláštní interes pro tuto štíhlou cikánskou krásku, jejíž souměrný vzrůst a pružný pohyb poutá oko a která se dítětem svým v náručí podobá známé černé loretánské madoně.

Nedivím se věru, že se už tolik mužů zamilovalo do cikánek, jsem však přesvědčen, že by veliká část půvabů cikánek zmizela, kdyby se dívky toho tuláckého kmene oděly v prostý šat venkovanky nebo moderní šat městské dcerky…, cikánka může býti půvabnou, svůdnou a poutavou, pokud je oděna v pestré hadry.

Jen hadry svědčí cikánské kráse. Démant, aby fasety jeho skvěle zářily, musí býti podložen lesklým stříbrným plíškem, — krása cikánky, má-li zářiti, musí býti ověšena hadry. Jeť cikánka romantická a zajímavá, pokud se jeví v pestrých svých cárech v rudé záři plápolajícího ohně s lesem v pozadí. To vábí, láká, zajímá a poutá jako vůbec každá zvláštnost a originálnost, lišící se výrazně od všednosti, obklopující člověka denně a bez proměny. —

Starý cikán opětoval též přisvědčující „uva“ a vykládal strýci: „Ten tolar jí dal její kirvo,“ a dodal výchlubně: „Ó, byl to velký rai.“ (Pán.)

„Narodila se v Čechách?“ rozpřádám hovor se starým cikánem.

„Uva,“ přisvědčuje.

„V lese pod velkým rybníkem u vesnice Cerhonic.“

„Uva,“ dotvrzuje pohlavár, jehož oči se valí z důlků podivením, že tolik vím.

„Pokřtěna byla v kostele v Radobicích?“

„Uva“ svědčí cikán a potřásá hlavou.

„Jmenuje se Marie a cikánským jménem Veverica.“

„Uva! Uva! Uva!“ štěkali najednou starý cikán, „mami“ a matka cikáněte.

„Pak jsem vám byl za kmotra já,“ přihlašuji se.

Celá tlupa cikánů, jež naslouchala našemu hovoru, klonila se přede mnou až k zemi.

„Odkud vy víte,“ tážu se cikána, „kde se narodila a byla křtěna žena vašeho syna?“

„Pověděl mi to její dát.“

„Otec,“ tlumočil strýc.

Zároveň mi podávala Veverica své dítě a prosila, abych je nesl do gangéri. S ní ke mně přistoupil jeden z obou cikánů, již prve rušili srnce, statný vysoký chlapík nejvýš dvacítiletý, a vysvětluje mi, že je otcem dítěte, žehnal se křížem a ubezpečoval mne, že je také „trušulengéro“.

„To jest člověk, který dělá kříž, katolík,“ vysvětloval strýc.

Opětovali jsme přípověď, že půjdem jeho synáčkovi za kmotry.

Duší mou proletěl v té chvíli stín pochmurné nálady…

Stárnu, uvažoval jsem… Cikánka, jíž jsem byl kmotrem, mne žádá, abych byl také kmotrem jejímu dítěti. Ze současného člověčenstva má býti do rukou mých vložena již druhá generace… cikánů!

Divý ryk vřískavých a pisklavých hlásků cikáňat a zjev, který se zároveň udál, proměnil melancholickou moji náladu svým prudkým účinkem rázem v náladu veselou a strhl nás ke smíchu, jenž bleskem vypudil chmury z mé duše.

Nahému jednomu cikáněti se podařilo totiž vsednouti pevně na roztomilého kudrnatého synka bagoňského lesa a udržeti se na něm.

Ale volnému synkovi lesů byl tento cikánský přívažek na hřbetě velmi protivný…‚ dal se se svým jezdcem v divý trysk!

Uháněl kolem nás za divého jásotu černého naháče, který se (vlastně ani nevím, byl-li to on či ona) obratně jak opička držel černými prsty bohatých jeho kadeří. Ostatní cikáňata letěla za ním.

Kudrnáč běžel přímo k tůni potoka kol jednooké kobyly, již vyrušil z pesimistické nálady…‚ skok a vrhl se s vysokého břehu do tůně i s cikánětem, které mu odrazem zadních běhů přeletělo přes hlavu a zároveň s bagounkem sletělo do hlubiny.

Vysoko vyšplouchly a zašuměly temně zelené, zpěněné vlny, v nichž cikáně i bagounek úplně zmizeli…‚ v nejbližším okamžiku se vynořily nad zpěněnou a rozvlněnou hladinu vody dvě černé ručky s roztaženými prsty, pak černá hlavička prskajícího cikáněte se zamhouřenýma očima…, o krok dále se vynořil tupý rypák a kudrnatá hlava funícího synka slavné říše Matyáše Korvina.

Vřesk cikáňat a smích cikánské tlupy i náš zahlaholil tak mocně, že jej několikrát opakovala ozvěna stěny lesní, kmenů to starých až dvě stě let…

V nejlepším přátelství a beze vší zášti v srdcích se vydrápali na břeh oba, — cikánek i bagounek.

V této veselé náladě jsme se rozloučili s cikány, kteří se před námi ukláněli až k zemi.

Když jsme odcházeli, prosila cikáňata, nastavujíce černé své opičí ručky, brebentivě za nějaký dárek; radostí přímo zavyli, když se jim zabělal na dlani dvoušesták.

Ihned jej sevřeli v zaťatou pěst a nastavovali druhou ruku.

Ubírali jsme se lesní cestou k domovu.

Po malé chvilce povstala mezi honci, kteří nesli zastřelené koroptve, a myslivcem prudká hádka. Zastavili jsme se; strýc se otázal myslivce, proč se zlobí. Zaklel rázně práskaje karabáčem, až se naši stavěcí psi strachem rozběhli do lesa, hromoval: „Inu, co je cikán, je odjakživa zloděj! Ale já se na tu černou holotu vrátím a seřežu to karabáčem, až jim z těch jejich černých hřbetů poteče červená!“

A ukazoval zároveň na našich pět honců, kteří nesli na zádech na holích navlečené řeménky, v nichž měl po skončené honbě každý asi dvanáct koroptví, zavěšených za hlavičky. Měl totiž, ale nemá již…‚ některý jich má jen osm, jiný devět nebo deset…, v ostatních řeménkách visí jen — hlavičky a zkrvácené krčky…

Rázem jsme pochopili, proč myslivec proklíná cikány. Zatím co honci zevlovali na tábor cikánů, uřízli obratní tuláci každému z nich několik koroptví z řeménků!

„Jsou to přece jen čiperní hoši!“ smál se strýc srdečně a mírnil hněv rozzlobeného myslivce slovy: „Přej jim je, hochu, přej… A pojďme raději rychle, já už mám hrozný hlad.“

Zrychlili jsme kroky. Obratnost cikánů nám podávala dost podnětu k zábavě. Toliko myslivec, v němž vřel dosud hněv, stále bručel:

„Je to slota zlodějská…‚ ukradli by člověku nos mezi očima!“

Po honbě se mívá obyčejně lovec, honec i pes dobře. Strýc, Helena, myslivec a já jsme obědvali v prvním poschodí zámku, pod námi v přízemí si pochutnávali honci na výborném jídle a vedle v čeledníku hltali hladoví a uhonění psi ze škopíčků brambory, polykajíce je celé.

Po obědě jsme popíjeli po dobrém českém pivě ohnivé uherské víno.

V strýcově duši se probudily pohledem na cikánský tábor vzpomínky na léta mládí, jež prožil jako důstojník husarský v Uhrách.

Vypravoval nám, že navštívil jednou zámek v Illesfalvě, kdež viděl velkou podobiznu proslulého a výtečného cikánského houslisty, který se jmenoval Barna Mihály. Podobizna ta, kterouž dal v předešlém století vymalovati kardinál hrabě Emerich Csáky, jehož dvorním houslistou byl ten cikán, má prý nápis „Magyár Orpheus“.

Barna Mihály, miláček kardinálův, prý na housle nehrál — on prý houslemi lkal, sténal a plakal…, plakal tak, že elegické a melancholické tóny každému, kdož je zaslechl, křečovitě sevřely srdce, v ně se vryly a žalem je naplnily… Každý, kdo prý zaslechl pláč houslí zasmušilého cikána Barny, plakal prý s jeho houslemi. — —

Sladce odpočíval jsem té noci, unaven jsa honbou.

Do půlnoci se mi zdálo, že slyším lkající tóny houslí, jimiž zádumčivý cikán Barna Mihály, opřen o staletý omšený kmen ramenatého dubu, za šera večerního oplakává osud lidu svého, vnitřním nepřemožitelným pudem odsouzeného k věčným potulkám; po půlnoci se mi zdálo, že mi dal Svatobor peníze, abych cestoval, prohlížel po světě cikánkám vrkoče a šíje a sbíral vzácné mince pro české museum.