Cesta kolem měsíce/Kapitola patnáctá

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kapitola patnáctá. Barbikanův sen.
Autor: Jules Verne
Zdroj: Cesta kolem měsíce. Praha: nákladem spolku pro vydávání laciných knih českých, 1870. s. 164–175.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: P. R.
Licence překlad: PD old 100

Zdálo se mi, tak vypravoval Barbikan, že se nacházím v měsíci na vrcholu homolité hory uprostřed velkého kráteru blíže rovníka za čas měsíčné noci.

Skoro v zenithu svítila plná, celé dva stupně v průměru zaujímající deska zemská, vysýlajíc 13kráte větší množství světla na noční stranu měsíce, než vysýlá měsíc ve svém úplňku na zeměkouli. Postupem hodin objevily se brzo pobřežní obrysy východní polokoule zemské na zátoky a průlivy bohaté, ostře oddělené od tmavých ploch oceanu; rozsáhlé pruhy bílých oblak, od nichž se sluneční světlo odráželo, a běloskvoucí osněžený severní pól zemský padaly zvláště do očí. Znenáhla se ztrácely východní pevniny zemské pozbývajíce pro své zkrácení zřetelnosti na svých krajích a uprostřed slaběji osvětlené desky zemské objevilo se atlantské moře, obmezeno na západě světlejším krajem americké pevniny, posud značně zkráceným. Tak následkem otáčení zeměkoule stoupala pevnina po pevnině, moře po moři do obzoru a poskytovala pohled velezajímavý.

Mezi tím vzdálila se ohromná osvětlená koule zemská jen nepatrně od zenithu, zdálo se takřka, jako by tam byla připevněna, avšak tou měrou, jak pravidelným během hvězdy zvířecího kruhu kolem ní postupovaly, počínalo ubývání kruhové její podoby, na krajích úbytu pro husté vzduchové vrstvy značně zakalené. Hvězdy leskly se až na pokraj obzoru září neseslabenou; svitem zemským neuhasla ani mléčná dráha ani jasnost drobných hvězd až do 6. velikosti. Podoba souhvězdí a místa planet byla skoro ta sama, jako při pohledu ze země, jen že zdánlivý jejich pohyb nevykonával se kolem světového pólu zeměkoule, nýbrž kolem bodu v souhvězdí draka a sice 29krát volněji nežli pro hvězdáře na zemi.

Kolkolem byla krajina světlem zemským ze zenithu vycházejícím polita, nikde nebylo stínu; rozeznati bylo patu střední horské homole, tak jako i dno kráteru a horstvo kruhové tou samou zřetelností; žádný výpar, žádná mlha nezakalovala čistotu oblohy, nebylo viděti ani duhové obruby ani osvětlených kruhů kolem zemské desky, ani rudého světla severní záře ani náhlého zašlehnutí blesku.

Znenáhlý postup noci jevil se na vystupování hvězd na východě a na ztracení se jiných na západě, ještě lépe však na ubývajícím světlojevu zemském. Sedmkráte dalo se otočení zeměkoule kolem osy stopovati, nežli nabyla podoby polokotouče osvětleného. Tmavá její polovina prosvítala v popelavém světle odraženého světla měsíčného. Již jest probuzení jitra blízké, avšak nevěští je žádný červánek, žádné blednutí hvězd. Jen na východě vyvinul se bílý kmit zodiakalního světla kolmo v podobě vysokého a úzkého trojúhelníka, zastupující takřka svítání v oné době, ve které pro umenšené světlo zemské noc se stala ještě tmavější. Na východu lze Venuši co jitřenku v takové záři spatřiti, že ve hloubce kráteru, ve směru západním, mohutná střední homole horská vrhá zřetelný stín. Osamotnělý světlý meteor letí v černé obloze, zanechávaje za sebou bílý, brzo uhasínající ohon.

Nadarmo pátrám po zvěstech blížícího se dne ve směru východním; ani nad dalekým obzorem, pokud se klikatými obrysy rozervaného skalstva poznati dá, ani nad bližšími horami nevznáší se rudě obroubený oblak. Však náhle objeví se na západě malá, avšak jasná světla, za několik minut překonají svým leskem větší západní hvězdy; jsou to nejvyšší vrcholy západního valu kráterového, na něž přes východní kraj horského valu první paprsky nejvyššího kraje slunečního padají.

Svítící vrcholy se zvětší a splývají znenáhla v úzké, vlnité a zářivé obruby a brzo jest celý obrys horského hřebene úplné vyvinut, ač pro černý stín u paty nelze souvislost jeho s úpatím rozeznati, jež nedávno ještě ve světle zemském bylo zcela zřetelné. Zdá se, jakoby západní kraj kráterového valu vycházejícím sluncem skvěle ozářený co ohromný polooblouk, na temné, hvězdnaté obloze se vznášel. Teď spatřuje se nad východními horami a u spodu zodiakalního světla úzký, bílý proužek, nejvyšší to část malého kruhu, viděti jest světlou zář a rudé jazykové plameny, jež kolem slunce ze země se pozoruje jenom v čas úplného zatmění slunečního. Záře ta se šíří a množí, poslední to věštkyně nastávajícího dne, konečně následuje v oslňujícím lesku nejvyšší bod vystupujícího kraje slunečního a beze všeho přechodu promění se náhle noc v plný jasný den.

Po uplynutí hodiny osvětluje již celý sluneční kotouč vrchol naší hory a přiostřený stín její padá k západní straně na tarasy kráterového valu. Kolkolem v hloubce panuje neproniknutelná noc, k východu pak ztrácí se v temném stínu všechen obrys hor. Na černé obloze nebeské svítí jasné hvězdy jako před tím; zodiakální světlo shaslo a země nabyla podoby srpu. Uprostřed skoro nesnesitelného rozdílu mezi nesmírným množstvím světla od západních hor odraženého a mezi úplnou temnotou zastíněných hloubek cítil jsem se jako osamotněn v povětrném míči, bez podpory zdál se vznášeti lesklý vrchol hory, na níž jsem stál, svobodné v prostoru étherovém. Čím výše slunce vystupovalo, tím více vyvinovaly se podrobnosti krajiny okolní. Již jsou všechny západní tarasy osvětleny a jen úzké rokle jejich naplňují se černým stínem. Rozeznati lze mezi nimi krátery nejmenšího druhu, a u paty tarasů vystupují kupy nižších kopců znenáhla jako jasně zářící plochy. Na východní straně prozrazuje se val kráterový jen svou temnotou; od severu skrze východ až k jihu jsou vycházející hvězdy tím valem jako klikatým pásmem zastřeny a jen zrovna na východě jest viditelnost jejich sluncem obmezena. Brzo vnikne světlo denní i do středu kráterové hloubky. Na západě jest již celá krajina viditelná, vyjmouc podrobné jednotlivosti v hlubokých údolích a v prostoru, jejž na míle dlouhý a příšerně tmavý stín ústřední homole pokrývá.

Tak vystupují za jitra měsíčného hory skoro najednou z temné noci, a nikoliv ze šedého svítání, nikoliv z mlhových výparů údolních, nýbrž bez přechodu z nejhlubší temnoty horských stínů k východní straně vrhaných. V tomto vývinu z dlouhé noci k světlu, v tomto ranním výjevu na světě cizím, nedostihl žádný zvuk mého sluchu; nový den neprobudil ani jásavé hlasy živočišstva, ani větrný šumot ve chvějících se listech stromů, k černé obloze nepovznášel se žádný opeřenec s veselým pozdravem ranním, němá byla krajina i obloha, na jejíž temné bezoblačné klenbě slunce zářilo a k srpu podobná země a roztroušená souhvězdí svítila.

Nikde ani památky živého tvora neb rostoucího býlí, všude pouhá, holá skála!

Však jaká to nevídaná, netušená skvostnost mineralního světa. Homole, na níž jsem stál, skládala se z jakéhosi černého čediče, však v hojných rozsedlinách a dutinách jeho třpytilo se v lesku odraženého slunečního světla nesmírné množství ostrohranných krystalů; co v pozemských čedičích jen v tenkých vláknech se vyskytuje, jako Natrolith, neb v drobných klenčích, jako Chabasit, to mělo zde podobu a velikost sáhodlouhých sloupů a hranatých několik krychlových sáhů obsahujících balvanů. Sestupovav dolů na dno kráteru cítil jsem se takřka zbavena veškeré tíže, a v té míře, jak se namáhaní svalů umenšovalo, mizela také bázeň před nebezpečím a závrať při pohledu do nesmírné hloubky. Lehounkým krokem postupoval jsem po vyčnívajících hranách skalních dolů, pružností kamzíka přeskakoval jsem zející propasti, vrhaje při tom již malým dotknutím ohromné balvany s příkrých strání dolů, které však bez lomozu, bez ohlasu až na hluboké dno se řítily. Dno velkolepého skalního amfitheatru bylo pokryto sypkým černým sopečným pískem, s nesmírným množstvím ostře vyhraněných augitů, amfibolů, magnetové rudy a olivinu.

Okouzlující divadlo očekávalo mne u tarasů horského valu, jenž hluboko kruhové dno kráteru obstupoval. Příkré vyzdvižené vrstvy jakéhosi lesklého mnohobarevného kamení krystallinického skládalo tyto tarasy, z nichž jednotlivé vynikající tmavější a světlejší pruhy nerostní vynikaly.

Oko umdlelo leskem krystallů v neporušené ryzosti se skvících. Panující kámen skládal se z průhledných křišťálů, z běloskvoucích adulárů, rudých orthoklasů a stříbrolesklých lupenů slídy, všude však přimíšen byl skvoucí rudožlutý topas, modravý Dichroit a jasně zelený smaragd; porůznu v krystallových dutinách třpytily se mezi obrovskými krystally těchto druhů největší vzácnosti pozemské minerální říše ve hranatých lesklých tvarech úžasné velikosti; tu strměla sáhodlouhá, rudým světlem prosvítající deska Brookitu, tam zase ohromné, křišťálu podobné sloupy Phenakitu, neb růžový a modrý, tupě ukončený hranol Turmalinu provázený šikmo uťatými krásně zelenými krystally Euklasu na půl sáhu širokými; lesklý krevel v lupenech a mnohoplochých tvarech, ohromné vyhraněné balvany cínové, wolframové a tantálové rudy, stříbrolesklé žíly olověných a stříbrných leštěnců, zlatoskvoucí pyrity a pestrobarevná blejna pronikaly stupně tarasů ve všech směrech.

Dostoupiv na hřeben kruhového horstva poznal jsem, že to jediná nepřehledná krystallová druza křemene, adularu a slídy. Vyhlídka odtud na mírně skloněný svah a na rozsáhlou pláň, za níž se jiná kruhová horstva vyzdvihla, byla unášející. Paprskovité pruhy krystallových skupenin nejrozmanitějších nerostů, mezi nimiž však jasně zelené Diopsidy převládaly, táhly se dolů do roviny s menšími kulatými skupeninami krystallovaných čirých Anhydritů, Coelestinů a jasně žlutých Aragonitů. Při sestupování dolů octl jsem se brzo v oboru tmavých břidlic a celistvých vápenců a k svému radostnému překvapení nalezl jsem hned při prvním na nich vkročení celé plochy pokryté krásnými skamenělými lasturami neznámých mi rodů, nevyvratné to důkazy, že strana měsíce nyní tak vodoprázná, jednou přece pokryta byla mořem.

Jak ve vrstvách pozemských, tak i ve vrstvách měsíčných střídala se rozmanitost skamenělého tvorstva dle postupu vrstev. Jaká to kořist pro palaeontologa! Množství mořských hvězdic, korálů, mušlí a ryb tkvělo v kamení, vycházely na den i vrstvy naplněné rostlinnými otisky a množství to rostlo do nesmírna, čím více jsem sestupoval dolů. Konečně octnuv se na rovině povýšenou jakousi strání obroubené, spatřil jsem před sebou tmavou písčitou pláň, pokrytou nesčíslným množstvím roztroušených mořských tvorů všeho druhu, avšak zcela neznámých mi tvarů; barva a neporušenost jejich byla taková, jako by právě po odtoku moře byly na suchu ležeti zůstaly!

A v skutku zbytky tyto nemohl jsem za nic jiného považovati, než za svědky oné velké události na měsíci, kteráž uvedením kolotavého pohybu jeho v nynější míru, totiž v otočení jeho kolem osy jednou za oběh kolem země, všechnu vodu na protější stranu měsíce zahnala. Řídkost vzduchu na té straně měsíce pozůstalého zamezila hnití a porušení těch tvarů.

Na strání vynikající nad rovinou viděti bylo les bezlistých stromů s vřetenitými větvemi, upomínajících na zkamenělé Kalamity pozemských vrstev uhelných, množství nižších uschlých bylin pokrývalo půdu lesní a okolní kopce, i bylo by snadno, celou bývalou Floru měsíčnou dle těchto v prostoře skoro vzduchoprázné dobře zachovaných zbytků zevrubně popsati. Bylo na první pohled poznati, že základní ráz všech těch tvarů organických jak rostlinných tak i živočišných, jest tentýž jako na zemi, jen že ve tvarech zcela jiných anebo jen na skamenělé tvary starších pozemských útvarů upomínajících. Marně jsem se však ohlížel na této výspě dávného měsíčného moře po zbytcích pozemských zvířat a po stopách bytostí, člověku podobných. Patrně musili tito tvorové při nastalé proměně v pohybu měsíčném, kterýž výminky života jen na stranu měsíce od země odvrácené, obmezil, dosti času míti, aby se na onu druhou stranu odebrali.

Prostoupiv však pustý les a octnuv se před údolím malebnými kopci obstoupeném, byl jsem překvapen znamenitým výjevem: umělou jakousi stavbou, která nepopíratelné svědectví dávala, že také tvorové rozumní před věky zde sídleli.

Stavba měla podobu chrámu, z přiměřeně vyvolených krystallů vyvedeného.

Šest ohromných 30 stop vysokých, modrozelených, průsvítavých beryllů bylo použito v pravidelném rozdělení jako šest sloupů; z tolik též ploských podelných krystallů světlomodrého Cyanitu složeny byly římsy, po jejichž hranách ušlechtěnou krasochutí byly rozestaveny v řadách krásné dvanactistěny růžových Spinellů, a fialové rudých Almandinů; šestiboká střecha záležela z stříbrolesklých obrovských lupenů slídy, s čarokrásným v zelených a červených barvách prosvítajícím asterismem, na vrcholu střechy pak skvěl se nerost mnohoplošně vyhraněný, duhovým světlem zahrávající, jejž jsem pro žhoucí skvostnost barev považoval za diamant. Meltě však tento skvost nejméně 5 stop v průměru.

Uvnitř chrámů bylo šest asi dvě stopy vysokých po stranách polokovovým stříbroleskem zahrávajících živců, tak zvaných měsíčných kamenů, rozestaveno kolem šestistranné temnozelené průsvítavé desky slídové o tři vodočiré křišťály podepřené, patrně co šest sedadel kolem stolu.

Nebylo pochybnosti, že stavba ta byla chrámem, zasvěceným vědě minerální, v kterémž domnění mne potvrdila zvláště ta okolnost, že na menších stolech slídových byly rozestaveny skupeniny nejkrásnějších a nejvzácnějších krystallů.

Skvostný ten stan vyvolil jsem za svůj odpočinek po procházkách náměsíčných.

Prohlížením a skoumáním divuplné přírody okolní uplynuly rychle hodiny dlouhého předpoledne. Blížilo se poledne, v němž slunce dostouplo do zenithu a do meridianu. Blízko u slunce bylo viděti zeměkouli již jen v podobě nejtenšího srpu sotva rozeznatelného.

Obapolné postavení slunce a země bylo takové, že za několik hodin musilo nastati zatmění slunce.

Na místě, kde oba kotouče se setkaly, zatemnil se kraj slunce a brzo spatřiti bylo mírně zaokrouhlený kraj černé zeměkoule, která postupujíc stále ke středu slunce, jasnost měsíčného dne umenšovala.

Po uplynutí hodiny zbyla ze žhoucího kotouče slunce jen malá srpovitá čásť, kteréž však rychle ubývalo, a dříve než úplně zmizela viděti bylo, jak dle postupu kuželitého stínu zeměkoule hory měsíčné v temnotu se pohřížely. V tom okamžení když poslední paprsek sluneční shasl, nastala nejúplnější noc; jen na černé obloze nebeské zasvitlo nesčíslné množství před tím neviditelných hvězd. Slunce, nacházející se v zenithu, uhaslo tedy v pravém poledni; mohutná jen svou čerností znatná zeměkoule byla objata širokou lesklou září barvy rubínové, spůsobenou vzduchem zemským a plynným obalem slunečním, a září tou byly polity všechny vrcholy měsíčných hor, jakoby umírněným světlem skrze červené sklo propadajícím byly ozářeny.

Pozvolna měnila se během hodiny světlost záře zem objímající a brzo prozradil větší lesk na jedné straně ono místo, kde první paprsek sluneční opět probleskne.

V očekávání tohoto okamžení pokryly se vrcholy na západní straně obzoru modravým svitem a po několika sekundách zmizela temnotou přitlumená nádherná krása barevného divadla. Pomalu zmizel i svítící věnec kolem země, na východní straně vystupovaly hory z temného stínu, četné menší hvězdy opět uhasly a když po nějakém čase slunce opět své plné podoby nabylo, spatřila se východně od něho tenká rostoucí srpovitá podoba země.

Nevím již, jak uplynulo sedmidenní odpoledne měsíčné, když slunce víc a více k západu od srpovité podoby země v zenithu setrvající se vzdalovalo. Jen to mi tane v paměti, jak v jasné krajině měsíčné černé skvrny objevovati se počaly, první to krátké stíny, a jak skvoucí jednotvárnost mého okolí nabývala pohledu ranní krajiny, když totiž rozšiřováním se černých stínů horské vrcholy znenáhla se osamotňovaly.

Celé západní pohoří kráterového valu, do něhož jsem se byl opět vrátil, rozdělilo se v lesklé plochy a jen hořejší kraje nejvyšších tarasů zářily ještě v podobě nepravidelně zohybovaného pruhu zlatého, kterýž pozvolna v menší kusy se rozpadával, až konečně v mizící světlé body se ztrácel. Již dosahoval stín západního horského valu až do středu kráteru a stín střední homolité hory vystupoval po východních úbočích jeho vzhůru. V tom okamžení, když pro stanoviště mé na vrcholu střední homole, hořejší kraj za klikatou obrubou skalní zmizel, nastala kolkolem temná noc; není viděti ani skalní hmotu, na níž stojím, ani hloubku, z níž vyniká; jen celý východní obzor jest obehnán osvětleným hořejším krajem kráterového valu. Čím více mu šířky ubývá, tím více rozděluje se v jednotlivě lesklé kusy, konečně svítí na východě jen nejvyšší vrcholy hor jako velké hvězdy, a také ty vrcholy znenáhla hasnou a ztrácejí se v černé noci.

Konečně nastane úplná noc; do pola osvětlená zeměkoule stojí tiše nad obzorem západním a ji provází skvostným leskem nesčíslný zástup hvězdného nebe.

Pohřížen do toho pohledu divukrásného jest mi, jakoby náhle zatemněný jeden vrchol horský se rozevřel a rudým plamenem soptil; proudy žhoucí krvavé lávy obstupují mne a hrozí mne pohltiti, v tom se probudím a spatřím rudožhoucí meteor, před jehož hrůzyplným nárazem nás právě jen šťastná náhoda zachránila.