Cesta kolem měsíce/Kapitola šestnáctá

Cesta kolem měsíce Jules Verne
Kapitola patnáctá	Kapitola šestnáctá. Jižní polokoule měsíce.	Kapitola sedmnáctá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola šestnáctá. Jižní polokoule měsíce.
Autor:	Jules Verne
Zdroj:	Cesta kolem měsíce. Praha: nákladem spolku pro vydávání laciných knih českých, 1870. s. 175–187. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	P. R.
Licence překlad:	PD old 140
[red 1]

Nikol a Ardan sledovali s napnutou pozorností vypravování Barbikana, Ardan zvláště byl u vytržení nad beryllovým chrámem a naléhal otázkami na Barbikana stran bližších podrobností divuplných výjevů, jež byl Barbikan na měsíci spatřil.

― Nebyl to než sen, odpověděl Barbikan, sen ovšem živý a možná i z částky se skutečností souhlasný; avšak přátelé již se vzdejme veškeré naděje, že v stavu střízlivém ony divy vlastníma očima spatříme. Neníť nám smrtelníkům popřáno, protrhnouti zúplna závoj, jenž nám svět hvězdný zakrývá; to, co známe, jsou jen mlhové obrazy vyzískané pilnou prací hvězdářů, jež těkající obraznost svou barevnou hrou ozdobuje, avšak přece nikdy až k nepochybnému poznání neosvětluje.

Kolem letící koule panovala pořád tma a zima, a chronometer ukazoval již půl čtvrté odpoledne.

Koule sledovala svou křivočárnou dráhu kolem měsíce, avšak nezměnila se opět tato dráha přitažlivostí posledního meteoru? Obava tato nebyla bez důvodů.

Koule musela, toť bylo jisté, následkem zákonu tíže pohybovati se dle jedné z mathematických křivek, buď dle hyperbole, nebo parabole nebo dle ellipsy.

Barbikan klonil se k domněnce, že se pohybuje v dráze parabolické, a v tom případu musila by se brzo ze stínu měsíce na opačnou osvětlenou stranu jeho dostati. Stín měsíce není široký, anať vzdálenost jeho od slunce jest tak znamenitá a průměr jeho u porovnání s průměrem slunce tak malý. Doba, kdy koule ze stínu se vynoří, nemohla tedy již býti příliš vzdálena. Dráha i rychlost koule byly však neznámy, a v temnotě nebylo lze žádné pozorování k ustanovení jejich učiniti; trapná nejistota svírala tudíž naše cestovatele, neb každého okamžení mohli se nadíti nové nepředvídané události, která pro osud jejich mohla býti rozhodnou.

Okolo páté hodiny rozdělil Ardan svačinu, několik kusů chleba a studeného masa, jež soudruzi kvapné požili, a při tom se od skel ve stěně ani nehnuli, stírajíce z nich ledový povlak, jenž se ze sražené vlhkosti dechu neustále obnovoval.

Bylo pět hodin a 45 minut odpoledne, když Nikol svým ručním dalekohledem odkryl na jižní straně měsíce a ve směru, kam se koule pohybovala, několik jasných bodů, které před tím na černé obloze nebeské nebyl pozoroval. Body tyto se množily a přecházely znenáhla v třesoucí se tenkou, světlou čáru přibývající jasnosti.

Nebylo možno se mýliti, nebyl to ani meteor ani sopečný snad výbuch na měsíci.

― Hle, východ slunce! zvolal Barbikan.

― Jak že? slunce? divili se Nikol a Ardan.

― Ano, přátelé, toť záře vycházejícího slunce, která pozlacuje vrcholy hor na nejzazším kraji měsíce; blížíme se patrně k jižnímu pólu jeho!

― Tedy jsme prolítli již celý prostor mezi severním a jižním pólem měsíce a letíme kolem něho? tázal se Ardan.

― Ano, statečný Michale.

― Tedy žádná hyperbole, žádná parabole! nemáme se již nekonečných křivek co obávati!

― Nikoliv, letíme v křivce uzavřené.

― A ta se jmenuje?

― Ellipsa. Místo abychom zabloudili kamsi do prostoru meziplanetárního, nese nás koule v kružici elliptické kolem měsíce.

― Nuže, to se naše koule stala satellitem měsíce!

― Tak jest, nyní jsme v měsíci měsíce. Avšak nutno podotknouti, doložil Barbikan, že jsme ztraceni tak jako jinak.

― Nu jen když to bude jinak, řekl bezstarostný Francouz, nemiluji jednotvárnosti.

President Barbikan měl pravdu. Pohybovala-li se koule skutečně v křivce elliptické, nemohla by se z ní již nikdy vyšinouti; neboť pak by se stala oběžnicí, podřízenou měsíci, zalidněnou třemi obyvateli, kteří by pro nedostatek vzduchu brzo musili zahynouti. Barbikan nemohl ovšem z této okolnosti nikterak se těšiti.

Nic méně, neodávajíce se strachu, počali všickni tři s netajeným uspokojením pozorovati osvětlenou část měsíce. Možná, že výminky života jejich potrvají ještě tak dlouho, aby mohli spatřiti zeměkouli v plném ozáření slunečním, a že ji budou moci zaslati ještě poslední pozdrav na rozloučenou.

Potom nebude koule jejich nic než tmavá, mrtvá hmota, pohybující se ve věčně stejném sledu kolem měsíce, puzena setrvající mocí prvního nárazu a neustale působící přitažlivostí jeho. Jediná útěcha spočívala nyní jen v tom, že konečně přece vyrazí z příšerného stínu, a že zase cítiti budou blahodárné účinky slunečního tepla a světla.

Světlý pruh, jejž Barbikan co vrcholy horské poznal, šířil se mezi tím více a více a zřetelně již vystupovaly jednotlivé obrysy pohoří. Byly to jmenovité hory Dörfel a Leibnic, kteréž strměly blíže jižního pólu měsíce.

Barbikan a Nikol jali se ihned výšku těch hor měřiti, kterouž úlohu, použivše zkušeností od hvězdářů nabytých, provedli tak zevrubně, že sotva jest na zemi hory, jejíž výška by spolehlivěji ustanovena byla, než výška vynikajících těchto vrcholů měsíčných.

Spůsob, jímž toto měření se provozuje, jest trojí.

Pozorujíce měsíčnou horu, když za ní slunce zachází a jen již vrchol její co osvětlená tečka nad planinu noční vyniká, změří hvězdáři vzdálenost její v oblouku čili úhlu od rozhraní světla a noci v tom okamžení, když shasíná čili poslední paprsek slunce dostává. Pak jest tento paprsek tangentou měsíčného povrchu a z délky její a z poměru ke známé délce měsíčného průměru lze vypočísti výšku hory nad rovinou.

Již Galilei a Hevelius určili tímto spůsobem výšku několika bodův dosti určitě (první na ⁴/₅ míle, druhý na ⅔ míle) a to v době, ve které o výškách zemských hor ještě byla taková nejistota, že někteří nejvyšším připočítávali 4 míle, jiní jen ¼ míle.

K zevrubnému měření spůsob tangent však se nehodí.

Druhý spůsob měření jest použití profilů, ten spůsob však se hodí jen pro hory v obvodu měsíce se nalézající; takto ustanovili Maedler a Schmidt výšku hor Dörfel a Leibnic mezi 3800 a 4300 sáhů, a Barbikan i Nikol toto měření nyní svým pozorování potvrdili.

Třetí nejčastěji upotřebený spůsob jest používání stínů měsíčných hor, při čemž se měří délka stínu a vzdálenost stinného předmětu od rozhraní světla.

Tento spůsob vymyslil slavný hvězdář Olbers pro svého přítele Schröttera; Maedler a Beer změřili pak tím spůsobem k 1100 bodů a podali první všeobecný nástin měsíčného terénu.

Jsou však hory, jichž nijak změřiti nelze, jejichž stín totiž nikde na rovinu, nýbrž na jiné hory padá. Při těch nutno se spokojiti přibližným oceněním.

Také nesmí se zapomenouti, že na měsíci není té všeobecné a společné plochy, kterou na zemi hladina mořská poskytuje, nýbrž výška měsíčných hor vztahuje se vždy jen k té rovině, ve které byla délka stínu měřena; není-li však jedna taková rovina mnohem vyšší nebo nižší než druhá, to není povědomo, ba někdy jest to i k víře podobno.

Srovnáním různodobých měření též hory vysvítá, že výšky některých měsíčných hor lépe jsou známy než výšky mnohých hor zemských. Tak jest výška hory Callippus známá až na ¹/₄₉ omylu, Pik na Tenerifě však jen na ¹/₂₄₀.

Co se týká největších výšek měsíce rovnají se asi zemským. Největší zemské hory jsou Gaurisankar a Kinčindžinga v Himalaji (4536 a 4406 sáhů), nejvyšší měsíčné hory jsou Dörfel 4300 s. a Curtius více než 4000, snad 4500 sáhů vysoký.

Avšak to uvážiti třeba, že rozměry měsíčných hor jsou u porovnání s průměrem měsíčným mnohem větší než hory zemské s ohledem na průměr zemský.

Hory měsíčné dosahují totiž až na ¹/₄₇₀ díl průměru měsíčného, hory zemské však jen na ¹/₁₄₄₀ díl průměru zemského. V stejném poměru k měsíci musily by zemské hory dosáhnouti až na půl čtvrté míle výšky, kdežto v skutku dosahují jen málo přes jednu míli.

K takovým to zajímavým porovnáním dal podnět směr koule, kteráž nyní nad jižním pólem se vznášela kde právě nejvyšší horstvo měsíčné jest nahromaděno.

O šesté hodině večerní přelítla koule jižní pól měsíce ve výšce asi půl osmé míle, tedy v též výšce, v níž se při přeletnutí severního pólu nacházela. Elliptická povaha dráhy kulové byla tímto pozorováním potvrzena.

V tom okamžení octli se cestovatelé opět náhle v úplném dnu, neb aluminiová jejich koule ponořila se do paprsků slunečních.

Cestovatelé pozdravili sluneční kouli, již teď zase celou viděli, trojnásobným nadšeným urá!

Spolu se světlem vyslalo blahodárné slunce také dlouho postrádané teplo, jež brzo aluminiové stěny koule proniklo a skelné otvory ledového povlaku zbavilo. Ardan shasl ihned plynové plameny, aby se plynu pro příští případy ušetřilo; jen úspora kyslíku, jejž stroj neustále vyvinoval, nebyla pohříchu možná.

― Jaká to příjemnost, oddechl si Nikol, octnouti se opět v teple a světle! jak toužebně očekávají asi Selenité na obývané straně měsíce východ slunce!

― Ano, doložil Ardan, v té mrazivé noci byl by mi málem rozum zmrzl, teď teprva co roztaji, vážím si milého slunce více než kdy jinde, anoť ono původem a pramenem všeho našeho žití!

V té chvíli nakloňoval se spodek koule tak k měsíci, že se nacházel ve směru ellipsy velmi protažené. Zeměkouli, kdyby se byla nacházela v úplňku, bylo by odtud bývalo velmi dobře viděti, avšak jsouc posud ponořena v paprscích slunečních stala se úplně neviditelnou.

Však jiné divadlo vábilo jejich pozornost, totiž pohled na jižní krajiny měsíce, jež svými dalekohledy mohli si přiblížiti až na čtvrtinu míle.

Neopustili tudiž skla u stěn koule a bedlivě zaznamenávali vše, co na divuplném povrchu měsíce spatřili.

Hory Dörfel a Leibnic vyzdvihovaly se zde jako dvě samostatné skupeniny a vystupovaly pořád jasněji do popředí. První skupenina prostírala se od pólu až k 84. stupni na východní straně měsíce; druhá skupenina vynikající na východním kraji měsíce, táhla se až k 65. stupni.

Od jejich ostrohranných vrcholů zasahovaly dolů bělolesklé pruhy, jakéž již hvězdář Secchi pozoroval. S mnohem větší jistotou, nežli slavný onen Vlach, mohl Barbikan rozeznati jejich povahu.

― Toť jsou horské sněhy! zvolal.

― Sněhy? tázal se Nikol nedůvěřivě.

― Ano sněhy, ba celý horský ledovec; podívej se jak světlo odráží! Žádná láva, žádný kámen neměl by v sluneční záři takového běloskvoucího lesku. Jest tedy na měsíci vody a jest tam i vzduchu, a byť by jich tam bylo sebe méně, výjev, jenž se nám teď jasně před oči staví, dotvrzuje jejich přítomnost na měsíci nevyvratně.

Nebylo lze v tomto okamžení o tom pochybovati, a jestli se Barbikan kdy zase na zem navrátí, obohatí toto jeho pozorováni selenografii v znamenité míře.

Hory Dörfel a Leibnic vystupovaly ze středu rovin neveliké rozsáhlosti, za nimiž se řadily nepřehledné kruhové hory a propasti. Dva tyto horské hřebeny vynikaly nápadně nad krajinou kruhových hor, a cestovatelům, vznášejícím se kolmo nad nimi, bylo nyní snadno, celou souvislost horských skupenin jedním pohledem zajmouti. Před očima jejich šířily se krajiny měsíčné opět jako na severní straně v jednostejné bílé záři beze všech přechodů barevných, jen černými stíny protrhané. Jako by je bouře přes vrcholy horské byla hnala, tak se střídaly pod nimi hory za horami, pohlíželi do hlubokých propastí a do labyrinthů roklí, na vynikající štíty a příkré boky, a vše to následkem rychlého a k měsíci blízkého letu koule ubíhalo střelhbitým kvapem, jako by měsíc sám pod nimi ubíhal. Však navzdor blízkosti nikde nebylo viděti ani stopy lesů nebo jiného rostlinstva, ani obydlí od tvorů lidem podobných, vystavených, vše bylo pusto, jediná souvislá, ohromná skála.

Barbikan potvrdil, že ráz krajin jest u jižního pólu měsíce tentýž, jako u pólu severního, ta sama směsice kruhových valů a kráterů, podobné pláně, podobné horské hřebeny. Připomene-li se, že i odvrácena strana měsíce, pokud jest časem zraku přístupna, tu samu povahu jeví, vychází z toho, že měsíc na celém svém povrchu má stejnou plastiku, a že tudíž hory na straně zemské vynikající, nemohly býti spůsobeny nižádným přispěním přitažlivosti zemské, nýbrž že jak Arago již se pronesl, žádný zevnější vliv neúčinkoval na vyvinutí povrchu jeho; všechny tvary horského povrchu měsíce jsou tedy výsledkem vlastní jeho činnosti.

Jakkoliv Barbikan a Nikol na povrchu měsíce nic nespatřili než holou skalní poušť několika údolími poněkud pravidelně rozrytou, domníval se přece Ardan, že tam vidí jakési opevněné město. Bylo to pod 80. stupněm jižní šířky a 30. stupněm délky; skupení skal bylo tam tak pravidelné, že v skutku upomínalo na pevnostní hradby. Nedaleko odtud vyzdvihovalo se kruhové horstvo Short 2800 sáhů vysoké, a Ardan popisoval svým soudruhům bašty, hradby, příkopy, ulice s takovou zevrubností, že by mu byli museli uvěřiti, kdyby vlastní jejich zrak je nebyl přesvědčil, že to, co Ardan viděti se domnívá, jest pouhý přelud optický.

Brzo zmizela domnělá pevnost za směsici horskou; zdálo se, že koule pořád více od měsíce se vzdaluje a z té příčiny, jakož i proto, že v odraženém světle slunečním obrysy jednotlivých hor víc a více spolu splývaly, měnila se měsíčná krajina před tím do podrobna tak zřetelná, v chaotickou směs nerovností, z níž jen kruhové valy, krátery a roviny zřetelněji vystupovaly.

V tu chvíli objevila se na levo jedna z nejpěknějších kruhových hor měsíčních, hora Newton.

Hora ta stojí pod 77. stupněm šířky a 16. stupněm délky, střed její zaujímá hluboký kráter, z něhož se příkré úboče až do výšky 3630 sáhů nad zevnější okolí vyzdvihují.

Kráter byl černou nedohlednou propastí, na jejíž dno slunečné paprsky nikdy nevnikly; neproniknutelná noc musí tedy v hlubinách těch po všechny časy panovati.

Barbikan se pronesl, že nic ani vzdáleně podobného na zemi není, a že jest-li ta hora výsledkem nějakého sopečného výbuchu, tento výbuch nejenom vyzdvižení kráterových krajů, nýbrž i propadnutí kráteru samého spůsobiti musil.

― Co se mne týká, podotkl Ardan, pravím, že můžeš míti pravdu.

Několik minut potom vznášela se koule nad kruhovou horou Moret. V pozdálí zůstaly vrcholy hory Blankanus a okolo půl osmé na večer dostižen jest kruhový val Clavius.

Kruh ten, nacházející se pod 58. stupněm jižní šířky a 15. stupněm délky jest z největších na měsíci, výška jeho páčí se na 3550 sáhů. Cestovatelé naši, jsouce v tom okamžení ve výšce asi 50 mil nad měsícem, již dalekohledy svými na 1 míli umenšili, pohlíželi zrovna do středu horského jícnu.

― Zemské sopky, pravil Barbikan, jsou proti těmto sopkám jen krtkové hromádky. Staré sopečné jícny Vesuvu a Etny nejsou širší než 3000 sáhů, ve Francii dosahuje vyhaslý kráterový jícen Kantalu 5000 sáhů a na Ceylonu, kdež se má za největší na zemi, 35000 sáhů, avšak co jest to proti kráteru Klavia.

― Jak široký jest jeho kráter? tázal se Ardan.

― Více než 30 mil, odpověděl Barbikan. Kruh ten jest sice největší na měsíci, avšak jsou ještě jiné kruhové hory, které mají 25, 20 neb 15 mil v průměru.

― Nu pánové, zvolal Ardan, to by byla mela, kdyby tyto všechny vyhaslé jícny najednou zase obživly a plamen a lávu vyhazovati počaly. Z našeho místa bylo by na tu vřavu velkolepé podívání! Nyní nevidíme tam dole nic, než vyprahlá ohniště, nic než rozmetená prázná pouzdra vypálených raket!

Barbikan neodpovídal na tyto deklamace, nýbrž stopoval při rychlém běhu koule ohromné boky kruhového valu, jehož temena nad vnitřní plání až do výšky Montblanku strměly a sledoval řady četných malých kráterových homolí, kteréž po planině kruhové byly roztroušeny.

V okolí té hory nebylo viděti nic než pusté skály, roztroušené útesy a jako kusy hor, co zbytky rozmetaného pohoří.

Koule letěla stále k předu. Kruhové valy, jícny, klikaté vrcholy střídaly se neustále, nebylo zde však viděti žádných plání, žádných „moří“, nýbrž před zrakem prostíralo se jakési nekonečné Švýcarsko neb Norvežsko.

Konečně uprostřed této kostrbaté krajiny objevila se mohutná skvělá hora, nejkrásnější a nejnápadnější na jižní polokouli; byla to hora pojmenovaná na počest slavného hvězdáře danského Tycho.

Každému, kdo měsíc za úplňku pozoruje, jest tato hora nápadná co místo jasně se skvoucí, asi šestinu měsíčného povrchu od jižního kraje vzdálené.

Našim cestovatelům jevilo se však to místo co horský cirkus 12 mil v průměru mající, s valem 2500—3000 sáhů vysokým a temnější asi 5 mil širokou obrubou obklíčeným. Z této obruby vycházely na všechny strany světlé pruhy, z počátku tak hustě vedle sebe, že se jevily takřka co souvislá bílá zář, která teprva dále až ku kraji měsíce a ke středu jeho se rozbíhala.

Světlo, jež tu hora vysýlá, bylo tak mocné, že musily naši pozorovatelé své kapesné dalekohledy barevnými skly přitemniti, aby lesk jeho vydrželi.

Ardan byl celý u vytržení, porovnával horu Tycho s vřídlem, z něhož roztékají se proudy žhoucího stříbra; se světlometem, z něhož prýští se paprsky světlové v divokrásných kaskádách.

Náležíť hora Tycho, tak jako hora Koperník a Aristarch k horám paprskovým, o nichž dříve již mluveno bylo, a jejichž světlé paprskové pruhy nepochybně nejsou nic jiného, než vynikající žíly lesklé krystallové hmoty, od níž se světlo co od ploch zrcadlových odráží. Místo, kde tato krásná hora strmí, nachází se pod 43. stupněm jižní šířky a 12. stupněm východní délky.

Vzdálenost, v níž se naši cestovatelé od temen jejich nacházeli, nebyla tak značná, aby největší díl podrobností nerozeznali, ač jim vadil silný odlesk odraženého světla.

Na horském valu samém, kterýž obstupuje kráter, vyzdvihují se příkré stěny skalní na obou stranách jeho, jako ohromné tarasy; nad vnitřní plochou kráterů vyzdvihuje se západní hřeben valu nejméně 2500 sáhů, uprostřed pak valu strmí osamotnělá kuželová hora asi 950 sáhů vysoká.

Žádná soustava pevnostní nedostihla by bezpečnost této přirozené tvrze. Město na dnu kruhové pláně u vnitř valu založené, bylo by zcela nedobytné.

Nepřístupné, nebetyčné skalní stěny strměly by kolkolem toho města, střídající se s malebnými roklemi a obstupující pláň dosti velkou, aby velké sídlo rozumných tvorů v něm se mohlo uhostiti.

Pláň sama, nebo dno kruhové hory nebylo nikterak jednotvárné; cestovatelé naši rozeznali na něm mimo znamenitou homoli uprostřed ještě jiných menších kopců a kuželů, kterýchž by se mohlo použíti jakožto nejpříhodnějších míst pro velkolepá díla stavitelská. Na jednom z nich mohl by státi chrám, na jiném velkolepé museum, třetí jevil se co přirozené podnoží obrovské sochy, a nade vším panovala homole střední, jakožto přirozená tvrz, z níž přehlédnouti se dala celá okolní pláň a velkolepá krajina kruhového valu.

― Jak znamenité město dalo by se založiti v tomto horském věnci, zvolal Ardan v nadšení, město zasvěceno pokoji a míru, vědě a umění, a sproštěno veškeré zrády, hlouposti a mrzkosti pozemské! Jak spokojeně by zde žili všickni, jimž se shnusilo mudrlantství, komediantství a mamonářství společnosti lidské. Zde procházeje se od chrámu k chrámům, ne modlářským kejklům ale vznešeným vědám přirozeným zasvěceným, nebo povznášeje se na vrchol osamotnělé homole, k pozorování hvězdného nebe upravené, pohlížel by zástup jejich pokojně na zachmuřenou zeměkouli, pod jejímž oblačným závojem vrou malicherné vášně lidské. Hle, sem se utečte všickni, kdož nenacházíte žádoucího klidu mezi lidmi!

― Všickni? namítl Barbikan, brachu, pro nespokojence pozemské nebylo by místa na celém měsíci.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Obsahově tato 16. kapitola odpovídá 16. a 17. kapitole v anglické, francouzské a španělské verzi dle interwiki.