Cesta kolem měsíce/Kapitola čtrnáctá

Cesta kolem měsíce Jules Verne
Kapitola třináctá	Kapitola čtrnáctá. Noc tří set padesáti čtyř a půl hodiny.	Kapitola patnáctá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola čtrnáctá. Noc tří set padesáti čtyř a půl hodiny.
Autor:	Jules Verne
Zdroj:	Cesta kolem měsíce. Praha: nákladem spolku pro vydávání laciných knih českých, 1870. s. 151–164. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	P. R.
Licence překlad:	PD old 140
[red 1]

V okamžení, když koule přeletěla severní pól měsíce, nenacházela se výše než 6 mil nad ním. Několik sekund stačilo, aby přešla ze světla v temmnotu, a přechod ten byl tak rychlý, náhlý, beze všeho postupného seslabení světla, že se zdálo, jakoby jakýmsi kouzelným zfouknutím náhle bylo shaslo světlo zářivého povrchu měsíčného.

― Měsíc ten tam! zvolal Ardan celý poděšen.

V skutku o měsíci, před tím tak skvoucím, nebylo najednou ani památky, neprozradil se ani nejmenším kmitem. Tma byla úplná a černá bezedná obloha, hvězdnými skupeními poseta, činila ji ještě nápadnější. Cestovatelé octli se tedy náhle v oné noci, do které jest strana měsíce od země odvrácená ve lhůtách čtrnáctidenních ponořena; zaneseni byli totiž do stínu, jejž do prostorů světových vysýlá měsíčná koule, a kterýž podle postavy měsíce k slunci za jeden oběh jeho také celou kouli měsíčnou obchází. Pro kouli nastalo tedy úplné zatmění slunce, an se nyní mezi ní a sluncem měsíc nacházel.

Především byl zase plyn rozsvícen, aby mohl aspoň druh druha rozeznati.

― Prokleté slunce, horlil Ardan, právě se nám ztratí, když jej nejvíce potřebujeme, abychom mohli spatřiti neznámou stranu měsíce.

― Neobviňuj slunce, odpověděl Nikol, vinu té tmy má měsíc, kdyby se rychleji kolem své osy otáčel, jako na př. zem za 24 hodiny, viděli bychom od země také druhou jeho stranu, a teď bychom si ze tmy nic nedělali.

― Přátelé, doložil Barbikan, viny nemá ani slunce ani měsíc, nýbrž naše koule, která místo aby zachovala přímý svůj směr k měsíci, z dráhy své se vyšinula a nyní nás do této noci zanesla, a abychom byli zcela spravedliví, obviňujme meteór, který směr náš tak nešťastně změnil.

― Budiž tomu jakkoliv, pronesl se Ardan, jednu snesitelnou stránku má to zatmění přece, máme totiž nyní dosti času, abychom se pohodlně najedli, a po dlouhém, pozorování konečně si také odpočinuli.

Tento návrh nenašel žádného odporu. Ardan rozsvítil kahany kuchyňské a připravil za půl hodiny výdatné snídaní. Avšak rozmar, kterýž druhdy jídla Ardanem připravená, příjemně kořenil, ten se tenkráte nedostavil; cestovatelé jedli jen aby jedli; nebyl pronešen ani přípytek, aniž provolávána byla sláva a „na zdar“ další cestě.

Odvážní soudruhové, octnuvše se nyní ve tmě příšerné, pozbyvše přívětivé záře sluneční, v níž se koule jejich posud koupala, cítili v sobě nepokoj a starost stran nastávajícího osudu.

Hovor jejich týkal se okolností, které spůsobují na měsíci noc tak dlouhou, noc skoro dvounedělní.

Barbikan pronesl některé vysvětlující poznámky stran příčin a stran následků tohoto podivného výjevu.

― Jakkoliv se dvounedělní den a noc na obou stranách měsíce střídá, pravil Barbikan, jest přece mezi nocí na zemské straně měsíce a nocí na straně odvrácené, značný rozdíl; neb na oné straně, kteráž je vždy k zemi obrácena, svítí za dlouhé měsíčné noci zeměkoule, podobná ohromnému měsíci, na druhé straně však neosvětluje se noc nikdy odraženým světlem ze země vysýlaným, a zůstává tedy po celý čas svého trvání neproměněně tmavou. Kdyby měsíc jen pro polovinu zeměkoule svítil, na př. jen pro jižní, cestoval by zajisté každý, kdo by jen mohl, na polokouli jižní, aby aspoň jednou za svého živobytí velkolepý výjev spatřil, jak měsíc vychází, jak noci osvětluje a své světlojevy pravidelně mění.

― Kdo ví, pravil Ardan, jest-li necestují náměsíčníci z jedné polokoule své na druhou, aby se vyhnuli neproniknutelné tmě, když nastane noc na straně od země odvrácené.

― Nedá se upříti, pokračoval Barbikan, že strana měsíce k nám obrácená měla by pro obyvatele jeho značných výhod proti straně odvrácené. Po dvounedělním dnu nastala by jim sice noc taktéž dlouhá; avšak osvětlena zeměkoulí nikdy nezapadající, která by 3¾kráte větší průměr jevila než měsíc a tudíž i mnohem větší světlo by vylévala než tento průvodce její; ukazovala by nad to při měnění podoby své osvícené části následkem rychlého otáčení se kolem osy 14kráte všechny pevniny a moře, a zvýšila by půvab výjevů nočních.

― Druhá strana měsíce, pravil Nikol, má také své výhody, které aspoň pro hvězdáře, kdyby jich na měsíci bylo, měli by cenu znamenitou. Nikde by nebylo příhodnějšího místa pro hvězdárnu, jako na oné straně. Hvězdy by mnohem pomaleji vycházely a zacházely než na zemi, a byly by znatné na dnu černé oblohy po celou noc co nejzřetelněji, nejsouce seslabené světlem zemským; dráhy planet a komet mohly by se po celou dvounedělní noc pohodlně stopovati, a ve dne zase by na př. pozorování skvrn slunečních a proměn jejich znenáhlých, dalo mnohem bezpečnější výsledky nežli sebe bedlivější pozorování na zemi. Jen náhlé střídání tepla a zimy spojené se střídáním dne a noci spůsobilo by ovšem velké nepříjemnosti.

― Co se toho týká, doložil Barbikan, nemá ani jedna ani druhá strana příliš velkých předností; dle postavení měsíce k slunci dá se však souditi, že na straně odvrácené protivy zimy a tepla jsou ještě větší než na straně druhé.

― A proč? tázal se Ardan.

― V čas nového měsíce, vykládal Barbikan, když strana jeho od země odvrácená jest ozařována sluncem, nachází se k němu v okrouhlém počtu o 100 tisíc mil blíže nežli v čas úplňku, když jest ona odvrácena strana ponořena v stínu nočním. Neb v prvním případu se nachází měsíc mezi sluncem a zemí, a v druhém případu se nachází země mezi sluncem a měsícem. Patrně bude tedy účinek slunečního tepla na měsíc v prvním případu mnohem větší nežli v druhém.

Barbikan uvedl ještě jiné zvláštnosti měsíčné strany k zemi obrácené. Připomenul zatmění slunce, které se státi může jen na této straně, vyobrazil velkolepý pohled na zeměkouli, na její pásma oblačná a sněhem pokryté póly, vylíčil rozdíly v odraženém světle pevnin a moří a pocházející z toho rozmanitost v podobě a osvětlení země z měsíce pozorované.

― Na každý spůsob, pravil Ardan, dostaneme-li se na měsíc, vyvolíme si za obydlí onu lepší stranu.

― Nepřinutí-li nás nedostatek vzduchu na té straně, namítl Nikol, abychom se na druhou odstěhovali, kam snad všechen vzduch jest sehnán, jak se někteří hvězdáři domýšlejí.

― Mně je to jedno, doložil Ardan, jen když se tam dostaneme.

Mezi tím hovorem snídaní se ukončilo a každý z cestovatelů umístil se opět u jednoho okénka. Aby mohli lépe zevnější svět pozorovati, shasli plynové světlo, avšak ani nejslabší paprsek nevnikl do koule od strany měsíčné.

Pustá tmavá práznota, která je obklopovala, nebyla ovšem s to vnitřní nepokoj jejich ukonejšiti.

Němou resignací v osud svůj oddáni očekávali, co se s nimi dále díti bude. Kam letěla koule? Dopadne snad přece na měsíc, nebo zanese je do nesmírných končin planetárních? Na to nebylo lze odpověděti, neb všechno pozorování bylo neproniknutelnou temnotou zamezeno.

Možno, že koule již velmi blízko podél povrchu měsíce ubíhala; bylo-li tomu tak, musila i v těch výškách, v nichž se koule nacházela, panovati étherová řídkost vzduchu, neboť ani nebylo pozorovati zahřání koule, což by se státi musilo následkem tření jejího o hmotnější vzduch, ani nebylo slyšeti šumotu neb lomozu, kterýž by byl musil až ke kouli se povznášeti, kdyby dole na měsíci hustější vzduch až k ní byl dosahoval.

Stav našich cestovatelů byl v skutku velmi žalostný. Podstoupivše s hrdinnou odvahou vědeckou výpravu a minuvše se bez své vlastní viny svého cíle, mělo by jim za náhradu aspoň pohlednutí na stranu měsíce, pozemčanům neznámou, popřáno býti; avšak strana ta, která v jiný čas po celých čtrnáct dní do paprsků slunečních se noří, byla pro ně zcela ztracena, tak jako by jí ani nebylo. Kdo ví kde se bude nacházeti koule, až slunce opět hustou tmu této strany zapudí?

Jak bylo již dříve podotknuto, záleží příčina, pro kterou se země druhou stranu měsíce spatřiti nelze, ve zvláštním spůsobu jeho rotace čili otáčení kolem osy. Ano totiž otáčení kolem své osy za tentýž čas vykoná, jehož k oběhu kolem země potřebuje, zůstává strana k nám obrácená s ohledem na zem neustále v té samé poloze. Poloha ta udržuje se ovšem jen do jistých mezí, neb kdyby měla úplnou mathematickou zevrubností se v ní udržeti, musil by jeden a tentýž bod neustále ve zdánlivém středu měsíčného kotouče se nacházeti, otočení měsíce kolem osy a oběh jeho kolem země musily by nejenom celkem, nýbrž ve všech jednotlivých bodech dráhy docela stejně pokračovati, a oba pohyby musily by se v jedné a též rovině nacházeti. Avšak tomu tak není. Neboť otáčení kolem osy děje se rychlostí jednostejnou, obíhání kolem země však pro elliptickou podobu dráhy měsíce rychlostí nestejnou, tak že otáčení buď předbíhá oběh, nebo za ním pozadu zůstává. Mimo to jsou roviny obou pohybů k sobě skloněny pod proměnlivým úhlem, který se neustále z dvou úhlů skládá, totiž z úhlu měsíčného rovníka k ekliptice (rovině dráhy zemské) obnášejícího neustále 1° 28′ 47″, a z úhlu měsíčné dráhy k ekliptice, kterýž mezi 5° a 5° 18′ kolisá. První okolnost spůsobuje, že se země spatřujeme střídavě vetší částku východního neb západního kraje (librace dle délky), a druhá okolnost umožňuje spatřiti na měsíci střídavé i částky za póly položené (librace dle šířky). Na východě a západě může librace dosáhnouti až 7° 53′ měsíčné koule na severu a jihu až 6° 47′. Částka měsíce od nás odvrácená, již ze země nikdy nespatřujeme, má tudíž obrys elliptický a poměr viditelné částky k neviditelné má se jako 4:3.

Nad to lze uvážiti ještě tu okolnost, že z rozličných bodů země není vidna zcela ta samá polovina měsíce, poněvadž čáry, které bychom z dvou pozemských míst ke středu měsíčné koule vedli, měsíčného povrchu na dvou rozličných bodech se dotkly (parallaktická librace). Z toho vychází, že ze všech míst pozemských vesměs ještě ¾ stupně nad hranici výše vytknutou viděti jest.

Krajiny měsíčné blíže obvodu jeho viditelné spatřují se ze země ovšem v tak silném perspektivním zkrácení, že nelze pravou podobu jejich bezprostředním pohledem poznati, nic méně jsou dosti zřetelné, aby se z nich, pokud náležejí k druhé polovici měsíce, na povahu strany měsíce od země uzavírati dalo.

Pozorování v těchto pomezních krajinách měsíce, kteréž vesměs asi ¹/₇ celého povrchu druhé poloviny jeho obnášejí, ukazuje, že se v podstatě ničím neliší od strany měsíce vždy k zemi obrácené. Nacházejí se tam jak hory, tak i tak zvaná moře (roviny) jako jinde na měsíci. Přes severní pól až na druhou stranu jeho viděti jest několik velkých kotlin, horskými valy od sebe oddělených, podobně na jiných stranách měsíce, a přes jižní pól prostírají se ohromné hory a propasti až do nejvzdálenějšího viditelného pozadí.

Jest tedy domysl velmi blízký, že i celý neviditelný povrch měsíce podobnou povahu, totiž podobné kruhové hory a obehnané kotliny a roviny má, jako část jeho viditelná.

Toť krátký obsah rozpravy, již Barbikan a Nikol za čiré tmy spolu vedli.

Byl-li však pohled na měsíc mezi tím čirou tmou úplně zamezen, otvírala se tím rozsáhlejší výhlídka na ostatní prostor hvězdný, a cestovatelé naši mohli se honositi, že nižádný pozemský hvězdář v tak příznivých okolnostech pro pozorování hvězd se nenacházel, jako oni.

Jasnost a lesk nesčíslných rozsetých hvězd dodávaly obloze co uhel černé zvláštního čarovného půvabu, o němž pozemčané ani ponětí nemají.

Jako skvoucí brillianty leskly se stálice, mléčná dráha objímala skoro uzavřeným kruhem prostor nebeský, neb rozhled zasahoval od jižního Kříže u jižního pólu nebeské sféry až k polární hvězdě na severním pólu té sféry, tedy od jednoho konce světa ke druhému. Mysl cestovatelů unášena na křídlech obraznosti těkala v nekonečném prostranství, v jehož středu nová hvězdice, umělostí lidskou vytvořena, dle zákonů tíže se vznášela. Následkem zvláštních okolností, v nichž se koule nacházela, jevil se svět hvězd zcela jinak, než na zemi; světlo jejich bylo sice velmi lesklé, avšak tiché a pokojné, nikoliv třpytivé a bliskavé; neboť hustší vzduch, kterýž na zemi paprsky hvězdného světla pro rozličnou hustotu a vlhkost vrstev svých láme a třpytění hvězd spůsobuje, ten scházel kolem koule v prostoru meziplanetárním.

Dlouho se dívali cestovatelé naši do tmavých hlubin nebeských, souhvězdími zdobených, uprostřed nichž ohromný okrouhlý prostor, úplně tmavý, ono místo naznačoval, kde se měsíc nacházel, a pohled ten poutal pozornost jejich tak, že teprva pozdě, když skla okének od vnitřku koule se pokryla neprůhlednou korou ledovou, také nemilý pocit neustále rostoucí zimy se jich zmocňovati počal. Jsouce totiž se svou koulí pohříženi do studeného stínu měsíce, octli se cestovatelé uprostřed kruté zimy, kteréž v té míře, jak koule před tím od slunce zahřívaná, chladla, také rychle přibývalo. Nikol rozsvítil plyn a viděti bylo, jak vláha dechu jako při krutém mrazu se sráží a na ochlazených stěnách koule a na skle okének přimrzává.

Teploměr ukazoval 27 stotinových stupňů pod bodem mrazu. Byla tudíž potřeba, všechny plameny plynové zapáliti, aby zima se stala aspoň poněkud snesitelnou, neb bylo se obávati, že brzo onoho stupně dosáhne, při němž by teplokrevní tvorové za živa zmrznouti musili.

― Nemáme si co naříkati, pravil Ardan, na jednotvárnost své cesty, neb jaká to rozmanitost aspoň v teple a světle! Brzo se smažíme jako v peci a slepneme v žhoucím světle slunečním, brzo zase se octneme ve tmě, že bychom ji mohli krájet, a mrzneme jako v ledovém moři. Vidíte, jak nás příroda umí bavit a co nám všechno k vůli nevyvádí!

― A jaká asi bude teplota kolem koule? tázal se Nikol.

― Není pochyby, že ta sama, jako v prostorách meziplanetárních, odpověděl Barbikan.

― Nuže, teď by byla příležitost, podotkl Ardan, změřiti tuto meziplanetární teplotu, v níž by krev nám málem v krušce ledu byla uchladla, neb kdo ví, kam se za chvíli dostaneme.

― Máš pravdu, taková příležitost se nám již nikdy nenaskytne, doložil Barbikan, teď budeme moci rozhodnouti, kdo má pravdu, Fourier nebo Pouillet.

― Připravme tedy teploměr, řekl Nikol.

Rozumí se samo sebou, že k tomu konci neupotřebilo se teploměru rtuťového, neb rtuť zmrzne při 40. stodílném stupni pod nulou, a nehodí se tudíž k ustanovení stupňů teplových při teplotě nízké; Barbikan měl však uchystaný teploměr lihový, jimž lze ustanoviti sebe nižší stupně. Líh nezmrzne totiž při žádném posud známém stupni mrazu.

Před vykonáním zkoušky porovnal Barbikan opatrně nástroj s obyčejným teploměrem a pak teprva uchystal jej ke zkoušce.

― A jak to vyvedeme, abychom zevnější teplotu ustanovili? tázal se Nikol.

― Nic není snadnějšího, než to, odpověděl Ardan. Otevřeme okénko, vypustíme teploměr, ten poletí za námi, následkem setrvačnosti, jako ostatní vyhozené předměty, a pak ho zase vtáhneme nazpět.

― Nemyslíš snad rukou? tázal se Barbikan.

― A proč ne rukou? namítl Ardan.

― Proto že bys ji zdravou nevtáhl nazpět; zkřehla by ti mrazem jako kost.

― Podívejme se! divil se Ardan.

― Ano, měl bys pocit, jako by si ruku strčil do ohně, neb náhlé vystoupení tepla spůsobuje tentýž pocit, jako náhlé vstoupení jeho z těla. Nad to nemáme ani jistoty, zda-li by teploměr blízko koule se udržel.

― A proč by se neudržel?

― Proto že se pohybujeme následkem velké blízkosti k měsíci bezpochyby ve vzduchu poněkud již hustějším, an přitažlivostí měsíce řídký étherový vzduch zde již více sestředěn býti musí než v prostorách od měsíce vzdálenějších. Nechť si jest toto shuštění sebe menší, přece spůsobí opozdění v pohybu těles v něm se nacházejících, a proto, abychom teploměr neztratili, upevníme jej na vlákno a vtáhneme jej pak zase nazpět.

Pokus byl tímto spůsobem ihned proveden. Ardan otevřel rychle okénko, Nikol vypustil teploměr k vláknu připevněný, okénko se opět rychle zavřelo; avšak navzdor tomu, že celý výkon trval sotva sekundu, vrazila přece tak pronikavá zima do koule, že cestovatelé celí ztrnuli.

― Kýho ďábla, vykřikl Ardan, to je zima že by v ní ledový medvěd zmrzl!

Barbikan čekal půl hodiny, aby se teploměr na určitém stupni ustálil; pak byl nástroj opět kvapně nazpět vtažen a stupeň mrazu ustanoven.

― Sto čtyřicet stodílných stupňů pod nulou! zvolal Barbikan.

Pouillet měl tedy pravdu naproti Fourierovi.

Tak velký mráz panuje na straně měsíce od slunce odvrácené a tudíž také, ne-li ještě menší v prostorách meziplanetárních, kde pro řídkost étherového vzduchu paprsky sluneční dostatečné hmoty nenalezají, aby zahřáním jejím zvýšení teploty meziplanetární spůsobily.

Při těchto hovorech a pokusech uplynul čas navzdor neproniknutelné temnotě mimo kouli dosti rychle.

Hrdinští skoumatelé naši, cítíce navzdor plynovým plamenům nepříjemné přibývání chladu, oděli se v teplé kožichy, očekávajíce pokojně, kdy koule na své dráze ze studeného stínu měsíčného opět do osvětlených a oteplených prostorů vnikne.

Na zemi počítalo se v ten čas dne 6. prosince, tedy již šestý den po výstřelu na Floridě, a chronometr ukazoval 9. hodinu ranní pozemského času.

Unavení duševní, tichost a chlad přivábily znenáhla spánek, kterýž všechny tři soudruhy pojal ve své objetí.

Dlouho trvalo nepřetržité spaní a bylo by ještě déle trvalo, kdyby Barbikan, jemuž živý sen podivuhodné obrazy vykouzlil, nebyl se náhle probudil následkem pronikavé záře, která vnitřek koule vyplňovala.

Barbikan vyskočil, probudil své soudruhy, a spěchal ke sklu, z něhož ledovou koru setřel, a spatřil žhoucí kouli, z níž vycházelo světlo, rudofialovou září jej a soudruhy poletající.

― Jaká to příšera! vykřikl Ardan, vždyť vypadáme jako strašidla. Co to?

― Toť meteor hořící! odpověděl Barbikan.

― Jak že? odvětil Nikol, v řídkosti étherové mohl by se meteor zapáliti? Vždyť je k tomu hustšího vzduchu potřebí!

― Nikoliv, pravil Barbikan, mnoho meteorů jest známo, které měly samostatné světlo. Ze země ovšem zdálo se, že nemají jasnějšího světla než bledý kotouč měsíce za svitu slunečního, avšak zde v té blízkosti účinkuje žhoucí zář jejich plnou mocí. Patrně mají takové zapálené meteory v sobě samých dostatečně látek hoření spůsobujících, ač obyčejně meteory teprva ve styku s hustším vzduchem zemským se zapalují.

Hrdinové naši dívali se s úžasem na hořící kouli.

Zdálo se, že jest nejméně asi 50 mil vzdálena a že má v průměru asi 1000 sáhů. Přibližovala se však rychlostí asi ½ míle za sekundu a sice v takovém směru, že se musila s koulí setkati. Rozměry rostly kvapem strašlivým.

Hrozný stav, v němž se naši cestovatelé náhle octli, nedá se ani vypsati. Navzdor své odvaze a chladnokrevnosti oněměli hrůzou; stáli nepohnuti jako ztrnulí, a očima mimovolně přimhouřenými letěli vstříc strašlivému výjevu. Meteor sálal zář jako nesmírná železná pec, do níž se koule co do ohnivé propasti vrhala.

Barbikan uchopil se křečovitě rukou svých soudruhů; bylo-li jim možno udržeti nějakou myšlenku, nebyl-li mozek jejich omráčen uprostřed děsného nebezpečí, musili se všickni tři považovati za ztracené.

Dvě minuty později — doba to úzkostným očekáváním takřka ve dvě hrůzyplná století prodloužená — právě když se zdálo, že se koule s meteorem srazí, roztrhl se meteor na tisíc kusů. avšak bez výbuchu, bez lomozu, ano zde nebylo dosti hustého vzduchu, aby svými otřesy dojem zvuku v cestovatelích spůsobil.

Všickni tři oddechli si výkřikem z hloubky prsou vytlačeným, a vrhli se ke sklům ve stěnách kulových.

Jaké to divadlo!

Bylo to soptění ohnivých kamenů jako z jícnu nesmírného vulkánu, byl to ohněmet divokrásný!

Statisíce jisker všech možných odstínů červených, modrých, zelených a žlutých, táhnoucích za sebou ohnivé znenáhla shasínající ohony, sršelo na všechny strany a uprostřed skrze ně letěla koule, při čemž meteorové kaménky jako krupobití na ni padaly, avšak pro tlouštku stěn beze všeho úrazu. Ohromný meteor rozprskl se tedy v drobný světový prášek, jako z něho nepochybně před věky byl povstal.

Prostor étherový byl při tomto výjevu osvětlen do velikých dálek. Ardan, který v tu chvíli skrze sklo právě díval se ve směru k měsíci, zvolal najedno:

Hle, hle, opět měsíc je viděti!

Nikol a Barbikan obrátili se ihned k tomu sklu a v skutku také jim zdálo se po několik okamžení, že ona tajuplná strana měsíce, již žádné oko lidské nespatřilo, osvětlena se jim jeví.

A co spatřili na té straně? Světlý kmit trval sotva minutu a nebylo tudíž lze, aby určitý obraz toho co spatřeno bylo, v paměti utkvěl, avšak všem třem zdálo se, že spatřují ohromné kruhové hory osněžené a mezi nimi roviny rozsáhlé a moře lesklou, nepochybné ledovou hladinou pokryté; zdálo se jim, že zrak jejich dostihuje pravidelná skupení bydlišť umělých, náměsíčných to měst, zkrátka v tom okamžení nebylo by se dalo pochybovati, že před nimi rozkládá se obývaná část měsíce v rouchu zimní noci, která jen na okamžení opětného východu slunce čeká, aby k bujnému životu se probudila.

Byl to pouhý přelud a mámení zraku, ohnivým rozprskem meteoru spůsobený? Barbikan a Nikol netroufali si to rozhodnouti, ač Ardan pevně na tom stál, že konečně přece aspoň na chvíli nahlédnouti mohli v tajemství měsíce, i blahořečil meteoru, který před chvílí jistou smrtí jim hrozil.

Sršivé jiskry uhasly, nastala opět neproniknutelná temnota a v jejím pozadí prosvitly opět hvězdy, na chvíli před tím září meteorovou uhasnuté a za krátko plynula koule zákonem všeobecné přitažlivosti puzena, do neznámých hloubek planetárního prostoru.

Mysli našich cestovatelů upokojily se znenáhla po těchto okamženích plných hrůzy a udivení, a Barbikan, s nímž právě před výjevem vypsaným neobyčejně živý sen zahrával, vypravoval o něm svým přátelům, an mu v paměti utkvěl se všemi svými podivnými podrobnostmi.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Obsahově tato 14. kapitola odpovídá 14. a 15. kapitole v anglické, francouzské a španělské verzi dle interwiki.