Cesta kolem měsíce/Kapitola pátá

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kapitola pátá. Zima v prostoru světovém.
Autor: Jules Verne
Zdroj: Cesta kolem měsíce. Praha: nákladem spolku pro vydávání laciných knih českých, 1870. s. 51–62.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: P. R.
Licence překlad: PD old 100

Vynález ten účinkoval jako hromová rána. Kdo by se podobné chyby počtářské byl nadál? Barbikan tomu ani nechtěl věřit. Nikol opakoval celý počet, byl zcela správný; oba zkoušeli pak pravost algebraického vzoru a ani v něm nebylo nalezeno vady, zkrátka po každém novém opakování počtu vyšla vždy počáteční rychlost 16.566 metrů v první sekundě, jíž bylo potřebí k dostižení obojetného bodu.

Tři přátelé pohlíželi na sebe mlčky; o snídaní nebylo již ani řeči. Barbikan, maje rty sevřené, obočí stažené a pěsti křečovité zaťaté, pozoroval oblohu pobočným otvorem, kdežto Nikol složiv ruce křížem, svůj výpočet neustále prohlížel. Ardan bručel po straně.

― Tu máme ty učence, jeden je větší nemotora než druhý; dvacet dukátů dal bych za to, kdyby ta naše koule padla zrovna těm počtářům v Americe na nos, a je i s hvězdárnou rozdrtila.

Najednou učinil kapitán nové pozorování a nemeškal je sděliti předsedovi.

― Co to? pravil, máme teď sedm hodin ráno, jsme na cestě již 32 hodiny a polovina cesty musí býti již odbyta a přece nepadáme nazpět, pokud pozoruji!

Barbikan neodpověděl, avšak pohlednuv ostře na kapitána, chopil se stroje, jenž mu sloužil k měření vzdálenosti od země. Sestoupiv k dolejšímu sklu, učinil při zdánlivé nepohnutosti koule pozorování velmi přesné, vstal, setřel si pot z čela a napsal několik číslic na papír.

Nikol porozuměl, že předseda z pozorovaného průměru zemského vypočítává vzdálenost koule od země, i pohlížel na něj úzkostlivě.

― Nikoliv! zvolal Barbikan po několika okamženích; nepadáme, vzdálenost naše od země obnáší již více než 46.000 mil, a minuli jsme tedy již bod, kde by se koule musila zastaviti, kdyby rychlost její při výstřelu nebyla více obnášela než 11000 metrů; vstoupáme pořád ještě.

― Toť patrno, doložil Nikol, a z toho vychází, že naše počáteční rychlost spůsobená čtyřmi sty tisíci liber střelné bavlny musila mnohem větší býti, než jak bylo vypočteno. Z toho si teď také vysvětluji, proč jsme již za 13 minut dostihli druhé oběžnice země, jejíž vzdálenost jest od země na 8890 kilometrů vypočtena.

― A výklad tento stává se k pravdě podobným také tím, pravil Barbikan, že jsme na zemi zanechali rozličná velmi těžká zavazadla, kteráž se nám do koule nevešla, čímž se celé břemeno značně ulehčilo.

― Tak jest, potvrdil Nikol spokojeně.

― Sláva! vykřikl Ardan, jsme tedy zachráněni, a navrhuji proto, abychom se pustili do snídaní.

V skutku, Nikol se nemýlil. Na štěstí byla rychlost koule při výstřelu mnohem větší než ona, již vypočtla hvězdárna, která patrně všechny okolnosti dosti bedlivě neuvážila.

Cestovatelé naši, zbaveni lichého strachu, posadili se ke stolu, k veselému snídaní. Chutných jídel byla hojnost a vtipů a žertovných narážek neméně; nyní, když ta „algebraická nehoda“ byla přestálá, cítili se mnohem bezpečnějšími než dříve.

― A proč by se nám to nepodařilo, opakoval několikráte Ardan, proč bychom tam nedorazili; koule má rychlost jak se sluší a patří, v cestě není žádných překážek, ani kamínku, ani větérku!

― Dorazíme tam, přisvědčil Barbikan.

― To si myslím, doložil Ardan, již pro čest a slávu Američanů, jediného to národu na světě, který byl s to, zroditi takového předsedu, jako jest Barbikan, a podniknouti takovou výpravu, jako jest naše. Ale teď když nemáme žádné obavy více, budeme se asi nuditi jako knížata.

Barbikan a Nikol odporovali vrtěním hlavy.

― Však já jsem na takový případ již myslil, odpověděl Ardan, jen poručte, mám s sebou šachy, domino, karty, co chcete, jen billiard nám schází.

― Tak? tázal se Barbikan, tys s sebou vzal takové dětinské trety?

― Nu, a je to něco zlého? omlouval se Ardan, vždyť musí člověk také pomysliti na zavedení nějakých zábav v hospodách měsíčných.

― Příteli, poučil ho Barbikan, jsou-li na měsíci tvorové nám podobní, nacházejí se tam zajisté již o mnoho let déle než lidé na zemi, neboť není takřka pochybnosti, že měsíc jest mnohem starší nežli země. Je-li ale pokolení náměsíčníků tak staré a je-li mozek jejich tak zřízen, jako mozek lidský, vynalezli již nejenom vše, co lidé posud vynalezli, nýbrž také to, co teprva v příštích tisíciletích vynaleznou. Oni se od nás nenaučí ničemu, my od nich ale všemu.

― Nuže, příteli Barbikane, odpověděl Ardan, jsou-li tak moudří ti tvoji náměsíčníci, proč pak se ještě nepokusili o výpravu na zem, tak jako my?

― Kdo ti řekl, odvětil Barbikan, že se o to nepokusili?

― A v skutku, dodal Nikol, pokus takový byl by jim snadnější, nežli nám a to z dvojích příčin; za prvé, že přitažlivost na měsíci jest šestkráte menší nežli na zemi a tudíž koule tou samou silou mnohem dále tam se vystřeliti může než na zemi, a za druhé, že náměsíčníci mají potřebí dostihnouti výstřelem jen něco přes 5000 mil na místě 45.600, aby se dostali do oboru přitažlivosti nejbližšího planetárního tělesa.

― To nic nedělá, opakoval Ardan, ale proč ještě nevystřelili?

― Odpovídám zase jen, řekl Barbikan, kdo ti řekl, že toho neučinili.

― A kdy?

― Vždyť byli již tisíce let před člověkem.

― A koule? tu jejich kouli chci mít.

― Příteli, odpověděl Barbikan, moře pokrývá pět šestin povrchu zemského, tedy máš také pět šestin podrobnosti k víře, že padla někam do tichého nebo do atlantského oceanu a možno též, že podnikli ten výstřel dříve než bylo lidstva na zemi.

Můj starý Barbikane, řekl na to Ardan, odpověděls na všechny otázky a klaním se tvé učenosti. Ale jedna z mých domněnek líbila by se mi přece také, totiž ta, že náměsíčníci, ačkoliv jsou starší než my, přece nevynalezli ještě prach. Avšak ještě jednu věc si mi nevysvětlil, proč myslíš, že je měsíc starší nežli země?

― To se dá souditi, řekl Barbikan, ze spůsobu, jakým se měsíc pohybuje, a že —

V tom však se přimísila do hovoru obou přátel Diana, ozývajíc se štěkáním o snídaní.

― Máš pravdu, Diano, omlouval se Ardan, pro samou učenost byli bychom na tebe a tvého ubohého druha docela zapomněli.

To řka naplnil ihned velký talíř zbytky jídla a položil ho ke kotci psů.

Diana se chutě pustila do jídla, Satellit se však ani nehýbal. Ardan přistoupil blíže, by se přesvědčil, co mu schází, a prohlednuv ho, zvolal smutným hlasem:

― Satellitovi již neschází ničeho.

― A proč nežere? tázal se Nikol.

― Rád by, ale nemůže, neb je mrtev; s tvým novým rodokmenem na měsíci není tedy nic, ubohá Diano, bědoval Ardan.

V skutku, nešťastný pes nepřečkal své poranění, byl mrtev na dobro. Ardan díval se zasmušile na své soudruhy.

― Co teď s mrtvým psem? ptal se Barbikan, nemůžeme jej přece ještě 48 hodin s sebou vléci.

― Vzduch si nesmíme pokazit, doložil Nikol, nezbývá nic, než abychom jedno okénko otevřeli a zdechlinu vyhodili.

Předseda se na chvilku zamyslil a řekl pak:

― Ano, avšak musíme při tom býti velmi opatrní.

― Proč? ptal se Ardan.

― Z dvojích příčin, jež hned pochopíš, odpověděl Barbikan. První příčina jest, že vzduch v kouli uzavřený má u porovnání se zevnější práznotou, náramnou napnutost, a že by nám velká jeho část otvorem uběhnouti mohla.

― Ale vždyť si můžeme udělati nový vzduch, namítl Ardan.

― Milý brachu, jen z části, neboť obnovujme jen kyslík a ne dusík svého vzduchu. A mimochodem řečeno, dejme pozor, abychom příliš mnoho kyslíku nevyráběli, mohli bychom si uloviti snadno zapálení plic; neb jako jest kyslíku k dýchání a hoření nevyhnutelně potřebí, tak by přílišné množství jeho bylo na závadu. V pouhém kyslíku urychlilo by se okysličování naší krve prudkostí velmi nebezpečnou a plamének našeho plynu mohl by spůsobiti zapálení celé naší koule. Dusík však udržuje účinky kyslíku v pravé míře a plíce jej zase vydychují, jest-li nám ale z koule vyběhne, nemáme prostředků k jeho obnovení.

― Co tedy platno, Satellit musí ven, přisvědčil Ardan.

― Však co nejrychleji, doložil Barbikan.

― A druhá příčina jest? tázal se Ardan.

― Že nesmíme pustit ze zevnějšího prostoru zimu do koule, nechceme-li zmrznouti.

― Co to pravíš, vždyť tam slunce svítí a hřeje? řekl Ardan.

― Ovšem, odpověděl Barbikan, ohřívá naši kouli, poněvadž pevná hmota její teplo sluneční přijímá a nám sděluje, avšak hmota meziplanetární, již nazýváme éther, jest tak řídká a jemná, že chápavost její pro teplo sluneční zůstává hluboko pod bodem mrazu. Vždyť víš, že také na vysokých horách i za nejteplejšího léta jest taková zima, že se tam led neroztaje, toť pochází od řídkosti vzduchu v těch výškách.

― A jak velká jest ta zima? ptal se Ardan, abych přece věděl, jaký si mám vzít kožich, kdybych z koule vypad’.

― To se určité neví, vykládal Barbikan. Někteří fysikové, vycházejíce od stálého ubývání tepla do výšky, měli za to, že obnáší mnoho tisíc ba millionů stupňů pod nulou, avšak znamenití tvojí krajané Fourier a Poisson ukázali, že zářením slunce a hvězd i v řídkém étheru aspoň tolik tepla musí býti rozšířeno, jako na točnách zemských, když zimního času jsou od slunce odvráceny, a Fourier páčí tedy zimu meziplanetárního prostoru na 50—60 stupňů pod nulou stodílného teploměru. Takovou zimu pozoroval skutečně Rus Neverov v Jakutsku.

― Co se stupně týká, doložil Nikol, není udání Fourierovo úplně zjištěno; jiný francouzský fysik, Pouillet, udává pro světový prostor 160 stupňů pod nulou; kdo z nich má pravdu, o tom se nyní přesvědčíme.

― V tomto okamžení ne, odpověděl Barbikan, poněvadž slunečné paprsky padající na teploměr, ukazovaly by teplotu toho nástroje a nikoliv étheru; musíme počkat až budeme na měsíci, kdežto v 14denní noci budeme míti dosti příležitosti, ustanoviti teplo v tom čase, když slunce na něj nesvítí.

― Zkouška ta bude velmi důležitá, dodal Nikol, neb patrně má teplota prostoru vzduchového velkého vlivu na teplotu země, měsíce a jiných těles nebeských přijímajících teplo od slunce, Zem a její obor vzdušný vyzařují teplo do prostorů světových; ztráta na teple, již utrpuje, pochází z rozdílu mezi teplotou zemského vzduchu a teplotou vesmíru. Kdyby tedy prostor světový měl zimu několik set neb tisíc stupňů pod nulou, musila by také na zemi panovati nesmírná zima a byliny a zvířata a lidé nemohli by na ní obstáti.

― Vidíš, Nikole, ty jsi hodný člověk, vždycky to nějak napravíš; kdyby panovala tak tyranská zima mezi zemí a měsícem, jak starší fysikové strašili, byli by z nás navzdor našemu plynovému kahanu již dávno ledové rampouchy.

― Není také mimo obor možnosti, pokračoval předseda ve svých výkladech, domněnka Poissenova, že pro nestejné rozdělení hvězd teplo vyzařujících, rozličné prostory vesmíru mají rozdílnou teplotu, a že zeměkoule při pohybu celé sluneční soustavy, jednou v teplejších, podruhé v chladnějších prostorách se octnouti může. Tím by se aspoň střídání teplého a studeného ponebí v dávno minulých dobách země a zejména rozšířeni tropických tvarů rostlinných v útvaru kamenouhelném po celé zemi, mnohem snáze vyložiti dalo, nežli domněnkou geologů o bývalém žhoucím stavu země a jejím ponenáhlým chladnutí.

― Mohou se naši potomci toho dočkati, tázal se Ardan, že budou u Moskvy v širém poli uzráváti fíky a pomeranče?

― Proč ne? odpověděl Barbikan; kapradí stromy, nyní jen v horkém pásmu domovem, již H tam před časy bujněly, jak to otisky jich v kamenouhelných vrstvách dosvědčují; přijde-li země zase jednou do teplejších oborů světa, může se celé rozdělení rostlinstva na zemi změniti. Z těchto příkladů aspoň poznáváš, jak velký vliv může míti éther na teplotu pozemskou.

― Chci si dnes zasloužiti chvalitebnou známku dobrého žáčka, a proto vás prosím, páni professoři, vyložte mi ještě, co ten éther vlastně jest? žádal Ardan.

― Milerádi, odpověděli oba učení druhové jeho.

― Éther, vykládal Barbikan, byl starým Řekům jemný, ohnivý vzduch v nejvyšší obloze, u novějších fysiků jest látkou, vyplňující celý vesmír a pronikající veškerou hmotu, a připisují té látce největší pružnost avšak žádné váhy, žádné hmotnosti. Vlněním té látky sděluje se zemi světlo a teplo nejvzdálenějších těles nebeských.

― Vlní se a nemá hmoty? pravil Ardan vrtě hlavou, to je jako kývá a nemá hlavy, co je to?

― To dokazuje, že máš dosti jasný úsudek, přisvědčil Barbikan, nynější fysikové také nepřijímají již tento výklad, nýbrž nemají éther za nic jiného, než za velmi řídký vzduch, kterýž celý vesmír vyplňuje a jen kolem pevných těles nebeských jest více shustlý. Pravdivost této domněnky stvrzuje se zvláště zkracováním kometových drah, což jen od jakéhosi hmotného odporu ve světovém prostranství pocházeti může. Rozklad duhových barev onoho světla, jež planety Jupiter, Saturnus a Mars vysýlají, a jenž důmyslnou analysí spektralní, chloubou to nové fysiky se provedl, vykazuje v barevném vidmu oněch planet tytyž tmavé čáry jako vidmo pozemského vzduchu; a neméně svědčí samostatné svítění komet v blízkoslunní, kdežto drobná hmota jejich tím spůsobem se rozněcuje, jako hmota meteoritů ve vzduchu zemském, že vzduch daleko kolem slunce musí býti dosti hustý; zkrátka tyto a podobné okolnosti mluví pro domněnku, že celý svét jest naplněn plynem vzduchovým.

― To si dám líbit, zvolal Ardan, je-li tomu tak, učiním návrh na oběžní cestu po všech planetách! Co tomu říkáš Nikole?

― Souhlasím zcela s předsedou, pravil Nikol, a mohu poukázati ještě na jiné okolnosti, kteréž podporují domněnku, že celý světový prostor jest vzduchem naplněn. Jedna z těch okolností jest nestejné rozdělení tlaku vzduchového po zeměkouli. Porovnáním současného stavu tlakoměrného na rozličných místech zeměkoule vychází na jevo, že největší tlak vzduchu nachází se na onom místě zeměkoule, kteréž právě ve směru zemské dráhy jest ku předu namířeno. Neb pohybem svým ve světovém prostoru žene země před sebou vzduch světový a za sebou zanechává řidší prostor, pročež musí na přední straně zeměkoule býti větši tlak než na zadní straně.

Druhá okolnost týká se rozdělení električnosti ve vzduchu. Zdá se, že toto rozdělení električnosti souvisí s tím, že se země se svým shustlým vzduchem, jenž s ní se zároveň kolotá, tře o řidší vzduch světového prostoru a tím třecí električnost vzbuzuje a sice zápornou, pročež vzduch ve světovém prostoru musí míti kladmou. Třetí okolnost, která jest úzce spojena s druhou, vztahuje se k tak zvané severní záři. Krásný tento výjev má největší podobnost se světlem záporné električnosti v dutých rourkách řídkým vzduchem naplněných, totiž v tak zvaných Geisslerových rourkách, a tudíž lze s velikou k pravdě podobností považovati severní zář za vyzařování záporné električnosti u pólu země do světového prostoru, což ovšem jen pod tou výminkou možno jest, je-li také světový prostor naplněn vzduchem řídkým.

― Takové výklady jsou něco jiného, než ty vaše x a y, podotkl Ardan, teď si mohu aspoň něco určitého o étheru mysliti.

― Nesmíme zapomenouti, připomenul ještě předseda, na jednu zvláštnosť vzduchu zemského, která též jen přijetím světového vzduchu uspokojivě vysvětliti se dá, totiž stálé udržováni se jeho poměru kyslíku a dusíku. Vzduch má všude na 100 prostorových jednotin 21 takových jednotin kyslíku, nechť se ke zkoušení béře vzduch z hloubek nebo s výšek; ani vítr, ani vláha, ani tlak nebo teplota nemají na ten poměr pražádného vlivu. Podle posavadních domněnek, nejdříve od k. společnosti nauk v Londýně r. 1773 vyslovených, udržuje se tento stálý poměr kyslíku ve zduchu životem ústrojných tvorů, anyť prý rostliny zrovna tolik kyslíku vydychují, co ho zvířata ztráví. Doměnka tato, v každé učební knize o lučbě vykládaná, má však tu vadu do sebe, že jest velmi libovolná, poněvadž nikde dokázáno nebylo, že rostlinstvo skutečně všechen ztrávený kyslík nahražuje, ba jesti podstatných příčin nepochybovati o tom, že by dýcháním zvířat, tlením, kysáním a jinými lučebními výkony v nějakém čase všechen kyslík na zemi se ztrávil, kdyby neměl jiných pramenů, nežli činnost bylin. Pramen tento nemůže býti žádný jiný, nežli vzduch světového prostoru.

Při svém pohybu ve světě drží země dolejší vrstvy vzduchu velmi pevně u sebe, hořejší vrstvy ale, zvláště ty, které se nacházejí na zadní straně země, ztrácejí se neustále ve všemíru, a na místo jich vstupuje jiný vzduch na přední straně země. Tak se obnovují neustále nejvyšší vrstvy vzduchu zemského, avšak jen co se kyslíku a dusíku týká, jelikož plyn uhličitý a vodní páry při nízké teplotě se sráží a tedy do značných výšek nejdou. S tím by souvisela také okolnost, že ráno, totiž na přední straně země, pozoruje se sestupující proud vzduchu a večer vystupující proud, a tento proud by náležel k onomu proudění ve vzduchovém oboru, jímž se souvislost jeho se světovým vzduchem udržuje a všechna ztráta jeho neustále stejnou měrou nahrazuje.

― Co se mne týče, zvolal Ardan, já jsem zcela přesvědčen, jen aby vám nějaká ta akademie nezbourala vaše domky; pokud vím, neberou to páni akademikové na příliš lehkou váhu.

Nepokoj Diany, která vedle mrtvého Satellita si ulehla, upomenul cestovatele, že jest čas vykliditi ho z obydlí, neb fena poznavši, že druh její jest bezživotný, počala poslední slova Ardanova provázeti pronikavým vytím.

Přípravy k tomu cíli potřebné byly vykonány opatrně a rychle, by co možná málo vzduchu ušlo.

Nikol odstranil kvapně jedno z prostranných skel, 30 centimetrů vysoké, Ardan a Barbikan vymrštili mrtvolu, a sklo se opět pevně zapustilo; vše trvalo jen několik okamžení, tak že ztráta vzduchu byla nepatrná a jen vniklá zima na nějaký čas citelnou se stala.

Ostatně se den 3. prosince ukončil bez zvláštní příhody a Barbikan mohl ku konci jeho, pozorováním vzdalující se země potvrditi, že se koule bez přestávky pohybuje ve svém směru rychlostí pravidelně ubývající.