Cesta kolem měsíce/Kapitola šestá

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kapitola šestá. Otázky a odpovědi.
Autor: Jules Verne
Zdroj: Cesta kolem měsíce. Praha: nákladem spolku pro vydávání laciných knih českých, 1870. s. 62–74.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: P. R.
Licence překlad: PD old 100

Dne 4. prosince ukazovaly chronometry pátou ranní hodinu zemského času, když se cestovatelé zbudili; byliť již 54 hodiny na cestě. Co do času uplynulo sice teprva 5 hodin a 40 minut nad polovinu lhůty k vykonání celé dráhy potřebné; co do dráhy urazili však již skoro sedm desítin délky její. Tato zvláštnost pocházela od toho, že rychlosti koule stále ubývalo.

Zeměkoule pozorována dolejším sklem měla nyní podobu temné skvrny, ponořené do paprsků slunečních; osvětlený okraj její již zcela zmizel a také popelavého světla nebylo na ní více. Příštího dne o půlnoci měla vstoupiti země do nové čtvrti právě v tom okamžení, když měsíc bude v úplňku. Bylo viděti, jak se měsíc pořáde víc a více blíží k onomu bodu na vrcholu oblohy, kde se měl s koulí setkati; vrchol ten byl na ten čas ještě zaujat skvělými tečkami hvězdními, jež zponenáhla postupovati se zdály; jinak jevily se slunce a hvězdy zrovna tak jako se země. Měsíc byl již značně zvětšen, ale poněvadž dalekohledy cestovatelů příliš silně nezvětšovaly, nedala se posud činiti pozorování dostatečná, aby se jimi vědomosti cestovatelů o topografických a geologických zvláštnostech jeho mohly rozmnožiti.

Cestovatelé si tudíž čas ukráceli rozmlouváním; hovořilo se ovšem nejvíce o měsíci a každý vytasil se s příspěvkem svých vědomostí nebo nápadů, Nikol a Barbikan pořád vážně, Ardan pořád šprýmovně. Probírána jest koule, její směr a postavení k měsíci, mluveno o případech, které se mohou ještě přihoditi, o opatřeních, jichž třeba uchystati před pádem koule na měsíc a o podobných věcech více.

Při snídaní zavdala otázka Ardanova, týkající se koule, příležitost, k odpovědi Barbikana, již dlužno zde uvésti.

Ardan totiž předpokládaje, že by koule náhle byla zastavena, dokavad ještě úžasnou rychlostí prvotní se pohybovala, chtěl věděti, jaké následky by takové náhlé zastavení mělo.

― Nenahlížím, odpověděl Barbikan, z jaké příčiny by se koule náhle mohla zastaviti.

― Dejme tomu, že by se tak stalo, namítl Ardan.

― Toť podmínka lichá, odvětil praktický Barbikan, leda že by silný prvotní náraz byl kouli rozdrtil, v nynějších však okolnostech bude se rychlost její pořád umenšovati, avšak o náhlém zastavení nemůže býti řeči.

― Dejme tomu, prohodil Ardan, že by se byla s nějakým tělesem na své dráze setkala.

― S jakým?

― Nuže na příklad s ohromným oním meteoritem, jejž jsme minuli.

― V tom případu, řekl Nikol, byla by se rozlítla v tisíce kusů, a my s ní.

― Nejen to, dodal Barbikan, nýbrž byli bychom shořeli na prach a popel.

― Tak? zvolal Ardan, škoda že by to nešlo bez toho malého úrazu, byla by to bývala podívaná! Však proč bychom byli právě shořeli?

― Z té příčiny, odpověděl Barbikan, že teplo není nic jiného, než spůsob pohybu a zejmena, že zadržený pohyb v teplo přechází a naopak teplo zase v pohyb. Má-li se vařiti voda, uvede se do ní teplo, a to spůsobí pohyb jejích částek.

― Aha, řekl Ardan, toť zase nějaká nová theorie!

― Ano, odpověděl Barbikan, avšak velmi podařená, neb vysvětluje všechny výjevy tepla. Teplo není dle ní nic jiného než pohyb prvočástek, jakési přerychlé trnutí jejich. Tluče-li se kladivem na kovadlinu, ohřeje se kladivo, neb pohyb nárazem zadržený způsobí trnutí v prvočástkách kladiva a toto trnutí sdělivši se ruce, vzbuzuje v ní pocit tepla. A proč se mažou kola u vozu? Proto aby se umenšilo tření a tudíž zadržování pohybu, kteréž by se proměnilo v teplo a kolo zapálilo; rozumíš tomu teď?

― A jak! odpověděl Ardan. Kdybych na příklad tak dlouho běžel, až bych se tak zahřál, že by ze mne pot se lil, proč bych se pak zastaviti musil? Proto, že by můj pohyb se proměnil v teplo a že bych již utíkati nemohl.

Barbikan se zasmál tomuto dokladu, a pokračoval ve svém výkladu dále.

― Zrovna tak jest to také, padá-li nějaký meteor k zemi; také jeho rychlost odporem vzduchu se zadržuje a přechází v tak velké teplo, že se rozpálí a co žhoucí koule na zem padne. Kdybychom tedy byli s naší koulí padli na ono velké těleso, jež jsme minuli, byl by pohyb náš, náhle zaražený, přešel v teplo a koule i my bychom byli shořeli.

― A co by se stalo, tázal se Nikol, kdyby země ve svém oběhu náhle byla zaražena?

― Teplota její, odpověděl Barbikan, dosáhla by tak vysokého stupně, že by se celá v páry a plyny proměnila.

― I to bychom tomu dali! zvolal Ardan, nechme ji raději letět dál.

― A což kdyby zem padla do slunce?

― Jest vypočteno, že by se tím vyvinulo tolik tepla, jako kdyby shořelo 1600 koulí uhlíkových, z nichž by každá byla tak velká jako země.

― Toť hezký přírostek tepla, podotkl Ardan, a obyvatelé Urana a Neptuna by se proto jistě nehněvali, neboť při nynějším teple slunečním pořádně promrznou.

― Nuže tedy, přátelé, opakoval Barbikan, každým pohybem náhle zastaveným, vyvinuje se teplo. Na základě tohoto přírodního zákona měli někteří fysikové za to, že teplo sluneční se vzbuzuje neustálým padáním meteoru na slunce, ba vypočítali —

― Vary, zvolal Ardan, zase se ženou cifry.

― Ba vypočítali, pokračoval Barbikan, nevšímaje si Ardanových šprýmů, že náraz každého meteoru na slunce vyvinul by tolik tepla, jako 4000kráte těžší hmota uhlíková.

― A jak velké jest teplo sluneční? tázal se Ardan.

― Tak velké jako teplo, jež by spůsobilo shoření vrstvy uhlí kolem slunce rozložené a 27000 metrů tlusté.

― A toto teplo?

― Bylo by s to, za hodinu uvésti k bodu varu 2900 billionů krychlových myriametrů vody.

― A při takovém teple jsme se ještě neupekli? zvolal Ardan.

― To se snadno pochopí, vysvětloval Barbikan, neb zemský vzduch pohlcuje čtyři desítiny tepla; a jinak, s ohledem na všechno množství tepla sluncem vyzařovaného, přicházejí na zem jen dvě tisícmilionté částky toho tepla.

― Nahlížím, řekl Ardan, že vzduch jest velmi dobrým vynálezem, an nám dovoluje nejenom dýchání, nýbrž zamezuje také naše upečení.

― Jen škoda, doložil Nikol, že ho není na měsíci.

― Ah co! odpověděl Ardan, neztráceje nikdy důvěry; je-li tam obyvatelů, bude tam také vzduchu, aby mohli dýchati, a není-li jich tam více, zanechali tam aspoň pro tři osoby něco kyslíku, nebo se snad vzduch na dně hlubokých roklí ukryl. A co nám zabrání vzduch takto uschovaný? nic, než že nebudeme moci lézti na hory, a co na tom záleží?

To řka obrátil se k okénku pozorovati měsíc, který se leskl září skoro oslňující.

― Hleďme, vždyť je tam jako v peci, nu tam bude asi pořádné teplo! hovořil Ardan.

― Toť se ví! pravil Nikol, neboť na rovníku trvá tam den celých našich 14 a ¾ dnů a slunečné světlo a teplo nezmírněné žádným vzdušným oborem padá bezprostředně na povrch měsíce. Víš snad Barbikane, jak velká jest světlost měsíce?

― Kdyby měsíc všechno světlo slunečné odrážel, vykládal Barbikan, musil by nám dle svého poměru k slunci svítiti stotisíckráte slaběji, nežli slunce. Avšak podle měření světlosti jeho, jež nedávno Zöllner vyvedl, obnáší světlost měsíce v úplňku jen jednu šeststotisícinu světlosti sluneční, anebo což jest totéž, odráží jen šestý díl paprsků slunečních naň padajících. Poněvadž teplo jest vždy v poměru k světlu, jest pohlcená částka slunečního tepla na měsíci velmi značná, a tudíž musí teplo za měsíčných dnů na povrchu jeho dosáhnouti známé výše.

― Já znám ještě novější udání, pravil Nikol, dle lorda Rossa jest poměr tepla měsíčného v čas úplňku k teplu slunečnímu jako 1 : 79000 a teplota vystoupí v ten čas na povrchu měsíce až na 180 stupňů stodílných.

Protiva studenosti noční na měsíci musí proto býti náramná, neboť noc trvá tak dlouho, jako den a teplota nemůže vystoupiti pak výše než v prostoru planetárním, totiž na 60° pod nullou dle Fouriera nebo 160 stupňů pod nullou dle Pouilletta.

― Hezká to krajina! zvolal Ardan, a tam se máme za několik hodin octnouti, abychom na jedné straně se usmažili a na druhé straně zmrzli. Proč jste mi to neřekli dřív?

― Upokoj se, řekl Nikol, jsem posud přesvědčen, že tam nedoletíme.

― A já zase, prohodil Barbikan, mám za to, že tam není ani tak velkého tepla ani takové zimy.

― Já také držím s Barbikanem, pravil Ardan, my se na měsíc dostaneme, stůj co stůj, a jsem již věru velmi žádostiv, jak se nám bude jeviti země až tam budeme. To by mi pan počtář mohl trochu vysvětliti.

― Milerád, odpověděl Nikol; již jest ti povědomo, že když na zemi se jeví měsíc v první čtvrti, země stojí naproti měsíci v poslední, a když jest měsíc pro zem v úplňku, jest naopak zem pro měsíc docela temná, jako právě teď. Také víš, že měsíc k zemi neustále tu samu stranu obracuje; těm tedy, kteří by se nacházeli uprostřed povrchu měsíce ze země viditelného, stála by země zrovna nad hlavou a sice vždy na jednom a tom samém místě, nevycházejíc ani nezacházejíc. Těm však, kteří by se nacházeli blíže viditelného kraje měsíce, stála by země blíže obzoru a těm, kteří by se nacházeli na protější straně měsíce byla by země zcela neviditelná. Jenom následkem librace čili kývání země, jež se děje v malých určitých mezích, vystoupla by země časem nad obzor co ohromná světlá hora, nebo zapadla by časem pod něj. Zároveň ukazovala by země pozorovateli na měsíci následkem svého otáčení kolem osy všechny pevniny a moře, oblačné kruhy a sněhem pokryté póly a sloužila by pravidelností svého otáčení co nejspolehlivější hodiny. Ostatní nebeská tělesa pohybovala by se zdánlivě kolem oblohy měsíce a sice za 29 a ½ našeho dne jednou, bez mála 30kráte zdlouhavěji nežli nám na zemi; východ a západ slunce trvající na zemi něco déle než 2 minuty, trvá tam více nežli hodinu. Na rovníku měsíce svítí slunce nepřetržitě 14 ¾ dnů zemských, zevrubněji 354 hodiny 22 minuty, a po tomto nesnesitelně dlouhém, jasném a horkém dnu následuje náhle dlouhá, tmavá, studená noc. Nerovností dnů a nocí, jako u nás na zemi, na měsíci skoro ani není; neb úklon rovníka měsíčného k dráze jeho jest 16kráte menší, než na zemi a tedy velmi nepatrný.

― Při tak zdlouhavém postupu slunce na obloze měsíčné, řekl Ardan, musí býti zatmění jeho velmi zajímavé.

― Ovšem, vyložil Barbikan, zatmění slunce pro měsíc stává se pokaždé, kdykoliv je zatmění měsíce na zemi, totiž kdykoli vstoupí měsíc do stínu zemského. Kuželitý stín země má v průměru 185 tisíc mil délky, a sice 182 tisíce mil je-li nejkratší, a 188 tisíc mil, je li nejdelší, kdežto stín měsíce má v průměru jen 50.200 mil délky; a polostín země maje podobu obráceného kužele rozbíhá se do nekonečna. Při úplném zatmění slunce na měsíci, což může trvati celé dvě hodiny, zardí se celý povrch jeho červenou září, totiž světlo slunce za zemí ukrytého láme se v oboru vzduchu zemského a zbarví se růžově, jako na červánkách při východu a západu slunce. Při úplném zatmění slunce na měsíci musí býti odtamtud viděti ohromný kotouč zemský ozářený širokým kruhem žhoučně červeným.

― Poněvadž tak jasné umíš vykládat, řekl Ardan, vysvětli mi, pane předsedo, ale tak abych to pochopil, jak se to vlastně má s předpovídáními měsíčného a slunečného zatmění.

― Podstata té věci, vykládal Barbikan, dá se velmi snadno vyložiti a pochopiti, avšak zevrubný výpočet není tak snadný. Kdyby dráha měsíce nacházela se v té samé ploše jako dráha zemská, musilo by při každém úplňku býti úplné zatmění měsíce, a při každém novém měsíci úplné zatmění slunce, neboť v těch případech stojí slunce, země a měsíc za sebou v jedné čáře. Avšak obě dráhy kloní se proti sobě pod úhlem asi 5 stupňův a přetínají se na vzájem ve dvou místech protilehlých. Místa tato, kde obě dráhy se setkávají, slovou uzel a zatmění přihodí se právě tenkráte, když měsíc probíhá uzlem. Kdyby slunce, země a měsíc pouhé tečky byly, mohlo by se zatmění přihoditi pouze v samém uzlu, jelikož však všechny tři jsou koule rozměrův značných, může se ono přihoditi v jisté vzdálenosti od uzlův, což od tří nezměnných čísel, od průměru slunce, země a měsíce, a od dvou proměnlivých okolností, totiž od vzdálenosti země od slunce, a měsíce od země závisí. Mimo to jest potřebí bráti ohledu ještě na jednu okolnost, totiž na postupování uzlu. Následkem ponenáhlého postupu země kolem slunce, postupují také uzly, a sice tak, že za 18 let 218 dní a 22 minuty tentýž uzel v té samé poloze se objeví. Všechny tyto okolnosti jsou zevrubně vypočteny v tabulkách hvězdářských a pomocí jich může tedy hvězdář na minutu vypočísti, kdy nastane takové postavení slunce, země a měsíce, aby za sebou se nacházely v jedné čáře a aby tedy zatmění nastalo. Z toho jest viděti, že předpověď zatmění, má-li býti zevrubná až na několik sekund, požaduje nejdokonalejší známost všech nerovností v oběhu měsíce a země a že zevrubné pozorování předpovídaného zatmění nejostřejší jest zkouškou pro dokonalost tabulí měsíčných a slunečních. Přiblížené udání doby, kdy zatmění nastane, bylo ostatně již za prastarých dob známé, an pravidelný postup uzlů již od starých Číňanů, Egypťanů a Řeků byl poznán a zaznamenán a co památka na tyto staré hvězdáře zanáší se posud do kalendářů tak zvané zlaté číslo, jež udává, kolikátý rok běží měsíc v 19leté době své, béře-li se za první číslo onen rok, v němž nový měsíc připadá na nový rok.

― Děkuji za výklad, pravil Ardan, něco mi z toho snad přece uvázne v mozkovici, ale o cenu nejlepšího výpočtu zatmění prozatím se ještě nepokusím. Však ještě něco mi napadá. Co tomu říkáš, pane předsedo, nebyl měsíc před časy nějakou kometou?

― Jaký to nápad!

― Mám tak někdy své nápady, chlubil se Ardan, ani nevíte, co ve mně vězí!

― Toť asi sotva tvůj nápad, namítal Nikol.

― Myslíš snad, že si nápady kradmo vypůjčuji?

― Mně se tak zdá, odpověděl Nikol; neboť již mezi starými Řeky kolovala pověst, že obyvatelé Arkadie přistěhovali se do své země, dříve nežli země obdržela svůj měsíc. Z toho soudili někteří učenci, že měsíc nebyl zpočátku ničím jiným než kometou, která se tak blízko u země octla, že ji tato svou přitažlivostí ve svou oběžnici proměnila.

― A co je tedy na této domněnce pravdivého? tázal se Ardan.

― Nic, odpověděl Barbikan, neb měsíc má zcela jinou povahu, než řídouňké komety.

― Vždyť by mohla řídká hmota komety v kouli se stáhnouti, namítal Nikol.

― To je možno sice, příteli Nikole, ale ne k pravdě podobno.

― Proč? poněvadž by řídká hmota komety k vytvoření měsíce potřebná, tak rozsáhlá býti musila, že by zasahovala i do oboru přitažlivosti jiných planet a poněvadž —

― I nenamáhej se, Barbikane, kdybychom měli sepsati to co nevíme, musili bychom vyplniti několik knihoven. Mně se zdá, že jest již hodně pozdě; kolik pak je hodin?

― Právě tři, odpověděl Nikol.

― Jak ten čas ubíhá, divil se Ardan, když učenci jako my se dají do rozmlouvání. Začínám býti hrozně učeným; cítím, že ze mne bude brzo bezedná studnice moudrosti.

To promluviv, vyšinul se Ardan až ke stropu koule, aby prý mohl lépe pozorovati měsíc, jak se omlouval.

Mezi tím pozorovali soudruhové prostor dolejším sklem, avšak nenamítlo se nic nového.

Za chvíli slezl Ardan dolů a přiblíživ se k postrannímu okénku, vykřikl celý udiven:

― Hleďte, co to za námi letí!

― Co to? tázal se Barbikan, přistoupiv také k pobočnému sklu.

Spatřil nějaký tmavý schoulený pytel, který několik sáhů za koulí v prostoru se vznášel. Předmět ten zdál se býti nepohnutý, tak jako koule, patrně proto, že vstoupal vzhůru tou samou rychlostí, jako ona.

― Jaká to obluda? ptal se Nikol, není to snad zase nějaký povětroň, jejž koule naše přitáhla, aby se ji na dlouhé cestě do měsíce nestýskalo?

― Čemu se divím, řekl Nikol, že poměrná váha té hmoty, která nepochybně jest menší, než na naší kouli, jí dovoluje, držeti se pořád v stejné vzdálenosti od nás.

― Nikole, pronesl se Barbikan po krátkém přemýšlení, nevím sice, co ten předmět vlastně jest, ale pochopuji dobře, proč se drží v stejné vzdálenosti.

― A proč tedy?

― Poněvadž se nacházíme v prostoru přeřídkém, v němž mají všechny hmoty stejnou váhu čili vlastně stejné přirychlení při pádu. Na zemi spůsobuje jen odpor vzduchu rozličnou rychlost při padání těles; avšak víme, že pustíme-li v skleněné troubě, z níž vzduch vyčerpán jest, kus olova a proužek papíru, obě věci stejnou rychlostí k zemi dopadnou. Zde ve volném prostoru podobném práznotě vývěvou spůsobené, musí ta sama příčina míti ty samy následky.

― Je pravda, doložil Nikol, vše, co z koule vyhodíme, musí nás provázeti na celé dráze až do měsíce, poněvadž všechno zde v kouli má s ní stejnou rychlost.

― Ale jakou jsme to udělali hloupost! vykřikl Ardan.

― A jakou? tázal se Barbikan.

― Mohli jsme naplniti kouli užitečnými předměty, knihami, nástroji, nářadím a tak dále, a mohli je cestou vyhoditi; všechny by byly za námi pěkně a pokojně letěly. A co teprva my sami! Proč ne vyskočíme raději z koule ven? Jaká by to byla rozkoš, vznášeti se v étheru nebeském, volněji než orel nad vrcholy pozemských hor!

― A na nedostatek vzduchu toho prostoru již si zapomněl? ptal se Barbikan.

― Prožluklý vzduch, právě teď nám musí scházet!

― A nevíš také již, že by si zmrzl v okamžení?

― A toť zpropadená věc! Tedy musíme zůstati zde zavřeni?

― Není jiné pomoci!

― Nastojte! zvolal Ardan hlasem strašlivým.

― Co máš, zase? ptali se oba soudruhové.

― Teď vím, co je ten domnělý meteor; není to kámen, není to bloudivý povětroň!

― A co je to tedy?

― Toť náš nešťastný pes, ubohý manžel Diany!

A v skutku, schoulený pytel, podobný splasklým dudám, nebyl ničím než mrtvolou Satellita, jenž vstoupal rychlostí koule do nekonečných prostorů nebeských.