Cesta kolem měsíce/Kapitola sedmá

Cesta kolem měsíce Jules Verne
Kapitola šestá	Kapitola sedmá. Opilá hodina.	Kapitola osmá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola sedmá. Opilá hodina.
Autor:	Jules Verne
Zdroj:	Cesta kolem měsíce. Praha: nákladem spolku pro vydávání laciných knih českých, 1870. s. 74–85. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	P. R.
Licence překlad:	PD old 140

Cestovatelé naši měli teď novou zábavu na výjevu překvapujícím a neobyčejném, avšak přirozeném a snadno vysvětlitelném. Všechny předměty z koule vyhozené musily tedy s ní zároveň dále letěti a ji na celé dráze vyprovázeti; byl to pramen rozmluv, který se tak brzo nedal vyčerpati. Rozčilení cestovatelů rostlo, čím více se blížili k svému cíli; očekávali stále nové, neslýchané a nevídané výjevy a v tom duševním stavu, v němž se nacházeli, nebylo by je již nic překvapilo. Rozdrážděna jejich obraznost předstihovala kouli, která se již pohybovala značně umenšenou rychlostí, o níž vlastně jinak se nepřesvědčovali, než že měsíc před jejich očima pořád se zvětšoval a již tak blízký býti se zdál, jakoby rukama na něj mohli dosáhnouti.

Příštího dne, 5. prosince, o páté hodině ranní byli všickni tři soudruhové již na nohou, neb měl to býti poslední den jich cesty, jestli výpočet byl zcela správný. V nastávající půlnoci, tedy za osmnáct hodin, měla koule dopadnouti na lesklý povrch měsíce, a blížilo se tedy okamžení, jemuž nebylo rovno v dějinách lidských ani starého ani nového věku.

Cestovatelé spatřivše toho jitra stříbrolesklý měsíc skrze sklo ve stěně koule, pozdravili ho veselým a nadějným provoláním. Postupoval po obloze hvězdné nádhernou velebností, a již měl jen několik stupňů proběhnouti, aby se octnul zrovna na místě, jež mu počet k setkání se s koulí vykázal. Podle svých vlastních pozorování, vypočítal Barbikan, že koule dopadne na měsíc na severní jeho polovině, tam kde nesmírné roviny se prostíraly a hory jen pořídku rozestaveny byly; okolnost to velmi příznivá, jestli vzduch se držel jen hlubších poloh povrchu měsíčného.

― Mám za to, podotkl Ardan, že k přistání jest rovina na každý spůsob příhodnější nežli pohoří. Kdyby nějaký náměsíčník dorazil z měsíce do Evropy a na vrcholu Montblanku měl vystoupiti, nebo kdyby v Asii na některém jehlanci Himalajském přistál, poděkoval by se pěkně za takový přístav.

― Jsem též tvého mínění, řekl kapitán Nikol, na rovné pláni zůstane koule ležeti; kdyby ale padla na příkrou stráň hory, svalila by se dolů jako lavina, a poněvadž nejsme veverky, dostali bychom se dolů sotva se zdravými údy. Bude tedy dobře, padneme-li na rovinu.

Výsledek odvážného pokusu cestovatelů nezdál se již býti pochybným. Nicméně nepříjemná myšlenka zaujala Barbikana, avšak nechtěje své soudruhy znepokojiti, nepronesl se o ní ani slovem. Směr koule k severní polovině měsíce ukazoval totiž, že se dráha její zponenáhla poněkud změnila, podle výpočtu a učiněných příprav při výstřelu měla vlastně padnouti zrovna na prostředek měsíce. Jestli tam nedopadne, stala se patrně nějaká úchylka ve dráze. Co mohlo tu úchylku spůsobiti? Barbikan nemohl se ani příčiny domysliti, ani velikost úchylky ustanoviti, any mu scházely porovnávací body k takovému ustanovení. Prozatím nespouštěl se naděje, že úchylka dráhy nebude míti jiného výsledku, než že dorazí koule k hořejšímu kraji měsíce místo do středu jeho, a z toho si vlastně, z důvodů od Nikola uvedených, nic nedělal.

Barbikan pokračoval tudíž, aniž by soudruhům o svých obavách co sdělil, v pozorování měsíce, a sledoval napnutě, zda-li se směr koule dále neodchyluje. Myšlenka, že by koule svého cíle se minula, byla mu strašlivá, neb nahlížel, že pak poletí do neurčitých prostorů meziplanetárních.

Měsíc, jeviv posud podobu ploské desky, nabýval mezi tím pořád určitější podobu vypuklou. Kdyby slunce bylo od strany v šikmém směru měsíčné hory osvětlovalo, byla by se výška jejich dle stínu dala ustanoviti, a zrak byl by se mohl ponořiti do zejících propastí kráterů, a byl by mohl stopovati podivné rokliny, jimiž ohromné roviny měsíčné jsou proryty. Avšak veškerá nerovnost měsíčného povrchu zmizela v lesku odraženého světla. Sotva se daly rozeznati široké skvrny, které dávají měsíci podobu lidské tváře.

― Je to nějaká podoba, podotkl Ardan, toť líčidlo, jímž ukrývá ješitný měsíc svou zdrápanou tvář.

Cestovatelé, tak blízci k svému cíli, pohlíželi vždy zvědavěji na nový svět, jenž se před nimi otvíral. Již se procházeli v duchu po těchto krajinách neznámých, měřili horské kužely a sestupovali dolů k okrouhlému dnu kruhových horských valů; zde a tam, zdálo se jim, že spatřují sivé moře rozlité pod řídkým vzduchem, a veletoky přinášející do něho vláhu na horách sraženou; z hlubin ohromných dolin zdál se k nim povznášeti se lomoz života náměsíčného, ač v samotách nebeských v tichosti posvátné ohromné těleso měsíčné svou odvěkou pouť vykonávalo.

V zimičném rozechvění zaznamenávali v tomto posledním dnu cesty, každé sebe menší pozorování, ač byl zevrubnosti pozorovací na odpor zmáhající se nepokoj, který tím více mysl jejich zaujímal, čím více se blížili k vytknutému cíli. Nepokoj tento byl by se ještě zdvojnásobil, kdyby byli cítili, jak malá již jest rychlost koule; byloť by se jim zdálo, že již ani měsíce dostihnouti nemohou. Neboť koule pozbývajíc zponenáhla své váhy, bylať již lehká co pírko, anoť v bodu obojetném, jim velmi blízkém, kde přitažlivost země a měsíce na vzájem se zničuje tělesa veškerou váhu ztrácejí.

Navzdor starostem, posledními přípravami spůsobeným, nezapomněl Ardan na snídaní, jež obvyklou okázalou umělostí upravil. Výtečný bouillon rozpuštěný na plynovém plamenu a naložené maso chutnalo výborně, a několik sklenic dobrého francouzského vína uvedlo pobouřené city opět poněkud do rovnováhy. Ardan podotkl při té příležitosti, že vinice na měsíci, zahřívané sluncem tak jasným, musí roditi nápoj božský, pravou to ambrosii — jestli tam totiž jen nějakých vinic je. Pro všechny však případy nezapomněl opatrný Francouz vzíti s sebou několik ušlechtilých sazenic z Medoku a Šampaně, od nichž si pravé vinařské divy sliboval.

Stroj na kyslík pracoval stále zevrubností nade všecku chválu povýšenou. Následkem toho udržoval se vzduch v čistotě dokonalé, žíravé draslo pohltilo každou špetku plynu uhličitého a co se týká kyslíku samého, byl, jak kapitán Nikol tvrdil, „první jakosti“. Částka vodní páry v kouli uzavřená sloužila spíše k zlepšení vzduchu, než k zhoršení, anať zabraňovala nepříznivé suchosti jeho, a mohlo se tudíž tvrditi, že žádné obydlí v Paříži, Londýně neb New-Yorku, žádné divadlo a žádná veřejná síň těch měst nemá tak zdravého povětří, jako malý prostor koule vznášející se mezi zemí a měsícem.

Avšak k udržení toho stavu bylo potřebí bedlivě k stroji kyslíkovému přihlížeti, a proto také prohlédl si Ardan každého jitra co nejpozorněji plynové recipienty, zkoušel kohoutky a upravil plamének plynový dle připojeného plynoměru na předepsanou míru.

Posud šlo všechno velmi dobře, a následujíce příkladu váženého sekretáře klubovního, pana Mastona, počali se cestovatelé tak zaokrouhlovati, že kdyby uvěznění jejich se bylo prodloužilo na několik měsíců, po návratu nikdo by je nebyl více poznal. Zkrátka měli se jako slepice v dobré posadě, patrně tloustli.

Dívaje se skrze postranní sklo, spatřil Barbikan psí strašidlo, žalostný to pozůstatek Satellita, a jiné blíže nepojmenovatelné hmoty, z koule vyhozené, jež tvrdošijně ji sprovázely. Diana, která též svého bývalého soudruha zahlédla, zavyla melancholicky. Všechny tyto z koule vymítnuté předměty tkvěly nepohnutě v prostoru mimo kouli, jako by v průzračné hmotě byly zamrzly.

― Víte-li pak, přátelé, řekl Ardan, že kdyby jeden z nás při prvním nárazu byl vzal za své, že bychom byli přišli do velkých rozpaků, jak jej pohřbíti? Étherový hrob jeho byl by nás provázel na celé cestě a stuhlá tvář nešťastníka byla by nás strašila při každém pohledu z našeho úkrytu.

― Toť by bylo mrzuté, řekl Nikol.

― Jak toho lituji, pokračoval Ardan, že se nemohu procházeti na povrchu koule! Jaká by to byla radost, plynouti uprostřed světlého étheru, koupati se v paprscích slunečních a volně pohlížeti na vesmír hvězdnatý! Kdyby jen Barbikan byl pomyslil na to, vzíti s sebou potápěcí klobouk, byl bych si jej nasadil abych zůstal ve spojení se vzduchem uvnitř koule a byl bych jako hippogryf se vznášel vzhůru na vrcholu stoupající koule!

― Jen pomalu! usmál se Barbikan, nebyl by si dlouho tím hippogryfem i s tím potápěcím kloboukem; vzduch v tobě uzavřený nadul by tě v řídkosti étherové, jako měchýř a roztrhl by tě na kusy. Nech si tedy zajíti své procházky a pamatuj si, že pokud plujeme v étherovém prostoru, všechny romantické procházky na povrchu koule jsou přísné zapovězeny.

Ardan dal se těmito námitkami poněkud upokojiti, avšak ne docela; měl tu věc za nesnadnou, nikoliv však za nemožnou; slovo takové nikdy z úst nevypustil.

Hovor obrátil se k předmětu jinému a neuvázl ani na okamžení. Zdálo se třem přátelům, že v nynějším jejich stavu, myšlénky a nápady jim vzcházejí v mozku, jako listy jarních bylin při prvním teple slunečním. Jazyk ani nestačil návalu nápadů.

Uprostřed otázek a odpovědí, které se toho jitra v sterých obratech vystřídaly, prohodil Nikol jistou otázku, která nedošla bezprostřední odpovědi.

― Ah což, řekl kapitán, teď je nám snadno mluviti o tom, jak se do měsíce dostaneme, ale jak pak se odtamtud zase vrátíme?

Oba soudruhové pohlédli na něj s tváří překvapenou. O tom případu nebylo mezi nimi posud řeči.

― Co tím rozumíte? tázal se předseda vážně.

― Mluviti o návratu z krajin, řekl Ardan, do nichž jsme ještě ani nedorazili, zdá se mi býti velmi pošetilé.

― Nepovídám to, abych se vrátil, odpověděl Nikol, nýbrž táži se jen vůbec, jak se odtamtud zase dostaneme?

― To nevím! řekl Barbikan.

― A já pro svou osobu, pravil Ardan, kdybych byl věděl, jak se vrátíme, nebyl bych se vydal ani na cestu.

― Toť pěkná odpověď! durdil se Nikol.

― Ardan má pravdu, doložil předseda, otázka taková nemá teď žádné praktické ceny; až shledáme, že je čas k návratu, bude teprva čas pomysliti na něj, třeba by tam děla nebylo, kouli budeme míti vždy připravenu.

― Jaký to nápad, kouli bez děla!

― Dělo, odpověděl Barbikan, to si shotovíme; prach, ten uděláme sobě. Na měsíci neschází ani kovu, ani sanytru, ani uhlí, vše nalezneme v jeho útrobách. A nad to k návratu z měsíce není potřebí než přemoci přitažlivost jeho, a v tom ohledu stačí 4480 mil, aby koule nad měsíc se povznesla a do oboru zemské přitažlivosti přešla.

― Dosti toho, řekl Ardan horlivě, ať nikdo již nemluví o návratu, slyšeli jsme již dost té zbytečné řeči, ostatek si nechme pro budoucnost. Vždyť budeme míti beztoho dosti prostředků, oznámiti svou přítomnost na měsíci bývalým svým kollegům na zemi.

― A jak?

― Hodíme kameny do sopek měsíčných, a ty je vyvrhnou až na zem.

― To není zlý nápad, řekl Barbikan hlasem přisvědčujícím; Laplace vypočítal, že síla pětkráte větší nežli síla obyčejných děl stačila by k vystřelení koule z měsíce na zem, a dle mého zdání bude nejmenší sopka míti větší silu.

― Urá! vykřikl Ardan, už máme svou poštu a nad to jak lacinou, kameny budeme míti zadarmo; ale poštovní úřad, ten se bude asi zlobit! Však, hle, mně něco napadá —

― Co ti napadá?

― Výborná myšlénka! Proč jsme nepřipnuli k své kouli nějaké vlákno, mohli jsme si se zemí vyměňovati telegramy?

― Tisíc ďáblů, odpověděl Nikol, což by takové vlákno, 50600 mil dlouhé, nevážilo nic?

― Co na tom? Náboj našeho děla mohl se zdvojnásobit, ba mohl se zčtvernásobit, zpateronásobit! křičel Ardan, jehož hlas se stával pořád hřmotnějším.

― Proti tvému nápadu, řekl Barbikan, mám jen tu malou námitku, že by následkem otáčení země tvoje vlákno se navinulo na zeměkouli, jako nit na klubko, a že by se proto k telegrafování sotva hodilo.

― U všech devět a třiceti hvězd americké unie! vykřikl Ardan, jaké to mám dnes nápady! Sám sekretář Maston nemohl by míti nepraktičnějších! Však budiž; nevrátíme-li se my na zem, nedám za to nic, že Maston se dá na cestu k nám!

― Ano, to učiní! pravil Barbikan, Maston jest hodný a odvážný přítel, a nad to je nyní taková výprava velmi snadná. Dělo stojí ještě na Floridě, bavlny a kyseliny dusičné k shotovení střeliva jest v Americe také dost, a měsíc se vrátí zase na své staré místo; za osmnáct let přijde zrovna do toho samého vrcholového bodu oblohy, ku kterému dnes dorazí.

― Ano, opakoval Ardan, Maston nás navštíví, a s ním i naši přátelé Elfiston, Blomsberry a všickni členové dělového klubu! jak se na ně těším! Potom zařídíme poštovní kulomety mezi zemí a měsícem! Urá! ať žije Maston!

Vážený sekretář Maston, neslyšel-li výkřiky k své slávě pronešené, měl zajisté aspoň silné znění v uších. Co asi teď dělal? Nepochybně, že umístěn na Skalném pohoří, na vysoko položené pozorovatelně obrovským dalekohledem snažil se stopovati neviditelnou kouli, jak se ubírá k měsíci. Měl-li své drahé soudruhy na paměti, mohl býti nyní přesvědčen, že i oni jej mají na mysli a nejpřívětivější upomínky mu věnují.

Avšak, odkud pocházelo to zbujnění, které patrně tři obyvatelé duté koule víc a více rozčilovalo? Vína požili v tak skrovné míře, že nemohli v podezření uváznouti, jako by byli opilí. Nepocházelo toto rozdráždění mozku snad od nejobyčejných okolností, v nichž se nacházeli, od blízkosti měsíce, od něhož je již jen několik hodin cesty dělilo, nebo od jakéhosi tajného vlivu onoho nočního poutníka na nervovou soustavu jejich? Tváře jejich se rděly, jako by stály před otevřenou pecí, dýchání jejich se zrychlilo, plíce pracovaly jako měchy a výhně, oči nabyly lesku neobyčejného, hlas rozléhal se hřmotnou hlučností, tak že jim slova z úst vyrážela, jako zátky z lahvic žampaňských a pohyby jejich byly tak živé, že jim obmezené místo v uzavřené kouli sotva stačilo. A což zvláště divné bylo, cestovatelé jak se zdálo, neměli ani tušení o své rozčilenosti.

― Nevím-li nyní, řekl Nikol hlasem úsečným, jak se vrátíme z měsíce nazpět, chci aspoň věděti, co tam budeme dělat.

― Co tam budeme dělat? odpověděl Barbikan a dupal o podlahu, jakoby se nacházel v šermírně; to nevím!

― On to neví! rozkřičel se Ardan hlasem tak silným, že se stěny koule otřásly.

― A ty to také nevíš! vpadl mu Barbikan do řeči.

― Co že? já že to nevím? odpověděl Ardan urputně.

― Mluv tedy, co víš? zahřměl Nikol.

― Budu mluvit, až se mně bude líbit, zařičel Ardan, klada ruku na rameno svého soudruha.

― Ať se ti líbí nebo ne, mluv! chroptil předseda, a oči jeho hořely a ruka se vyzdvihla hrozivě; tys to byl, který nás k té strašlivé cestě přiměl, nyní chceme vědět, proč a zač!

― Ano, proč a zač! soptil kapitán, poněvadž nevíme kam, chceme věděti proč!

― Proč? křičel Ardan, skákaje na půl sáhu do výšky; proto, abychom se uvázali v držení měsíce ve jménu severní Ameriky a připojili čtyřicátý stát k spojeným obcím; abychom založili osady v krajinách měsíčných a je zdělali, zalidnili, tam všechny výhody umění, věd a průmyslu zavedli, osvětu šířili a mezi měsíčany republiku provolali!

― A není-li žádných měsíčanů? křičel Nikol, kterýž při této nepochopitelné opojenosti smyslů stával se pořád zuřivějším.

― Kdo povídá, že není žádných měsíčanů? zvolal Ardan hlasem hrozivým.

― Já! řičel Nikol.

― Kapitáne, neopakuj tuto urážku, nebo ti vyrazím všechny zuby!

Již se chtěli oba protivníci na sebe vrhnouti, a z hádky by se byla stala urputná srážka, kdyby předseda nebyl mezi ně skočil a je obrovskou silou zádama k sobě nebyl srazil.

― Ustaňte nešťastníci! zvolal, není-li měsíčníků, pomůžeme si také bez nich!

― Ano, odpověděl Ardan, co nám do měsíčníků! ať zhynou měsíčníci!

― Říše náměsíční jest naše! hlásal Nikol.

― My sami tři založíme republiku!

― Já budu sněmem, zvolal Ardan.

― A já senátem, pronesl Nikol.

― A Barbikan presidentem, doložil Ardan.

― President nesmí býti zvolen od národa, namítal Barbikan.

― Budiž, tedy bude jmenován od sněmu, odpověděl Ardan, a jelikož jsem sněmem já, volím tě jednohlasně!

―— Urá! urá! urá! sláva presidentu Barbikanu! zvolal Nikol.

― Hip! hip! hip!^[1] křičel Ardan.

Na to spustil president a senát hromovým hlasem národní amerikánský zpěv: Yankee Doodle, a sněm zanotoval nadšený nápěv: Marseillaisy.

A nastal divoký tanec do kola, jeden skákal přes druhého a Ardan provozoval krkolomné kotrmelce. Diana přimísila se v tu vřavu, vyla a skákala až do stropu. Na hambalkách oživla polo uzavřená bedna, bylo slyšeti třepáni křídel a zvučné ozývání se kohouta. Pět nebo šest slepic vylítlo z posady a narážely na stěny koule jako poplašení netopýři —

Konečné tři naši cestovatelé, jejichž plíce jakýmsi nepochopitelným vlivem byly zimničně rozpáleny, pozbyli vědomí a padli jako bez sebe na podlahu.

---

1. Výkřik souhlasu v amerikánském sněmu.