Cesta do středu Země/43. Vyvrženi z krateru

Cesta do středu Země Jules Verne
42. Plavba do výše	43. Vyvrženi z krateru	44. Stromboli

Údaje o textu
Titulek:	43. Vyvrženi z krateru
Autor:	Jules Verne
Zdroj:	VERNE, Jules: Cesta do středu Země. Praha: Alois R. Lauermann, 1882. s. 273–280. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	J. K. J.
Licence překlad:	PD old 140

Ovšem, pomaten! Magnetovka poskakovala od jednoho pólu ke druhému prudkými pohyby, proběhla celý kruh a zase zpět, jakoby ji napadla závrať.

Věděl jsem, že dle nejrozšířenějších theorií kůra zemská není nikdy ve klidu dokonalém; proměny způsobené rozkladem vnitřních hmot, otřesy pochodící od silného proudění, účin magnetismu, pokoušejí se neustále o to, by ji otřásly, ba i tehdy, kdy tvorové žijící na povrchu nemají o tom ani tušení.

Úkaz tento by mne nebyl polekal, aniž dovolil, aby se v duchu mém ujala bázeň.

Ale jiné věci, jistého způsobu, mne neklamaly.

S úžasnou silou opětovalo se časté dunění.

Porovnával jsem to s hlukem, jejž působí veliký počet vozíků jedoucích s velikou rychlostí po kamenech. Bylo to nepřetržité burácení hromové.

Také magnetovka, vyrušená z pořádku elektrickými účiny, potvrzovala mou domněnku, že povrch zemský praskne, žula se sřítí, trhliny se spojí v pevný celek, prázný prostor se vyplní a my ubozí „atomové“ budeme pak bídně rozdrceni.

„Strýče, milý strýče, jsme ztraceni!“ volal jsem.

„Co se zase stalo?“ pravil strýc neobyčejně klidně.

„Pohleďte jenom, stěny kolísají, základové žuloví se boří; nesmírné vedro, vroucí voda, zhušťující se páry, zmatená magnetovka, zřejmé důkazy zemětřesení.“

Strýc potřásl mírně hlavou.

„Zemětřesení?“ pravil.

„Ovšem!“

„Zdá se mi, že se mýlíš, milý hochu!“

„Což neznáte těchto předcházejících známek?“

„Zemětřesení? Nikoli! Očekávám něco lepšího!“

„Co myslíte?“

„Sopečný výbuch, Jindřichu!“

„Výbuch!“ pravil jsem. Byli jsme v klínu činné sopky?

„Myslím, že je to největší štěstí, jakého nám bylo lze dojíti,“ pravil strýc.

Největší štěstí! Což se strýc zbláznil? Co znamenala jeho slova? Co jeho klid a úsměv?

„Tedy,“ zvolal jsem, „zahnal nás osud do klínu sopky naplněné žhavou lávou; stěny jsou rozežhaveny, voda vroucí, jsme mezi hmotami, jež budou vyvrženy! Budeme vyvrženi, vyhozeni, vymrštěni do vzduchu s balvany, popelem, stružkami, plamenem, a to je největší štěstí, jehož nám bylo lze dojíti?“

„Ovšem,“ pravil strýc, „neboť v tom spočívá jediné naděje, že dojdeme zase povrchu.“

Tisíce různých myšlének křižovalo mi mozkem.

Strýc měl pravdu, a nikdy se mi nezdál statečnějším, přesvědčenějším, nežli v tu chvíli, kdy očekával sopečný výbuch pomýšleje na budoucnosť s neobyčejným klidem duševním.

Zatím jsme stále stoupali; noc uběhla za stálého stoupání; rachot stále se množil; myslil jsem, že se zadusím, že nadešla poslední chvíle mého života, a přece, — fantasie je tak podivná, — oddal jsem se dětinským úvahám.

Nebyl jsem pánem svých myšlének; zmocnily se mne divné předtuchy, jež unášely mou rozvahu.

Bezpochyby hnal nás k jícnu tlak; pod vorem byla vroucí voda, a pod vodou láva, hromady balvanů, jež budou na všechny strany ze krateru rozmetány.

Byli jsme v lůně sopečném; o tom nelze pochybovati.

Ale nyní nebyl to vyhaslý Saaefield, nýbrž sopka činná.

Tázal jsem se tedy sama sebe, co je to za sopku, na kterém místě světa budeme vyvrženi?

V krajích severních, o tom není pochyby.

Od mysu Saknussemmova byli jsme strženi několik set mil na sever.

Jsme pod Islandem? Budeme vyvrženi kraterem Hekly nebo některé ze sedmi islandských sopek?

V obvodu pěti set mil věděl jsem na západě jen o několika sopkách na severozápadním pobřeží americkém.

Na východě jest jenom jedna, totiž Esk, na ostrově Mayenu nedaleko Špicberků.

Kraterů bylo dosti, a byly tak prostranny, že by vyvrhly celou armádu. Étery však nám poslouží, to bych rád byl věděl!

K ránu stávalo se stoupání naše rychlejším. Přibývalo tepla, místo by ho ubývalo, poněvadž jsme se blížili povrchu zemskému — byla tedy příčinou tepla sopka.

O spůsobu stoupání neměl jsem pochyby. Ohromná síla, tlak několika set atmosfér, jejž vytvořily v klínu země nahromaděné páry, nás tlačil neodolatelně vzhůru. Ale nebezpečí, nesčetná nebezpečí, jimž budeme vydáni!

Brzy vniklo do chodby žluté, odražené světlo, jež přicházelo z daleka; v pravo v levo viděl jsem hluboké chodby podobné ohromným průkopům, z nichž vystupovaly husté páry; plamenné jazyky šlehajíce lízaly steny.

„Vizte, strýče, vizte!“

„Jsou to sirné plameny. Při sopečném výbuchu je to zcela přirozeno.“

„Ale obklopí-li nás?“

„Neobklopí nás.“

„Ale zadusíme-li se?“

„Nezadusíme se. Chodba jest asi dlouha, a bude-li potřebí, opustíme vor, a utečeme se do propasti.“

„A voda, stále stoupající voda?“

„Není to již voda, Jindřichu, nýbrž láva, jež nás unáší k ústí krateru.“

Na místo vody nastoupily skutečně dosti husté, ačkoli vroucí hmoty, jež budou vyvrženy.

Teplo stávalo se nesnesitelným, a teploměr byl by ukazoval více než sedmdesát stupňů!

Pot se mi řinul po všem těle. Jenom rychlé stoupání nás uchránilo zadušení.

Přece neučinil strýc návrh, abychom opustili vor, pod nímž byly žhavé hmoty, jež budou vyvrženy.

Jakkoli byla břevna ta špatně spojena, poskytovala přece pevné plochy, opory, jíž by se nám jinde nedostávalo.

As o ranní osmé hodině udal se zase zvláštní případ. Stoupání náhle přestalo. Vor uvízl nepohnutě.

„Co to?“ tázal jsem se náhlým zastavením překvapen jako nárazem.

„Zastávka,“ pravil strýc.

„Což nenastane výbuch?“

„Doufám, že ano.“

Vstal jsem chtěje se rozhlédnouti. Snad působí vor, jsa zadržen skalním výběžkem, odpor vystupujícím roztaveným hmotám. Je-li tomu tak, pak třeba nám co nejrychleji vor uvolniti.

Nebylo tomu tak. Popel, škvára i rozdrcené kamení, vše přestalo stoupati.

„Nenastane výbuch?“ ptal jsem se znova.

„Ah, milý hochu, obáváš se ho? Ale buď kliden, přestávka tato dlouho nepotrvá. Za pět minut budeme jistě zase stoupati k ústí krateru.“

Strýc pohlížel stále na hodinky a nemýlil se ve svém předpovědění.

Brzy byl vor opět uchvácen a kolísal asi dvě minuty.

„Dobrá!“ pravil strýc a pohlížel na hodinky; „za deset minut stoupání zase přestane.“

„Deset minut!“

„Ovšem; jsme v sopce, jež soptí v přestávkách; dává nám odpočinouti.“

To bylo zcela správno. V udanou minutu byli jsme neobyčejnou rychlostí vyzvednuti. Bylo nám pevně přidržeti se voru, bychom nebyli shozeni. Potom ustalo nepravidelné kolísání.

Zatím přemýšlel jsem o podivném zjevu, ale nenalezl jsem uspokojivého vysvětlení.

Zdálo se mi, že nejsme v hlavním jícnu sopečném, nýbrž v dutině vedlejší, v níž se jevily odrazy zřejměji.

Jak často se otřesy opakovaly, není mi lze říci. Jenom to vím, že jsme při každém obnovení pohybu s větší silou, a jakoby vírem vyzvednuti a vznášeni.

Teplo bylo k udusení; když jsme byli vznášeni do výše, nebylo nám pro rychlosť možno dýchati.

Konečně jsa unaven a jakoby ohromen opětujícími se nárazy ztratil jsem vědomí. Bez pomoci Jakubovy byl bych si nejednou rozrazil hlavu o žulovou stěnu.

Nevím, co se dalo v následujících hodinách. Zdálo se mi jenom, že slyším nepřetržitý hromový rachot, působený četnými otřesy půdy; byli jsme unášeni krouživými pohyby lávových vln za popelného deště mezi syčícími plameny.

Vítr, jakoby vycházel z ohromného měchu, rozdmychoval plameny.

Posléze spatřil jsem obličej Jakubův ozářený plameny, i bylo mi jako bídnému nešťastníku, jenž byl uvázán před jícen děla; v okamžiku vyjde rána a údy mé budou rozmeteny do vzduchu.