Cesta do středu Země/42. Plavba do výše

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: 42. Plavba do výše
Autor: Jules Verne
Zdroj: VERNE, Jules: Cesta do středu Země. Praha: Alois R. Lauermann, 1882. s. 266–272.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: J. K. J.
Licence překlad: PD old 100

Bylo asi deset hodin večer. První, co jsem spozoroval po posledním nárazu, bylo, že nastalo v chodbě ticho, zanikl jekot a hukot, jenž mě po mnoho hodin ohlušoval. Konečně donikla ucha mého slova strýcova:

„Nuže, stoupáme?“

„Co tím myslíte?“ zvolal jsem.

„Ovšem, stoupáme! Plujeme vzhůru!“

Sáhl jsem rukou na stěnu — byla krvava. — Stoupali jsme velmi rychle.

„Pochodeň, pochodeň!“ volal strýc.

Nikoli bez obtíží zapálil Jakub pochodeň. Plamen plál rovně a osvěcoval okolí naše, ačkoli se vor dosti zmítal.

„Zdá se mi,“ pravil strýc, „že jsme v úzké propasti sotva čtyry sáhy široké. Když voda dotekla dna, snaží se nabyti zase své rovnováhy a zvedá nás ssebou do výše.“

„Kam?“

„Nevím, ale buďme na vše připraveni. Rychlosť našeho stoupání páčím na dva sáhy za vteřinu, tedy sto dvacet za minutu, to jest asi 305 kilometrů za hodinu. Stoupáme výborně.“

„Ovšem, poněvadž nám nic nebrání a propasť jest otevřena. Kdyby však propasť byla zavřena, byl by vzduch tlakem vody velmi zhuštěn, byli bychom rozdrceni.“

„Jindřichu,“ pravil professor velmi klidně, „stav náš je skoro zoufalý, ale máme přece naději na záchranu, a ta mi teprve nyní připadá. Můžeme každým okamžikem zahynouti, můžeme však také každou chvíli býti zachráněni. Ale buďme hotovi užiti nejmenší příležitosti.“

„Ale co nyní počneme?“

„Posilněme se obědem.“

Pohlédl jsem na strýce tupě. Bylo mi vyznati, čeho jsem se tak obával:

„Jísti?“ ptal jsem se.

„Ovšem, bez odkladu.“

Professor promluvil několik dánských slov. Jakub potřásl hlavou.

„Jak,“ zvolal strýc, „potraviny naše že jsou ztraceny?“

„Ano; jenom toto nám zbylo! Kus sušeného masa pro tři hladové žaludky!“

Strýc pohlížel na mne jakoby nechtěl uvěřiti.

„Nuže, máte ještě naději, že vyvázneme?“

Nedostalo se mi odpovědi.

Uběhla hodina. Pociťoval jsem notný hlad; rovněž moji společníci, ale nikdo neodvážil se doteknouti skrovného zbytku.

Zatím stoupali jsme rychleji. Často nedostávalo se nám dechu, jako větroplavcům, vznáěejí-li se příliš rychle do výše.

Ale jako větroplavci přicházejí-li do vyšších vrstev, trpí stále větší zimu, pociťovali jsme my právě opak.

Tepla přibývalo měrou, jež nás nepokojila; nyní právě je dojista čtyřicet stupňův.

Co znamená tato změna?

Až dosud potvrzovala skutečnosť theorie Davyovy a Lidenbrockovy; až dosud přispůsobovaly se zvláštní podmínky jako elektřina a magnetismus obecným zjevům přírodním, a poskytovaly nám přiměřeného tepla; neboť považoval jsem theorii centrální teploty za jediné pravou, za jediné vysvětlitelnou.

Což přišli jsme v místa, kde úkazy ty jevily se dokonale, a skály teplem roztavovaly?

Obával jsem se toho, a proto vypověděl jsem obavy své professorovi:

„Neutoneme-li, nebudeme-li rozdrceni, nezemřeme-li hladem, zbývá nám naděje, že za živa uhoříme.“

Pokrčil jenom ramenoma a ponořil se zase ve přemýšlení.

Uběhla opět hodina, a mimo zvýšení tepla nijaká příhoda nezměnila stavu našeho. Konečně přerušil strýc mlčení:

„Třeba se nám rozhodnouti!“

„Rozhodnouti?“ zvolal jsem.

„Ovšem; jest nám nasaditi veškerých sil. Pokusíme-li se ušetřením tohoto zbytku zachovati si života, budeme slabi až do konce.“

„Do konce, jenž brzy nadejde!“ zvolal jsem.

„Naskytne-li se příležitosť k zachránění se, bude třeba činu okamžitě; kde vezmeme sílu k činu rozhodnému jsouce hladem seslabeni?“

„Ale, strýče, co počneme, až strávíme poslední zbytek?“

„Nic, Jindřichu, nic. Soudíš jako člověk malomocný duchem, jako tvor bez odhodlanosti.“

„Neztrácíte ještě naděje?“

„Nikoli,“ pravil professor pevným hlasem.

„Myslíte tedy, že možno, bychom byli zachráněni?“

„Ovšem, dojista! Neuznávám za pravdu, že bylo by zoufati tvoru obdařenému vůlí, dokud srdce jeho bije, dokud mu krev proudí žilami!“

Ó! muž, jenž za takovýchto okolností takto smýšlí, má jistě povahu velmi pevnou!

„Konečně,“ pravil jsem, „co míníte učiniti?“

„Snísti zbytek tento do posledního sousta, a tak nabyti sil. Bude-li jídlo toto naším posledním, dobře, aspoň budeme potom opět lidmi, místo bychom byli živořícími, vysílenými tvory.“

„Nuže, pojezme!“ zvolal jsem.

Strýc rozdělil kus masa a suchary, jež nám zbyly po bouři a výbuchu; každému dostalo se asi libry potravy.

Professor jedl s chutí, se zimničným chvatem; já s nechutí, a jakkoli jsem byl hladov, skoro proti vůli.

Jakub pojídal klidně, zvolna, tiše malá sousta, požívaje klidu jako člověk, jehož netrápí starosti o budoucnosť.

Nalezl ještě půl lahve jalovcové, i nabídl nám ji. Občerstvující doušek mě zase poněkud oživil.

„Fortraefflig,“ liboval si Jakub.

„Výborná,“ souhlasil strýc.

Nabyl jsem zase něco naděje. Ale poslední potrava naše byla ta tam. Bylo pět hodin z rána.

Když jsme pojedli, oddal se každý svým myšlénkám; Bjelke, muž z nejzazšího západu, oddal se fatalistické resignaci Orientalů.

Myšlénkami mými byly vzpomínky, a ty zalétaly na povrch zemský, jehož snad nikdy již jsem neměl spatřiti: dům v Královské ulici, má ubohá Markétka, dobrá Marta, vznášely se mi před očima jako přeludy.

Strýc, jenž jako vždy, počal-li něco, s celou duší podniku svému se oddával, zkoumal pozorně povahu různých vrstev svítě si pochodní.

Slyšel jsem ho mumlati geologická slova; rozuměl jsem jim a proti vůli své jsem o nich přemýšlel.

„Vyvržená žula,“ pravil. „Jsme ještě v prahorách; ale stoupáme! Kdo ví?“

„Kdo ví?“ slova ta vzbuzovala stále naději. Sahal na kolmé stěny a za několik okamžiků pravil:

„Zde je svor! Zde rula! Dobrá! Brzy objeví se přechodní vrstvy, a pak…“

Co tím chtěl professor říci? Mohl změřiti vrstvy zemské nad hlavami našimi? Měl nějaké pomůcky, by mohl podniknouti výpočet?

Nikoli. Neměl tlakoměru, jehož nemohlo nic nahraditi.

Zatím přibývalo teploty, i byli jsme všickni zpoceni ve žhavém ovzduší.

Jakub, strýc i já, svlékli jsme vesty a kalhoty; nejlehčí oděv působil nelibé pocity, ne-li bolesti.

„Což plujeme nad výhní?“ zvolal jsem, když tepla stále přibývalo.

„Nikoli,“ pravil strýc, „totě nemožno!“

„A přece,“ pravil jsem sahaje na stěnu, „stěna je žhavá.“

V témž okamžiku dotekl jsem se vody, ale vykřikl jsem s úžasem:

„Voda je vroucí!“

Tentokráte byl mi odpovědí jenom nevrlý strýcův posuněk.

Napadla mne nezmožitelná hrůza, jež mne již neopustila.

Tušil jsem, že blíží se katastrofa, tak jako nejohnivější obraznosť nebyla s to, by ji pochopila.

Jedna myšlénka, zprvu neurčitá, nejistá, stala se duchu mému skutečností. Zapuzoval jsem ji, ale vracela se tvrdošijně. Neměl jsem odvahy, bych ji uvážil.

Některá bezděčná pozorování utvrdila mé přesvědčení.

Při nejisté záři pochodně pozoroval jsem na žulových vrstvách zvláštní pohyby; přírodní úkaz, podmíněný sílami elektrickými, byl na tom, aby se dokona vyjevil; potom nepřiměřené teplo, vroucí voda!… Pohlédl jsem na kompas.

Byl pomaten.