Cesta do středu Země/41. Výbuch

Cesta do středu Země Jules Verne
40. Mys Saknussemmův	41. Výbuch	42. Plavba do výše

Údaje o textu
Titulek:	41. Výbuch
Autor:	Jules Verne
Zdroj:	VERNE, Jules: Cesta do středu Země. Praha: Alois R. Lauermann, 1882. s. 260–265. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	J. K. J.
Licence překlad:	PD old 140

Příští den, 27. srpen, stal se pro naši podzemní cestu velmi důležitým.

Kdykoli si na tento den vzpomenu, zachvěje se mi vždy srdce.

Od toho dne nezmohl již ničeho náš rozum, naše soudnosť ani vynalézavosť, stali jsme se hříčkou přírodních sil působících v zemi.

O šesté hodině byli jsme pohotově. Nadešel okamžik, v němž jsme si měli proraziti prachem cestu balvanem ze tvrdé žuly.

Vyprosil jsem si, by mně bylo dovoleno zapáliti. Potom jsem pospíšil na vor, abychom se uchýlili v dálku. Tak hleděli jsme ujíti výbuchu, jehož síla snad daleko se rozestře po žule.

Dle našeho výpočtu měla zápalka hořeti po deset minut, nežli dospěl oheň střelné bavlny. Měl jsem tedy dosti času, bych se vrátil na vor.

Hotovil jsem se k výkonu; srdce se mi chvělo.

Rychle jsem pojedl; strýc a Jakub odebrali se na vor; já zůstal na břehu. K zapálení vzal jsem si svítilnu.

„Jdi, milý hochu,“ pravil strýc, „a brzy se vrať.“

Ihned přistoupil jsem k otvoru chodby, otevřel svítilnu a chopil konec zápalky.

Professor hleděl na hodinky.

„Hotovo?“ zvolal.

„Vykonáno!“ odpověděl jsem.

„Nuže, zapal, milý hochu!“

Rychle zapálil jsem zápalku a ubíhal rychle k voru.

„Na vor,“ zvolal strýc, „a odplujeme.“

Jakub odrazil mocným odstrkem od břehu; vor octl se v dáli dvaceti sáhův.

Byly to hrozné chvíle. Professor sledoval ručičku hodinek.

„Za pět minut!“ zvolal. „Za čtyry! Za tři!“

Tepna mi bila horečně rychle.

„Za dvě, za jednu!… Sřiť se, žulo!“

Co se dálo potom?

Hromového rachotu jsem neslyšel. Ale viděl jsem, jak se před mýma očima mění skály; vystupovaly jako ze záclony.

Spozoroval jsem na břehu zející propasť. Moře víříc dulo se u vysoké vlny, na jejichž hřbetech byl náš vor.

Sklesli jsme všichni tři. Jasno proměnilo se v čirou temnotu.

Pozoroval jsem, že se nám nedostává podkladu, ne sice našim nohám, ale našemu voru.

Myslil jsem, že utoneme. Ale nestalo se tak.

Byl bych rád promluvil se strýcem, ale nebylo mi možno pro jekot vody.

Ačkoli bylo tma, voda hučela, jakkoli jsme byli velmi překvapeni a rozčileni, pochopuji přece, co se dálo.

Za skalou, jež byla právě roztříštěna, byla propasť.

Výbuchem povstalo v rozpukané půdě jakési zemětřesení, rozšklebila se propasť, a moře proměněné v dravý proud unášelo nás do hlubiny.

Měl jsem se za ztracena.

Několik hodin uběhlo. Zavěsili jsme si na vzájem paže, podali ruce, bychom nespadli s voru.

Bylo nám přestáti nejprudší nárazy, kdykoli vor narazil na skálu. Ale nárazu těch bylo po řídku, a proto jsem myslil, že byla chodba velmi dlouha.

Jistě byla to cesta Saknussemmova; ale neprozřetelní jsouce vzali jsme si průvodčího — moře — místo bychom šli sami.

Tyto myšlénky vznikaly mi nejasně v duši. Nebylo mi lze spojiti je za této závratné plavby, jež se podobala pádu s výše.

Dle proudění větru, jenž mi vrážel do tváře, soudil jsem, že plujeme rychleji než jezdí rychlovlaky.

Pochodeň zapáliti nebylo možno, a poslední elektrický přístroj náš byl při výbuchu zničen.

Byl jsem tedy překvapen, když se nedaleko nás zablesklo světlo, jež osvítilo nepokojnou tvář Jakubovu.

Obratnému Islanďanu podařilo se rozžíci svítilnu, a jakkoli se plamének mihal, osvěcoval přece poněkud naše tmavé okolí.

Chodba byla široka. Při slabém osvětlení nebylo obou stěn viděti. Spád vody, po níž jsme pluli, podobal se nejdravějším proudům americkým.

Vor byl často uchvácen vírem, plul otáčeje se.

Když jsme se přiblížili k jedné stěně, posvítil jsem si na ni svítilnou, i páčil jsem rychlosť plavby naší z toho, že výběžky skalní splývaly v jedinou přímku.

Páčil jsem rychlosť na tři sta kilometrů za hodinu.

Drželi jsme se spodku stěžně, jenž byl při výbuchu přeražen, a obraceli se zády proti proudu vzduchovému, bychom mohli dýchati.

Zatím míjely hodiny.

Stav náš byl stejný, ale okolnosti se měnily.

Většinu potřeb a nástrojů při výbuchu jsme ztratili.

Maje svítilnu v ruce prohlížel jsem zásoby. Z přístrojů zbyl nám jenom kompas a hodiny. Provazův a žebříků jsme neměli mimo lano ovinuté kolem stěžně. Nástroje zmizely všecky, a potravy zbylo nám jenom na jediný den, kus sušeného masa a několik sucharů!

Rozhlížel jsem se tupě nemoha čeho pochopiti.

Kdyby nám vystačily zásoby na několik měsíců, jak dostaneme se ze propasti, do níž nás unášel proud?

Zatím zapomínal jsem přítomného nebezpečí strachuje se budoucnosti.

Jak mu ujdeme? Hlad hrozil nám však brzkou záhubou.

Neměl jsem tolik odvahy, bych o tom se strýcem promluvil; bylo mi šetřiti jeho chladnokrevnosti.

Zatím světlo ve svítilně stále víc a více sláblo, poněvadž dohoříval knot, až konečně shaslo.

Bylo zase tma jako v pytli, tak že nebylo lze na to pomýšleti, bychom neproniknutelnou temnotu zaplašili.

Měli jsme sice ještě jednu pochodeň, ale té neudrželi jsme v ruce. I učinil jsem to jako dítě: zavřel jsem oči, bych temnoty neviděl.

Za nějakou chvíli byla rychlosť našeho voru zdvojnásobena; poznali jsme to mocným proudem vzduchu, jenž nám vrážel do tváře.

Spád vody byl nesmírný; již jsme se nesmýkali dolů, nýbrž padali. Zdálo se mi, že řítíme se kolmo do hlubiny. Strýc a Jakub zavěsivše se mi v paže pevně mě drželi.

Náhle pocítil jsem náraz; nenarazili jsme na hmotu tvrdou, ale vor ustal padati, a nesmírná spousta vodní stékala prudce na povrch jeho. Ztrácel jsem dech, byl jsem zaplaven…

Ale záplava ta netrvala dlouho. Za několik vteřin byl jsem na čerstvém vzduchu, i bylo mi lze volně dýchati. Strýc a Bjelke se mne pevně drželi, a vor unášel nás ještě všecky tři.