Cesta do středu Země/40. Mys Saknussemmův

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: 40. Mys Saknussemmův
Autor: Jules Verne
Zdroj: VERNE, Jules: Cesta do středu Země. Praha: Alois R. Lauermann, 1882. s. 254–259.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: J. K. J.
Licence překlad: PD old 100

Od počátku cesty své zažil jsem tolik překvapení, tak že jsem věřil, že jsem před novým překvapením jist a proti podivu otupělým. Ale když jsem pohlédl na obě písmena snad po tři sta let zde vrytá, byl úžas můj nesmírný.

Nejen písmo učeného alchymisty stálo na skále, ale měli jsme v rukou i nástroj, jímž písmena vyryl. Nepopíral-li jsem existenci víry vůbec, nebylo mi lze popříti ni existence cestovatelovy ni skutečnosti jeho cesty.

Kdežto jsem o tom přemýšlel, oddal se professor Lidenbrock nadšení, a nazval předhoří, s něhož spatřil moře, „Mysem Saknussemmovým“.

Strýcovo nadšení rozjařilo i mne. Zapomněl jsem všech nebezpečí; co vykonali jiní, to chtěl jsem také já vykonati, a nic lidského nezdálo se mi nemožným.

„Vpřed, vpřed!“ zvolal jsem.

Vrazil jsem do temné chodby, ale professor mě zadržel, a přenáhlený muž ten radil mi k trpělivosti a klidnosti.

Nejdříve půjdeme pro Jakuba a připlavíme sem vor.

Uposlechl jsem ač nerad, a bral se mezi skalami po břehu k voru.

„Viďte, strýče, že jsme byli až dosud miláčky Štěstěny?“

„Myslíš, Jindřichu?“

„Ovšem; vždyť nás i bouře přivedla na pravou cestu; příhodné počasí bylo by nás zavedlo. Pak nebyli bychom uzřeli jména Saknussemmova a bloudili bychom nyní.“

„Ano, Jindřichu, je to řízení boží, že jsme plujíce k jihu byli zahnáni na sever k mysu Saknussemmovu. Věc tu si opravdu nedovedu vysvětliti.“

„Ale nechme toho; nejde nám o to, bychom úkaz tento vysvětlili, nýbrž abychom ho použili.“

„Ovšem, milý hochu, ale…“

„Ale nyní obrátíme se na sever, nastoupíme cestu pod Švédskem, Ruskem, Sibiří, a kolik je vůbec severních zemí, místo bychom cestovali pod pouštěmi africkými nebo pod okeánem.“

„Ano, Jindřichu, dobře máš, vše je nyní v pořádku, poněvadž opustíme vodorovné moře, jež nás mohlo snadno zavésti. Půjdeme nyní stále jenom dolů, jenom dolů. Víš-li, že máme ku středu zemskému již jen 15000 kilometrů?“

„To nestojí ni za řeč! Nuže vpřed, na cestu!“

Takto nerozumně jsme ještě mluvili, když jsme přišli k Jakubovi.

Vše bylo připraveno k okamžitému odplutí, vstoupili jsme na vor, plachta byla rozepjata, a Jakub řídil kormidlem vor podle břehu k mysu Saknussemmovu.

Vítr nebyl nám přízniv.

Bylo nám často pomáhati holemi, bychom se hnuli vpřed.

Činili jsme také dlouhé okliky, poněvadž na mnohých místech vyčnívaly skály nad hladinu.

Konečně za tři hodiny, as o šesté hodině večerní, nalezli jsme příhodné místo a tu přistáli.

Vyskočil jsem na břeh, za mnou strýc a Jakub. Plavba mne neupokojila, ba navrhl jsem, abychom „lodi své spálili“, by návrat na moře byl nemožný.

Strýc toho nedopustil; považoval jsem ho za zbabělce.

„Tedy se aspoň připravme výborně na cestu.“

„Ano, milý hochu; ale dříve jest nám ohledati chodbu, nebude-li nám potřebí žebříků.“

Strýc uvedl v činnosť Rhumkorfův přístroj; temná chodba byla vyhlazena hmotami, jež se z ní vyřinuly.

Otvor do ní byl při samé zemi, tak že nám bylo lze bez obtíží do ní vkročiti.

Šli jsme z počátku vodorovně, když nám asi po šesti krocích cesta byla nesmírným balvanem zatarasena.

„Proklatý balvan!“ zvolal jsem zlostně vida, že nám cesta zatarasena nepřekročitelnou překážkou.

Ať jsme hledali jak chtěli, v pravo i v levo, nahoře i dole, nenalezli jsme nikde východu ni trhliny.

Byl jsem rozčilen, že zdála se mi skutečnosť překážky nemožnou. Sehnuv se pohlížel jsem podle balvanu vzhůru. Žádné mezery, všady jen tvrdá, drsná žula.

Bjelke zkoumal chodbu na všech stranách, ale trhliny nenalezl. Bylo nám odepříti si další cesty.

Posadil jsem se na zem; strýc přecházel dělaje velmi dlouhé kroky.

„Ale co počal Saknussemm?“ zvolal jsem.

„Byla mu tímto balvanem cesta také zatarasena?“ rozumoval strýc.

„Nikoli, nikoli!“ zvolal jsem živě. „Balvan tento buď zemětřesením aneb účinem magnetické síly zatarasil chodbu. Bezpochyby poskytla tato chodba cestu lávě a vyvrženým hmotám. Vizte, čerstvé štěrbiny na žule; vytvořily je ohromné kameny, jež se chodbou protlačily, jakoby je obři vydlabali; jednoho dne byl tento balvan silnějším tlakem stlačen dolů, a tak cesta jako příklopem zatarasena. Překážky této za Saknussemma ještě nebylo. Odklidíme balvan tento nebo nedojdeme svého cíle — středu zemského!“

Domluvil jsem. Oči strýcovy byly ve mně zakotveny.

Touha po objevu mě oživovala, zapomněl jsem na minulosť, pohrdal jsem budoucností.

Nebylo pro mne na povrchu zemském ničeho: místa, země, ni Hamburk a Královská ulice mne již nevábily, a Markétka ubohá snad myslila, že jsem ve klínu zemském na vždy pohřben!

„Tedy!“ pravil strýc, „prorazíme špičáky a pákami balvan a otevřeme si další cestu!“

„Žula je příliš tvrda a silna.“

„Ale…“

„Vždyť máme prach! Roztrhneme balvan!“

„Ano!“

„Třeba učiniti ve skále díru.“

„Jakube, k dílu!“ zvolal strýc.

Bjelke přinesl ihned s voru špičák, jímž chtěl vyhloubiti díru pro prach.

Nebyla to snadná práce. Bylo potřebí díry, jež by pojala padesáte liber střelné bavlny, jejíž rozpínavosť je čtyřikráte taková jako prachu.

Byl jsem velmi rozčilen.

Bjelke pracoval a já pomáhal jsem strýci, jenž hotovil dlouhou zápalku.

„Rozbijeme balvan a budeme pak postupovati,“ pravil jsem.

„Ovšem, postupovati,“ opakoval strýc.

Asi o půlnoci byla práce skončena, díra naplněna střelnou bavlnou, a chodbou vedena zápalka, jež končila u vchodu.

Jiskrou bylo lze uvésti strašné přípravy v činnosť.

„Až zejtra,“ pravil strýc.

Bylo mi tedy čekati ještě pět hodin.