Cesta do středu Země/39. Proteus prasvěta

Cesta do středu Země Jules Verne
38. Zkamenělý člověk	39. Proteus prasvěta	40. Mys Saknussemmův

Údaje o textu
Titulek:	39. Proteus prasvěta
Autor:	Jules Verne
Zdroj:	VERNE, Jules: Cesta do středu Země. Praha: Alois R. Lauermann, 1882. s. 246–253. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	J. K. J.
Licence překlad:	PD old 140

Asi půl hodiny procházeli jsme se ložiskem kostí. Vášnivá téměř zvědavosť pudila nás dále. Jaké ještě divy, jaké poklady pro vědu skrývala tato jeskyně? — Byl jsem připraven na všecko překvapení.

Přešli jsme „Kostní planinu“.

Nerozvážný strýc málo toho dbal, zabloudíme-li; následoval jsem ho slepě. Kráčeli jsme mlčíce.

Elektrické světlo osvětlovalo všecky předměty stejně, tak že nebylo ohniska, jež bylo by vytvořilo stín.

Všecky výpary zmizely.

Skály, vzdálená řada hor, několik mlhavě vynikajících lesních skupin nabývalo rovným rozdělením svítivého fluida neobyčejného vzezření. —

Urazivše míli cesty došli jsme velikého lesa. Nebyly to však žampiony jako při zálivu Markétčině; — zde objevilo se nám třetihorní rostlinstvo ve své veškeré kráse a nádheře.

Vysoké palmovité stromy rodů nyní vyhynulých, smrky, tisy, cypřiše i thuje byly síťovitě propleteny liany. — Koberec z mechův a jatrovek pokrýval půdu.

Několik potoků vinulo se mezi houštinami, jež neposkytovaly stínu. Na březích jejich rostlo stromovité kapradí jako v našich sklenících. Ale všecky tyto stromy, křoviny i byliny byly bezbarvé, poněvadž se jim nedostávalo oživujícího slunečního tepla.

Všecko rozplývalo se v jednotvárném zbarvení vybledle nahnědlém. Listí bez zeleni, ba i květiny, jež bujely za doby třetihorní, jsouce bez barvy i vůně, podobaly se papírovým, jež účinem vzduchu vybledly.

Strýc odvážil se do obrovského lesa. Šel jsem za ním, nikoli beze strachu. — Poněvadž bují zde rostlinná potrava, zda žijí zde také strašní ssavci?

Spatřil jsem na osvětlených místech rostliny mařinovité, luštěniny a mnoho jiných, jež přežívavcům všech dob jsou vítanou pochoutkou.

Potom objevovaly se stromy různých krajů pozemských pomíchány: dub vedle palmy, austrálský blahovičník (eucalyptus) po boku norské jedle, severní bříza se seelandskou kaurií proplétaly své větve.

Náhle jsem stanul a zadržel strýce.

Rozptýleným světlem bylo lze pozorovati i nejmenší předměty ve hloubi lesa. Zdálo se mi, že vidím… Nikoli, vskutku, viděl jsem na vlastní oči pohybovati se ohromná zvířata mezi stromy!

Ovšem, byla to obrovská zvířata, stáda mastodontů, nikoli zkamenělých, ale živých, podobných oněm, jichž zbytky roku 1801. v bahně řeky Ohia byly nalezeny.

Pozoroval jsem veliké slony tyto, jejichž rypáky ryly pod stromy, jako hemžící se hadi.

Slyšel jsem, jak svými dlouhými tesáky zraňovali staré kmeny. Větve praskaly a kupy strhaného listí mizely v širokých tlamách těchto nestvůr.

Byli jsme tedy vydáni těmto divým obyvatelům opuštěni jsouce v klínu zemském!

Strýc si je bedlivě prohlížel.

„Nuže,“ zvolal po chvíli, „ku předu, ku předu!“

„Nikoliv,“ ozval jsem se, „nikoli! — Jsme bezbranni. Co počneme mezi stádem obrovských oblud? Pojďte, strýče, pojďte! Nikdo neujde zdráv jejich divokosti!“

„Nikdo!“ pravil strýc tichým hlasem. — „Mýlíš se, Jindřichu. Pohleď jen, pohleď tamo dole! Zdá se mi, že vidím tam živého tvora! Nám podobného! Muže!“

Pohleděl jsem tam i pokrčil ramenama odhodlán jsa hájiti nevěry své až do nejkrajnějších mezí. — Ale bylo mi popírati, co jsem opravdu viděl.

Vskutku, ani čtvrť míle od nás, byla lidská bytosť, opřená o kmen obrovské kaurie, Proteus oněch podzemních krajů, nový syn Neptunův, jenž pásl nesčetná stáda mastodontův.

Nebyl zkamenělý jako mrtvola na „Kostní planině“, nýbrž obr, jenž, jak se zdálo, vládl těmto nestvůrám.

Výška těla jeho byla asi dvanácte stop. Hlava jeho, veliká jako buvolí, mizela v houšti divého vlasu. Mával ohromným pněm, vhodnou holí pastveckou ovčáka pravěkého.

Stanuli jsme nepohnutě všickni užaslí. — Leč bylo zřejmo, že máme prchnouti.

„Pojďte, pojďte!“ volal jsem táhna za sebou strýce, jenž poprvé tehdy mi povolil.

Za čtvrť hodiny byli jsme z dohledu tohoto strašného nepřítele.

A nyní, když klidně o tom přemýšlím, — nyní, kdy duch můj opět nabyl rozvahy, když už několik měsícův uplynulo od nadpřirozené té příhody, co si mám mysliti? — Čemu mám věřiti?

Nikoli! Holá nemožnosť! — Byl to klam smyslový, co zrak náš viděl, nestalo se to vskutku? V podzemních krajích není živého tvora! Rod lidí, kteří žili ve klínu zemském nevědouce o svrchním světě, je báchorkou, nesmyslem!

Spíše uznal bych jsoucnosť zvířete, jehož soustava je podobna lidské, pravěkého opa, snad pravěký orang-utang. Ale tento předčil vzrůstem nade všecky dosud známé údaje! — Ovšem! Opice, třeba by se to zdálo podivným, opice to snad byla, nikoli však živý člověk!

Zatím opustili jsme jasný les, oněměvše úžasem, ohromeni hrůzou. Prchali jsme proti vůli své. Pud náš vedl nás opět k moři Lidenbrockovu; jal jsem se zase pozorovati — prakticky. —

Ačkoli jsem byl přesvědčen, že jsme na půdě, na niž nikdo dosud nevkročil, pozoroval jsem přece skupiny skalní dokonale podobné těm, jež viděl jsem u Markétčina zálivu.

Ostatně potvrzoval to kompas a náš bezděčný návrat na severní pobřeží moře Lidenbrockova. Četné potoky i vodopády řinuly se ze skalních trhlin.

Zdálo se mi, že poznávám ložisko surtarbranduru, věrný náš „Jakubův potok“ i jeskyni, v niž jsem se probral ze mdlob. Potom zdálo se mi zase, že se klamu; neboť jsem uzřel vrchy podoby zvláštní, potok a neobyčejný útvar jedné skály.

Pověděl jsem strýci své pochyby. — Byl rovněž na pochybách. — Nevyznal se v krajině té.

„Bezpochyby,“ pravil jsem, „nepřistáli jsme tam, odkud jsme vypluli, ale byli jsme bouří zaneseni poněkud výše, a jdouce po břehu jistě dojdeme Markétčina zálivu.“

„Pak,“ pravil strýc, „je zbytečno naše zkoumání, a bude nejlépe, jestliže se vrátíme na vor. Ale, Jindřichu, nemýlíš se?“

„Je velmi nesnadno vysloviti úsudek svůj, milý strýče, poněvadž všecky tyto skály jsou stejny. Ba nyní se mi zdá, že poznávám dokonce předhoří, na jehož úpatí Jakub stavěl vor. Budeme asi blízko malého zálivu, není-li již zde.“

„Nikoli, Jindřichu, nalezli bychom aspoň vlastní své stopy, a já nevidím ničeho…“

„Ale já něco vidím!“ vzkřikl jsem vrhaje se na předmět lesknoucí se v písku.

„Co je to?“

„Toto,“ odpověděl jsem ukazuje strýci zrezavělou dýku, již jsem zvedl.

„Ah, tedy jsi zbraň tuto přece s sebou vzal?“

„Já? Nikoliv! Ale vy…“

„Pokud vím, nikoli,“ pravil professor. — „Dýka tato nebyla nikdy mým majetkem.“

„To je zvláštní!“

„Nikoli, zcela prosté, Jindřichu. Islanďané mívají často takové zbraně, a Bjelke, jemuž náležela, ji bezpochyby ztratil.“

Potřásl jsem hlavou. U Jakuba jsem dýky této nikdy neviděl.

„Či je to zbraň podzemního válečníka, živoucího člověka, současníka obrovského pasáka? Ale nikoli! Vždyť to není nástroj z doby kamenné, ni bronzové! — Dýka tato jest ocelová…“

Při této myšlénce vskočil mi strýc do řeči a dodal chladně:

„Upokoj se, Jindřichu, nabuď rozumu! — Dýka tato je zbraň ze šestnáctého století, dýka, jaké nosili šlechticové za pasem, aby jimi zasazovali „rány z milosti“. — Je původu španělského. — Není tvá, ni má, ni Jakubova, ni některé z lidských bytostí, jež snad žijí v klínu zemském.“

„Tvrdíte to?!“

„Pohleď! Dýka nebyla otupena vraždou člověka; je pokryta rzí, jež starší je než den, nežli rok, nežli století.“

Professor byl jak obyčejně rozohněn, i dal se unésti svou fantasií.

„Jindřichu,“ pravil, „jsme na stopě velikého objevu. — Dýka tato leží zde na písku, jedno, dvě, tři století, a byla otupena na břehu podzemního moře.“

„Ale nepřišla sem sama!“ zvolal jsem, „byl zde tedy někdo před námi.“

„Ovšem.“

„A muž ten?“

„Muž ten vyryl dýkou touto své jméno! Muž ten ukázal nám opět cestu ku středu zemskému. Hledejme tedy!“

S podivuhodnou horlivostí šli jsme podle vysoké skalní stěny pátrajíce po sebe menší trhlině, jež mohla býti chodbou.

Tak došli jsme místa, kde břeh značně se súžil. Moře sahalo téměř až na patu předhoří, tak že cesta nebyla širší dvou sáhů. — Mezi dvěma skalními výběžky spozorovali jsme otvor, vchod do úzké, tmavé chodby.

Tam objevila se na žulové ploše dvě tajuplná, polozvětralá písmena, začáteční písmena statečného, dobrodružného cestovatele:

„A. S.!“ zvolal strýc. „Arne Saknussemm! Stále Arne Saknussemm!“