Cesta do středu Země/38. Zkamenělý člověk

Cesta do středu Země Jules Verne
37. Pole kostí	38. Zkamenělý člověk	39. Proteus prasvěta

Údaje o textu
Titulek:	38. Zkamenělý člověk
Autor:	Jules Verne
Zdroj:	VERNE, Jules: Cesta do středu Země. Praha: Alois R. Lauermann, 1882. s. 241–246. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	J. K. J.
Licence překlad:	PD old 140

Aby ozřejměla zmínka o proslavených francouzských učencích, je mi připomenouti, že krátce před naším odchodem udála se věc pro palaeontologii nesmírně důležitá.

Dne 28. března roku 1863. byla od dělníků, kteří vedením H. Bouchera de Perches v kamenných lomech v Moulin Quignonu a Abeville pracovali, čtrnácte stop pod zemí nalezena lidská čelisť, prvá zkamenělina toho druhu, jež byla kdy objevena. Zároveň nalezeny byly kamenné sekery a ohlazené oblázky, omalované a účinem času potažené jednotvárnou patinou.

Nález tento vzbudil obdiv nesmírný nejen ve Francii, ale i v Anglii a Německu. Několik učenců z Institut Français, mimo jiné též pánové Milne-Edwards a de Quatrefages (čti: Katrfáž) ujali se živě této události, a dokázali nepopíratelnou pravosť křehké kosti, a vystoupili v „čelistní při“, jak se o tom Angličané vyjádřili, jako nejhorlivější obhájcové.

K těmto geologům spojeného království, již událosť tu považovali za věrohodnou, jako Falconer, Busk, Carpenter atd., přidružili se učencové němečtí, a mezi těmi přede všemi nadšený můj strýc, professor Lidenbrock.

Existence fossilního člověka v době čtvrtohorní zdála se nepopíratelně uznanou a dokázanou.

Soustava tato měla sice rozhodného odpůrce v panu Elieovi de Beaumont. Znamenitý tento učenec tvrdil, že kraj Moulinsko-Quignonský není diluvialní, nýbrž útvaru mladšího, a souhlase ve příčině té s Cuvierem nechtěl uznati, že by pokolení lidské pocházelo z téže doby jako čtvrtohorní živočichové.

Strýc Lidenbrock souhlase s velikou většinou geologů statně si vedl pojednávaje a dokazuje, a pan Elie de Beaumont tvořil skoro sám svou stranu.

Znali jsme všecky podrobnosti této události, ale nebylo nám známo, že od odchodu našeho záležitosť ta znova pokročila.

Jiné čelisti téhož druhu, jakkoli jedinci různých rodův i čeledí, byly nalezeny v sypké půdě některých francouzských, belgických a švýcarských jeskyní zároveň se zbraněmi, nástroji a kostmi dětí, jinochů, mužův a starcův. Existence čtvrtohorního člověka potvrzovala se každým dnem určitěji a jistěji.

Ale na tom není dosti. Další, ve třetihorním útvaru vykopané zbytky oprávnily statečné učence, že přisoudili lidem stáří ještě mnohem větší.

Zbytky ty nebyly sice kosti lidské, ale výrobky člověka, holenní a kyčelní kosti fossilních zvířat pravidelně, jakoby od soustružníka proužkované, nesouce na sobě zřejmé stopy lidské práce.

Tedy žil člověk o mnoho století dříve, než se domníváno; žil před mastodontem, byl souvěkovcem jižního slona. Doba jsoucnosti jeho páčí se na 100.000 let.

Za takového stavu palaeontologie lze snadno pochopiti radosť a úžas strýcův, když nalezl as o dvacet kroků dále člověka čtvrtohorního. —

Bylo to úplně zřejmé tělo lidské. — Což byla půda tak spůsobila jako na hřbitově St. Michaele v Bordeauxu (Bordó), že tělo po tolik století zachovala?

Nemohl jsem toho říci. Ale mrtvola s koží jakoby pergamenovou, údy, na pohled ještě plny morku, zachovalé zuby, bohatý vlas, hrozně dlouhé nehty na rukou i nohou, to vše jevilo se nám jako za živa.

Žásl jsem vida člověka z jiného věku. — Strýc jinak hovorný úžasem jakoby oněměl.

Zvedli jsme tělo, ohmatali jeho trup; pohlížel na nás očníma důlkama.

Po malé přestávce probudil se ve strýci zase professor. Zapomněl na stav, v němž jsme byli, myslil bezpochyby, že stojí před posluchači svými v Joanneu.

Mluvil jako docent před posluchačstvem:

„Mám česť, pánové, představiti vám čtvrtohorního člověka. — Velcí učenci popírali jeho jsoucnosť; nyní může se každý nevěřící Tomáš přesvědčiti. Dotkne-li se ho prsty svými, uzná svůj blud. Jsem přesvědčen, že třeba jest, aby byla věda při odhalení tomto opatrna! Dobře vím, co tropili Barnumové a jiní švindléři s fossilním člověkem.

Znám všecky podobné příběhy, vím také, že Cuvier a Blumenbach vyhlašovali podobné kosti za mamutovy. Ale zde nelze býti na pochybách. Mrtvola je zde! Vidíte ji, lze ji ohmatati; je to tělo neporušené, kostra.

Jak pozorujete, není docela šest stop vysoký; náleží bez odporu plemeni kavkazskému, ba tvrdím, že je z čeledi Jafetovců, jež rozšířila se od hranic indických až po západní pobřeží evropské.

Jistě, je to člověk, současník mastodontův. Ale jak dostal se do této jeskyně, toho neodvážím se ni domýšleti. Pravím toliko, co vím: člověk je zde obklopen výrobky rukou svých, i nelze mi pochybovati, že pochází z doby pravěké.“ —

Když professor domluvil, zatleskal jsem projevuje svůj souhlas. — Ostatně bylo by i lidem mnohem učenějším než jeho synovec velmi obtížno, by se s ním přeli.

Zkamenělé tělo toto nebylo jediným na veliké „Kostní pláni“; každým krokem zavadili jsme o nové, tak že si strýc mohl vybrati, a nevěřícím přinésti vzory na ukázku a ku přesvědčení.

Tu vyskytla se vážná záhada, již nedůvěřovali jsme si rozluštiti. Svalila se těla tato, když už byla setlela, násilnými otřesy půdy na břehy moře Lidenbrockova, či žila v podzemním světě pod umělým nebem, narodila se a zemřela jako našinci? Až dosud nacházeli jsme jen nestvůry mořské a ryby. — Žil snad na tomto pustém pobřeží podzemního moře také člověk?