Cesta do středu Země/44. Stromboli

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: 44. Stromboli
Autor: Jules Verne
Zdroj: VERNE, Jules: Cesta do středu Země. Praha: Alois R. Lauermann, 1882. s. 281–288.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: J. K. J.
Licence překlad: PD old 100

Když jsem opět otevřel oči, pocítil jsem, že mne uchopila mocná ruka Jakubova za pás; druhou držel strýce.

Nebyl jsem těžce poraněn, ale spíše po všem těle potlučen a jakoby ochromen. Ležel jsem na svahu kopce dva kroky od propasti, do niž bych byl spadl, kdybych se byl jen poněkud pohnul. Jakub mě zachránil, když jsem se valil po svahu krateru.

„Kde jsme?“ ptal se strýc, jenž byl jaksi rozzlobený, že je zase na zemi.

Bjelke pokrčil ramenoma, by naznačil, že neví.

„Na Islandě,“ pravil jsem.

„Nej,“ odvětil Jakub.

„Nikoli?“ ptal se strýc.

„Bjelke se mýlí,“ pravil jsem vstávaje.

Po nesčetných překvapeních, jichž na cestě své jsme se dočkali, bylo nám zůstaveno nevýslovně podivné překvapení na konec cesty.

Očekával jsem, že spatřím kužel pokrytý věčným sněhem v pusté severní krajině, a zatím leželi jsme na svahu hory vyprahlé palčivými paprsky žhavého slunka.

Nechtěl jsem uvěřiti svému zraku, ale vedro sluneční, jež mi bylo snášeti, zaplašilo pochyby.

Vyšli jsme z krateru polonazí, a zářící hvězda, jíž jsme po dva měsíce neviděli, přála nám štědře světla svého i tepla.

Uvyknuv opět jasu slunečnímu hodlal jsem se přesvědčiti o bludu našem.

Professor ujal se slova a pravil:

„Opravdu, krajiny podobné jsem na Islandě neviděl.“

„Snad jsme na ostrově Mayenu?“ pravil jsem.

„Ani tam ne, milý hochu; není zde severní sopky s osněženou hlavou.“

„Ale…“

„Pohleď, Jindřichu, pohleď!“

Sotva pět set stop nad námi otevřel se jícen sopečný, z něhož, vytryskoval vždy po čtvrthodinných přestávkách plamenný sloup a s ním pemza, popel i láva. Dolů, po příkrém svahu vylévaly se vyvržené hmoty v pruzích zdélí sedmi neb osmi set stop, a tím utvořila se kolem sopky výšina asi tří set sáhů.

Pata hory byla pokryta zelenými stromy, v nichž poznal jsem olivy, fiky a révu, na níž visely červené hrozny.

Každý uzná, že severní krajiny takto nevypadají.

Rozhlédl-li se zrak tvůj po zeleném okolí, spatřil jsi zároveň vody moře nebo jezera, jež oblévalo zemi tuto jak ostrůvek.

Na východě bylo viděti několik domkův a za nimi malý záliv, v němž se kolébaly na blankytných vlnách lodě zvláštní podoby.

V dáli bylo zříti skupiny ostrovní, jež vynikaly z hladiny mořské v tak hojném počtu, že se hemžily jako mraveniště.

Na západě končilo obzor vzdálené pobřeží. Tam viděti bylo v obrysech harmonicky vytvořených modravé pohoří, a dále ještě velmi vysoký vrch, kuželovité podoby, z jehož vrcholu vystupovaly oblaky dýmu.

Na severu leskla se ve sluneční záři nesmírná vodní pláň, z níž vyčníval tu a tam stěžeň, anebo zaskvělo se nořivé veslo.

Překvapení naše dovršoval rozhled po čarokrásném okolí.

„Kde jsme? Kde jsme?“ ptal jsem se po tichu sama sebe.

Jakub přimhouřil lhostejně oči, a strýc pohlížel na čarovný obrázek nepochopuje ho.

„Jak asi sluje tento vrch?“ pravil konečně, „je zde poněkud teplo; výbuchy dály se neustále, a nestálo věru za námahu, s jakou jsme výbuchu stěží unikli, bychom balvanem byli zasaženi do hlavy. Sestoupíme dolů; tam se dovíme, kde jsme. Ostatně mám hlad a žízeň nesnesitelnou.“

Strýc byl přece jen těkavé povahy. Já zapomněl útrap a potřeb, a byl bych se stále kochal rozkošnou vyhlídkou, ale bylo mi jíti za společníky.

Svah sopky byl srázný. Sklouzli jsme často do trhlin naplněných popelem vyhýbajíce se proudům lávy, jež stékaly s vrchu vinouce se jak ohniví hadi.

Slézaje byl jsem velmi hovorný; překypující fantasie nedala mi mlčeti.

„Jsme v Asii,“ zvolal jsem, „na pobřeží indickém, na Malajských ostrovech, v okeánu. Prošli jsme půl země, bychom vyšli na povrch u svých protichůdců.“

„Ale magnetovka?“ pravil strýc.

„Ale věřili-li jsme kompasu,“ pravil jsem, „pluli jsme stále na sever.“

„Tedy lhal!“

„Ó geologové!“

„Jako že zde není severní točna!“

„Točna nikoli; ale…“

Stáli jsme před nevysvětlitelnou záhadou.

Zatím blížili jsme se zelené planině, jež skytala přátelského pohledu.

Hlad a žízeň mě trápily.

Na štěstí došli jsme urazivše míli cesty dosti velkého pole, porostlého olivami, marhaníky a révou, jež se zdály majetkem každého.

Ostatně jsme ve smutném stavu svém ničeho nedbali.

Jak občerstvily nás šťavnaté plody a rudé hrozny, jimiž jsme zahnali hlad a ukojili žízeň!

Nedaleko nalezl jsem ve trávě pod krásnými stromy chladný pramen, jehož vodou jsme si umyli ruce i obličej.

Zotavujíce se takto spatřili jsme v olivovém houští chlapce.

„Ah!“ zvolal jsem; „obyvatel šťastné země!“

Byl to chudý, bídně oděný hoch, jejž pohled na nás bezpochyby poděsil.

A vskutku, jsouce jen na polo oděni, majíce rozcuchaný vous i vlas vypadali jsme velmi hrozně, a není-li země tato vlastí lupičů, naženeme obyvatelům zdejším jistě strachu.

Když se dal chlapec na útěk, rozběhl se strýc za ním a přivedl ho zpět, ačkoli velmi křičel a se bránil.

Aby ho upokojil, oslovil ho nejprve německy:

„Jak sluje tato hora, milý hochu?“

Chlapec neodpovídal.

„Dobrá, v Němcích nejsme.“

Strýc opakoval otázku svou anglicky.

Chlapec opět neodpovídal. Počínal jsem se zlobiti.

„Což pak je němý?“ zvolal professor, a zakládaje si poněkud na znalosti řečí otázal se ho francouzsky.

Chlapec opět neodpovídal.

„Tedy zkusíme štěstí svého italštinou,“ pravil strýc dále:

„Kde jsme?“

Opět mlčení. Tu se již strýc rozhorlil a tahaje chlapce za uši zvolal: „Budeš-li mluviti či nic? Jak sluje tento ostrov?“

„Stromboli,“ pravil chlapec a vytrhna se Jakubovi vyběhl do zahrady olivové a odtud do pole.

Nemyslili jsme již na něj.

Stromboli! Jak účinkovalo neočekávané toto slovo na mou fantasii!

Byli jsme uprostřed Středozemního moře na ostrově, na němž kdysi Aeolus měl spoutány větry a bouře.

Vrchy modrající se na východě byly hory Kalaberské. A sopka vypínající se v jihu na obzoru byla strašná Etna!

„Stromboli, Stromboli!“ opakoval jsem a zapěl píseň na pochvalu; strýc mi přizvukoval.

Ó, podivné cesty! Sestoupivše sopkou do lůna zemského vystoupili jsme jinou na povrch, ale ta byla vzdálena více než 12000 kilometrův od Snaefieldu, od pustého Islandu na rozhraní světů!

Různé příhody naší cesty zavedly nás do nejkrásnější krajiny na povrchu zemském.

Z kraje věčným sněhem pokrytého přišli jsme do krajin věčně zelených, opustivše šedé mlhy ledového pásma spatřili jsme zde nad hlavami svými blankytné nebe sicilské!

Po vzácném obědě, jejž činilo ovoce a čerstvá voda, vydali jsme se na cestu k zálivu strombolskému.

Nezdálo se mi příliš rozumným — abych pravdu pověděl — že jsme přišli na tento ostrov; pověrčivá mysl jistě nás bude považovati za čerty, jež peklo vyvrhlo; umluvili jsme se tedy, že budeme vydávati se za lidi, jimž utonul koráb.

Po cestě mumlal strýc:

„Ale magnetovka! Magnetovka, jež ukazovala přece na sever! Jak to lze vysvětliti?“

„Opravdu!“ pravil jsem opovržlivě, „není třeba vysvětlení, je to snadno!“

„To by bylo! Professor při Joanneu neznal by příčiny kosmického přírodního zjevu! To byla by hanba!“

Při těchto slovech stal se strýc, jsa napolo oděn, maje kožený pás na bocích a okuláry na nose, zase strašlivým professorem mineralogie.

Za hodinu, prošedše olivovým lesíkem, došli jsme zálivu sv. Vincence, kde požádal Jakub o mzdu za třináctý týden, jež mu bez odkladu vyplacena byla. Strýc tiskl mu vřele ruku.

Bjelke pocítil zvláštní pohnutí, tiskl nám prsty svými jemně ruce a usmíval se.