Cesta do středu Země/33. Zápas obrů

Cesta do středu Země Jules Verne
32. Po vodě	33. Zápas obrů	34. Geyser

Údaje o textu
Titulek:	33. Zápas obrů
Autor:	Jules Verne
Zdroj:	VERNE, Jules: Cesta do středu Země. Praha: Alois R. Lauermann, 1882. s. 205–214. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	J. K. J.
Licence překlad:	PD old 140

V sobotu, dne 15. srpna.

Moře je stále jednotvárné. Země není viděti. — Zdálo se, že obzor byl velmi posunut v pozadí.

Bolí mne ještě po násilném spánku hlava.

Strýci se nezdálo nic, je však rozdurděn. Rozhlíží se dalekohledem na všecky strany a zakládá mrzutě ruce křížem.

Pozoruji, že za nedlouho bude professor Lidenbrock mrzoutem jako dříve, a zaznamenávám to. Bylo potřebí mých útrap a nebezpečí, by objevila se v něm aspoň jiskérka lidskosti; — ale co jsem zdráv, je již opět mrzoutem.

„Zdá se, že jste rozčilen, milý strýče?“ pravil jsem vida, že se rozhlíží dalekohledem.

„Rozčilen? Nikoli!“

„Tedy netrpěliv.“

„Není pražádné příčiny.“

„Vždyť plujeme tak rychle…“

„Ovšem. Rychlosť není malá, nýbrž moře veliké.“

Tu vzpomněl jsem si, že professor Lidenbrock před počátkem naší cesty páčil délku tohoto podzemního moře na tři sta kilometrův. Ale my urazivše cestu téměř třikráte tak dlouhou neviděli jsme ještě jižního břehu.

„Nepostupujeme v před!“ pravil professor. „Ztrácíme jenom čas, a, krátce, nepřišli jsme v takovou dálku, bychom plavili se po rybníce pro zábavu.“

Považoval tedy plavbu tuto za zábavnou projížďku, a moře toto za rybník.

„Ale,“ pravil jsem, „jdouce cestou naznačenou Saknussemmem…“

„Právě o to jde. Zůstali jsme na cestě té? Přišel Saknussemm k této vodní pláni? Plavil se přes ni? Nezavedl nás potok, jejž jsme si zvolili za vůdce?“

„Vůbec netřeba nám litovati, že jsme přišli do takové dálky. Jak úchvatná podívaná, a…“

„O podívanou nám nejde. Vytkl jsem si cíl, a chci ho dosíci! Nemluv mi tedy o podívané!“

Dal jsem si říci a nevšímal si, že professor netrpělivostí hryzl se do rtův. O šesté hodině večerní požádal Bjelke za svou mzdu, i vyplaceno mu tré dolarů.

V neděli, dne 16. srpna.

Nic nového. Povětrnosť stejná. Vítr poněkud svěžejší. Když jsem procitl, bylo mi prvou starostí, bych určil sílu světla. Pořád se bojím, že elektrický zjev bude pozbývati svítivosti až úplně shasne. Ale bez důvodů. Stín voru byl na povrchu vodním jasně a zřetelně vyznačen.

Opravdu, moře bylo nekonečno! Jest asi tak rozsáhlo jako Středozemské nebo dokonce Atlantské. Proč ne?

Strýc měří často hloubku. Upevňuje nejtěžší špičák na konec provazu a spouští jej až do hloubi dvou set sáhův, ale dna nedosáhne. S velikou námahou vytahujeme nořidlo ze hlubin.

Když byl špičák vytažen, upozornil mne Bjelke, že jsou na něm vyhloubená, vtlačená místa. Myslil bys, že bylo železo dvěma tvrdými tělesy sevřeno.

Pohlédl jsem na Bjelkeho.

„Tänder!“ zvolal.

Nerozuměje mu obrátil jsem se ku strýci, jenž byl zadumán. Nechtěje ho vyrušovati obrátil jsem se zase k Islanďanovi. Naznačil mi mínění své několikerým otevřením úst a zase sevřením jich.

„Zuby!“ zvolal jsem s úžasem, když jsem prohlédl bedlivěji železo.

Ovšem, v železo vtisknuty jsou stopy zubů. Čelisti, v nichž zuby ty tkvějí, jsou asi notně silny a pevny! V hloubi prohání se pod námi obluda z vyhynulých na zemi druhů, žravější nad žraloka, hroznější velryby. Nelze mi zrakův odvrátiti od železa polo rozkousaného. Což vyjeví se můj sen z poslední noci?

Podobné myšlénky týrají mne po celý den, a mou obrazotvornosť stěží spokojí několikahodinný spánek.

V pondělí, dne 17. srpna.

Pokouším se, bych rozpomenul se zase na význačné vlastnosti předpotopních zvířat, jež následujíce po měkkýších, korejších a rybách předcházela vývoj ssavcův.

Země náležela tehdy plazům. Obludy ty panovaly v mořích za druhého období. Příroda propůjčila jim velmi dokonalých ústrojí. Jak obrovská jsou jich těla! Jak podivuhodná jich sila! Největší a nejstrašlivější nynější ještěři, krokodilové a alligatoři jsou jen slabým odstínem svých pravěkých předkův!

Děsím se myšlénky, že jsem na blízku těch oblud. Žádné lidské oko jich dosud nevidělo živých!

Vyskytují se tisíce let před člověkem na zemi; ale z jejich zkamenělých kostí, jež byly nalezeny ve hlinitém vápenci, jejž zovou Angličané lias, bylo lze anatomicky je zase sestaviti a seznati jejich obrovskou podobu!

Viděl jsem v hamburském museu kostru podobného ještěra, jenž byl třicet stop dlouhý. Což usouzeno je mně, pozemšťanu, bych spatřil před sebou zástupce předpotopní čeledi? Nikoli, nemožno! Leč do železa vyryty jsou zuby, a z otisku jich poznávám, že jsou kuželovity, podobny krokodilím.

S hrůzou tkvěly oči mé na moři. — Měl jsem strach, že podobný obyvatel podzemních slují z něho se vynoří!

Pozoruji, že professor Lidenbrock sdílí se mnou myšlénky byť nikoli obavy, neboť když přestal měřiti hloubku, rozhlížel se po moři.

„Proklatě,“ pravil jsem sám k sobě, „že strýci připadlo, by zkoumal dno! Vyrušil snad některou obludu z odpočinku; jen aby nás některé zvíře nenapadlo pokud plujeme!…“

Jediným pohledem na zbraně přesvědčil jsem se, že jsou v pořádku. — Strýc projevil svůj souhlas.

V touž dobu jeví širé vlnění povrchu vodního, že hlubší vrstvy jsou znepokojeny. Nebezpečí se blíží. Třeba bdíti.

V úterý, dne 18. srpna.

Blíží se večer, či spíše doba, kdy spánek na víčka našich očí se snáší; neboť na moři tomto není noci, a stálé světlo znavuje náš zrak, jakobychom žili pod sluncem severního ledového moře. Bjelke stojí u kormidla, a kdežto on bdí, já spím.

Po dvou hodinách vzbudil mne hrozný otřes. Vor byl nevýslovnou silou vyzdvižen a na dvacet sáhův odhozen.

„Co se děje?“ zvolal strýc. „Narazili jsme na zem?“

Bjelke ukázal prstem na černavou hmotu, asi 200 sáhů vzdálenou, jež vynořovala se a hned zase ponořovala. Pohlédl jsem tam a vykřikl:

„Je to obrovský hroch či mořský kůň!“

„Ano,“ pravil strýc, „a tamo vodní ještěrka nevídané velikosti!“

„Tamo zas ohromný krokodil! Vidíte veliké jeho čelisti se řadami zubů, jimiž jest ozbrojen? Ah, již zmizel!“

„Velryba! Velryba!“ volal professor. „Vidím její ohromné ploutve! Pohleď na paprslek vodní, jejž chrlí do výše.“

Opravdu, bylo viděti dvé paprsků vytryskujících nad vodu do značné výše!

Podiv, úžas, hrůza nás pojaly při pohledu na hejno mořských oblud! Jsou nadpřirozené velikosti a nejmenší z nich by jediným nárazem náš vor rozdrtila.

Bjelke chce naříditi vesla k rychlému útěku z nebezpečného okolí, ale spatří na druhé straně neméně nebezpečné nepřátele: čtyřicet stop veliká želva a třicet stop dlouhý had, jenž vynořoval se z vln.

Prchnouti nelze. Obludy se blíží, krouží kolem voru rychlostí, jíž by se let rychlovlaku nevyrovnal; pluly kolem voru soustřednými kruhy.

Chopil jsem se karabiny. Ale co by zmohla koule proti šupinám, jimiž je tělo zvířat těch pokryto?

Strachy jsme oněměli. — Již se blíží! Po jedné straně krokodil, po druhé had. Ostatní zmizeli. Chtěl jsem vypáliti. Bjelke mne pokynem zadržel. Obě obludy vyrazivše padesáte šáhův od voru vrhly se na sebe, tak že nás ve své zuřivosti nespozorovaly.

Sto sáhův od voru rozzuří se boj. Vidíme zřetelně, jak obě obludy spolu zápasí.

Ale zdá se mi, že objevují se ostatní zvířata, by súčastnila se boje, hroch, velryba, ještěr, želva. Pohlížel jsem na ně chvíli ukazuje je Bjelkemu. Ten však odpíraje zavrtěl hlavou.

„Tva,“ pravil.

„Co? Dva? Praví, že jen dvé…“

„Má pravdu,“ zvolal strýc hledě neustále dalekohledem.

„To by bylo!“

„Ano! Prvá obluda má tlamu hrocha, hlavu ještěří, zuby krokodilí; to nás oklamalo. Je to nejstrašnější z předpotopních plazův, ichthyosaurus.“

„A druhá?“

„Druhá je had pod krycím štítem želvím, úhlavní nepřítel prvé, plesiosaurus.“

Bjelke měl pravdu. Jen dvé oblud hladinu tak rozvlnilo; měl jsem před očima dvé pravěkých plazův.

Vidím krvavé oči ichthyosaurovy, veliké jako lidská hlava, jež opatřeny jsou zvláště silným optickým přístrojem, tak že odolají tlaku spousty vodní ve hlubinách.

Právem nazýván byl ichthyosaurus velrybou mezi plazy, neboť je právě tak rychlý a veliký. Dosahuje délky sta stop, a lze souditi o jeho velikosti, když vynoří ocasní ploutev kolmo nad vlny. Ohromná jeho čelisť vyzbrojena je dle údajů přírodozpytcův asi 182 zuby.

Plesiosaurus, had těla válcovitého s krátkým ocasem, má tlapy podobné veslům. Všecko tělo jeho pokryto je želvím štítem a ohebný jakoby labutí krk může vynořiti třicet stop nad vodu. —

Obě tato zvířata zápasila spolu s nesmírnou zuřivostí. Vlnila vodu, že se dula jako hory do výše až na náš vor, tak že často byli jsme v nebezpečí, že se překotíme.

Zaslechli jsme neobyčejně silný sykot. — Obě zvířata zapletla se do sebe, tak že jich nebylo lze rozeznati. Zuřivosti vítězovy jest se velmi báti.

Jedna, dvě hodiny uběhly, a boj stále ještě zuří. Zápasící obludy hned se voru přibližují, hned opět vzdalují. Ani se nehýbeme jsouce připraveni k obraně.

Z nenadání zmizely obludy ve vlnách. — Zdaž ukončí se boj ve hlubině?

Náhle vynořila se z vody ohromná hlava, hlava plesiosaurova. Nestvůra je smrtelně poraněna. Nevidím již ohromného jejího štítu. Viděti jest jenom dlouhý krk, jenž klesá a zase se zvedá, kroutí se, tepá do vln vlně se jak ohromný bič, svíjí se jako rozříznutý červ. — Voda daleko odstřikujíc kazí nám rozhled. Ale smrtelný zápas plazův brzy skončen, pohyby jeho slábnou, bolestné svíjení přestává, a dlouhé tělo zmrzačeného hada vyniká z vody utišené jako nehybná hmota.

Uchýlil se ichthyosaurus opět do svých skrýší ve hlubině, či objeví se zase na povrchu mořském?