Cesta do středu Země/34. Geyser

Cesta do středu Země Jules Verne
33. Zápas obrů	34. Geyser	35. Bouře

Údaje o textu
Titulek:	34. Geyser
Autor:	Jules Verne
Zdroj:	VERNE, Jules: Cesta do středu Země. Praha: Alois R. Lauermann, 1882. s. 214–221. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	J. K. J.
Licence překlad:	PD old 140

Ve středu, dne 19. srpna.

Na štěstí vál silný vítr, a tím nám umožněno, bychom se rychle s bojiště vzdálili. Bjelke stojí neustále u kormidla.

Strýc, jejž boj vyrušil z myšlének, v něž byl pohřížen, ponořil se zase do netrpělivého zkoumání a pozorování moře.

Cesta stala se zase nudně jednotvárnou, ale jednotvárnosť tu nebyl bych přece zaměnil za včerejší nebezpečí.

Ve čtvrtek, dne 20. srpna.

Nedosti stálý sev.-sev.-východní vítr. Teplo. Plujeme rychlostí třiceti pěti kilometrů za hodinu. V poledne slyšeti hluk z veliké dálky. Zaznamenávám to pouze ničeho nevysvětluje. Je to neustálý jekot.

„V dáli,“ pravil professor, „jest asi skála neb ostrůvek, na nějž moře naráží.“

Bjelke vylezl na stěžeň, neuzřel však žádného úskalí. Moře je rovno až po rozhraní obzoru.

Uběhly tři hodiny. Zdá se, že jekot pochází od vody.

Zmínil jsem se o tom strýci. Potřásl hlavou. Ale jsem přesvědčen, že se nemýlím. Blížíme se snad vodopádu, jenž nás strhne do hlubiny nebo do propasti? Možná, že by to bylo strýci po chuti, poněvadž bychom se dostali hlouběji, ale já — — —

Na každý způsob je v dálce několika mil ve směru větru zjev, jenž působí hluk; neboť nyní je slyšeti rachot a jek velmi silný. Pochodí z nebe nebo z moře?

Pohlížím vzhůru k výparům ve vzduchu se vznášejícím snaže se poznati jejich množství.

Nebe je pokojno. — Mraky, jež se všecky stáhly ku klenbě, zdají se nehybnými ztrácejíce se v lesku světelném. — Je nám tedy příčinu úkazu toho hledati jinde.

Pátral jsem rozhlížeje se po čistém, ani mráčkem nezkaleném obzoru. Podoba jeho se změnila. — Pochodí-li však hluk od vodopádu, jestliže všecko moře toto stéká do hluboké pánve, působí-li jek tento dolů se valící voda, bude proud mocnější, a vzrůstající jeho rychlosť bude mi měřítkem nebezpečí, jež nám hrozí. Zkoumal jsem proudění, není žádného.

Asi ve čtyry hodiny vylezl Bjelke na stožár a rozhlížel se po celém kruhu, jejž ocean kolem voru opisuje, až utkvělo oko jeho na jediném bodu. Ve tváři jeho nejevilo se překvapení, ale oko jeho tkvělo pevně na témž bodě. —

„Něco vidí,“ pravil strýc.

„Podobá se.“

Sestoupiv dolů ukázal Bjelke rukou na jih a pravil:

„Der nere.“

„Tamo dole,“ opakoval strýc.

A chopiv se dalekohledu rozhlížel se pozorně asi minutu, jež mi přicházela velmi dlouhou.

„Ano, ano!“ zvolal.

„Co vidíte?“

„Mocný proud vodní, jenž vytryskuje z moře.“

„Zase nějaká obluda?“

„Snad.“

„Tedy uchylme se na západ vědouce, jak nebezpečno jest setkati se s takovými nestvůrami!“

„Nechme toho,“ pravil strýc.

Obrátil jsem se tedy k Jakubovi, jenž byl stále u kormidla.

Jestliže však z takové dálky — možno ji páčiti nejméně na sto dvacet kilometrů — pozorovati lze vytryskující vodní proud, je to asi zvíře velikosti nadpřirozené. Bychom se mu vyhnuli, bylo třeba opatrnosti. Ale my nedovedli jsme býti opatrnými.

Plujeme tedy dále. Čím blíže jsme přicházeli, tím větší byl paprslek vodní. Jaká jest as obluda, jež pohlcujíc takové množství vody neustále ji zase ze sebe chrlí?!

V osm hodin byli jsme od obludy již jen dvacet kilometrů vzdáleni. Její černavé, ohromné hoře podobné tělo nořilo se z vody jako nějaký ostrůvek.

Je to klam, je to hrůzná skutečnosť? — Zdá se, že je přes tisíc sáhů dlouha.

Jaký je to velrybí rod, o němž se ni Cuvier (čti Kivié) ni Blumenbach nezmiňuje?

Nepohnutě, jakoby spala, zde leží; podobá se, že nemá moře síly, by ji vyzvedlo, a vlny pohrávají si kolem jejích boků. Sloup vody pět set stop vysoký rozstřikuje se a padá s ohlupujícím jekotem dolů. Nerozumno plouti k proudu vodnímu, jehož by ni sto velryb za den nevychrlilo.

Hrůza mne jímá. Nechci dále. — Dojde-li k nejhoršímu, přetnu plachtová lana. Vzbouřím se proti professorori, jenž mi nedává odpovědi.

Bjelke náhle vstal a ukazuje prstem na nebezpečné místo pravil:

„Holme.“

„Ostrov,“ pravil professor.

„Ostrov,“ zvolal jsem krče ramenoma.

„Ovšem,“ pravil strýc a dal se do hlasitého smíchu.

„Ale vodní sloup?“

„Geyser,“ pravil Bjelke.

„Ovšem, geyser,“ odvětil strýc, „geyser, jaké vídati na Islandě.“

Z počátku vzpíral jsem se myšlénce, že bych se tak velice byl zmýlil. — Považovati ostrůvek za obludu! Ale přesvědčil jsem se o klamu vlastníma svýma očima. — Je to jenom přírodní úkaz.

Čím blíže přicházíme, tím velikolepějším jeví se nám vodní sloup. Ostrůvek podobá se mylně sice velrybě, obrovskému zvířeti, jehož hlava o deset sáhů převyšuje hladina mořskou.

Na jednom konci zvedá se majestátně geyser. Chvílemi slyšeti je temný hukot, a ohromný vodní paprslek, hnán prudkou silou, pronikaje až do nejvyšších mrakových vrstev, vynáší s sebou spousty par.

Je osamělý; nikde neviděti parních výronů, neobklopují ho vřelé prameny, všecka vulkanická síla je v něm soustředěna. Záře elektrického světla mísí se s oslňujícím svazkem paprsků vodních, každá krůpěj stkví se duhovými barvami.

„Přistaneme!“ pravil strýc.

Ale jest se nám pozorně vyhnouti vodnímu sloupu, jenž by zajisté okamžitě náš vor zaplavil.

Přičiněním Jakubovým přistáli jsme na nejkrajnějším výběžku ostrova.

Vyskočil jsem na skálu. Strýc skočil hbitě za mnou, a Bjelke zůstal u kormidla, jako člověk, v němž nic nevzbudí podivu.

Kráčeli jsme po žule smíšené s křemenitým tufem; půda pod nohama mýma otřásala se; byla žhava.

Došli jsme malé centrální pánve, z níž geyser vytryskoval. — Ponořil jsem do vroucí vody teploměr; rtuť vystupovala, až stanula na stošedesátém třetím stupni.

Voda tato pochodí tedy ze zřídla žáru. — To odporuje patrně theoriím professora Lidenbrocka. Nezdržel jsem se, bych se o tom strýci nezmínil.

„Nuže, jak odporuje to mé theorii?“

„Nikterak,“ odvětil jsem suše vida, že jsem narazil na dokonalou tvrdošíjnosť.

Nedbaje toho vyznávám, že nám až dosud štěstí přálo, a že cesta naše podléhá zvláštnímu účinu teploty, z příčin mně neznámých; ale zdá se mi zřejmě, že přijdeme dříve nebo později v místa, kde ústřední teplota dosáhne stupně nejvyššího, jejž nebude lze změřiti žádným teploměrem.

„Nuže, uvidíme!“ pravil professor. Nazval vulkanický ostrůvek po svém synovci a dal znamení k opětné plavbě.

Několik minut pozoroval jsem ještě geyser. Shledal jsem, že jeden paprslek je nepravidelný, že hned slábne, hned zase se vzmáhá, což přičítám tlaku par nashromážděných v jeho zásobárně.

Konečně obepluli jsme příkrá jižní skaliska. Jakub za naší nepřítomnosti spravil vor.

Ale než jsme odpluli, učinil jsem si některé poznámky, bych vypočetl cestu, již jsme urazili, a zaznamenal jsem je ve svém denníku. —

Vypluvše z Markétčina přístavu urazili jsme po moři 270 mil (2700 kilometrův) a jsme vzdáleni od Islandu 620 mil, tedy jsme právě pod Anglií.