Cesta do středu Země/32. Po vodě

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: 32. Po vodě
Autor: Jules Verne
Zdroj: VERNE, Jules: Cesta do středu Země. Praha: Alois R. Lauermann, 1882. s. 197–205.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: J. K. J.
Licence překlad: PD old 100

Třináctého srpna vstali jsme časně z rána. Šlo o to, bychom užili k další cestě nového přepravního prostředku.

Stěžeň zhotovený ze dvou svázaných holí, pletená ráhna, plachta, totiž jedna z našich pokryvek — to bylo lanoví naší pramice. Provazu měli jsme dosti. Vše bylo dobro a pevno.

O šesté hodině ranní dal strýc znamení, bychom vstoupili na loď. Zásoby potravní, zavazadla, nástroje, zbraně a značné množství sladké vody, jež ve skalách nahromadila se, byly pečlivě urovnány.

Jakub zřídil kormidlo, jímž stroj svůj řídil v běhu. Odvázal jsem lano, jímž byl vor ku břehu upevněn. Plachta byla rozepjata. Rychle odrazili jsme ode břehu.

V okamžiku, kdy jsme opouštěli záliv, strýc chtěl mu dáti jméno, snad moje.

„Navrhl bych vám nějaké jméno.“

„Jaké?“

„Markétčino! Záliv Markétčin bude se na mapě pěkně značiti.“

„Tedy: Záliv Markétčin!“

Tak byla upomínka na moji milovanou sestřenku spojena s naší dobrodružnou cestou.

Vál severovýchodní vítr. — Hnal vor náš dosti rychle. — Hustá atmosféra měla značnou hnací sílu a působila na plachtu jako kovářský měch.

Po hodině bylo strýci lze určiti přesně rychlosť naší plavby.

„Půjde-li to tak stále,“ pravil strýc, „urazíme za dvacet a čtyry hodiny nejméně tři sta kilometrův, a uvidíme brzy protější břeh.“

Neodpověděl jsem nic a usadil se na přední straně voru.

Severní břeh mizel zvolna našemu zraku. Před očima mýma prostíral se nesměrný okeán, nad nímž brzy rozložily veliké mraky temný stín. —

Stříbřité paprsky elektrického světla odrážely se tu a tam od krůpějí vodních a působily na vlnách vzniklých brázděním voru světlá místa.

Brzy zmizela země úplně zrakům našim, zanikla každá známka, a kdyby nebylo pěnícího se moře, myslil bych, že se mimo nás nemůže nic ani pohnouti.

Asi v poledne spatřili jsme nesmírné množství vodních rostlin plujících na vlnách.

Znal jsem životní sílu těchto řas, které plazí se i ve hlubinách dvanácti tisíc stop na dně mořském a bují pod tlakem čtyř set atmosfér, ba často tvoří značně velké skupiny, aby překážely loděm v plavbě; ale nikde, myslím, nebylo řas větších než v moři Lidenbrockově.

Vor náš plul podle řasy (Fucus) dlouhé asi tři nebo čtyry tisíce stop; byli to obrovští závitovití hadi, již se táhli do nedozírné dálky a snad i do nekonečna. Se zálibou sledoval jsem nekonečné pásky nemoha dohlédnouti konce, a trpělivosť má, ačkoli mne poutaly divy vždy nové a nové, mne již již opouštěla. —

Která přírodní síla byla to, jež vytvořila tyto byliny? Jaká byla podoba země a tvářnosť její v prvých stoletích jejího vývinu, když společným účinem tepla a vlhka vyvíjelo se a bujilo jenom rostlinstvo!?

Nastal večer, a jak pozoroval jsem dne předešlého, neubývalo jasnosti vzduchu. Byl to stálý přírodní zjev, i doufal jsem, že potrvá i na dále.

Po večeři ulehl jsem ku stěžni a snil jsem po celou noc bezstarostný sen.

Jakub stoje nepohnutě u kormidla nechával voru, jejž nebylo třeba říditi, volný běh.

Když jsme vypluli z Markétčina přístavu, nakázal mi strýc, abych zaznamenával denní události, a neopominul ani nejmenšího, co bylo by zajímavo. — I zapisoval jsem směr větru, rychlosť naší plavby, počet kilometrů, jež jsme urazili, vůbec všecky události a úkazy za naší plavby.

I budu nyní jenom podávati své zápisky:

V pátek, dne 14. srpna.

Rychlosť nezměněná. Vítr severovýchodní. Na obzoru neviděti ničeho. Jasnosť světla stejná. Počasí pěkné, to jest, mraky vznášejí se vysoko, jsou řídky a barvy roztaveného stříbra.

Teploměr: +32° (Celsius).

V poledne přivázal Jakub na provazec udici a vrhl ji s kouskem masa jako vnadidlem do moře. Dvě hodiny uplynuly a nevylovil nic. Tedy není ve vodě obyvatelů? Nikoli. Spozorovali jsme trhnutí provazcem. Jakub vytáhl udici z vody. Třepotala se na ní ryba.

„Ryba!“ zvolal strýc.

„Je to jesetr,“ zvolal jsem, „malý jesetr!“

Professor pozoroval rybu velmi pozorně a nesouhlasil se mnou.

„Ryba tato má ploskou zakulacenou hlavu, a přední čásť těla pokrytu kostnatou ploškou; zubů nemá; tělo je bez ocasu, za to vyvinuty jsou však ploutve prsní. Zvíře toto náleží do třídy, do níž počítali přírodozpytci jesetra, ale od ryby té liší se mnohými zvláštnostmi.“

Strýc se nemýlil a pravil po krátkém pozorování:

„Ryba tato je z čeledi na zemi již dávno vymřelé; — zbytky zkamenělé nacházíme jen v útvarech přechodních.“

„Jak že?“ zvolal jsem. „Tedy vylovili jsme rybu, jež od pravěkých dob obývá toto moře?“

„Ovšem,“ pravil professor neustále ještě pozoruje podivnou rybu. „Vidíš, že ryby zkamenělé nejsou nikterak stejných vlastností s rody nynějšími. Míti tvora takového živého, je pro přírodozpytce velikým štěstím.“

„Ale do kterého druhu náleží?“

„Do řádu „Skelnošupinatých“ (Ganoidei), do čeledi „Štítohlavých“ (Cephalaspida), rod…“

„Nuže?“

„Bezpochyby pterychtis! Ale na této jeví se vlastnosť, již shledáváme jenom u ryb, žijících, jak říkáme, v podzemních mořích.“

„Jaká?“

„Ryba tato je slepa!“

„Slepa?“

„Nejen slepa, ale nemá ni zrakového ústrojí.“

„Pak to nemůže býti vlastností jedincovou.“

Ponořili jsme udici znova. Moře bylo rybnato, tak že jsme za dvě hodiny nachytali velmi mnoho ryb z rodu „Pterychtis“, jakož i z jiných vymřelých rodů, jako Dipteris, kterých však strýc přesně nedovedl určiti.

Všecky neměly zrakového ústrojí. Neočekávaným tímto rybolovem doplněny naše potravní zásoby.

Tedy zdá se zjištěno, že v moři Lidenbrockově žijí jenom druhy a rody v mořích pozemských vyhynulé, mezi nimiž ryby a plazi tím dokonalejší jsou, čím jsou starší.

Snad spatříme i některé ještěry, jež vědě známy jsou jen dle jednotlivých kostí a zkamenělých chrupavek.

Rozhlížel jsem se dalekohledem po obzoru. Bylo pusto. Bezpochyby jsme ještě blízko břehu.

Pohledl jsem do vzduchu. Proč neprorážejí svými křídly tiché ovzduší někteří ptáci, které Cuvier z kostí opět sestavil? Ryby poskytly by jim dosti potravy. Pozoruji však, že je ovzduší neobydleno jako pobřeží.

Zatím zalétla má fantasie do podivných hypothesí palaeontologických. Snil jsem bdě.

Zdá se mi, že vidím plouti po hladině vodní předpotopní želvy jako pohyblivé ostrůvky. Na pustém pobřeží pohybují se obrovští ssavci pravěcí, leptotherium, jež nalezli v jeskyni Brasilii, mericotherium, z ledových krajin sibiřských.

Dále spatřuji tlustokožce lofiodonta; obrovský tento tapír ukrývá se za skalinu hotově se k boji o kořisť sanoplotheriem: toto podivné zvíře má některé vlastnosti společné s nosorožcem, koněm, hrochem a velbloudem, jakoby byl tvůrce spěchaje spojil v jedno různé druhy živočichův.

Obrovský mastodont svijí rypák svůj a drtí svými tesáky skály; rozdupávajíc ohromnými tlapami svými půdu vyvolává megatherium ze skal mnohonásobnou ozvěnu.

Tamo vylézá na vrcholek stromů praopice protopithecus.

Ve vzduchu třepotá pterodaktylus okřídlenýma rukama jako veliký netopýr.

Konečně, v nejvyšších vrstvách vzduchových poletují okřídlenci větší než kasuar nebo pštros. Mávajíce širokýma křídloma berou se ve své skalní skrýši.

Pravěký svět tento zobrazen byl v mé fantasii. Pohroužil jsem se v bibli stvoření, když země ještě pro člověka nebyla přispůsobena, ba myšlénky mé uvedly mne v doby, kdy nebylo ještě živého tvora.

Ssavci, potom ptáci a plazi druhého období vymizeli, konečně ryby, skořepnatci a měkkýši.

Tak zoofyta přechodního období proměnila se zase v nicotu, z níž vzešla.

Není ročních časův ani podnebí; teplota země neustále vzrůstá, tak že nahradí slunce.

Vegetace se předhání.

Procházím se ve stínu stromovitého kapradí, chvějící se nohou stoupám na pestré slíny a pískovce; opírám se o kmen ohromného jehličnatého stromu a spím ve stínu přesličky vysoké sto stop.

Staletí prchají jako roky! Sleduji vývoj země. Rostlinstvo mizí; žulové skály pozbývají pevnosti; pevné skupenství přechází účinem mocnějšího tepla v tekuté; voda teče po povrchu zemském; jsouc vroucí vypařuje se; páry zahalují zemi, jež ponenáhlu přechází v kouli plynnou, velikou a zářící jako slunce.

Ve středa mlhavé koule, čtrnáctesettisíckráte větší než země, jež z ní má povstati, zdá se mi, že jsem uveden v kraje hvězdné.

Jaký to sen? Kam mne zavede? Zimničně rozechvělá ruka má zaznamenává tyto úryvky! Zapomněl jsem všeho, strýce, Jakuba i voru.

„Co je ti?“ zvolal strýc.

Vytřeštěný zrak můj tkvěl na strýci, a přece jsem ho neviděl.

„Dej pozor, Jindřichu, spadneš do moře!“

Zároveň uchopil mne Jakub mocnou paží, sice bych byl v podivném snu spadl do vody.

„Což pak se zbláznil?“ křičel professor.

„Co se děje?“ ptal jsem se probrav se z podivného snu.

„Jsi nemocen?“

„Nikoli! Měl jsem okamžité, náhlé vidění, jež již zase zmizelo. Již je zase dobře. Jak se daří naše plavba?“

„Výborně! — Vítr je přízniv, moře ticho! Plujeme rychle, a nemýlím-li se ve svých výpočtech, doplujeme brzy břehu.“

Uslyšev to vstal jsem rozhlížeje se po obzoru; ale moře splývalo stále ještě v dáli s klenbou jeskyně.