Cesta do středu Země/31. Stavba voru

Cesta do středu Země Jules Verne
30. Moře Lidenbrockovo	31. Stavba voru	32. Po vodě

Údaje o textu
Titulek:	31. Stavba voru
Autor:	Jules Verne
Zdroj:	VERNE, Jules: Cesta do středu Země. Praha: Alois R. Lauermann, 1882. s. 191–197. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	J. K. J.
Licence překlad:	PD old 140

Příštího dne procitl jsem všecek zdráv a čil. Mysle, že mi lázeň prospěje, ponořil jsem se na několik minut do vln podzemního moře.

Vrátiv se jedl jsem s výbornou chutí. Jakub uměl připravovati snídaní; měl vodu i oheň, tak že mu bylo lze učiniti v jídlech proměnu. Podal nám několik šálků kávy, a nikdy mi lépe vzácný odvar ten nechutnal jako nyní.

„Nyní,“ pravil strýc, „je čas přílivu a odlivu, i nedáme si ujíti příležitosť pozorovati zjev ten.“

„Cože? Příliv a odliv?“

„Ovšem.“

„Což sahá působení slunce a měsíce tak daleko?“

„Proč ne? Což nepodléhají tělesa celá obecné přitažlivosti? Nemůže se tedy ni voda tato vyhnouti obecnému zákonu. I uvidíš, že stoupá a klesá, ač ji tísní atmosférický tlak.“

Právě vstoupili jsme na písčitý břeh a pozorovali, jak vlny ponenáhlu postupují dál a dále.

„Počíná přítok.“

„Ovšem, Jindřichu, z nakupeniny pěny lze ti posouditi, že vystupuje moře do výše desíti stop.“

„Ku podivu!“

„Nikoli, zcela přirozeno!“

„Měl jste pravdu, milý strýče! Všecko zdá se mi zde zvláštním, nevěřím téměř ani svým očím. Kdo by si byl pomyslil, že nalezneme v zemi moře s přílivem a odlivem, s mořskými větry a bouřemi?“

„Proč ne? Což to odpírá některému fysikálnímu zákonu?“

„Neznám žádného podobného, jakmile jest mi zavrhnouti systém ústřední teploty.“

„Tedy i zde jest ještě oprávněna Davyova theorie?“

„Ovšem. Že jsou v nitru zemském krajiny a moře, to theorii té jistě neodporuje.“

„Ovšem, krajiny zde jsou, ale neobydlené.“

„Snad jsou v moři některé ryby neznámých dosud druhův.“

„Nuže, pořídíme si udici a zkusíme, je-li vnadidlo i zde tak lákavo jako ve vodách pod měsícem, ačkoli jsme dosud nepozorovali ni jediné rybky.“

„Zkusíme to, Jindřichu, prozkoumáme a odhalíme všecka tajemstva nových těchto krajin.“

„Ale, kde jsme, milý strýče? Vždyť jsem se vás na to ještě neotázal, a vaše nástroje vám to již zajisté pověděly.“

„Ve vodorovném směru 3500 kilometrův od Islandu.“

„Tak daleko?“

„Jsem přesvědčen, že se nemýlím ani o 500 sáhův.“

„A kompas ukazuje stále na jihovýchod?“

„S odchylkou devatenácti stupňův a čtyřiceti dvou minut na západ, právě tak jako na zemi. Co se týče hloubky, udal se úkaz, jejž jsem bedlivě pozoroval.“

„A jaký?“

„Magnetovka, místo by obracela se k pólu jako na polokouli severní, odvrací se.“

„Z toho tedy vysvítá, že bod magnetické přitažlivosti jest mezi povrchem zemským a místem tímto.“

„Ovšem; i jest lze domnívati se, že, kdybychom přišli do krajin polárních, na sedmdesátý stupeň, kde odkryl James Ross magnetický pól, stála by magnetovka kolmo. Není tedy tajemný střed přitažlivosti příliš hluboko.“

„Opravdu, a toho věda dojista netušila.“

„Věda, milý hochu, je plna bludů, jichž však není se nám báti, poněvadž vedou znenáhla ku pravdě.“

„A jaké hloubky jsme dospěli?“

„Třistapadesáti kilometrův!“

„Tedy,“ pravil jsem pohlížeje na mapu, „je skotská vysočina a zasněžené vrcholy hor Grampienských dosti vysoko nad našimi hlavami!“

„Ovšem,“ pravil professor usmívaje se. „Je to značné břímě, ale klenutí je pevno; moudrý stavitel vesmíru zřídil je z dobrého staviva, a nikdy nemohl by mu člověk dodati pevnosti takové, by tolik uneslo. — Čím jsou mostné oblouky a klenby kathedrál proti klenbě této, jež má průměr třiceti kilometrův, a pod níž rozpoutává se na moři bouře?“

„Ó, nebojím se, že mi nebe spadne na hlavu. Ale, co zamýšlíte podniknouti nyní, milý strýče? Nepomýšlíte na návrat?“

„Vrátiti se? Proč? Právě naopak! Budeme v cestě pokračovati, poněvadž až dosud vše se dařilo!“

„Ale nevím, jak budeme sestupovati pod touto tekutou hladinou!“

„Ó! Nemám v úmyslu vrhnouti se do vody po hlavě. Ale jsou-li jezera a moře na povrchu zemském ohraničena břehy, jest nám uznati, že i toto moře má kolem sebe břehy, a to břehy žulové.“

„Bezpochyby.“

„Nuže, na protějším břehu doufám nalézti nové východy.“

„Jak myslíte, že je tento okeán veliký?“

„Asi tři nebo čtyry sta kilometrův.“

Tvrzení toto nezdálo se mi dosti přesným a určitým.

„Tedy nebudeme mrhati času a odplujeme zrovna zejtra.“

Bezděky ohlížel jsem se po nějaké lodici, na níž se přeplavíme.

„Nuže, poplujeme. Dobrá? Kde máme však nějakou lodici, nebo něco podobného?“

„K tomu není potřebí lodice, milý hochu, ale dostačí nám dobrý, pevný vor!“

„Vor!“ zvolal jsem. „Vor je právě tak nesnadno vystaviti jako loď. Ani nevidím…“

„Nevidíš, Jindřichu, ale uslyšíš!“

„Co uslyším?“

„Po nárazech poznáš, že Jakub již pilně pracuje.“

„Staví vor?“

„Ano.“

„Což pak již pokácel k tomu účelu stromy?“

„Ó nikoli! Stromy již byly pokáceny. — Pojď, zastaneš ho právě při práci.“

Když jsme ušli asi čtvrť míle, zpozoroval jsem, že pracuje Jakub za předhořím, kde byl malý záliv. Několika skoky byl jsem u něho. Velmi jsem se podivil vida na písčitém břehu vor z polovice již hotový; byl zhotoven z klad dříví zvláštního druhu; množství silných prken, dužin a postranic všeho druhu pokrývalo zemi. Dostačilo by to na celé loďstvo!

„Jaké je to dřevo, milý strýče?“

„Smrky, jedle, borovice a vůbec jehličnaté stromy severní, jež pohrouženy byvše ve vodě zkameněly.“

„Je to možno?“

„Zkamenělé toto dřevo sluje „surtarbrandur“.“

„Ale pak se náš vor potopí, poněvadž dříví, z něhož vor je udělán, ztvrdlo jako kámen.“

„Ó nikoli; mnohé dříví tohoto druhu proměnilo se v anthracit, jiné však utrpělo jenom nepatrnou proměnu. Pohleď jen,“ pravil strýc a hodil jeden vzácný kus do vody.

Kus ten se ponořil, ale brzy zase vyplul a kolísal se na vlnách.

„Jsi přesvědčen?“ pravil strýc.

„Tím více, čím podivnější jest úkaz ten!“

Příštího večera byl, díky dovednosti vůdcově, vor hotov; byl deset stop dlouhý a pět stop široký. Klády svázané pevnými provazy poskytovaly dosti velké plochy, a když byly spuštěny na vodu, pluly klidně na vlnách moře Lidenbrockova.