Cesta do středu Země/30. Moře Lidenbrockovo

Cesta do středu Země Jules Verne
29. Zachránění	30. Moře Lidenbrockovo	31. Stavba voru

Údaje o textu
Titulek:	30. Moře Lidenbrockovo
Autor:	Jules Verne
Zdroj:	VERNE, Jules: Cesta do středu Země. Praha: Alois R. Lauermann, 1882. s. 182–191. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	J. K. J.
Licence překlad:	PD old 140

Z počátku neviděl jsem nic. Oči mé odvykše světlu bezděky se zavíraly. Když jsem je zase otevřel, nežásl jsem, ale byl jsem ohromen.

„Moře!“ zvolal jsem.

„Ovšem,“ pravil strýc, „moře Lidenbrockovo, a doufám, že žádný plavec nebude mi upírati cti, že jsem je objevil, a práva, bych nazval je jménem svým.“

Veliká vodní pláň, počátek moře nebo jezera, rozkládala se před očima našima ztrácejíc se na dalekém obzoru.

Zálivnaté pobřeží poskytovalo posledním nárazům vln jemný písek plný lastur, jež byly prvým tvorům obydlím.

Vlny odrážely se silně ječíce, a tím vznikal hukot, jaký vzniká v místech uzavřených. Kdykoli zavál vítr ostřeji, vznášela se jemná pěna a několik jejích peřejí zalétlo mi v obličej.

Na plochém břehu, asi sto sáhův od pokraje vln, bylo viděti výběžky ohromných skal, jež se zvedaly do nesmírné výšky. Některé prorývaly ostrými hranami pobřeží a tvořily předhoří, jež omývaly vlny.

Ještě dále pozorovalo oko jasně označené skaliny na mlhavém obzoru.

Bylo to skutečné moře s měnivými břehy, ale pusto a děsno.

Moře bylo lze přehlédnouti pokud stačil zrak, poněvadž je ve všech částech osvětlovalo zvláštní světlo. Nebylo to světlo sluneční se zářivým leskem, a krásnými paprskovými výrony, ani bledý a kmitavý jas hvězd, jenž jsa odražen nemá tepla. Nikoli.

Svítivost „hvězdy“ té, chvějící se rozšiřování světla jejího, jasnosť a suchosť, mírný stupeň tepla, lesk, jenž převyšoval měsíčný, — vše to ukazovalo původ elektrický. Podobalo se to severní záři, stálému kosmickému zjevu, jenž vyplňoval sluj, která byla tak velika, že v ní mohlo býti moře.

Klenba nade hlavou mou, chceme-li nebe, zdálo se že sestává z velikého mraku, pohyblivých par, jež zhoustnouce za několik dní jako silný déšť sprchnou.

Myslil jsem, že za tak silného tlaku páry ani se nezhustí, a přece bylo ve vzduchu dosti mraků z fysikalní příčiny mně dosud neznámé.

Tehdy bylo pěkné počasí. Elektřina působila na nejvyšších mracích podivuhodnou světelnou hru.

Pohyblivé stíny míhaly se po pestrých jejich vrstvách, a často donikl mezi dvěma oddělenými vrstvami paprslek podivuhodné síly až k nám. Ale sluneční světlo to nebylo; nedostávalo se mu tepla.

Účinek jeho byl trapný, ba melancholický. Místo oblohy s leskem hvězdným byla nad mraky žulová klenba, jež mne tísnila veškerou svojí tíží, a jakkoli byla prostora velika, nebyla by dostačila ku procházce ani nejskrovnější souběžnice.

Byli jsme v ohromné jeskyni, ale přece ve vězení. Šířky její nebylo lze určiti, poněvadž moře bylo nepřehledno, ni délky, poněvadž rozhledu bránila poněkud neurčitá čára obzorová. Výšku bylo počítati na deset kilometrův.

Kde klenba skláněla se na žulové podklady, nebylo čeho viděti; ale v ovzduší vznášel se mnohý mrak, jehož výšku páčiti dlužno na dva tisíce sáhů, výšku to, jež převyšovala výši par na zemi, a již bezpochyby přičítati dlužno značné hustotě vzduchu.

Název „sluj nebo jeskyně“, jak zřejmo, nehodí se, by označil nesmírnou prostoru. Ale kdo se odváží do propastí podzemských, tomu nedostačí již slova a názvy lidské řeči.

Ostatně jsem nevěděl, jakou geologickou událostí bych si měl původ moře tohoto vysvětliti. Lze se domnívati, že vzniklo schladnutím země? Poznal jsem sice ze zpráv cestovatelů několik slavných jeskyní, ale žádné, jež by se vyrovnala této.

Alexandr Humboldt, ohledávaje jeskyni v Guachaře v Kolumbii, seznal, že je dlouhá více než 2500 stop; kdyby jí hloubka nezahalovala rouškou tajemnou, shledalo by se, že mnohem delší není.

Ohromná jeskyně Mamutí v „Kentucky“ jeví sice rozměry obrovské, neboť klenba její nesla se ve výši pěti set stop nad bezedným mořem, a cestovatelé pronikli do dálky sta kilometrův, aniž došli konce. Ale čím jsou ony jeskyně proti této, jíž jsem se tehdy podivoval pozoruje parnaté nebe, elektrické osvětlení a nesmírné moře v klíně jejím? Nesmírné rozsáhlosti té nedostačovala má fantasie!

Všecky tyto divy pozoroval jsem v tichu. Nedostává se mi jména pro pocit můj; neboť pro nové zjevy životní není označení. Pozoroval jsem, uvažoval, podivoval se s úžasem, k němuž se družila jakási bázeň.

Neočekávaný okamžik vyvolal mi zase zdravou barvu na tvář, i uzdravoval jsem se úžasem, a uzdravení dokonávalo se novou therapeutickou methodou; mimo to oživovala mě životní síla hustého vzduchu, přivádějícího plícím mým více kyslíku.

Snadno lze pochopiti, že bylo po věznění čtyřicet sedm dní trvajícím v úzké chodbě pochoutkou vdychovati mořský vzduch nasycený solnatým vlhkem.

I nelitoval jsem, že jsem vyšel ze tmavé sluje. Strýc uvyknuv podobným divům již nežásl.

„Cítíš se dosti silným ku procházce?“ ptal se mne.

„Ovšem,“ odpověděl jsem; „bude mi to velmi milo.“

„Nuže, zavěs se, Jindřichu, v mé rámě! Půjdeme po břehu.“

Chvatně užil jsem vyzvání strýcova, i dali jsme se v pochod po mořském břehu.

Po levici tvořily příkré, nad sebou se zvedající skály obrovskou skupinu zvláštního tvaru. Po stranách splývají nesčetné kaskady s jasnou, šumící vodou.

Lehké páry, deroucí se mezi skalami, vyzrazovaly vřelé prameny, a potoky řinuly se jemně bublajíce k společnému cíli.

Mezi potoky těmi poznal jsem také věrného našeho druha na cestě, Jakubův potok, jenž se ztrácel v moři tak útulně, jako by to činil od počátku světa.

„Tedy nás již nebude doprovázeti,“ pravil jsem vzdychaje.

„Aj,“ pravil strýc, „je nám lhostejno, povede-li nás tento nebo jiný.“

Odpověď tato zdála se mi poněkud nevděčnou.

Ale v témž okamžiku upoutal zvláštní úkaz mou pozornosť. Ve vzdálenosti asi sta kroků na vysokém předhoří zvedal se před zrakem naším hustý les. Sestával ze stromů prostřední výšky, růstu podobného pravidelným slunečníkům s kraji pěkně zaokrouhlenými; zdálo se, že proud vzduchový nedotýká se jejich listí, neboť ačkoli vál vítr, zůstávalo nepohnuto, jako skupina skamenělých cedrů.

Spěchal jsem k lesu nedoveda zvláštní stromy pojmenovati. Což nenáležejí ku dvěma stům tisíců známých dosud druhů rostlin? Bylo jim vykázati ve floře bažinatých rostlin zvláštní místo? Nikoli. Přišedše blíže spíše jsme žasli než se divili.

Měli jsme před sebou výplody země, a nesmírně veliké. Strýc dovedl je hned pojmenovati.

„Jenom les žampionový!“ pravil.

A nemýlil se. Nyní si představme, jakého asi rozvoje dosáhnou vzácné tyto rostliny v teple a vlhku. Věděl jsem, že Bulliard tvrdí, že dosahovalo Lycoperdon giganteum objemu osmi až i devíti stop, ale zde byly bílé pečárky, zvýší třiceti až i čtyřiceti stop, a klobouky jejich přiměřeného k výšce průměru.

Bylo jich na tisíce. Ni jediný paprslek světelný nepronikl jejich mocným stínem, tak že byla čirá tma pod velikány podobnými okrouhlým střechám afrického města.

Ale raději vydali jsme se dále, než abychom se podivovali. Hrobový chlad sálal ze žampionových dutin. Asi půl hodiny procházeli jsme se temnem a vlhkem, tak že nám bylo vítáno, když jsme zase přišli na břeh.

Ale rostlinstvo této podzemní krajiny neomezovalo se pouze na žampiony. V dáli viděl jsem skupiny různých stromů s bezbarvým listím. Snadno bylo je rozeznati; byly to nižší keře vyskytující se na povrchu zemském, jež zde dosáhly neobyčejných rozměrů; přesličky sto stop vysoké, obrovské sigillarie, kapradiny vysoké jako rozvětvené jedle, lepidodendra kulatých, vidličitých kmenů, jež vybíhaly v dlouhé listy a byly pokryty hrubými chloupky.

„Ku podivu!“ zvolal strýc. „Zde je všecka flora druhého období, přechodní útvar. Zde vidíme nízké zahradní rostliny, jež byly v prvých stoletích stromy. Pohleď jen, Jindřichu, div se! Jaká radosť pro botanika!“

„Máte pravdu, milý strýče. Zdá se, že prozřetelnosť zachovala v ohromné této rostlinárně předpotopní byliny, jež opět důvtip učenců šťastně objevil.“

„Dobře máš pravě, že je to rostlinárna; lépe bys však učinil, kdybys to nazval zvěřincem.“

„Zvěřincem!“

„Ovšem. Pohlédni jen na prach pod našima nohama, kosti rozházené po zemi!“

„Kosti?“ zvolal jsem.

„Ano, kosti předpotopních zvířat!“

Přišel jsem v tato místa prošed staletými troskami nezrušitelných nerostův a nemohl jsem nerozmýšleje se pojmenovati obrovské kosti, jež se podobaly vyschlým kmenům stromovým.

„Zde je spodní čelisť mastodontova,“ pravil jsem; „zde stolička dinotheria; tato holení kosť náleží snad největšímu jednotlivci svého druhu, megatheriu. Ovšem, je to zvěřinec, neboť kosti tyto nebyly sem dojista zaneseny povodní. Zvířata, jimž náležely, žila na březích tohoto podzemního moře ve stínu těchto obrovských rostlin. Viz, zde jsou celé kostry. A přece…“

„Přece?“ pravil strýc.

„Nepochopuji, jak dostali se tací čtvernožci do této žulové jeskyně.“

„Proč?“

„Poněvadž se vyskytují sledy zvířecího života teprve ve druhém útvaru, když se po povodních tvořila země z usazenin, jež nastoupily na skály prvého útvaru.“

„Na otázku tvou odpovím ti, milý hochu, zcela jednoduše, totiž, že půda tato vznikla z usazenin.“

„Jak? V takové hloubce pod povrchem?“

„Ovšem, a lze to dokázati geologicky. Za jisté doby sestávala země jenom z pružné kůry, jež podléhala dle zákona přitažlivosti střídavým pohybům dolů a nahoru. Zdá se, že utvořily se prolákliny, a že se jistá čásť usazené půdy sesula na dno propasti, která se náhle otevřela.“

„Tak tomu bude. Ale žila-li předpotopní zvířata v podzemní krajině, kdo nám za to ručí, že netěká ještě nyní některá z těch oblud v temnu těchto lesů nebo za příkrými skalami?“

Při této myšlénce, nikoli beze strachu, rozhlížel jsem se po kraji; ale na pustém pobřeží neobjevil se nijaký živý tvor.

Jsa poněkud unaven usedl jsem na konci předhoří, na jehož patu vlny ječíce narážely.

S výšiny té přehlédl jsem záliv utvořený záhybem pobřeží. Na konci jeho byla mezi pyramidálními skalami malá zátoka.

Voda dřímala tam klidně jsouc chráněna před větrem. Bylo by tam dosti místa pro jednu brigu a snad i tři goeletty. Mohu říci, že jsem skoro očekával, že odtamtud uzřím vyplouti s roztaženými plachtami loď, aby se vydala za jižního větru na dalekou cestu.

Ale klam ten rychle zmizel. Byli jsme opravdu jediní živí tvorové v podzemním světě.

Zatím zanikl i slabý vánek, a nastalo hluboké ticho jako v poušti na vyprahlých skalách a spočinulo na mořské pláni. Pokoušel jsem se, bych pronikl dalekou mlhu, protrhnouti roušku rozepjatou před tajemným pozadím obzoru. Na rty mé tlačily se různé otázky. Kde končilo moře? Kam se prostíralo? Poznáme vzdálené břehy protější?

Strýc o tom nepochyboval. Já jsem si toho přál a zároveň se toho strachoval.

Pozorovavše asi hodinu tyto památné zjevy vrátili jsme se na písčitý břeh do jeskyně. Usnul jsem přemýšleje o podivných událostech; spal jsem dlouhý nepokojný spánek.