Cesta do středu Země/29. Zachránění

Cesta do středu Země Jules Verne
28. Hra akustiky	29. Zachránění	30. Moře Lidenbrockovo

Údaje o textu
Titulek:	29. Zachránění
Autor:	Jules Verne
Zdroj:	VERNE, Jules: Cesta do středu Země. Praha: Alois R. Lauermann, 1882. s. 177–181. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	J. K. J.
Licence překlad:	PD old 140

Když jsem se probral ze mdloby, ležel jsem na měkkých houních v polotemném koutě.

Strýc bděl a pátral v mém obličeji po poslední známce života. Když jsem počal dýchati, chopil mne za ruku, a když jsem otevřel oči, radostně vzkřikl:

„Žije, žije!“

„Ano!“ dodal jsem slabým hlasem.

„Mé dítě,“ pravil strýc tiskna mne k sobě, „tedy jsi zachráněn?“

Pohnutí, s jakým slova tato pronesl, velmi mne dojalo, a mnohem více starosť, jaká je provázela. Ale bylo též potřebí strasti, aby byl vyvolán podobný projev citů!

V témž okamžiku přišel Jakub. Spatřil ruku mou v ruce strýcově; jsem přesvědčen, že v očích jeho zračila se úplná spokojenosť.

„God dag!“ pravil.

„Dobrý den, Jakube, dobrý den!“ mumlal jsem. „A nyní, milý strýče, rád bych věděl, kde jsme.“

„Až zejtra, Jindřichu, až zejtra; dnes jsi ještě příliš sláb. Obložil jsem ti hlavu žemničkami, a těmi nesmí se ani hnouti. Spi jen, spi, milý hochu, zejtra se o všem dovíš.“

„Aspoň mi tedy povězte, kolikátého je dnes a kolik je hodin?“

„Neděle, dne 9. srpna, 11 hodin v noci. A nyní ti přikazuji, bys se mne neptal již až desátého tohoto měsíce!“

Byl jsem opravdu velmi sláb. Oči se mi bezděčně zavřely. Bylo mi potřebí nočního odpočinku. Spokojil jsem se vědomím, že odloučenosť má trvala čtyry dlouhé dny.

Ráno procitnuv rozhlédl jsem se kolem sebe. Lůžko mé, upravené z houní, bylo v půvabné jeskyni, jež vyzdobena byla překrásnými krápníky, půda posypána byla jemným pískem.

Vše stápělo se v tajemném pološeru; žádná pochodeň ani svítilna nesvítila, a přece vnikala malým otvorem zvenčí nepochopitelná jasnota.

Slyšel jsem také podivný šum, podobný nárazům vln na břeh, a jemný šepot vánku.

Přemýšlel jsem, bdím-li nebo sním, anebo nebylo li mozku mému pádem ublíženo, tak že by to byl jenom přelud.

Ale v případě tomto neklamal se ani zrak, ani sluch můj.

„Je to paprslek denního světla,“ myslil jsem si, „jenž proniká touto trhlinou! — Ale šplounání vln a šepot vánku! Mýlim-li se, nebo jsme již na povrchu? Upustil-li strýc od svého zámyslu, či provedl jej šťastně?“

Přemýšlel jsem o záhadných otázkách, když přišel strýc.

„Dobré jitro, Jindřichu!“ zvolal radostně. „Založil bych se s tebou, že se ti velmi dobře vede!“

„Tak jest!“ volal jsem vstávaje.

„Nemožno jinak, nebo jsi pokojně spal. Já i Bjelke jsme střídavě u tebe bděli a pozorovali, že se ti život patrně vrací.“

Cítil jsem se zase dosti silným, a na důkaz toho vyžádal jsem si snídaní.

„Má se ti jídla dostati, milý hochu; horečka tě již opustila. Jakub potřel rány tvé mastí, jejíž příprava jest u Islanďanů tajemstvím, a všecky jsou zaceleny. Náš Bjelke jest opravdu statný junák!“

Za rozmluvy připravoval mi strýc pokrm, jejž jsem hltavě pojedl, ač mne varoval. Zatím zahrnoval jsem ho otázkami, na něž povinen byl mi odpověděti.

Dověděl jsem se z vypravování strýcova, že jsem spadl řízením božím právě na konec příkré chodby. Poněvadž spadl jsem zároveň se spoustou kamenů, z nichž mne nejmenší snadno mohl rozdrtiti, vysvítá z toho, že se svalila se mnou jenom čásť balvanů. — Tímto strašným způsobem dostal jsem se do rukou strýcových bez vědomí, všecek jsa krví zbrocen.

„Opravdu naplňuje mne to úžasem, že jsi v tolikerých nebezpečích nezhynul. Ale přisám Bůh! Nikdy již se nerozloučíme, nebo vydali bychom se tak v nebezpečí, že již nikdy se nespatříme!“

„Tedy není cesta naše ještě skončena?“ zvolal jsem všecek udiven.

Strýc se mne otázal:

„Co chceš, Jindřichu?“

„Otáži se vás na něco. Tvrdíte, že jsem úplně zdráv?“

„Není pochyby.“

„Není ublíženo mým údům?“

„Nikoli.“

„A hlava?“

„Hlavu máš mimo několik pohmožděnin úplně v pořádku.“

„Bojím se, že bylo ublíženo mozku!“

„Mozku?“

„Ano. — Což nejsme již zase na povrchu zemském?“

„Nikoli.“

„Pak jsem blázen! Vždyť pozoruji sluneční světlo, slyším šepot vánku a šplouchání vln!“

„A ničeho více?“

„Vysvětlíte mi to?“

„Nevysvětlím ti ničeho, čeho nelze vysvětliti, ale uvidíš a uznáš, že geologie dosud nedomluvila.“

„Tedy vyjděme!“ zvolal jsem rychle vstávaje. —

„Nikoli, Jindřichu! Svěží vzduch by ti uškodil.“

„Svěží vzduch?“

„Ovšem. Vítr je dosti mocen. Nesmíš se mu svévolně vydávati.“

„Ale vždyť jsem dosti silen, abych snesl jakékoli překvapení!“

„Jen měj strpení, milý hochu! — Opětná choroba tvá by nás zdržela a nemáme času nazbyt; neboť přeprava bude snad dosti dlouho trvati!“

„Přeprava?“

„Ovšem. Dnes si ještě odpočiň, a zejtra vstoupíme na loď!“

„Na loď?“

Slovo to naplnilo mne nevýslovným úžasem.

„Vstoupíme na loď!? Což je zde řeka, jezero nebo moře? — Což máme prostředek ku plavbě zakotvený v přístavě?“

Zvědavosť má dostoupila vrcholu. Marně zdržoval mne strýc. Vida, že by mi netrpělivosť škodila více než vyplnění mých tužeb, povolil.

Rychle jsem se oblékl. — Opatrně zahalil jsem se houní a vyšel z jeskyně.