Cesta do středu Země/14. Ve faře

Cesta do středu Země Jules Verne
13. Nocleh v selském domku	14. Ve faře	15. Na sopce

Údaje o textu
Titulek:	14. Ve faře
Autor:	Jules Verne
Zdroj:	VERNE, Jules: Cesta do středu Země. Praha: Alois R. Lauermann, 1882. s. 94–100. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	J. K. J.
Licence překlad:	PD old 140

Stapi, víska as o třiceti domcích, stojí na lávě, lesknouc se v paprscích slunečních odražených o sopku. Malý záliv, při němž leží, ovrouben jest velmi podivně vytvořenou čedičovou zdí.

Jak známo, je čedič hnědý nerost původu sopečného a překvapující pravidelnosti tvaru. Příroda počíná si při tomto nerostu geometricky, pracujíc jako člověk s úhloměrem, krokvicí nebo kružidlem v ruce. Ukázavši se všude ve velkých nespořádaných skupinách a neobvyklém spojení chtěla tímto podati vzor pravidelnosti a ukázati architektům nejprvnějších století přesně spořádaný obraz, jenž ani mohutností a krásou babylonskou, ni divy řeckými nebyl převýšen.

Slyšel jsem sice o obrovské hrázi na Islandě a o Fingalově jeskyni na jednom z Hebridských ostrovův, ale čedičové spodní stavby jsem dosud neviděl.

Ta ukázala se nám ve Stapech v plné nádheře a kráse. Stěna zálivu jakož i celé pobřeží složeno z řady kolmých, asi 300 stop vysokých sloupův. Nad tímto strmým sloupovím táhne se obloukovitá římsa vyčnívající do moře.

V neurčitých mezerách bylo viděti pod přirozenou touto střechou otvory podivuhodného tvaru, jimiž draly se vlny šumíce a ječíce. Balvany čedičové, odtržené zuřivými vodami, ležely rozmetány po zemi jako zříceniny antického chrámu, zříceniny věčně nové, neporušené stoletími.

Zástavka tato byla cestou naší po zemi poslední. Bjelke vedl nás rozumně, i byl jsem spokojen, že nás i dále bude provázeti.

Když jsme došli fary, nízké to chýže, jež nevynikala krásou ni pohodlností nade chaty ostatní, spatřil jsem muže majícího koženou zástěru a v ruce kladivo; právě okovával koně.

„Paellvertu,“ pravil Bjelke.

„Dobrý den,“ odvětil muž správné dánsky.

„Kyrkoherde,“ pravil strýci Jakub.

„Farář?!“ pravil strýc. „Jindřichu, muž tento je nepochybně farářem.“

Zatím promluvil Bjelke s farářem. Ten ustal od práce a zvolal, jak to v obyčeji u kupců koní; ihned vyšla z chýže obrovská postava. Nebyla-li úplně šest stop vysoká, nechybělo do nich jistě mnoho.

Obával jsem se, že nás pozdraví po islandsku, ale bez příčiny, ba osvědčila se velmi málo přívětivou, když nás do světnice uvedla.

Hostinská jizba byla asi nejhorší v celém domě; byla mala, špinava i smrduta. Nicméně bylo nám spokojiti se. Farář jaksi neznal starodávného pohostinstva. Než se den ukončil, poznal jsem, že jest nám jednati s hrubým kovářem, lovcem a rybářem, nikoli však s duchovním. Knězem byl bezpochyby jen v neděli.

Nebudu ubožáka haněti. Má se asi špatně. Plat, jehož dostává se mu ode dánské vlády, jest velmi nepatrný; kromě toho beře asi 60 mark obecního desátku. Proto si přivydělávají, by se vyživili; ale konajíce práce rybářské, lovecké, tesařské a kovářské osvojují si mravy nevzdělancův. U večer poznal jsem, že hostitel náš nezná ctnosti, již zovou střídmostí.

Strýc pozoroval též, u jakých jsme lidí. Zastali jsme hrubého venkovana, nikoli ctihodného učence. Strýc si tedy umínil, že se tím dříve úkolu svému oddá, a pobude několik dní raději v horách.

I konány hned druhého dne po příchodu našem do Stapů přípravy na cestu. Bjelke najal tři Islanďany, by místo koní nesli zavazadla, ujednáno však, že se vrátí domů jakmile dojdeme krateru.

Při této příležitosti oznámil strýc Jakubovi, že má v úmyslu prozkoumati sopku až do nejmenších podrobností. Bjelke pokývl hlavou; bylo mu lhostejno, bude-li zkoumáno nad zemí nebo pod povrchem.

Příhodami cestovními zapomněl jsem poněkud na budoucnosť, ale nyní ujímala se ve mně myšlénka ta mnohem živěji. Co činiti? Byl-li nějaký odpor možný, bylo to v Hamburku, ale nikoli na patě Snaefieldově. Trápila mě jen jedna myšlénka, ale myšlénka hrozná, jež by i povahou pevnou byla otřásla.

Vystoupíme tedy na Snaefield. Dobrá. Potom sestoupíme do krateru; to vykonali již i jiní a nepřišli o život. Leč na tom není dosti. Objeví-li se cesta, bychom vniknouti mohli do nitra zemského, pak mluvil nešťastný Saknussemm pravdu, pak zmizíme v podzemních sopečných chodbách. Nemáme jistoty, že je Snaefield vyhaslý, nemáme záruky, že nenastane výbuch; a co se stane potom s námi?

Bylo by vděčnou prací přemýšleti o tom. Myšlénka ta pronásledovala mne ve dne v noci. Býti vyhozenu jako kámen, zdálo se mi přece jenom hrozným.

Umínil jsem si, že o tom se strýcem promluvím jako o nějaké domněnce.

Ve příhodné chvíli zmínil jsem se mu o svých obavách.

„Již jsem sám na to pomyslil,“ odpověděl mi.

Co to znamená? Což ozval se v něm přece hlas rozumu?

Po krátké pomlčce pravil dále:

„Šest set let je již Snaefield tich, ale mluviti ještě nezapomněl. Výbuch předcházejí však jisté zjevy. Ptal jsem se domorodců, zkoumal půdu, a pravím ti, Jindřichu, že se výbuch neudá.“

Výrokem tímto byl jsem zbaven námitek.

„Pochybuješ o tom? Tedy pojď se mnou!“

Šel jsem mechanicky za ním. Opustili jsme faru, a professor nastoupil cestu, jež vedla od moře čedičovou prorvou. Brzy jsme byli v širé krajině, lze-li tak nazvati hromady a kupy sopečného původu.

Viděl jsem tu i tam vystupovati dým; bělavá pára, zvaná islandský rejkir, vycházela z horkých pramenův, ukazujíc svou prudkostí vulkanickou činnosť půdy. Dle toho mněl jsem, že jsou obavy mé oprávněny. Byl jsem tedy překvapen, když strýc pravil:

„Vidíš dým, Jindřichu? Toť důkazem, že není se nám báti sopečného výbuchu!“

„To by bylo!“ zvolal jsem mimovolně.

„Pamatuj si,“ pravil professor, „že kdyby měl nastati výbuch, byly by výrony ty prudčí, a potom by na čas úplně zanikly. Ale jsou-li výrony ve stavu pravidelném, nemnoží-li se, a nestává-li se místo větrův a dešťů vzduch těžkým, lze určitě tvrditi, že výbuch nenastane.“

„Ale…“

„Dosti! Vyslovila-li se věda, jest nám mlčeti.“

S hlavou sklopenou vracel jsem se do fary; strýc umlčel mě vědeckými důkazy. Leč zbývala mi ještě naděje, že přijdouce na dno krateru nenalezneme cesty vedoucí do nitra zemského, tak že nebude nám lze hlouběji vniknouti, třeba tak hlásali všichni Saknussemmové světa.

Příští noci měl jsem úzkostné sny; zdálo se mi, že jsem ve krateru nebo ve hlubinách zemských, zdálo se mi, že jsem byl vyvržen jako kus skály do výše.

Ráno, dne 23. června, očekával nás Bjelke se svými druhy, již nesli potravu a přístroje. Dvé brašen, dvé pušek a dvé okovaných holí určeno mně a strýci. Bjelke přidal opatrně k našim zavazadlům měch vody, jenž sám, mimo lahve naše, na osm dní nápoje obsahoval.

Bylo devět hodin z rána. Farář stál s furií svou přede dveřmi, bezpochyby aby se rozloučil s cestujícími. Leč rozloučení objevilo se v podobě účtu, na němž počítán i zkažený vzduch. Ctihodní manželé natáhli nás, jako hostitel ve Švýcarech, a cenili velmi svou pohostinnosť.

Strýc zaplatil nesmlouvaje. Cestou ku středu zemskému nedbáno několika dolarův.

Když bylo vše spořádáno, dal Jakub znamení k odchodu, a za několik minut vyšli jsme ze Stapů.