Cesta do středu Země/15. Na sopce

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: 15. Na sopce
Autor: Jules Verne
Zdroj: VERNE, Jules: Cesta do středu Země. Praha: Alois R. Lauermann, 1882. s. 100–106.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: J. K. J.
Licence překlad: PD old 140

Snaefield je hora 5000 stop vysoká. Končí se svým dvojitým kuželem trachytový řetěz, jenž se liší od horního složení ostrova. Ze Stapů nebylo viděti, jak vystupují oba vrcholy Snaefieldovy na šedém podkladě nebe. Pozoroval jsem jenom, že je na čelo obrovo vtlačena sněhová čapka.

Šli jsme jeden za druhým, Bjelke napřed; stoupali jsme po uzoučké stezce, po níž dva nemohli jíti. Baviti se nebylo možno.

Nad čedičovou stěnou zálivu slapského objevila se nejprve zelinatá, vláknitá půda rašelinná, jež tvořila se ze pradávných bylin rostoucích na třesaviskách ostrovních.

Množství neužitého dosud paliva bylo by vystačilo veškerému obyvatelstvu islandskému na celé století.

Ohromné rašeliniště toto bylo na některých místech sedmdesát stop silno, a jevilo na sobě vrstvy zuhelnatělých valounův a mezi těmi ložiska pemzového tufu.

Ačkoli zadumán, pozoroval jsem přece jako hodný synovec professora Lidenbrocka se zvědavostí mineralogické zvláštnosti, jež v nesmírném přírododějepisném kabinetě tomto se jevily. Zároveň přemýšlel jsem o geologických dějinách Islandu.

Památný ostrov ten vynořil se v době poměrně nedávné ze hlubin mořských. Snad vyzdvihne se časem ještě výše. Je-li tomu tak, lze přičítati původ jeho jen působení ohně podzemního, a tu rozplývaly se pak theorie Davyovy, listina Saknussemmova i tvrzení strýcovo v dým. Hypothese tato přiměla mne k tomu, že zkoumal jsem povahu půdy a vzpomněl několika přírodních zjevů po sobě jdoucích, jež ku vytvoření jejímu pomáhaly.

Island, jsa úplně bez půdy vytvořené usazením, skládá se pouze z vulkanického tufu, to jest z nakupených kamenův a balvanů pórovatého složení. Nežli vznikly sopky, sestával ze trappového jádra, jež tlakem ústředních sil bylo před dávnými časy z vln vyzdviženo. Napjetí vnitřních ohňů nedospělo ještě k výbuchu.

Později vznikla trhlina táhnoucí se směrem od jihozápadu na severovýchod přes celý ostrov, jíž se čas od času valily trachytové hmoty.

Všecko to odehrálo se bez násilných výbuchů; trachytové hmoty nalezly si ohromný výtok, a roztavené látky vyvržené z nitra zemského šířily se bez překážky v mohutných pruzích nebo bublinatých vrstvách.

V době té povstaly živce, syenity a porfyry.

Výtoky těmito zvětšoval se ostrov měrou znamenitou, a tím přibývalo mu také síly v odporu. Lze pochopiti, jaké množství pružných tekutin bylo uzavřeno, když schladla trachytová kůra na povrchu, a ony neměly východu. I nadešla chvíle, kdy mechanická síla plynů nabyla takového napjetí, že těžkou koru pozvedla a vytvořila si průchody podobné komínům. Tak vznikly pozdvižením povrchu sopky, tak utvořily se náhle na jejich vrcholech krátery.

Po řade výbuchů nadešly výjevy vulkanické. Otvorem nově vytvořeným vyřinuly se nejprve hmoty čedičové; z těch jevily se nám na rovině, po níž jsme šli, tvary nejpodivnější.

Cesta naše vedla po těžkých tmavošedých balvanech, jež nabyly, vychladnuvše, podoby šestibokých hranolů. V dáli viděti bylo mnoho zkomolených kuželů, z nichž se kdysi valil oheň.

Potom, když přestaly vytékati čedičové látky, vytryskly ze sopek proudy lávové, popel a hmoty struzkovité, jež přirovnával jsem k vlasům bohatě po stranách splývajícím.

Řadou takových převratů přírodních povstal Island. Příčinou jich bylo působení vnitřních ohňův, i bylo by pošetilostí, kdybychom neuznali, že nejsou vnitřní hmoty roztaveny. Ano pošetilostí by bylo, kdybychom se domýšleli, že vniknouti lze do středu zemského.

Byl jsem tedy o výsledku podniku našeho upokojen; zatím blížili jsme se ku Snaefieldu.

Cesta do vrchu byla stále obtížnější. Balvany se viklaly a bylo nám býti velmi pozornými, bychom se vystřehli nebezpečného pádu.

Bjelke stoupal, jako vždycky, napřed; často zmizel za velikým balvanem, tak že jsme ho neviděli, i udával nám pískaje směr, jímž jsme se měli za ním bráti, často stanul, sebral několik kamenův, urovnal je znatelně, a poznamenal tak cestu k návratu. Události, jež sběhly se, učinily opatření to nepotřebným.

Po tříhodinné, namáhavé cestě byli jsme na úpatí Snaefieldu. Jakub dal znamení k zastávce; posnídali jsme. Strýc jedl za dva, bychom tím rychleji postupovali. Ale poněvadž byla zastávka určena též k odpočinku, vydali jsme se teprve za hodinu na cestu. Tři Islanďané, již byli právě tak mlčelivi jako Bjelke, po celou cestu ni nehlesli, a jedli střídmě.

Stoupali jsme po svahu Snaefieldu. Zasněžený vrchol jeho zdál se mi klamem optickým, jaké se v horách často jeví, velmi blízkým, a přece to trvalo tolik hodin, než jsme ho došli! Co zakusili jsme obtíží! Kamení smekalo se nám pod nohama a valilo se rychle jako lavina dolů.

Na mnohých místech tvořily stěny Snaefíeldu s obzorem úhel asi 63°; vylézati nahoru bylo nemožno, takže nám bylo bráti se oklikami. Pomáhali jsme jeden druhému holemi.

Strýc byl mi stále na blízku; nespouštěl se mne očí, a často poskytlo mi rámě jeho důkladné opory. On sám měl rovnováhu jaksi vrozenou; neboť se neklonil ani neklopýtal.

Islanďané stoupali jako horalé velmi obratně, jakkoli nesli zavazadla.

Pohlédl-li jsem na vrchol s této strany, zdálo se mi nemožným dostati se nahoru. Na štěstí došli jsme po strastiplné hodině ve sněžné vrstvě jakýchsi schodů, jež nám cestu usnadnily. Byly z kamení, jež bylo při výbuchu vyvrženo. Kdyby nebylo zadrženo stěnou, svalilo by se až do moře a vytvořilo by tam ostrovy nové.

Zde bylo nám velmi vhodno. Poněvadž příkrosti svahu neustále přibývalo, usnadněno nám kameny těmi stoupání, i postupovali jsme tak rychle, že se mi společníci moji zdáli notně menšími, jakmile jsem na chvíli stanul.

O sedmé hodině večer dostoupili jsme dvoutísícího schodu; octli jsme se na jakémsi výběžku, jenž byl podložkou vlastnímu kuželi.

Moře bylo 3200 stop pod námi. Překročili jsme sněžnou čáru, jež není na Islandě příliš vysoko, poněvadž počasí je tam stále vlhko. Vál ostrý vítr, i bylo mi notně zima. Byl jsem unaven. Strýc pozoroval, že mi nohy vypovídají poslušnosť, i kázal od cesty ustati, jakkoli byl velmi netrpěliv. Dal vůdci znamení, ten potřásl však hlavou a pravil:

„Ofvanför.“

„Zdá se,“ pravil professor, „že je nám stoupati dále.“

Potom ptal se Bjelkeho na příčinu.

„Mistour,“ bylo odpovědí.

„Ovšem, mistour,“ opakoval jeden z Islanďanů poněkud zaražen.

„Co to znamená?“ ptal jsem se netrpělivě.

„Pohleď jen,“ pravil strýc.

Pohlédl jsem na rovinu. Ohromný sloup pemzového prášku, písek a prach, zvedal se vířivě jako mrak; vítr srážel jej na boky Snaefieldu, kde jsme právě byli. Tmavá, před slunce rozpjatá záslona, působila černý stín, jenž se vznášel nad pohořím. Kdyby smršť sklesla níže, strhla by nás jistě do víru. Přírodní úkaz tento, jenž se často jeví, vane-li vítr z ledovců, sluje islandsky mistour.

„Hastigt, hastigt!“ volal náš vůdce.

Ačkoli jsem islandsky nerozuměl, poznal jsem, že nás pobízí, bychom si co možná pospíšili. Jal se obcházeti kužel krateru, ale ve směru šikmém.

Brzy sklesl kotouč prachový na patu vrchu, jenž se zachvěl; smrští zachvácené kameny lítaly jakoby při sopečném výbuchu a sypaly se jako krupobití. Byli jsme šťastnou náhodou právě na protilehlé straně, a tak před nebezpečím zachráněni. Bez opatrnosti vůdcovy byli bychom rozdrceni na prášek, byli bychom daleko spadli rozbiti jako meteor.

Ale přece neměl Bjelke za bezpečno zůstati přes noc na vnější straně kužele. Vystupovali jsme klikatým směrem. Abychom urazili zbývajících 1500 stop, potřebí bylo pěti hodin. K zacházkám určeno asi tři hodiny.

Nemohl jsem dále podléhaje mrazu a hladu. Vzduch velmi seřídlý nedostačoval již mým plícím.

Konečně došli jsme o jedenácté hodině večerní za tmy Snaefieldova vrcholu. Než jsem se odebral do ochrany krateru, pozoroval jsem nízko nad obzorem „severní slunce“, jež vysýlalo bledé světlo na ostrov pod mýma nohama dřímající.