Cesta do středu Země/13. Nocleh v selském domku

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: 13. Nocleh v selském domku
Autor: Jules Verne
Zdroj: VERNE, Jules: Cesta do středu Země. Praha: Alois R. Lauermann, 1882. s. 87–94.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: J. K. J.
Licence překlad: PD old 100

Nadešla doba, kdy v jiných krajích šeřívá se, ale na 64. stupni severní šířky noční jasno mne nepřekvapovalo. Na Islandě v červnu a červenci slunce téměř ani nezapadá.

Ale teplota klesla velmi. Bylo mi zima, žaludek počal se domáhati svých práv; byl nám tedy vítán selský domek, v němž nás pohostinsky přijali.

Pohostinnosti hospodářovy vážil jsem si jako královy. Když jsme vstoupili do dveří, podal nám hospodář ruku a hned přívětivě kynul, abychom šli za ním.

Vedle něho jíti nebylo možno. — Dlouhá, úzká chodba vedla do chudého obydlí, zbudovaného prostě z otesaných klad, a byla předsíní ke čtyřem jizbám: ke kuchyni, tkalcovně, rodinné ložnici řečené Badstoffa, a jizbě pro hosty, jež byla ze všech nejlépe upravena.

Strýc narazil několikráte hlavou na strop, poněvadž stavitelé nevzpomněli na výšku jeho těla. —

Byli jsme zavedeni do veliké jizby o hliněné podlaze a jediném okně, v němž byla místo skla poněkud neprůhledná skopová blána. Lůžko bylo ze slámy, jež naházena byla mezi dvě prkna červeně natřená a vyzdobená pořekadly islandskými.

Takového pohodlí jsem se nenadál; jen čichu mému se tam nelíbilo; neboť pronikal celým domem zápach sušených ryb, naloženého masa a kyselého mléka.

Když jsme svlékli cestovní šat, pozval nás hospodář, abychom ho doprovodili do kuchyně, jediné vytopené jizby v celém domě.

Strýc užil ihned přátelského pozvání a ubíral se za hostitelem. — Následoval jsem jeho příkladu.

Kamna v kuchyni byla zařízena dle vzoru prastarého: Uprostřed jizby byl kámen, jenž sloužil za ohniště, a ve střeše ponechán otvor pro kouř. Kuchyně byla zároveň jídelnou.

Když jsme vstoupili do světnice, pozdravil nás hostitel jakoby nás ještě nebyl spatřil slovem „saellvertu“, t. j. buďte šťastni, a políbil nám líce.

Žena hostitelova učinila po příkladu manželově; potom se oba hluboce uklonili majíce ruce složeny na prsou.

Hostitelka naše byla matkou devatenácti dětí, jež všecky, velké, malé, hemžily se v kouři naplňujícím jizbu. V každém okamžiku spatřil jsem vynořiti se z mlhy té jinou rusou hlavinku. Domníval jsem se, že vidím skupinu nemytých andělíčkův.

Naše setkání s touto „rodinou v hnízdě“ bylo velmi přátelské, a brzy jsem měl několik dětí na rukou, na klíně a mezi koleny. Které již mluvily, vítaly nás slovem saellvertu ve všech možných tóninách; nemluvňata křičela tím více.

Koncert přerušen ohlášením obědu. V témž okamžiku vešel Bjelke, jenž byl zatím o koně se postaral, to jest, pustil je na pastvu na pláň; ubohým zvířatům bylo spokojiti se vzácným skalním mechem a málo vydatnými řasami, by příštího dne zase mohla sloužiti.

„Saellvertu!“ zvolal Jakub. Na to následoval klidně, automaticky týž výjev pozdravu od hostitele, jeho ženy a devatenácti dětí, aniž by některý polibek byl živější nebo vřelejší.

Když uvítání skončeno, zasedli jsme ke stolu v pravém smyslu slova jeden na druhého, nebo nás bylo dohromady dvacet a čtyři. Kdo měl jen dvě děti na klíně, byl šťasten.

Ale když přinesena dosti chutná mechová polévka, notný kus sušené ryby plovoucí v másle, jež za dvacet let dosti štiplavým se stalo, a proto hrdlům islandským lahodilo lépe než čerstvé, ztichl pojednou všechen nárůdek. Potom podáno „skyru“, jakéhosi sraženého mléka se suchary a jalovcovou jíchou; konečně syrovátka smíšená s vodou, řečená blanda. Byla-li zvláštní jídla tato chutna čili nic, nelze mi říci. — Byl jsem hladov, a ke zákuskům snědl jsem pohankovou kaši do posledního sousta.

Po obědě děti se zase rozprchly; dospělejší obklopily ohniště, na němž topeno rašelinou, proutím, kravským lejnem a kostmi ze sušených ryb. Ohřávše se odešly jednotlivé tlupy do svých světnic. Hospodyně prosila dle tamních zvyků, bychom dovolili, by svlékla nám punčochy a kalhoty, ale upustila od toho, když jsme jí zdvořile poděkovali. Konečně bylo mi lze uložiti se na slaměném lůžku.

Ráno o páté hodině jsme se rozloučili s islandským rolníkem; s těží donutil ho strýc, aby přijal přiměřenou náhradu za pohostění, a Bjelke dal znamení k odjezdu.

Asi po čtvrt hodině krajina počala nabývati jiného rázu; půda byla bažinatá a k cestě nepříhodna. Po pravé straně táhla se do nekonečna řada hor jako přirozená hradba; často bylo nám přebroditi potoky, a tu dbali jsme vždy co možná nejvíce toho, bychom nesmočili zavazadel.

Krajina pustla víc a více. Zdálo se mi, že mihá se v dáli před námi lidská postava. Poněvadž jsem na jedné zacházce spatřil podobné strašidlo z blízka, pojala mne ošklivosť, když jsem pohleděl na zpuchlou, bezvlasou hlavu s lesklou koží a s ohyzdnými vředy, jež zely z bídných hadrů.

Nešťastný tvor ten nepodal nám ruky ku pozdravu, ba prchal, aby mu Bjelke nemohl říci „saellvertu“.

„Spedelsk!“ zvolal vůdce.

„Malomocný,“ pravil strýc.

Jediné slovo toto mne tak zarazilo, že jsem se mimovolně zachvěl. Hrozný neduh, jenž na Islandě často se vyskytá, není nakažliv, ale zato dědičen. Není tedy dovoleno nešťastníkům takovým vstupovati v manželstvo.

Zjevy tyto nemohly dodati krajině veselého rázu. Poslední zeleň umírala nám pod nohama. Nikde neviděti ni strůmku mimo několik klečí, ni živého tvora mimo několik koní, již pobíhali po pusté pláni, poněvadž jich pán nemohl krmiti. Někdy zakroužil v šedých mracích sokol a letěl potom střelhbitě na jih. Melancholie prostřená nad krajinou divokou padla i do mé duše, a myšlénky mé zalétaly do vlasti.

Brzy bylo nám přebroditi několik fjordův a konečně dosti velký záliv; poněvadž bylo moře právě ticho, dostali jsme se na druhý břeh a za dvě hodiny potom k samotě Alftanes, míli vzdálené.

Když jsme přebrodili několik říček bohatých ústřicemi a štikami, bylo nám přenocovati v opuštěné zbořenině, jež zasloužila, by ji navštěvovali všichni šotkové skandinávského bájesloví; mrazivý duch zimy sídlel tam dojista, a trápil nás po celou noc.

Příštího dne neudálo se nic zvláštního. — Půda byla stále stejně bažinatá, krajina pořád smutného rázu. Večer měli jsme půl cesty za sebou, a přenocovali jsme v annexii Krösolbtu.

Dne 19. června šli jsme již míli cesty po lávě. Půda taková sluje islandsky hravn; svraskalá láva podobala se na vrchu kotevnímu lanu, jež brzy bylo sbaleno brzy nataženo; nesmírný proud stekl se blízkých vrcholů nyní vyhaslých sopek, jichž zbytky svědčily o dávných prudkých výbuších. Tu a tam jevily se ještě výpary vřelých pramenův.

Neměli jsme času, bychom pozorovali podobné zjevy. Brzy octli jsme se zase na bažinaté půdě poseté četnými jezérky. Brali jsme se směrem východním; obešli jsme velký záliv řečený Faxa, a dvojitý, bílý vrchol Snaefieldův vypínal se již sotva pět mil před námi.

Koně šli rychlým krokem nedbajíce obtížné cesty. Mne jímala neobyčejná zemdlenosť. Strýci bylo právě tak, jako když se vydával na cestu. Divil jsem se mu, jakož i Bjelkemu, jenž považoval cestu tuto jaksi za procházku.

V sobotu, dne 20. června, došli jsme Büdiru, malé vsi na pobřeží, a vůdce požádal za mzdu. Strýc mu ji vyplatil. Rodina Bjelkeova, totiž strýcové a ujcové, nabídli nám pohostinství; byli jsme vlídně uvítáni, a rád bych se byl u nich zotavil po útrapách cestovních, ale nechtěl jsem zneužiti dobroty statečných lidí těch. Že však strýci nebylo zotavení třeba, vydali jsme se ráno zase na cestu.

Na půdě bylo lze pozorovati, že je na blízku vrch, jehož žulové podnoží vynikalo ze země jako dubové kořeny.

Obešli jsme obrovskou patu hory. Strýc nespustil s ní oka; posuňkoval, jakoby ji volal, a konečně pravil: „Zde je cesta, jíž se dáme!“

Za čtyry hodiny stanuli koně sami od sebe před vraty fary ve Stapech.